Jednou z prvních zpráv o takovýchto úkazech, objevujících se ve vědecké literatuře, představuje očité svědectví člena Královské společnosti, který popsal pozorovaný fenomén těmito slovy: „Ve středu před velikonočními svátky roku 1666 pastvina u Cransteadu poblíž Wrothamu v Kentu, o rozloze asi dva akry, celá se pokryla malými rybkami, napadanými podle všeho z oblohy za velké bouře s hromobitím a deštěm, která toho času tam zuřila. Tato pastvina je přitom vzdálena od jakéhokoliv moře či jeho zálivu, nejsou zde žádné rybníky, v nichž by se chovaly ryby, ale naopak je zde nedostatek vody. Ryby byly přibližně délky lidského malíčku a všemi, kdo je viděli, považovány byly za tresčí potěr.“
Naštěstí z mraků neprší žádné velké, těžké plodiny, jako třeba zralé melouny. Největší či nejtěžší plody, dopadající na zem ve velkém množství, představují jablka. Pokud jde o poslední známý případ „napršených“ jablek, k tomu došlo večer 12. prosince roku 2011 na předměstí anglického Coventry v hrabství West Midlands, kdy se tu snesl do několika zahrad z nebe „déšť jablek“, bombardující též auta a znečišťující ulice. Podivný úkaz neměli na svědomí místní uličníci a jak se ukázalo, neměl zřejmě ani původ ve vzdušném víru, podle některých výkladů očesávajícím větve údajně poblíž se nacházejícího sadu: to, že by v nějakém sadu, třeba i opuštěném, z hrabství West Midlands v půli prosince na ještě neočesaných stromech zůstávalo viset velké množství (a ještě k tomu zcela zdravých) jablek, je málo pravděpodobné. Navíc v případě, že by snad přece jen nedaleké jabloně očesal vzdušný vír, měly by na silnice či auta spolu s jablky „napršet“ i ze stromu vírem „očesané“ větvičky a olámané větve. Ovšem za nejdůležitější bývá označován fakt, že v inkriminované době v okolí Coventry nebylo pozorováno žádné ze slabších tornád, v Anglii se vyskytujících při typickém britském letním počasí, kdy po několika horkých dnech často následují bouřky. A obyčejné poryvy větru jablka do oblak nevynesou. Není proto divu, že se široká veřejnost ve Velké Británii tolik zajímala o záhadné objekty kulovitého tvaru, které napršely do jedné ze zahrad v hrabství Dorset.
Vše se odehrálo v lednu 2012. Steve Hornsby z Bournemouthu byl zrovna na cestě do garáže, když se na tmavé obloze objevil mrak žluté barvy. Tento meteorologický jev se proměnil v krátký záchvěv bouřky s krupobitím. Hornsby seběhl z cesty a postavil se pod převis střechy ke zdi garáže, aby se ukryl před přeháňkou, ale za necelé dvě minuty bylo po všem. Jak rychle přeháňka přišla, tak rychle zas odešla. Zůstaly po ní jen sněhobílé kroupy, podobné kouskům kamenné soli, rozsypaným v trávě. Vtom zahlédl na trávníku ještě něco, co z dálky vypadalo jako rozbité sklo. Ovšem když na to stoupl, neozvalo se žádné křupnutí drceného skla, objekt se jenom rozplynul v trávě, což Hornsbymu připadalo divné. A když se pak rozhlédl kolem, byla po trávníku rozeseta spousta dalších namodralých objektů, které tu rozhodně před bouřkou nebyly. A jakmile se pro jeden z těch kulovitých objektů shýbl, zjistil, že se podivné kuličky bez vůně a bez zápachu chovají jako želé.
Zde reportáž BBC:
http://www.bbc.co.uk/news/uk-england-dorset-16754531
Steve Hornsby k tomu ve své výpovědi podotýká: „Pod vnějším pláštěm měly měkkou vnitřní strukturu. Přistály pouze v naší zahradě, v oblasti pár set metrů čtverečních. Je to ta nejpodivnější věc, jakou jsem kdy spatřil. Působil jsem jako letecký inženýr po mnoho let a nikdy jsem nic podobného neviděl. Myslel jsem, že by to mohl být nějaký druh znečištění ovzduší, něco jako chemická látka, která byla vypuštěna do atmosféry, byla vtažena do bouřkového mraku kde ztuhla, aby pak spadla na zem spolu s krupobitím. V ideálním případě bych byl rád, kdyby je odborníci chemicky analyzovali, aby zjistili, z čeho se to celé skládá."
