Existence záhadného zvířete potvrzena !

V posledních několika letech se šířily internetem zprávy o výskytu neznámého zvířete zvaného Chupaca­bra (El chupacabras), tedy v češtině „čupakabra“, opředeného všelijakými pověrami a mýty. Název ču­pakabra má původ ve španělských výrazech („chupar“ značí „vysávat“, „cabra“ značí „koza“), tedy v doslovném překladu „čupakabra“ značí cosi jako „vysávač koz“. Neboť tvor zvaný čupakabra je obviňo­ván z toho, že z jím zabitých zvířat vysává krev.

Podle očitých svědků se měl tento tvor, který se jen výjimečně odvážil zaútočit na člověka, podobat pso­vité šelmě se zářivýma očima a tlamou vybavenou hrozivými špičáky. Zprávy o jeho výskytu přicházely nejprve z Portorika, Nikaragui a Mexika, postupně se však objevovaly i ve Spojených státech, kam se tento živočišný druh zřejmě rozšířil. A reakce odborníků? Podle většiny zoologů byla čupakabra holým nesmyslem a ve­řejně prohlašovali, že všichni, kdo se řídí zdravým selským rozumem, musí jako oni nutně dojít k závěru, že Chupacabra neexistuje.             

                     Obrázek čupakabry, do kterého se promítaly výpovědi očitých svědků.   

V poslední době se však začaly na internetu objevovat jak fotografie nalezených stop záhadného zví­řete a jejich odlitky, tak i celá řada videozáběrů podivného tvora, pořízených Američany v několika fede­rálních státech. Záhadné zvíře nenafilmovali jen lovci a farmáři, ale i policisté. Přičemž nejčastější výskyt tohoto predátora byl hlášen z Texasu. A vyjádření texaských zoologů k těmto důkazům? Inu, nic nového pod sluncem - vždyť je to kojot s prašivinou.

Je pravda, že v latinskoamerických zemích byla zpočátku čupakabra v senzacechtivých sdělovacích prostřed­cích vylíčena jako tvor podobající se jakýmsi zmutovaným upírům (někdy dokonce s křídly), který v noci útočil na domácí zvířata, z nichž údajně vysával všechnu krev. Badatelům však bylo jasné, že takovéto pohádky nemají s realitou nic společného, i když o existenci predátora nepochybovali, neboť ji potvrzovala mrtvá zvířata s rozervaným hrdlem, nalezená poblíž lidských sídel v místech, kde se dosud žádné šelmy nevysky­tovaly. Posléze různí badatelé nacházeli stopy neidentifikované šelmy, která prokazatelně nechodila po dvou, ale po všech čtyřech. V Nikaragui pak chupacabru zastřelil 25. srpna 2000 farmář Jorge Luis Talavera. Těžce poraněný tvor dokázal ještě utéct, ale jeho pozůstatky byly později objeveny a doručeny na Universidad Nacional Autónoma de Nikaragui ve městě Leon. Univerzita oznámila, že ostatky odpovídají psovité šelmě. Místní obyvatele takovýto závěr vědců pobouřil a trvali na tom, že zaměstnanci univerzity zaměnili originální čupakabru za psa. Dr. Edmundo Torres, prorektor a vedoucí vědeckého výzkumu univerzity v Leonu popřel, že by k něčemu takovému došlo. Zároveň také uvedl, že jak pitva zastřeleného zvířete ukázala, jedná se v případě čupakabry o nový druh. Nehovořil tedy o kojotovi, ani o jeho prašivině.

Prašivina psovitých šelem, podobně jako prašivina ostatních zvířat, je působena roztočem trudníkem, který v kůži cizopasí. Ačkoliv je tato nemoc známa už od roku 1174, kdy její podstatu odhalil maurský lé­kař Avenzoar a u psa ji popsal roku 1812 Gohier, neví o ní zpravidla laik téměř nic, případně ví jen velmi málo. Na což ovšem mnohdy ortodoxní skeptik, prohlašující čupakabru za prašivého kojota, spoléhá.  

Na člověku cizopasí trudník tukový (Demodex folliculorum) a trudník mazový (Demodex brevis). Jsou slabě patogenní na rozdíl od některých trudníků cizopasících na zvířatech, jako např. trudník psí (De­modex canis), který způsobuje demodikózu psů. Tedy to, co má být podle skeptiků pozorováno i u ču­pakabry. Při přemnožení roztočů ve vlasových váčcích (odkud vyrůstají chlupy) dochází k vylysání okrsků kůže. Na nich se často objevuje zarudnutí (erytém) a tvorba šupin. Postižená místa bývají zpravidla ostře ohraničená, i když někdy mohou být okraje neostré. Obyčejně zde dochází k sekundární bakteriální infekci s tvorbou pustul (puchýřků) a krust (strupů) a také k různě silnému svědění. Ovšem ani jeden ze skeptic­kých expertů, kteří čupakabru považují za kojota postiženého prašivinou, laické veřejnosti nevysvětlil, proč že se čupakabry, na rozdíl od prašivých kojotů, tak intenzivně nedrbou. Při silném svědění, způsobeném roztoči, se totiž žádný kojot (ale ani pes) v případě, kdy se už kožní změny projevily difusní alopecií (ztrá­tou srsti) prakticky po celém těle, neubrání tomu, aby se zoufale nedrbal.            

