Všichni jíme mutanty

Podle některých internetových článků z českých i zahraničních serverů nás ohrožují gene­ticky modifikované plodiny způsobující u savců rakovinné bujení, což dokládají šokující záběry nádorů na tě­lech laboratorních zvířat. Jde o podobnou situaci, jako když jsme se před pár lety z  inter­netu dozvídali, že mezi běžně u nás konzumovanými potravinami se nacházejí i mutanti, za je­jichž vznikem stálo škodlivé záření.            

Ač se to bude zdát mnoha čtenářům neuvěřitelné, opravdu pojídáme mutanty. Přičemž však ně­kteří publicisté mylně vydávají za mutanty i transgenní (s přeneseným genem) rostliny či plo­diny. Jenže jak se v tom má laik vyznat, když jde o téma tak složité a učenými pojmy či termíny tak prošpikované, že to až u průměrně vzdělaného člověka vyvolává zmatek. Není to tak dlouho, co jsem se nachomítnul k jedné z hospodských diskusí na dané téma. Což o to, diskuse to byla moc zajímavá, ba značně bouřlivá, až pivo z půllitrů šplíchalo. Stejně však končila klasickým konstatováním „aby se v tom prase vyznalo“. Ale já si nemyslím, že to dnes (nejen) v hospodách diskutované genetické inženýrství a téma geneticky modifikovaných plodin, nebo z nich vyrábě­ných potravin mířících do našich supermarketů, představují až tak tajemné či záhadné téma, aby mu nemohla alespoň v obecné rovině široká veřejnost porozumět. Jde jenom o to, že se o něm v našich sdělovacích prostředcích formou přístupnou laické veřejnosti málo hovoří a píše. A tak se tu pokusím přispět troškou do mlýna, i když asi některým z odborníků a také některým zemědělcům neudělám radost, když v tomhle pojednání v závěru poukážu na fakta, o kterých neradi mluví.                                

Co se tedy pod mu­tací vlastně rozumí? Mutací se rozumí změna existujících, vlastních genů, nikoliv přidávání genu nového. Jinak řečeno, genetický základ organismů ve volné přírodě se mění díky náhodným změnám, kdy se poškozená DNA po stresové odpovědi buněk sice opraví, ale vzniknou při tom všeli­jaké chyby. Šlechtitelé se v minulém století, aniž by gene­tice ještě tak úplně rozuměli, naučili po­škozová­ním aparátu zajišťujícího dědičnost zvyšovat po­čet a rych­lost výskytu takovýchto chyb, tedy mutací, ze kterých si pak mohli vybírat pro ně ty nejzajíma­vější. Jako vlivů poškozujících DNA, tedy k vyvolání mutací při šlechtění, za­čali použí­vat záření a chemikálie. Záření vyvolává (buď přímo nebo prostřednictvím chemických radikálů) poškození molekul v buňkách, tedy i molekul DNA. Živé organismy, a tedy i rostliny, v reakci na poškození začnou vytvářet v buňkách stre­sové bíl­koviny. Některé z enzymů pak při složitých procesech v ře­tězci DNA odstraní poško­zený úsek poskládaných genů, jenž nahradí jeho nově vytvořenou verzí. Ta není vždy úplně identická s původním úsekem, a tak často ur­čuje jiné vlastnosti zmu­tovaného jedince. V ná­sledné selekci pak šlechtitel vybíral takové je­dince, u kte­rých nepřesná oprava poškozené DNA vedla k vlastnostem, které se zdály být pro pěstování namnožených mutantů výhodné. Přičemž vý­sledné radiomutanty dříve šlechtitelé, po pravdě ře­čeno, hodnotili jen podle zjevných znaků. Ni­koho vlastně nezajímalo k jakým změ­nám v DNA došlo, jaké se v mutantech tvořily bílkoviny, zda nemohly mít při odlišném složení třeba aler­genní účinek. To se mohlo ukázat až po tom, co lidé začali mutanta konzumovat. Což ale, díky rychlému vývoji genetiky, už dávno neplatí.

