Záhada kavkazské Zany

V padesátých létech minulého století se v sovětském Rusku objevily ve sdělovacích prostředcích zprávy o výskytu podivného tvora, považovaného za určitou formu Yetiho či dnešního severoame­rického Bigfoota, v oblasti Kavkazu nazývaného Almast či Kaptar.     

Brzy nato byla v Moskvě ustavena při Akademii věd komise pro „studium sněžného člověka“. Když pak Zeměpisná společnost v Moskvě shromáždila přes 200 záznamů výpovědí očitých svědků o údajném výskytu neznámého hominida na Kavkaze, vyslala do odlehlých kavkazských oblastí ně­kolik neú­spěšných expedic. Dr. Boris Fjodorovič Poršněv, nejznámější z badatelů zabývajících se ruskou variantou Bigfoota nebyl (i když se to o něm traduje) zoolog. Jako historik a sociolog přišel Poršněv s hypoté­zou, podle které ruská verze Yetiho či Bigfoota představuje potomka neander­tálce a kav­kazký Al­mast začal být označován za reliktního hominida. Poršněv následně nachází podporu u vědců ve Francii, především pak u francouz­ského zoologa Bernarda Heuvelmase (který je po­važován za zakladatele kryptozoologie), o čemž svědčí jejich společná kniha L’Homme de Nean­derthal est toujours vivant (Plon,1974). Oba se také věnovali studiu historických pra­menů, které podle nich dokládají, že se v 19. století podařilo abcházským lovcům odchytit reliktního ho­minida na Kav­kaze.

Konkrétně se jedná o divokou dívku z Abcházie, které dali její objevitelé jméno Zana. Úplně nahá a špinavá Zana, vesničany považovaná za Abynuavy, což v abcházštině značí „lesní člověk“, byla ve druhé půli 19. století pola­pena lovci v jedom z údolí zalesně­ného podhůří Kavkazu. Vše se ode­hrálo v gubernii Očamčyra, což je dnes územně-správní celek au­to­nomní repuliky Abchá­zie, uzná­vaný jak abcház­skou separatistickou vládou, tak centrální gruzín­skou vládou v Tbilisi. Zana neu­měla mluvit a více než člověka připo­mínala vesničanům vzpouzející se chlupaté zvíře. Jako nevol­nice, kterou za­kou­pil abcházský statkář Ja­dgi Genaba k pobavení svých kumpánů při buja­rých pit­kách, byla později v poutech do­pravena do vesnice Tchina, kde nakonec žila až do své smrti. Podle dochovaných zpráv měla Zana zploštělý nos a tma­vou po­kožku, po­rostlou srstí černo-hnědé barvy (podle některých autorů bylo její ochlupení spíše hnědo-červené, přičemž na zádech měla srst vy­tvářet ja­kousi hřívu). Dospívající Zana s plnými ženskými tvary zpo­čátku odmítala nosit oděv, ale nako­nec se na­učila nosit alespoň jednoduchý bederní pás. Ovšem žádná z dochovaných zpráv nepři­nesla potřebné vo­dítko, které by přivedlo badatele na stopu Zanina et­nického původu.

Letitá záhada se zdála být vyřešena ve třetím díle dokumentu z produkce Channel 4, nazvaného Bigfoot Files (odvysílán 3. listopadu 2013), ve kterém uznávaný britský genetik prof. Bryan Sykes nejširší veřejnost informoval o výsledcích svého výzkumu. Profesor Sykes netestoval jen vzorky DNA od šesti žijí­cích potomků Zany, ale zabýval se i analýzou DNA, jež byla extrahována ze zubu lebky jejího syna Chvita, kterou se roku 1971 podařilo vypátrat jednomu z ruských badatelů. Ana­lýzy DNA pak přinesly překvapivý výsledek: původ Zany nesahal ke kořenům žádného ze zná­mých kavkazských etnik, nýbrž k etnickým kořenům v subsaharské Africe. Po pečlivém studiu lebky je­jího syna Chvita (Khwita) profesor Sykes měl pak dojít k závěru, že některé neobvyklé morfolo­gické rysy lebky nasvědčují tomu, že v případě Zany nemuselo jít nutně o potomka moderních Af­ričanů, do carského Ruska zavleče­ných otro­káři z Afriky. Podle prof. Sykese totiž mohlo jít o po­tomka ne­groidní populace, která ještě před dávnými předky Kavkazanů v prehistorických dobách při svém ko­čovném způ­sobu života doputo­vala ze subsa­harské Afriky až na Kavkaz. Respektive myšlena je zde vůbec nejstarší migrace, která měla předcházet migrační vlně, označované termí­nem „out of Africa“.                                            

                                Chvit, nejmladší syn Zany.       Lebka Chvita, nalezená roku 1971.