Každý americký lovec či farmář si je dobře vědom toho, že zvíře postižené rozsáhlou prašivou je vážně nemocné. Tak jako u jiných psovitých šelem se v důsledku tohoto onemocnění snižuje plachost nemocných kojotů, dochází u nich ke ztrátě tělesné kondice, hubnutí a úhynu. Což ovšem nehraje s pozorováním čupakabry, která nejenže neztrácí plachost, ale bývá i v dobré tělesné kondici. A jak k tomu dodávají pozorovatelé znalí zdejší přírody, většina prašivých kojotů se „sotva plouží“, nikdy neběhá velkou rych­lostí, natož při nějakém vytrvalost­ním běhu. Naproti tomu když farmáři pronásledovali záhad­ného predátora po pastvi­nách v terénním voze, začal jim unikat rychlostí vyšší než 50 kilometrů za ho­dinu. Navíc při bliž­ším pohledu čupakabra svým vzhledem spíše než kojota připomíná peruánského naháče, tedy psí plemeno původem z Peru, jehož charakteristickým znakem je absence srsti, která je způso­bena mutací genu FOXI3 ovliv­ňujícího vývoj srsti a zubů během embryonálního vývoje (dohady vyvolaly u pitvaného tvora i jeho zářivě modré oči). Nutno podotknout, že peruánský na­háč je dobrý a vytrvalý běžec, dosa­hující vysokých rychlostí. Naproti tomu při generalizované formě uvažované demodikózy, kdy zvíře již ztrácí větší část své srsti, přechází onemocnění v tzv. pododemodikózu, která zasahuje meziprstí. Jedná se o nej­horší, značně bolestivou formu onemocnění, která pak zvíře výrazně omezí v pohybu. Tedy hy­potéza kojota s generalizovanou formou demodikózy, uhánějícího před farmářem padesátikilometrovou rychlostí, se nezdá být, jak se u nás říká, to pravé ořechové.  

I kdyby snad kojot přišel o všechnu svoji srst v důsledku prašiviny, nemůže k tomu docházet v průběhu několika dnů, neboť půjde o postupný, zdlouhavý proces. Pro kojota, který by takto přišel o všechnu srst, je pak obtížné (na rozdíl např. od zmiňovaných peruán­ských naháčů) regulovat tělesnou teplotu, proto by také úplně holý kojot s prašivinou ve volné přírodě nepřežil chlad zimních měsíců. To by ovšem také nemohli lovci nebo farmáři sporadicky se vy­skytujícího úplně holého kojota v dané lokalitě pozorovat i několik let. Všechny takovéto nesrov­nalosti pak představovaly pádný důvod pro odmítnutí hypotézy, navrhované skeptiky. Ale můžete si tipnout, jaká že byla reakce odpovědných úředníků státní správy: Jedná se o omyl pozorovatelů. Chu­pacabra není než výplodem lidské fantazie. Představuje pouhý mýtus, adekvátní báchorkám o existenci severoame­rického Bigfoota...        

Nakonec se do celé záležitosti vložila Phylis Canionová, pragmatická a vpravdě ener­gická dáma s akademickým vzděláním. Dr. B. Phylis Canionová, ND (Cuero, Texas) nepatří jen mezi odborníky v oblasti výživy, ale je též sama farmářkou. I ona zažila řádění čupakabry, která zamordovala zvířata z jejího chovu. Proto se také Dr. Canionová nehodlala smířit se stupidním tvrzením zástupců státní správy, že na území Texasu žádné zoology nepopsané zvíře, zvané Chupacabra, nežije.        

A tak především díky doktorce Caniové dnes na záběrech z dokumentu, odvysílaného tele­vizní stanicí National Geographic Channel, na vlastní oči můžeme spatřit podivné zvíře z Texasu, které by podle úředníků státní správy nemělo vůbec existovat. Zde (viz stopáž  6:25 - 14:30) ukázka :     

http://www.youtube.com/watch?v=M_YCHFq3IJI&list=PLjnN91ccVcHRGOCJlRzFXO47szoFURty-&index=3

Zvířata bez srsti nejsou ve volné přírodě až tak vzácnou výjimkou. Zde fotografie z letošního léta, pořízené v New Jersey. Fotografie vlevo byla některými záhadology označována za fotografii čupakabry, přelézající plot. Ovšem jen do té doby, než byla zveřejněna i druhá fotografie. Snímek vpravo dokládá, že šlo ve skutečnosti o veverku.