Mutačním šlechtěním vznikala, ač se o tom moc nemluví, i odrůda tvrdé pšenice, ze které se vy­rábějí oblíbené italské těstoviny. Těstoviny vyrobené z mouky zvané „semolina“, získané semle­tím tvrdé pše­nice, nejsou lepivé a po uvaření si uchovávají původní tvar. Tvrdá pšenice se pou­žívá i k výrobě dalších potravin, jako například kuskusu, různých cereálií či dezertů. Přitom však ital­ské těstoviny měly na přelomu tisíciletí namále. To když propukla „semolinová aféra“, kte­rou od­startovaly německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ty zveřejnily patřičně oko­mento­vaný výtah z pravidelné výroční zprávy Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). Ve zprávě bylo mimo jiné uvedeno, že od roku 1963 došlo k uvedení do praxe celkem 2252 radiač­ních mutantů, pokrývajících odhadovaných sedmdesát procent veškeré orné půdy. Vzápětí „skandál mutantů“ propukl v plné síle. Desátého května 2001 pak agentura Reuters při­nesla tuto tiskovou zprávu: „Aktivisté environmentálních a spo­třebitelských skupin vyzvali dnes k zá­kazu veškerých potravin obsahujících křížence získané pomocí zářením indukovaných mu­tací.“                            

Není bez zajímavosti, že Larry Bohlen z mezinárodní sítě ekologických organizací Friends of the Earth (Přátelé Země) tehdy prohlásil: „Vždy mi bylo podezřelé, když jsem jedl grepy bez jader, že něco není v pořádku: jak je dělají? Posledních pět let jsme se soustředili na biotechnologické plodiny. Ale to je jen vrchol ledovce. Zatímco biotechnologie manipuluje několika málo geny, ozařování zasahuje stovky i tisíce genů, a je proto potenciálně mnohem nebezpečnější. A tito radiační mutanti nejsou ani testovaní na bezpečnost pro lidi, ani označení“. Jane Risslerová z Union of Concerned Scientists (Unie znepokojených vědců) se dokonce k danému problému vyjádřila těmito slovy: „Jak můžeme vědět, že nám neškodí? Vždyť radiace zasahuje celý ge­nom. Ve srovnání s nimi jsou geneticky modifikované organismy stejně nebezpečné, jako jedno­nohý zápasník v kickboxu.“ Ovšem mezi zveřejněnými radiačními mutanty nebyly jen kalifornské grepy, ale také již zmiňovaná odrůda tvrdé pšenice, ze které se vyrábí oblíbené italské těstoviny. Al­fonso Pecoraro Scanio, italský ministr zemědělství, jinak též čelný představitel strany Zelených, ve sdělovacích prostředcích prohlásil, že článek z Frankfurter Allgemeine Zeitung je útokem německé konkurence na nejúspěšnější italský exportní artikl a že požaduje okamžitou nápravu. Nakonec se vše politickou cestou urovnalo a úředníci EU celou aféru s mutanty zametli pod ko­berec. Z kauzy však vyplývá pro nás zajímavé zjištění, že vlastně všichni kdo pojídají ital­ské těs­toviny spokojeně konzumují mutanty. Což platí třeba i u hroznů vinné révy bez peci­ček, nebo citru­sových plodů bez jader. 

Radiační mutageneze ke šlechtění rostlin se dodnes používá v celé řadě států, přičemž šlechti­telé se nejčastěji zaměřují na rýži, maniok a banánovník. Hlízy manioku jedlého, zvaného též kasava (Manihot esculenta), původem z Jižní Ameriky, jsou jedním z hlav­ních zdrojů výživy v mnoha afrických zemích. Hlízy plné škrobu sice obsahují jedovatý kyanovo­dík, ale při vhod­ném zpracování jsou jedlé. Metodou radiační mutageneze se přímo v Africe maniok posledních zhruba deset let šlechtí ve spolupráci s  Mezinárodní agenturou pro atomovou energii v Ghan­ském vý­zkumném ústavu biotechnologie a jaderného zemědělství, s cílem získat odrůdy bez glykosidu uvolňujícího kyanovodík. Nové odrůdy by měly být při očekávaném zvýšení vý­nosu také odolné vůči chorobě manioku způso­bované virem mozaiky (Cassava Mosaic Dise­ase).                      

