Vše tu začalo v srpnu 2011. Dveře, skříně, postele, ložní prádlo, koberce, knihy, oděvy, ručníky a utěrky, dokonce i potraviny v jejich ledničce se tu zdánlivě samy od sebe vznítily (nutno zde podotknout, že k zahoření potravin v zavřené ledničce došlo i v bývalém Československu, a to v prosinci roku 1985 v Bohučovicích u Hradce nad Moravicí, v domě manželů Smolkových, sužovaných tehdy podobnými destruktivními jevy, označovanými za řádění poltergeista). A tak poděšení obyvatelé domu opustili své bydliště a přestěhovali se na nové místo. Takto se rodina Toprakových stěhovala celkem čtyřikrát. Neboť netrvalo dlouho a k podivnému vznícení předmětů začalo docházet i v jejich novém bydlišti. V příbytcích Toprakových tak bylo pozorováno více než 300 samovznícení, přičemž několik z nich Zeki Toprak zaznamenal svým mobilním telefonem.
Zde na fotografii stopy po samovznícení, ke kterému došlo v ledničce u Toprakových.
Záhadné požáry se začaly objevovat rovněž v učebně páté třídy, kterou navštěvovala Meleka Topraková. Kabát na věšáku, knihy v lavici a další předměty, které patřily nešťastné studentce, se ve třídě spontánně vznítily před očima žáků a jejich učitele. Pochopitelně učitel Meleky na místech takovýchto požárů hledal chemikálie, tedy samozápalné látky, které by mohly miniaturní požár způsobit, ale nikdy nic nenašel. Všechny předměty vždy vzplály bez viditelné příčiny, náhle a nečekaně, jako by samy od sebe. A tak i učitel Meleky, jako její otec Zeki Toprak, který dobře věděl, že Meleka nic nezapaluje, začal uvažovat, v souladu s učením Koránu, o nadpřirozených příčinách samovznícení, zdánlivě odporujícího přírodním zákonům.
Nutno podotknout, že podobně upoutaly pozornost médií (v roce 2011 ve Vietnamu a v roce 2012 na Filipínách) dvě dívky, v jejichž nejbližším okolí rovněž docházelo k podivným samovznícením. Ve vietnamském Ho Či Minově Městě (dříve Saigon), ve čtvrti Tan Binh, šlo o dívku zhruba ve věku Meleky Toprakové, na Filipínách však o vůbec nejmladší „pyromanku“, jakou kdo pamatuje. Tou byla tříletá holčička Emma z malé vesnice Iloilo, nacházející se v provincii Antique, jež údajně vznícení předmětů dokonce „vycítí“ předem, kterou zmiňuje na svých stránkách i anglická verze Wikipedie. Mezi důvěryhodnými svědky zdejších jevů nechyběli starosta Rony Molina, nebo inspektor Gilbert Gorero. Před reportéry, zpochyňujícími pravdivost zdejších událostí, starosta Molina prohlásil, že on sám na vlastní oči viděl, jak krátce po tom, co dívenka vykřikla: „Oheň, polštář!“, se opravdu opodál bez zjevných příčin, sám od sebe, vznítil polštář. A policejní šéf Gorero si stojí za tím, že on sám viděl „pět různých objektů začít hořet, nebo žačít doutnat, aniž by se jich někdo dotkl“. Jak k tomu pak dodal, policisté i hasiči se snažili dopátrat logického vysvětlení zdejších samovznícení, ale žádné nenašli.
Guvernér Ahmet Aydin, který rodinu Toprakových navštívil v jejich příbytku a sám se o existenci podivných jevů přesvědčil, nakonec prohlásil, že je zhola nemožné logicky vysvětlit to, co viděl. Proto pak také požádal o vyšetření zdejších událostí vědce z univerzity v Siirtu. Aydin také rozhodl, že bude kancelář guvernéra třikrát denně dodávat jídlo ztrápené rodině, neboť Toprakovi si vzhledem k nastalé situaci neměli kde uvařit. Professor Dr. Murat Erman, rektor Siirtské uvinerzity (Siirt Üniversitesi) prohlásil, že jeho univerzita má na vyšetření těchto incidentů zájem a zřídil tým, který měl příčinu záhadných požárů objasnit. Žádný z povolaných vědců však nebyl obeznámen s historií fenoménu zvaného poltergeist, leckdy provázeného samovznícením, ani s případy podobných, i když rozsáhlejších samovznícení z Canneto di Caronia na Sicílii, a tak se turečtí badatelé prakticky vůbec nenamáhali hledat fyzikální příčiny zdejších neuvěřitelných skutečností, ale soustředili se výhradně na lidský faktor, tedy na hledání údajného pyromana z rodiny Toprakových.