Profesor Sykes není antropolog a morfolo­gické rysy jím zkoumané lebky nejspíše nebudou skep­tickým antropologům připadat až tak neobvyklé. Je také třeba zde podotknout, že v Africe se dnes vyčleňuje až 3 500 etnik, přičemž pří­slušníci jednotlivých etnik, mající společný původ a stejný či podobný jazyk, mohou žít na území více států. Pokud nám tedy někdo řekne, že etnické kořeny Zany ne­najdeme na Kavkaze, ale v subsaharské Africe, o etnické příslušnosti Zaniných předků nám neřekl prakticky nic. Na druhé straně je ale pravda, že v době, kdy byl televizní dokument od­vysílán, ještě studie prof. Sykese, kterou odevzdal do recenzovaného časopisu, nevyšla tiskem. A tak se řada milovníků záhad radovala, že ve studii publiko­vaná haploskupina mitochondri­ální DNA, umožňující sledovat zpětně mateřskou linii od Chvita až po nej­starší Zaniny předky, může hypotézu prof. Sy­kese podpořit pádnými argumenty. Navíc se dá předpokládat, že prof. Sykes haploskupinu mitochondri­ální DNA porovnal se známými haploskupinami v Africe. Pokud našel shodu, tak nám může řici, z jaké oblasti subsaharské Afriky Zana pravděpodobně pocházela. Pokud tato sku­pina známa není, pak týmu prof. Sykese nezbyde než po ní začít v současné Africe pátrat.                

Ale vraťme se k popisům Zany. Její tmavé ochlupení, které mělo očitým svědkům připomínat zví­řecí srst, se v posledních týd­nech stává námětem internetových diskusí. A to především v souvis­losti s uvažovanou existencí tvora v Rusku nazývaného Alma nebo Almast, v případě Abcházie pak Abynuavy, který měl žít (a podle entuziastů se má dosud vy­skytovat) na Kavkaze. Ovšem v diskusích o tmavé srsti Zany se nezaujatý čtenář, který by si chtěl vytvořit svůj vlastní názor, nemá prakticky o co opřít. Ve skutečnosti však některé poznatky, které nám pomohou se zoriento­vat v dané problematice, již zveřejnila britská antropoložka Dr. Mary-Ann Ochota, která se speciali­zuje na prezentaci antropologie, archeologie a sociální historie. Ta mimo jiné ověřuje též fakta vztahujcící se k novodobým případům tzv. divokých dětí, se kterými se do­konce po tom, co je vy­pátrá, sama pak sejde.          

Mary-Ann Ochotovou byla nedávno zdokumentována kauza divokého chlapce Johna Ssebunya z Ugandy, známého též jako „Monkey boy“. Chlapec utekl do lesa během občan­ské války a byl nalezen v roce 1992. Prvé čtyři roky svého života sice vyrůstal mezi lidmi, následně však žil s opi­cemi v džungli až do svých sedmi let. Opice se s ním dělily o potravu a chránily ho, dokonce jej údajně zuřivě bránily před jeho objeviteli. Ale co je pro nás podstatné, když chlapce vesničané na­šli na okraji lesa, byl porostlý chlupy, pokrývajícími jeho tělo i tváře, takže jej zprvu považovali za monstrum. Nejenže ho doma museli umýt a ostříhat mu nehty a vlasy, ale dokonce jej oholili po celém těle. Dr. Mary-Ann Ochota k tomu poznamenává, že plně nevyvinutý dětský orga­nismus se takto může přizpůsobit danému prostředí, s čímž asi nebude řada biologů souhlasit. Zároveň ale upozorňuje na fakt, že ochlupení těla se objevuje i v jiných zdokumentovaných případech „divo­kých dětí“ a že tento fenomén bude ještě třeba řádně objasnit.                                                

                            Dr. Mary-Ann Ochota s Johnem Ssebunyanem z Ugandy.