Naproti tomu v rámci projektu BioCassava Plus, který sponzoruje nadace Billa a Melindy Gate­sových, byla v roce 2010 představena genetickou manipulací vylepšená forma této africké plo­diny. Její hlízy by podle Billa Gatese v jednom jediném jídle měly člověku poskytnout celou denní dávku vitamínů, minerálů i proteinů. Většina dusíku v manioku, potřebného pro syntézu aminokyselin, pochází z jedovatých kyanogenů, které se před upotřebením hlízy zdlouhavě od­straňují. Tým molekulárních biologů z Ohijské státní univerzity pod vedením Richarda Sayreho se měl namísto vyloučení či odstranění těchto jedovatých látek zaměřit na urychlení jejich pře­měny na pro­teiny. Genetická modifikace (GM) manioku má také zlepšovat transport železa a zinku z půdy a jejich uklá­dání v rostlinných tkáních, přičemž má též zvyšovat produkci beta ka­rotenu. Navíc by gene­ticky modifikovaná forma manioku měla být také odolnější vůči virovým infekcím.         

Přenos (transfer) genů při genetické modifikaci různých rostlin není úplně jednoduchý, ne­boť ve schopnosti přijmout cizí geny se rostliny liší. Jednou z rostlin nejvhodnějších pro genetic­kou manipulaci je tabák, na kterém se již prováděla celá řada ge­netických experimentů. Vzdále­ným příbuzným tabáku je rajče, neboť oba patří do čeledi lilkovi­tých, do které se řadí rody lilek, rajče a rajčenka, které zahrnují mnoho druhů využí­vaných v agrokulturách. Není tedy divu, že první GM plodinu, uvedenou na trh, představovala právě rajčata Flavr Savr. Ta byla ve Spojených státech a Kanadě v roce 1994 firmou Cal­gene Inc. z kalifornského Davisu uvedena na trh jako první geneticky modifikovaná plodina, po­volená pro ko­merční využití. Těmto rajčatům se ale žádná nová vlastnost z jiných organismů při gene­tické manipulaci ještě nepřidávala. Gene­tickou mani­pulací se jen utlumil enzym, jenž roz­kládá pektin v buněčných stěnách plodů a způ­sobuje tak jejich měknutí. To ve výsledku zname­nalo, že se rajčata nemusela tzv. podtrhnout (trhat ne­zralá kvůli přepravě), ale do obchodů se dovážela vy­zrálá, s plně vyvi­nutou chutí a vůní. Proto byl také pro tato rajčata vybrán název Flavr Savr, tedy anglická slovní hříčka, která se čte „flejvr-sejvr“, což můžeme přeložit jako „za­chovávající si vůni“.                     

Firmu Calgene Inc. založilo několik entuziastů z kalifornských univerzit, zabývajících se genetic­kým inženýrstvím. Jako genetici neměli prakticky žádné zkušenosti s podnikám, zajímal je hlavně výzkum. Když se pak jejich rajče mezi kalifornskými spotřebiteli stalo populární, využili nabídku o odkoupení jejich firmy Monsantem, jedním z největších koncernů zaměřujících se na agrární sektor, který se nezajímal ani tak o samotné rajče, jako o celou řadu patentů v držení firmy Calgene. A jak píše na Technetu vědecký redaktor Matouš Lázňovský ve své poznámce ke článku prof. Jaroslava Petra z prosince 2013 s názvem „Proč se bojíme modifikovaných plo­din? Rajčata nám chutnala“, obchodní politika Monsanta byla úplně jiná než týmu genetiků z Calgene: „Kalifornská firma trvala na maximální otevřenosti: nechala si nezávadnost potraviny ověřit úřady, i když nemusela; rajčata byla jasně značená a zákazníci dostávali dokonce letáčky s vysvětlením, jak rajče vzniklo. Monsanto roky bojovalo za to, aby se informace o obsahu GM plodin v jídlech objevovat nemuseli. A také se rozhodlo prodávat GM produkty ne koncovým zá­kazníkům (tedy ne potraviny), ale spíše farmářům (rostliny odolné proti herbicidům, aby se dala pole snadno odplevelit). Monsanto nakonec výrobu rajčete Flavr Savr zastavilo v roce 1997.“        

Proč se bojíme modifikovaných plodin? Rajčata nám chutnala:

http://technet.idnes.cz/geneticky-modifikovane-plodiny-dn2/veda.aspx?c=A131216_122147_veda_mla