Muslimové v Turecku neznají evropské hlomozící „duchy“ coby duše zemřelých osob, avšak Faruk Arvas, muftí provincie Siirt, byl toho názoru, že za požáry budou stát jiné duchovní bytosti: "Podle naší víry existují bytosti zvané džin a požáry mohly být těmito bytostmi způsobeny " prohlašoval ve sdělovacích prostředcích. Pročež byl následně v příbytku rodiny Toprakových předčítán Korán a duchovní odtud modlitbami vyháněli zlomyslného džina, jako v Evropě či v Americe občas z domů, v nichž se lidé setkávají s projevy fenoménu zvaného poltergeist, exorcisté vyhánějí „zlé duchy“ či jiné „nečisté síly“. Ovšem přes všechny modlitby, přes všechna možná čidla a nastraženou bezpečnostní kameru záhadných jevů neubývalo. Zdejší „džin“ se zdál být neodbytný, tak jako se ukázal být nepolapitelný i údajný žhář, na kterého spoléhal univerzitní tým, neboť doutnání látek a prvopočáteční malé plamínky se objevovaly na místech, kde nikdo prokazatelně nebyl v době jejich vzniku přítomen. A tak tu nakonec sešlo z hypotézy, podle níž měla požáry zakládat školačka Melek Topraková, která se v očích skeptiků, jak už to tak bývá, zdála být nejpravděpodobnější (jedinou) příčinou podivuhodných jevů, tedy hledaným lidským faktorem. Intenzita jevů v posledním bydlišti rodiny Toprakových postupně slábla, až nakonec bez toho, že by někdo daný fenomén objasnil, prostě a jednoduše všechny úkazy vymizely.
Na první pohled by se mohlo zdát, že se v Turecku jiní obyvatelé měst a vesnic s neuvěřitelnými případy samovznícení nesetkávají. Ve skutečnosti však danou kauzu následovalo několik podobných událostí. Tak například v listopadu 2011 docházelo k samovznícení v domě rodiny Tasových, o čemž informovaly turecké diváky nejrůznější televizní štáby. Další podobný případ byl pak hlášen na konci září 2013 z města Tatvanu v provincii Bitlis ve východním Turecku. V různých částech svého domu spolu s manželkou a dětmi pozoroval záhadná samovznícení Mehmet Eli ve druhém týdnu ramadánu. Na zem se tu nejdříve kácely skříně, padaly regály, zbláznily se kuchyňské spotřebiče, dokonce se tu jaksi sama od sebe převrhla těžká lednice a vypnutá pračka (nutno podotknout, že se zdejší situace nápadně podobala české kauze z Bobrové na Žďársku, kde byly podobné jevy pozorovány v předjaří roku 2006). Projevy údajného poltergeista pak završila pozorovaná samovznícení. Spontánně se tu vznítila pohovka, koberce, skříně, postele i přikrývky. Případ prošetřovaly místní úřady, které zde opět žádného žháře či pyromana neobjevily. Za mimořádný tu byl označován poznatek majitele domu: kouř a oheň zde neměly mít obvyklou barvu. Kouř byl údajně nápadně bílý, barva vznikajícího ohně byla zelená. Údajná neobvyklá barva ohně ovšem neměla nic společného s blíže neurčenými chemikáliemi, kterými si podle skeptiků měli obyvatelé domu svůj nábytek a koberce polévat a sami (i když na vybavení domácnosti dlouho šetřili) vše zapalovat. Neboť zbytky či náznaky chemikálií zde hasiči, přivolaní k požárům, neobjevili.