V následujících dnech britský Meteorologický úřad (UK Meteorological Office) uvedl, že nalezené objekty rozhodně nebyly "meteorologického původu“. Josie Pegg, vědecký asistent z Bournemouthské univerzity ve sdělovacích prostředcích přišel s tím, že kulovité objekty mohou být nějaká „vajíčka mořských bezobratlých živočichů", která nasál vzdušný vír. Což jiní vědci považovali, vzhledem k velikosti a charakteru namodralých kuliček, za málo pravděpodobné. Záhadologové si tak na nejrůznějších webech mohli přihřát svoji polívčičku a tajemné kulovité objekty označili za objekty mimozemského původu. Přičemž někteří z nich záhadné kuličky, které se v poslední době objevují i v neosídlených oblastech Austrálie a USA, prohlásili za zárodky mimozemšťanů. Což zase střízliví badatelé, kteří se zabývají problematikou neidentifikovaných létajících objektů, označili za holý nesmysl.
Hornsbyho zmínka o tom, že se mohlo jednat o chemickou látku, která byla vypuštěna do atmosféry, také okamžitě vyburcovala milovníky konspiračních teorií. Ti modré kuličky spojovali s fenoménem „chemtrails“, při kterém se má jednat o snahu USA, konkrétně CIA (Central Intelligence Agency) a NSA (National Security Agency), podporovanou vládami mnoha států, o "změnu atmosféry skrze rozprašování aerosolů letadly". V jejich úvahách měly být letadly rozprašovány polymery, užívané například pro výrobu umělého sněhu, kdy se droboučké krystalky po smíchání s obyčejnou vodou změní během několika sekund v načechranou bílou peřinu, připomínající sníh. Polymery v krystalické formě jsou také zemědělcům či zahrádkářům známy pod přezdívkou Rain Maker (tvůrce deště), což zřejmě vedlo některé vyznavače chemtrails k závěru, že byly v lednu 2012 rozsévány letadly nad Anglií při ovlivňování počasí. Ovšem označení Rain Maker není odvozeno od toho, že by se polymer užíval k výrobě deště. Ve skutečnosti je takto nazýván proto, že může zastoupit déšť a snížit potřebu zavlažování zemědělských ploch či zalévání zahrad až o 40 %.
Jak si doma vyrobit umělý sníh:
https://www.youtube.com/watch?v=xXWOu88PRms
Nápadům vyznavačů chemtrails a úvahám záhadologů se dostávalo sluchu nejčastěji od té části veřejnosti, kterou již dříve fascinovala podobná (neobjasněná) kauza hrudkovitého gelu. Mezi roky 2007 a 2009 totiž docházelo ve Velké Británii k pozorování hrudek či chuchvalců z jakési neurčité hmoty podobné gelu, které se zdály padat z nebe. Podivné hrudky byly nacházeny po celém Spojeném království v poměrně značném množství, přičemž podivné želé nenacházeli lidé jen ve svých zahradách. Jak uváděla BBC, z ničehož nic se objevovaly, kromě jiných lokalit, i na pastvinách po celém Skotsku (pročež také byly internetovými Všeználky z roztrušování gelových hrudek podezírány ovce). A jak se ukázalo, identické formy gelu byly nacházeny též ve Spojených státech. Zde pro zajímavost odkaz na jednu z prvních reportáží na toto téma, kterou BBC odvysílala v listopadu 2008.
Videoreportáž BBC:
http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/scotland/7754870.stm
Samozřejmě BBC po odvysílání reportáže pro tuto záhadu hledala vysvětlení. Dr. Andy Taylor z výzkumného ústavu v Aberdeenu, zabývajícího se mikrobiologií půdy a molekulární ekologií, zavrhl možnost, že by se mohlo v tomto případě jednat o houby. Jeho tým měl dokonce v laboratoři Macaulay Land Use Research Institute (dnešní James Hutton Institute) provádět DNA analýzu odebraného vzorku, avšak k žádným výsledkům tehdy nedospěl. Podle vyjádření doktora Taylora se totiž ukázalo, že vzorek, který měli badatelé k dispozici, byl kontaminován. Dr. Hans Sluiman, expert Královské botanické zahrady v Edinburgu, po prozkoumání vzorků dospěl k názoru, že podivný gel sám o sobě ve skutečnosti zcela jistě není rostlinného, ani živočišného původu, jak se dosud soudilo.