O pořádný rozruch kolem transgenních (s přeneseným genem) rostlin se postarali novináři, když začali čtenáře děsit prohlášením, že plodiny z transgenních rostlin způsobují rakovinu. To když  si přečetli článek z časopisu Food and Chemical Toxicology. Ten totiž otiskl studii francouzského týmu z univerzity v Caen, který pod vedením profesora Gilles-Érica Séraliniho testoval na labo­ratorních potkanech jednu z transgenních kukuřic. Během výzkumu byli potkani rozděleni do čtyř skupin. První skupina byla krmena geneticky modifikovanou kukuřicí NK603 společnosti Monsanto (Roundup Ready kukuřice) s rezidui postřiku, druhá pouze modifikovanou kukuřici prostou herbi­cidů, třetí konzumovala obyčejnou, nemodifikovanou kukuřici, ale pila vodu obsa­hující stopové množství herbicidu. Čtvrtá skupina zvířat byla kontrolní a byla krmena nemodifi­kovanou kukuřicí a čistou vodou bez příměsí. Hlodavci byli krmeni gene­ticky modifikovanou po­travou po dva roky, tedy po celou běž­nou délku potkaního života. Podle fran­couzských badatelů potkani kr­mení kukuřicí Roundup Ready nebo napájení vodou ob­sahující herbicid Roundup v množství, které je v USA považo­váno za bezpečné, umírali dříve, než potkani krmení standard­ním krmi­vem a než ti, co pili oby­čejnou vodu. Kromě toho francouzští bada­telé uváděli poškození orgánů a co je podstatné, i velké ná­dory laboratorních zvířat, jejichž fotografie prostřednictvím sdě­lovacích prostředků oblétly celý svět.

Podle tiskových prohlášení vedoucího výzkumného týmu Gilles-Érica Séraliniho výsledky uká­zaly, že je třeba pro­blematiku GMO studovat daleko pečlivěji, než tomu bylo u dřívějších stu­dií, které zkoumaly pouze glyfosát, nikoli celé složení Roundupu. Dr. Michael Antoniou, moleku­lární biolog z londýn­ské Kings College, k tomu ve sdělovacích prostředcích podotkl: „Tato studie při­nejmenším upo­zornila na to, že je třeba za prvé vyzkoušet všechny GM plodiny ve dvoule­tých, celoživotních studiích, a za druhé, že pokud jde o testování toxicity herbicidů nebo pesti­cidů, musíme testovat kompletní zemědělský přípravek a ne pouze jeho aktivní složku." Fran­couzská studie však byla záhy evropskými odborníky zpochybněna nejen kvůli použitým statis­tickým metodám, ale především proto, že Sera­lini použil k pokusům kmen laboratorních potkanů Spra­gue-Dawley albino, jenž sám o sobě mívá sklony k rakovinnému bujení a k nádorům mléč­ných žláz. Zde také platí, že závěry francouzského týmu se nikomu ne­podařilo ověřit v dalších, nezá­vislých studiích. Evropa, na rozdíl od zbytku světa, je ke geneticky modifikova­ným organismům (k nelibosti gene­tických inženýrů) silně odmítavá. Přesto však vě­decký tým Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) francouzskou studii v říjnu 2012 odmítl. A proč vlastně nakonec francouzská aféra vyšuměla, to už novi­náře nezajímalo.                   

Laik si obyčejně potkana (Rattus norvegicus) plete s krysou (Rattus rattus). Všechny údajné „krysy“ chované v laboratořích jsou však ve skutečnosti potkani. Laboratorní potkani (první chovné pokusy byly zahájeny po roce 1880) se poněkud liší od potkanů pobíhajících ve stokách a kanálech. Oproti volně žijícím potkanům, kteří se dožívají v průměru sedmi let, mají například nižší hmotnost a kromě toho samičky dospívají již v osmém týdnu života a jsou v každém věku plodnější. V poslední době se la­boratorní potkan stal i u nás oblíbeným domácím mazlíčkem. A tak nemusíme hledat odborné články ve vědec­kých časopisech, neboť všechny základní či pod­statné informace k problematice ná­dorových onemocnění u potkanů nalezneme i na webových stránkách našich veteri­nářů a chovatelů. Zde se také dozvídáme, že se laboratorní potkan díky šlechtění v la­boratořích dožívá nižšího věku než bychom očekávali. V průměru je to 1,5 - 2,5 roku, ale zde zá­leží na mnoha dal­ších faktorech, hlavně na genetické dispozici a na vhodné stravě. Pokud jde o jejich nemoci, nejčastějšími jsou u potkanů onemocnění dýchacího ústrojí, kožní problémy a bo­hužel i nádory. Na stránkách čes­kých chovatelů se můžete dočíst, že velkou roli u zdraví zvířete hraje jeho ge­netická výbava: „Pokud rodiče potkana trpěli na nádory je velmi pravděpodobné, že i jejich po­tomci na ně budou trpět. Proto do chovu vybírejte zvířata zcela zdravá a dívejte se také na zdraví jejich rodičů, pra­rodičů a nejlépe ještě dál. Pokud si pořizujete potkana, poptejte se na zdraví jeho předků. Vět­šina českých chovatelských stanic se snaží ma­povat zdraví zvířat a jejich odchovů a podle toho pak vybírá zvířata do dalšího chovu.“