Jak se nedávno ukázalo, s fenoménem osrstěných dětí se setkali i lidé, kteří ve Francii objevili di­vokou dívku z Champagne. Příběh Marie-Angélique byl v anglicky mlu­vících zemích prakticky ne­známý a vypadalo to, že byl téměř zapomenut i ve Francii. K obratu do­šlo v letech 2011 a 2012, kdy ve sdělovacích prostředcích vystoupil Dr. Serge Aroles, který pří­běh Marie-Angélique popisuje ve své knize L'énigme des Enfants-Loups: Une Certitude Biologique mais un Deni des Archives 1304-1954 (Paris, Editions Publibook, 2007). Jak říká doktor Aroles, když byla modrooká Marie-Angélique v roce 1731 objevena, vykazovala některé rysy regrese a požívala stravu včetně masa pouze v syrovém stavu. Její černá kůže byla podle dochovaných záznamů porostlá chlupy a nehty měla podobné drápům pre­dátora. Zpočátku si vikomt d'Epinoy a jeho služebnictvo mysleli, že je snad zanedbaná Marie-An­gélique černoška, ale po horké koupeli, která při důkladné očistě odpla­vila veškeré nánosy špíny (a zřejmě i dívkou používaná přírodní barviva) zjistili, že její pleť má stejnou barvu jako ta jejich.

V případě Zany objevené v podhůří Kavkazu bylo po analýzách DNA jejích po­tomků prokázáno, že oproti Marie-Angélique z Francie šlo opravdu o černošku. I když nejno­vější analýzy DNA namísto konečných odpovědí vyústily v další spekulace o jejím sku­tečném etnickém původu. Dochované popisy čer­ných chlupů po těle adolescentní Zany pak většina ortodoxních skeptiků zavrhuje s tím, že ne­mohlo jít o žádné osrstění, ale jen o popis černé barvy kůže, který byl později zkomolen a vy­kládán jako černé chlupy po jejím těle. Čímž de facto zavrhují i hypotézu hypertrichózy (nadměr­ného ochlupení lidského těla vyvolávajícího zdání zvířecí srsti, za které je zodpovědný hormon di­hydrotestoste­ron). Generalizovanou hypertrichózou totiž bývá interpretováno ochlupení „divokého“ či „lesního“ člověka, který se ve spisech evropských učenců objevuje od starověku až do 19. sto­letí. Přičemž dosud není úplně jasné jak se kromě dědičnosti na ochlupení, obje­vujícím se na tě­lech „divokých dětí“, ale i „divokých“ či „lesních“ lidí, podílí endokrinní systém, který do jisté míry řídí procesy těles­ného a psy­chického vývoje člověka. Ovšem nelze opomíjet ani hypotézu, podle které „chlupaté“ děti pro jejich abnormalitu zavrhla lidská společnost a ony tak vlastně jako vyvrhelové dokázaly, oproti očekávání, v divočině přežít. Přičemž z takovýchto „chlupatých“ dětí se v případě jejich zdárného přežití mohl v dospělosti nakonec stávat pověrami opředený „divoký“ či  „lesní“ člověk.

Fenomén osrstění (obyčejně označovaný za atavismus) byl zaznamenán u řady di­vokých dětí a je dodnes různými autory zmiňován. Pokud tedy na příběh Zany nahlížíme ve světle ostatních „divo­kých dětí“, zdá se být och­lupení těla čer­nošské dívky, přežívající v lesích Abcházie, v souladu s dosavadními poznatky. Jinak řečeno, údajná „zvířecí srst“ Zany s největší pravděpodobností ne­byla skutečnou srstí, charakteristickou pro zvířata. Mohla být však adekvátní ochlupení jiných dětí, které bez pomoci lidí a bez jakýchkoliv výdo­bytků civili­zace od nejútlejšího věku vyrůstaly v divočině.