Podrobnější informace zde :
http://www.bbc.co.uk/scotland/outdoors/articles/jelly/
V místním folklóru byly tyto gelové hrudky vždy spojovány s padajícími hvězdami, tedy s pozorováním meteorických rojů, známých nám jako Perseidy, Orionidy nebo Leonidy, ze kterých v lidových představách měly kusy podivného želé odpadávat. Odtud vlastně pocházejí jejich názvy „star jelly“ nebo „star rot“. Tomu se také kdysi zdála nasvědčovat skutečnost, že hvězdné či astrální želé bylo v Anglii nacházeno, a to již od 14. století, nejen v trávě, ale i na větvích stromů. Nakonec však v 18. století Thomas Pennant dospěl k závěru, že tzv. star jelly musí být "něco, co bylo vyzvraceno ptáky nebo zvířaty". V roce 1910 pak zveřejnil T. McKenny Hughes v časopise Science článek, ve kterém důkladně popsal historii hvězdného či astrálního želé a získaný vzorek z jihozápadního Walesu. Vzorek předal jednomu z botaniků na Cambridge University, který dospěl k závěru, že se jedná o želé bakteriálního původu, s čímž ale Hughes nesouhlasil. Diskuse kolem gelových hrudek zakrátko utichly a vědecká obec o hvězdné želé, opředené mýty, přestala jevit zájem.
A tak ani po 100 letech skutečný původ podivných gelových hrudek či chuchvalců není znám. I když jedna z největších neziskových vědeckých a vzdělávacích institucí National Geographic Society řešením této stoleté záhady nedávno pověřila několik biologů. Ti se v laboratořích pustili do DNA analýzy vzorku „star jelly“, pocházejícího ze Spojených států. Ale tak jako týmu doktora Taylora v Anglii, ani jim se ve zkoumaném astrálním želé nepodařilo nalézt důkaz, že obsahuje genom některého ze známých živočichů. Na to ovšem na svých webech zareagovala nová odnož ufologů a podivné chuchvalce či hrudky, podle názoru některých badatelů skutečně padající z oblohy, začala spojovat s existencí biologických neidentifikovaných létajících objektů (atmosférických zvířat), údajně se vyskytujících v atmosféře a považovaných tradičními ufology za objekty mimozemského původu.
Na první pohled by se mohlo zdát, že tzv. meteorické želé z Velké Británie je to samé co německý Sternenrotz (hvězdný hlen) či Meteorgallerte (meteorické želé), jehož původ je některými německými zoology považován za objasněný, neboť se má vztahovat ke snůškám žabích vajíček požíraných dravci, kteří jejich želatinové zbytky vyzvraceli (případně vyzvraceli pro ně těžko stravitelné vejcovody obojživelníků). Proto je pak také Meteorgallerte, jak říkají zoologové, poměrně snadno identifikovatelné podle jeho zápachu. Ve skutečnosti je však za Sternenrotz či Meteorgallerte označováno v Německu několik forem podivného „želé“, nejen různých tvarů a konzistence, ale i různých barev. A aby to nebylo tak jednoduché, mnohdy je Meteorgallerte zaměňováno s želatinovým houbám podobným útvarům známým jako Sternenschnäutzer, které však mezi houby nepatří, neboť jsou bakteriálního původu. Co je ale podstatné, rozmnožování většiny žab probíhá časně na jaře, hned po jejich probuzení ze zimního spánku. A tak je Sternenrotz na německých loukách nalézán především na jaře, kdy se žáby houfně rozmnožují a ve vodách se objevuje jejich snůška vajíček v podobě rosolovitého chuchvalce, plovoucího při hladině. Ovšem hrudky gelu, které byly ve větším množství nalézány na skotských pastvinách, byly v trávě objeveny na podzim. Tedy v době, kdy po nakladených žabích vajíčkách ve volné přírodě nikde už nebývá vidu ani slechu. Zde na fotografiích ukázka útvarů nejčastěji v německy mluvících zemích označovaných za Sternenrotz či Meteorgallerte:
Ale nyní již něco k záhadným kuličkám, které se objevily ve Spojených státech. V lednu 2013 Geradine Vargasová z Tusconu na nedělní procházce se svým manželem narazila v arizonské poušti na zajímavý úkaz. Mezi sporou pouštní vegetací se na holé zemi rozkládalo cosi jako obrovská kaluž, plná podivných fialových či purpurových kuliček. Geradine ani její manžel ještě nikdy ve zdejší krajině na něco takového nenarazili. Zavolali tedy do Tucsonské botanické zahrady, kde pracuje jejich známý Darlene Buhrow, kterému svůj podivný nález popsali. Buhrow jim pak oznámil, že pokud se jedná o něco, co se přirozeně vyskytuje v přírodě, pak by to podle botaniků mohl být sliz z plísní nebo houby připomínající želé. Takovémuto řešení záhady však charakter objektů neodpovídal. A jak se dalo očekávat, o podivný nález v zápětí projevily zájem sdělovací prostředky.