Nádory potkanů z pohledu zvěrolékaře:

https://www.youtube.com/watch?v=1ZpuxgboiDc

Jinak řečeno, laboratorní potkan má geneticky předurčenou vysokou pravděpodobnost nádoro­vých onemoc­nění. To jsou především útvary na povrchu těla, viditelné pouhým okem, které rostou hodně rychle a mohou dosáhnout značných rozměrů. Nádory mohou být dvojího charak­teru: zhoubné i nezhoubné. Přitom však zhoubné rakovinné nádory jsou patrně nejčastější příči­nou úmrtí laboratorních potkanů, i když se u nich vyskytují i nezhoubné nádory. Nejčas­tějšími jsou u samic nádory vycházející z mléčné žlázy. Tyto nádory často velmi rychle ros­tou, a tak může nádor během ně­kolika dní dosahovat velikosti několika centimetrů, ale vět­šina jich je u potkana, narozdíl od myší, ne­zhoubných. Mléčná lišta se na těle potkana na­chází od krku až k ocasu, proto mohou nádory vyrůst kdekoliv po těle. Zda je nádor maligní (zhoubný) nebo benigní (ne­zhoubný) se pozná jedině histologickým vyšetřením, kdy se zkoumá vzorek tkáně z nádoru. Mnoho chovatelů dnes nechává potkanovi nádor odoperovat na veteri­nární kli­nice, avšak tento zákrok se doporučuje jen u zvířat mladších, která jsou v dobré kondici.   

Nádory na tělech domácích mazlíčků.

Pokud jde pak o krmení potkanů GM plodinou, novináři obyčejně zapomínají na fakt, že ve Spojených státech a Kanadě jsou GM ku­kuřicí a GM sójou, na rozdíl od Evropy, hlodavci krmeni již více než 10 let. Neboť jinou než GM kukuřici a GM sóju v průmyslově vyráběných krmivech pro zví­řata americké firmy, které krmivem běžně záso­bující vědecké laboratoře, již po léta ne­prodávají. Právě skutečnost, že všichni laboratorní potkani v USA byli krmeni GM plodinami ob­saženými v jejich krmivu po deset či více let, by měla, pokud by všechny závěry francouzského týmu byly správné, v minulých letech způsobovat obrovský nárůst výskytu nádorů u amerických laboratorních zvířat. Kdyby k něčemu takovému došlo, už bychom dávno o tom četli nejen v odborných člán­cích amerických a kanadských badatelů, ale i v novinách a časopisech. S největší pravděpo­dobností bychom také již v televizi shlédli re­portáže, v nichž by aktivisté z ne­vládní neziskové orga­nizace Greenpeace, bedlivě monitorující všechny (i ty nejnepatrnější) ná­znaky uvažované škod­livosti geneticky modifikovaných plodin, pronikali s transparenty do amerických laboratoří. A komu všechny výše uváděné logické argumenty nestačí, může nahléd­nout do studie Celonárod­ního sdružení genetické bezpečnosti a Severcova ústavu problémů ekologie a evoluce Ruské aka­demie věd z roku 2010. Tento výzkum se pod vedením renomo­vaného biologa Alexeje Su­rova zabýval vlivem geneticky modifikovaných organismů (GMO) na zdravotní stav laboratorního hlodavce křečíka Campbellova, při­čemž sledoval několik po sobě jdoucích generací tohoto hlodavce. I když se zdají být výsledky ruského vý­zkumu do jisté míry znepokojivé (o tom později více), po krmení GM plodinou se u laboratorních zvířat ná­dory neobjevily.