Pokud pod těmito řádky kliknete na odkaz, můžete shlédnout dramatické záběry z listopadu 2011, kdy se objevovalo samovznícení v domě rodiny Tasových. Jejich trápení trvalo déle než tři měsíce, přičemž zdejší situace (i když jde o jiné kulturní prostředí) se svým způsobem podobala zoufalé situaci obyvatel v italském Canneto di Caronia z roku 2004.
Záběry z listopadu 2011, kdy se objevovalo samovznícení v domě rodiny Tasových :
http://www.youtube.com/watch?v=oYDXrY6FmqM
Samovznícení v domě Zeki Topraka :
http://www.youtube.com/watch?v=GA0mviJfmww
|
Na obrázku vlevo následky samovznícení v Turecku, vpravo pak záběr divanu poškozeného samovznícením v Itálii.
Podobně v červnu 2011 záhadné požáry prakticky zničily dům a majetek rodiny z Hopewellu v provincii KwaZulu-Natal v Jihoafrické republice. Jak říká Mashoba Mthembu, majitel domu, k prvnímu samovznícení zde došlo v posteli, na které spal. Pak se začal oheň objevovat i na matracích v jiných místnostech: "Zpočátku jsme si mysleli, že to snad způsobily děti, které si hrály s ohněm. Ale pak se věc vyhrotila a oheň se stal neovladatelným. Jen jsme začali jeden hasit, objevil se další oheň jinde." Samovznícením byl poškozen i dům jeho dcery, který je přes ulici. Hasiči a manažeři týmu krizového řízení, kteří byli povoláni k požárům, byli tím, co zde pozorovali, zmateni. Neboť sami viděli jak bez zjevných příčin vznikající oheň propálil věci, vynášené z domu. A vesměs se shodli na tom, že toto byl první oheň svého druhu, jakého byli svědky.
Není možné nadále odmítat fakt, že se mohou zničehož nic, nečekaně a spontánně, jaksi samy od sebe, před zraky přítomných osob některé předměty bez viditelných příčin vznítit. I když jsou takovéto fyzikální jevy sporadické a vyskytují se v dané chvíli jen v dané lokalitě. Při studiu tohoto fenoménu nelze zaměňovat vědecká kriteria za obyčejný zdravý či selský rozum (common sense). Mýty zdravého rozumu nepředpokládají všechny stránky, všechny vztahy a zprostředkování jevů. Takový způsob nazírání dříve či později nutně narazí vždy na hranici, za kterou je už jednostranný, omezený, a zaplétá se do neřešitelných rozporů, protože pro jednotlivé věci zapomíná na jejich souvislosti (pro příklad ze světa fyziky nemusíme chodit daleko, stačí se ohlédnout za tolik dnes populárními nanomateriály, u nichž vstupují do hry komplikované jevy ze světa fyziky, které nejsou na první pohled zřejmé a viditelně se vzpírají zdravému selskému rozumu). Rozpory ovšem nelze po vzoru vědeckých fundamentalistů řešit metodou "ex cathedra", tedy od stolu, formálně. Metodou, která v případě fenoménu zvaného Idiopatic Spontaneous Combustion (ISC) vede k poznání, je metoda "ex occasione", tedy z nastalé skutečnosti, z faktické situace. Na staré anglické přísloví „The proof of the pudding is in eating“ (pudink zkoušíme tím, že ho jíme) skutečný badatel v případě přírodních jevů nezapomíná.