Reportáž o podivném nálezu v poušti:
https://www.youtube.com/watch?v=EZKbnW_SAkM
Po odvysílání televizní reportáže se na internetu vyrojily spekulace milovníků záhad. A nikoho zřejmě nepřekvapí, že podivný nález z pouště začal být spojován s mimozemšťany. Ovšem Liz Kotaliková, reportérka televizní stanice KGUN9, která se tohoto případu ujala, nelenila a nabrala z louže vzorek do plastového sáčku, se kterým se vydala za odborníky z Arizonské univerzity, respektive na pracoviště Vysoké školy zemědělské v Pima County. Zde se pak dozvěděla, že kuličky rozhodně nejsou mimozemského původu, neboť se evidentně podobají známým vodu absorbujícím polymerům, zvaným hydrogel. Pro hydrogely jsou charakteristické dlouhé řetězce molekul, díky kterým absorbují velké množství vody. V současné době jsou superabsorpční polymery široce používány v lesnictví, zahradnictví a při terénních úpravách, ale i pro aranžmá řezaných květin. Hydrogel je tedy často používán jako ekologicky čistý půdní přípravek, který uchovává v půdě vodu a v ní obsažené živiny. Hydrogel, dodaný rostlinám v optimálním množství, podporuje jejich růst, neboť voda a rozpustné živiny jsou díky hydrogelu fixovány v kořenovém systému. Svou funkci hydrogel může plnit až sedm let, poté podle výrobců samovolně biodegraduje. Proto jej také obyčejně výrobci označují za Friendly Safe, tedy netoxický, biologicky odbouratelný produkt.
Rozluštění záhady:
https://www.youtube.com/watch?v=j9NEixvXyDM
Některé verze obarvených hydrogelů se také používají k výtvarným účelům, nebo k hydroponii v interiérech, kde nahrazují dříve populární keramzit. Laiky pak mnohdy udivuje jejich zdánlivě záhadný růst: například pouhé 3 gramy suchého polymeru známého jako Water Gel Spheres, podobného maličkým korálkům, se po maximální hydrataci promění v kuličky tak velké, že jimi aranžérka naplní 2 hrnky. A nutno podotknout, že se takovéto kuličky opravdu podobají těm, které byly objeveny v Arizonské poušti, ale i těm, které (téměř na den přesně) rok před tím „napršely“ na zahradu pana Hornsbyho v městečku Bournemouth.
Water Gel Spheres:
https://www.youtube.com/watch?v=u5jXcSrjO1M
Tím se opět dostáváme ke kuličkám ze zahrady pana Hornsbyho. V únoru 2012 došlo ve vývoji tohoto případu k zajímavému zvratu, když Josie Pegg z Bournemouthské univerzity svoji dřívější hypotézu poopravil: "Spekulace o povaze tajemných kuliček z želé poskytlo mnoho zábavy, ale teď, když máme v držení vzorek, můžeme vyloučit některé z prvních odhadů. Po přezkoumání kuličky pod výkonným mikroskopem lze objasnit její strukturu.“ Podle Pegga se ukázalo, že kuličky obsahovaly polyakrylát sodný, který se používá v plenkách, především však v zemědělství nebo zahradnictví k udržování potřebné vlhkosti v půdě, neboť může pojmout 200 až 300 násobně větší hmotnost vody než je jeho vlastní hmotnost, přičemž vodu fixuje v podobě gelu. A tak jedna z vědeckých hypotéz měla celou záhadu namodralých kuliček ze zahrady manželů Hornsbyových jednoduše vysvětlovat tím, že polyakrylát, někdy dodávaný výrobci v podobě maličkých korálků, někdo hodil přes plot k Hornsbyovým na trávník, pročež také Steve Hornsby o existenci polyakrylátu sodného na své zahradě neměl nejmenší tušení. Jenže!