V roce 1990 Evropská unie zavedla právní systém pro regulaci GMO, ve kterém je základem pro kvalifiko­vané rozhodování vědecky podložené posouzení rizik. Ale teprve 3. dubna 2013 přijala Evrop­ská komise nařízení, podle kterého mají biotechnologické firmy povinnost testovat GM plodiny zkr­mováním laboratorními hlodavci nejméně po dobu 90 dní, což mnohdy nečinily. Platí to jak pro plodiny dodávané na trh jako potraviny, tak i pro krmiva. K nařízení se podle oficiálních vyjá­dření přistoupilo poté, co francouzská studie uvedla schválenou GM kukuřici firmy Monsanto ošetřovanou herbicidem Roundup do souvislosti s vývojem nádorů u laboratorních zvířat. Proti za­vedení no­vého nařízení představitelé evropských zemědělských organizací protestovaly dopi­sem z 16. října 2013, určeným předsedovi Evropské komise, předsedovi Rady Evrop­ské unie a před­sedovi Ev­ropského parlamentu.

Jestliže však EU přijala ustanovení, že krmné pokusy na hlodavcích při testování GM plodin „musí trvat nejméně 90 dní“, znamená to, že nařízené testování (které se nelíbí zemědělským organizacím) může být již 91. den ukončeno. Navíc si lze toto nařízení vyložit tak, že testování nemusí provádět nezávislá laboratoř, ale sám producent GM plodiny ve své vlastní, tedy sou­kromé (zdánlivě nezávislé) laboratoři. Ovšem naskýtá se tu daleko důležitější otázka: jestliže se může samička laboratorního potkana rozmnožovat až po 8 týdnech od svého narození (což činí 56 dnů), u kolika generací potkanů mohou asi tak odborníci za 90 dnů údajnou škodlivost nějaké plo­diny, obsahující rezidua herbicidu, testováním vyvrátit, nebo prokázat? Lidově řečeno, že plodina není jedovatá, se za 90 dní, když potkan nechcípne nebo vážně neonemocní, dá proká­zat. Ale dlouhodobý vliv konzumace inkriminované plodiny u několika generací pokusných zvířat zůstává ve hvězdách. Proto zajímají nejen ekology, ale i lékaře stu­die, ve kterých experimentá­toři sledují zdravotní stav několika generací hlodavců, krmených GM plodinou, obsahující rezi­dua herbicidu. Tedy i studie týmu ruských vědců, který pod vedení biologa Alexeje Surova testo­val GM sóju zkr­mováním laboratorními hlodavci. 

Na experimentu se podílel Ústav vývojové biologie Ruské akademie věd (RAV) a Ústav ekologie a evoluce RAV. Ruský biolog Alexej V. Surov a jeho tým krmil tři generace křečíků Campbello­vých (Phodopus campbelli) různým ty­pem sóji. Tedy klasickou sójou, GM sójou, nechyběla ani kontrolní skupina, která vůbec žádnou sóju nedostávala. Ve třetí generaci hlodavců krmených GM sójou s rezistencí ke glyfosátu, na­zývanou „Roundup Ready plodina“, mělo docházet k vyšší úmrtnosti mláďat a většina zvířat dožívajících se pohlavní dospělosti měla být neplodná či ste­rilní. Což ještě neprokazuje škodli­vost samotných GM plodin. Ve skutečnosti Surov sám varuje před ukvapenými závěry, když říká: "Je docela možné, že nejde o účinky samotných GMO.“ Dále pak uvažuje možnost, že zde se­hrává podstatnou roli herbicid Roundup, jehož rezidua byla nalezena v takzvaných Roundup Ready GM plodinách. Následně se ruští badatelé shodli na tom, že je třeba zahájit podrobnější, dlouhodobý výzkum, přičemž také došli k závěru, že zavá­dění Roundup Ready plodin na ruská pole bude třeba odložit.