Tak jako se vědci vydávají do terénu za studiem tornád nebo blesků, je třeba se při studiu přírodních jevů zvaných samovznícení, pokud je chtějí přírodovědci pochopit a vysvětlit, vydat i na místa, kde se lidé s těmito neobvyklými, hrůzu v nich budícími jevy setkávají. Zde ještě pořád platí i u nás známá, stará poučka arabských mudrců: když nejde hora k Mohamodovi, musí Mohamed k hoře. Neboť tu rozhodně nejde o žádné optické klamy, halucinace, nebo bludy pomatenců, jak se nám snaží namluvit někteří nositelé vědeckých titulů, pro které všechny jevy, které nedokáží vysvětlit, jednoduše neexistují. Vždyť za posledních několik desetiletí se objevilo již takové množství věrohodných očitých svědků, kteří přírodní jev zvaný idiopatické spontánní vznícení (ISC) popisovali, že o vlastní existenci tohoto fenoménu nelze pochybovat. Je pravda, že pozorovaná ISC mnohdy představují průvodní jevy (epifonemény) v případě úkazů, dosud v rámci dlouholetých tradic souhrnně označovaných za projevy fenoménu nazývaného poltergeist. Jenže fenomén zvaný poltergeist, coby přírodní, i když dosud neobjasněný jev, ve skutečnosti nemá a nikdy neměl nic společného s duchy, démony nebo džiny a jinou „nečistou sílou“. Vždy se jednalo, a dodnes se jedná, o reálné fyzikální vlivy. Přičemž existenci tohoto fenoménu potvrzují opakující se výpovědi věrohodných očitých svědků jakými jsou lékaři, hasiči, nebo policisté.
Ostatně projevy fenoménu zvaného poltergeist byly již v různých koutech světa pozorovány i na policejních stanicích. Jeden z posledních případů se odehrál v říjnu 2007 v obci Ramol (okres Ahmedabad), nacházející se na území státu Gujarat v severozápadní části Indie. Zdejší policejní stanice byla zřízena v objektu bývalého mlýna. Netrvalo dlouho a při nočních službách se tu začali policisté v rekonstruovaných prostorách setkávat se záhadným boucháním, samovolným převracením nábytku, ale i samovolným pohybem židlí a stolů, pro který nenacházeli žádné vysvětlení. Záreň se u nich projevovaly respirační (dýchací) potíže, kdy někteří z policistů pociťovali nepříjemný tlak na hrudi, jiní zas měli pocit, jako by je kdosi neviditelný škrtil. Podle vyjádření policejních důstojníků neviditelné síly terorizovaly ramolskou policejní stanici více než jeden měsíc. A jako se v západních zemích při zdánlivém řádění duchů zoufalí lidé obracejí na kněze praktikující exorcismus, pomáhal nakonec zdejším policistům ze služebny agresivní „nečisté síly“ tantrickými rituály vyhánět Ishwar Sadhu, modlící se k bohyni Meldi Mata, uctívané po celém státě Gujarat. Tedy opět nádherná ukázka toho, jak přírodovědci v 21. století při výskytu některých přírodních jevů namísto toho, aby tyto tyto jevy zkoumali a objasňovali, ponechávají zmatenou a zoufalou laickou veřejnost napospas různým mystikům a okultistům.
Z novějších případů lze ještě vzpomenout kauzu z Nového Zélandu, kde v roce 2013 policisté potvrdili existenci neobvyklých jevů, označovaných za projevy poltergeista, na své služebně. Vše se odehrávalo ve městě Christchurch, což je největší město Jižního ostrova. Policejní stanice zde byla ve čtvrti Hornsby zřízena roku 1989 na místě, kde dříve býval katolický kostel, což ovšem nemá se zdejšími záhadnými jevy nic poslečného. Daleko důležitější je fakt, že se nachází město Christchurch v tektonicky aktivní oblasti, takže je sužováno častými zemětřeseními. Ovšem podivné bouchání a zvuky podobné krokům na schodech zde nebyly zapříčiněny seismickými otřesy. Jak prohlásil zde déle sloužící seržant Pete Laloli, s podivným nočním „strašením“ se on a jeho kolegové na policejní stanici v Hornby setkávají už řadu let. Avšak žádného původce zvuků, zdánlivě způsobených lidmi, zde nikdy neobjevili. Navíc zde bez vyjasněných příčin dochází již delší čas k samovolnému rozsvěcení a zhasínání světel, ale i k samovolnému zapínání a vypínání elektroniky.