Jenže maličké kuličky polyakrylátu podobné korálkům, které by jistě zapadly do trávy a nebyly by vidět, ve skutečnosti nenarostou či spíše nenabobtnají do větších rozměrů za pouhých několik sekund, jako tomu bývá u krystalického umělého sněhu. Gelové kuličky mohou vyrůst do průměru třech centimetrů až po desítkách minut. Jinak řečeno, hypotetickou možnost, že by malé korálky naházené do zahrady pana Hornsbyho přes plot vyrostly či nabobtnaly do tak velkých kuliček při krátké přeháňce, můžeme vyloučit. Navíc také kuličky jevily známky destrukce coby důsledku jejich pádu z výšky. Pak ovšem nemohl jejich miniaturní předobraz polehávat bez povšimnutí mezi stébly trávníku, ale s největší pravděpodobností skutečně kuličky, jak předpokládá jejich nálezce Steve Hornsby, na jeho trávník „napršely“.
Zde proces bobtnání i poškození kuličky pádem:
https://www.youtube.com/watch?v=otRU_xkQNJA
Badatelé se tak museli zamyslet nad tím, jak se vlastně kuličky, padající v městečku Bournemouth z oblohy, mohly do mraků dostat. Nejlogičtějším vysvětlením se zdála být hypotéza, podle které polyakrylát nerozprašovala letadla, jak tvrdí stoupenci konspiračních teorií, ale do oblak jej z některého pozemku vynesl vzdušný vír, označovaný za minitornádo. Pod tornádem se rozumí rotující vzdušný vír se zhruba vertikální osou, vyskytující se pod základnou bouře, který se během své existence alespoň jednou dotkne zemského povrchu a je schopen na něm zanechat stopy. Ve sdělovacích prostředcích se často hovoří o Aleji tornád na území států Oklahomy, Kansasu a Nebrasky, kudy každoročně v letních měsících projde většina z více než tisíce ničivých vírů, pustošících Spojené státy. Avšak tornádo není výhradním fenoménem amerického středozápadu, často řádí i v Evropě. Přičemž tornáda pustoší nejčastěji Anglii, kde meteorologové každým rokem zaznamenají v průměru 33 tornád.
Tak jako vzdušný vír, nazývaný chobot tornáda, při svém putování dokáže v podobě vodních smrští nasávat vodu z moří, jezer a rybníků, může také nasávat na polích hroudy hlíny. Pochopitelně tedy pak dokáže nasát i kuličky z polymeru, rozházené například po záhonech. Jenže žádný vzdušný vír v městečku Bournemouth ani v jeho blízkém okolí v lednu 2012 pozorován nebyl. Je pravda, že například během noční bouře v málo obydlené oblasti může některý chobot tornáda přeběhnout terén zcela nepovšimnut. O tom, že tornáda občas v Anglii někde zaúřadují aniž by na sebe upozornila, svědčí meteorology tradovaná příhoda jednoho Brita, který po noční bouřce vyšel z ložnice do zahrady. Tam ke své hrůze zjistil, že podstatná část jeho dřevěného domku zmizela v nenávratnu, neboť v noci se pouhých pár metrů od jeho postele přehnal chobot vzdušného víru, který na místech jež vysával, zanechal jen holou zem. Jenže kuličky na zahradu Hornsbyových z oblohy nepadaly v noci, ale za bílého dne. Konkrétně odpoledne, ve čtyři hodiny místního času. Navíc tornáda nejsou v Anglii pozorována v zimních měsících, kdy je vzduch příliš suchý a mračna jsou příliš chladná na to, aby se na obloze utvořil typ mraku, který vede ke vzniku ničivých forem krupobití a obávaných tornád.