Pod pojmem „pesticidy“ se rozumí přípravky a prostředky, které jsou určené k hubení škůdců. Mezi pesticidy patří jak „insekticidy“ určené k hubení hmyzu, tak i „herbicidy“ určené k hubení plevelů. Je těžké nalézt takovou látku, která zničí plevel, aniž by poškozovala pěstovanou plo­dinu. Protože plevele patří do různých čeledí, musí se pou­žívat několik druhů chemikálií, což nutí pak zemědělce postřiky mnohokrát opakovat. Naproti tomu širokospektrální herbicid dokáže zničit všechny rostliny považované za plevel po jednom postřiku. Dá se však použít jen u pěsto­vané plo­diny, která mu vzdoruje, je vůči němu odolná, tedy rezistentní. Proto také šlechtitelé přenosem genů bakterií do rostlin připravili vůči užívaným herbicidům odolnou GM sóju, GM ku­kuřici, GM pšenici nebo GM řepku.

Při posuzování dopadu pěstování geneticky modifikovaných plodin na životní prostředí je pak třeba brát v úvahu i nepřímé vlivy. Například vyhubení hmyzích škůdců vede k úbytku jejich při­roze­ných nepřátel, kterým se najed­nou nedostává potravy. Stejně tak důsledné odstranění ple­velů má za následek vymizení živoči­chů, kteří se jimi živí. Takové účinky má sice i použití běž­ných chemických prostředků, ale při pěstování transgenních plodin bývá odstranění škůdců a plevelů daleko důkladnější. A je také pochopitelné, že na pěstovaných obilovinách, zele­nině a květinách se objevují rezidua používaného širokospektrálního či systémového herbicidu. Z hle­diska takovéhoto pohledu pak již nejde o to, zda jsou samy o sobě geneticky mo­difikované plo­diny škodlivé pro lidský organismus (což se ani po dvaceti letech jejich exis­tence neprokázalo), jako spíše o to, nakolik jsou škodlivé chemické prostředky zvané pesti­cidy, se kte­rými se gene­ticky modifikované plodiny dnes pojí, tedy zda (a jaké) zbytky chemic­kých slou­čenin zane­chává pesticid v životním prostředí a v námi konzumovaných plodinách.

Širokospektrální herbicidy jsou látky, které zastaví růst všem rostlinám. Důvodem je to, že zasa­hují do procesů, které jsou všem rostlinám společné. Nejznámější a nejužívanější je glyfosát, coby sloučenina aminokyseliny glycinu s derivátem kyseliny methylfosforečné. Tomu dala firma Monsanto, která na něj měla patent, obchodní jméno Roundup. Před několika lety, po vypršení jejich patentu, začaly na bázi glyfosátu vyrábět herbicidy i jiné firmy pod všelijakými obchodními názvy. Glyfosát účinkuje tak, že v rostlinách zasahuje do procesu syntézy aromatických amino­kyselin (s cyklickým jádrem). Živočichové je syntetizovat nedove­dou, neboť nemají příslušný en­zymatický systém, proto by také na ně pak neměl glyfosát vůbec působit. Druhým typem systé­mového herbicidu je fosfinotricin, nazývaný glufosinát. Je podobný glyfosátu (glycin je nahrazen alaninem vázaným na fosfor ne přes ami­noskupinu, ale přes me­tyl). Má několik obchodních jmen, jako třeba Liberty, Basta, Finale, nebo Radicale. Podobně jako glyfosát i glufosinát blokuje biochemický proces typický pro rostliny, který se u člověka ani jiných živočichů nevyskytuje. V čem ale může potom spočívat nějaký zá­drhel? Zádrhel může spočívat v tom, že herbicid apli­kovaný postřikem neobsahuje pouze čistý glyfosát nebo fosfino­tricin. Ve skutečnosti jde o směs různých chemikálií, z nichž některé mají například zaručit, že látka bude ulpívat na listech rostlin.