A tak řada badatelů soudí, že „přeprška“ namodralých kuliček ze zahrady pana Hornsbyho ve skutečnosti nebyla dosud exaktně interpretována, tedy objasněna. Zrovna tak ale zůstávají neobjasněnými „přepršky“ jablek, nebo často v tisku přetřásané „deště ryb“ (např. tisíce stříbřitých šprotů z oblohy padajících na zahrady a střechy domů v Aldersonově ulici ve východoanglickém městečku Great Yarmouth z hrabství Norfolk v srpnu 2000). I když tyto i mnoho dalších jim podobných úkazů se obvykle vysvětlují tím, že dotyčné objekty nasál nějakým způsobem náhle vzniknuvší vzdušný vír. Ovšem pokud by tomu opravdu tak bylo, „musel by to být vír velice vybíravý“, jak k tomu svého času poznamenal spisovatel a věhlasný popularizátor vědy Arthur C. Clark. Ten také nejširší veřejnost upozorňoval na Příručku neobvyklých přírodních jevů (Handbook of Unusual Natural Phenomena), v níž William R. Corliss, mimo jiné, k hypotézám meteorologů podotýká:
„Za prvé - přenášecí mechanismus (ať už je jakýkoli) obvykle vybírá pouze jeden druh ryby, žáby nebo nějakého jiného zvířete, které je ten den právě na řadě. Za druhé - také velikost prochází velice pečlivým sítem výběru. Za třetí - padají vždy pouze zvířata a žádné další částice, jako např. písek či kusy rostlin. Za čtvrté - v případech, kdy padají různé druhy mořských živočichů, nemáme žádné zprávy o tom, že by déšť, který je přinesl, byl slaný. Celkem vzato tedy mechanismus, který se při tomto jevu uplatňuje, skutečně poměrně precizně třídí předměty, které přenáší. Teorii vodní smrště či vzdušného víru lze relativně nejsnáze aplikovat na případy, kdy ryby, které někde napadaly, mají tendenci houfovat se ve velkém množství u hladiny nedalekých vod. Mnohem hůře lze skloubit dohromady fakta tehdy, když dané ryby pocházejí z hloubek, jsou mrtvé a suché (někdy bez hlavy), a když tito živočichové padají z oblohy v obrovských množstvích.“
I když se zdají být „přepršky“ zemědělských plodin a ovoce, ale i hadů, žab nebo ryb ortodoxním skeptikům neuvěřitelné, opravdu k nim dochází. A akademická obec (až na vědecké fundamentalisty) nikterak existenci takovýchto přírodních jevů nepopírá. Řada vědců je však s jejich interpretací jaksi na štíru. Mezi ty nejúsměvnější interpretace patří některé z tzv. meteorologických hypotéz, které nám mají objasnit jak mohly živé ryby napadat na zem v oblastech vzdálených od moří či jezer desítky až stovky kilometrů. Vír z tornád měl ryby podle těchto spekulací rychle vynést do velmi chladných vrstev atmosféry, kde ihned zmrzly, a tudíž nestačily pochcípat, tedy leknout. Když pak padaly po dlouhé době (jistě řádně obaleny ledem) v bouřce na zem, měly jednoduše roztát a ožít, pročež pak sebou mrskaly na střechách domů, po cestách a po silnicích...
Inu, tak jsme se pobavili, lecčemus podivili, a můžeme již celé téma shrnout do obecně platného závěru. Především platí, že zdánlivě záhadné namodralé kuličky, které napršely do zahrady pana Hornsbyho, zrovna tak jako ty purpurové kuličky z arizonské pouště, ve skutečnosti nejsou záhadné, neboť za jejich podivnými vlastnostmi prokazatelně stojí polymery. Tyto objekty nejsou mimozemského původu, tudíž to nejsou ani zárodky mimozemšťanů. Záhadou ovšem zůstává, jak se namodralé objekty ze zahrady pana Hornsbyho ocitly v mracích nad městečkem Bournemouth. Což platí i pro případ jiných, živých i neživých objektů, které čas od času v různých koutech světa z oblohy prší lidem na hlavu. A to nejenom při bouřkách, ale i z takzvaně „čistého nebe“, jak se dozvídáme z několika v průběhu historie zaznamenaných případů. Je tedy pravda, že podivné „přepršky“ nejrůznějších objektů dosud vědecká obec neobjasnila. Což je také jeden z důvodů, proč se u nás o nich nemluví. Ale pokud budeme před nějakým problémem zavírat oči, neznamená to, že problém neexistuje. A protože je příroda, jak se u nás říká, mocná čarodějka, pak z hlediska pravděpodobnosti dokonce nelze vyloučit, že s některou z výše jmenovaných „přepršek“ budeme mít i my co do činění.
Budiž nám útěchou fakt, že z pohledu vědeckého skepticismu je málo, vskutku jen velmi málo pravděpodobné, že z oblohy na nás budou padat trakaře...