Vzhledem k tomu, že nadnárodní společnost Monsanto za posledních dvacet let ovládla trh s geneticky modifikovanými plodinami, pa­tří její „Roundup Ready plodiny“ mezi nejvíce pěsto­vané. Proto se také nejvíce po­užívaným her­bicidem na světě stal Roundup. Je pravda, že firma Monsanto v minulosti již přišla s celou řadou revo­lučních a pro zemědělce výhodných insekticidů a herbi­cidů. Zrovna tak ale jako vůbec první uvedla na trh roku 1929 i revoluční poly­chlorované bifenyly (PCB) pod obchodní značkou Aloclor. PCB v komerčních směsích zahrnují zhruba 130 sloučenin zvaných konge­nery, li­šící se fyzikálními a chemickými vlastnostmi i toxicitou (rozdíl spočívá ve stupni chlorace a umístění atomu chlóru na aromatických jádrech). Hlavní průmys­lové využití PCB nacházely například v transfor­mátorech, jako pro­tipožární retar­danty hoření, protipožární stabilizátory nátěro­vých hmot, pří­sady do barev, svého času do­konce i jako přísada do rtěnek. Jenže už v 60. létech se ukázalo, že karcinogenní PCB předsta­vují globální kontaminanty ekosystému. Byly stále častěji ob­jevovány ve tkáních orga­nismů, včetně tkání člověka, ale třeba i v mléce krav a koz. V roce 1973 proto byla při Svě­tové zdravot­nické organizaci (WHO) ustavena skupina expertů, zabýva­jící se výhradně pro­ble­mati­kou PCB. Přesto však továrna firmy Monsanto vyráběla další tuny již prokazatelně škodli­vého Alocloru. V roce 1976 pak Kongres v USA zakázal výrobu, distribuci, ale i pou­žívání a zpracování PCB. Tím byla firma Monsanto nucena výrobu Alocloru ukončit.

Obecně platí, že z řady povolených přípravků na ochranu rostlin se jejich rezidua mohou dostat do potravin, proto je také například maximální obsah rezi­duí glyfosátu regulo­ván evrop­ským na­řízením. Rozhodně tak není pravda, že by se tato re­zidua vůbec v lidském organismu nevyskyto­vala. Avšak pokud není zákonem stanovený maximální obsah překročen, je jejich vý­skyt podle evropských předpisů zdravotně neškodný a podle legislativy také legální. Podle údajů německého Svazu pro životní pro­středí a ochranu pří­rody (BUND) byly na přítom­nost glyfosátu v loňském roce vyšetřovány vzorky moči 182 osob z 18 evropských zemí. A jak konstatoval Spol­kový ústav pro hodnocení rizik, který prováděl zdravotní hod­nocení obsahu glyfosátu měřeného ve vzorcích, pokud byly změřené koncentrace způsobeny konzumací Roundupem kontaminova­ných potravin, „pohyboval se pří­jem glyfosátu prostřednictvím těchto potravin pod koncentrací, která je zdraví nebezpečná“. Jenže v případě Roundupu nejde jen o samotný glyfosát, ale i o další složky tohoto přípravku s jejich fyzikálními a chemic­kými vlast­nostmi i případnou toxicitou, které jako rezi­dua vstupují do na­šich organismů. Tedy lidově ře­čeno, v hrubém příměru jde o něco podobného tomu, jako když u PCB již zmiňova­ných toxic­kých konge­nerů jejich toxicita spočívala ve stupni chlorace a umístění atomu chlóru na aroma­tických já­drech.

Pokud bychom měli všechny dosavadní poznatky k danému tématu shrnout do nějakého obec­ného závěru, pak osvědčené plodiny, označované za radiomutanty, které jako schválené pro­dukty šlechtění procházejí zažívacím trak­tem člověka více jak 50 let, nejsou, jak se za dlouhé roky ukázalo, pro člověka škodlivé. Zrovna tak platí, že geneticky modifikované plodiny, které pro­cházejí zažíva­cím traktem člověka více jak 20 let, samy o sobě také s největší pravděpodob­ností nejsou, jak se ukazuje, pro člověka škod­livé. Naproti tomu se ukazuje, že mnohé pesticidy, jimiž jsou lidmi konzumo­vané plodiny kontaminovány, jsou, nebo alespoň za určitých podmínek mohou být, škodlivé pro lidský organismus. A tak zpochybňování zemědělci uváděné naprosté nezávadnosti směsi chemikálií zvané Roundup pro živoči­chy není, jak se mnohdy ši­roká veřej­nost domnívá, nějakým útokem na ge­netické inženýrství či sa­motné gene­ticky modifi­kované rostliny či plodiny. Nedůvěra vůči Roundupu a jemu po­dobným pesticidům, projevovaná celou řadou akade­miků z mnoha zemí světa, ve skutečnosti není ničím jiným než nedůvěrou k chemi­ká­liím, které při dlouho­dobé konzumaci jimi kontamino­vaných plodin (a to jak plodin vzniklých klasickým kří­žením, radiomutačními metodami, nebo ge­netickou manipulací) i ve ve­lice nízkých koncent­ra­cích mohou představovat pro náš organismus riziko.