Ale vraťme se k samovznícení. Pro ty čtenáře, které zajímá zevrubnější pohled na daný fenomén, si dovolím závěrem přidat trochu nudnějších informací. I když se v zahraničních sdělovacích prostředcích pro záhadná samovznícení často užívá anglický termín „Spontaneous Combustion“ (SC), přesnější označení tohoto fenoménu představuje sousloví „Idiopatic Spontaneous Combustion“ (ISC), v češtině pak „idiopatické spontánní vznícení“ či „idiopatické samovznícení“, přičemž pod pojmem „idiopatický“ se rozumí „bez jakýchkoliv známých příčin“. A bez jakýchkoliv známých příčin jen proto, že u tohoto přírodního jevu nebyl výzkum, při kterém získává vědecká obec měřením potřebná data, dosud ukončen, ba v drtivé většině jeho výskytů dokonce nebyl ani zahájen.
Ale co že se pod pojmem „samovznícení“ vlastně rozumí? Pokud vyjdeme z toho, že zapálení nějaké látky není závislé jen na plameni, elektrickém proudu, jiskře, nebo rozžhavenému drátu, dojdeme k poznatku, že směs látek s kyslíkem nebo vzduchem je možné zapálit určitým zvýšením teploty, nazývaným teplotou vznícení. Teplota vznícení je málo závislá na tlaku. Větší vliv má odvod tepla a předešlý průběh reakce. Určitou úlohu hraje také struktura látky. Teplotou vznícení se pak rozumí nejmenší teplota, na kterou musí být směs látky se vzduchem zahřáta, aby se okamžitě zapálila. Dle příčin vznícení pak bývá samovznícení obecně rozdělováno na fyzikální, chemické a biologické.
V uvedených případech „záhadných samovznícení“ z Itálie a Turecka, tak jako u jiných adekvátních případů ISC evidovaných v nejrůznějších zemích, nemůžeme hovořit o biologickém (či biochemickém) samovznícení, neboť k tomu dochází (zejména u nedosušených rostlinných materiálů jakými jsou luskoviny, obilniny, seno či listí) působením mikrobiologického impulsu, kdy teplo vzniká činností mikroorganismů. Přičemž podmínkou pro biologické samovznícení je nerovnoměrné rozložení vlhkosti a tím různorodá jakost vrstvené hmoty.
K chemickému samovznícení pak dochází stykem dvou nebo více látek, při němž probíhá exotermická reakce (vzniká velké teplo). Tyto chemické děje jsou obyčejně vyvolané stykem s kyslíkem (oxidace). Do této skupiny patří látky samozápalné při styku se vzduchem (bílý fosfor, silany, borany, čerstvě připravené práškové kovy, fermeže). Patří sem jen některé tuky a oleje (musí obsahovat nenasycenou vazbu, musí mít velký povrch k oxidaci a malý k odvodu tepla, množství nasáklého oleje musí být optimální a hustota porézní hmoty musí být také optimální). Ale chemické děje mohou být vyvolané i stykem s vodou. Jde o látky, které reagují s vodou za vzniku hořlavých produktů, které se mohou uvolňovaným teplem vznítit, nebo které při styku s vodou vyvíjejí teplo a tím se vznítí hořlavá látka v jejich blízkosti (sodík, draslík, rubidium, vápník, karbid vápenatý a jiné karbidy). Zrovna tak ovšem mohou být chemické děje vyvolané stykem s okysličovadly, která značně snižují teplotu vznícení. Mohou ji tedy snížit až na teplotu místnosti a vyvolat samovznícení (kyslík, chlor, brom, jod, oxidy).
Naproti tomu fyzikální samovznícení je způsobené adsorbcí (vázáním na povrch) plynů a par, při kterém vzniká teplo. Příkladem tohoto typu je samovznícení uhlí, kde obsažený uhlík má schopnost svým povrchem pohlcovat plyny a páry, přičemž vzniká teplo. Samovznícení uhlí napomáhá skladování ve velkých hromadách (je splněna podmínka malého povrchu k odvodu tepla). Další fyzikální samovznícení představuje samovznícení tepelné, ke kterému dochází dlouhodobým působením tepla v prostředí s nevysokou teplotou, nepřevyšující teplotu vznícení daného materiálu. Protože v důsledku okolní teploty se teplo neodvádí, kumuluje se v materiálu až na teplotu vznícení (zazděný trám v komíně). A konečně známe i fyzikální samovznícení ohřevem látky, zapříčiněným úderem (třaskaviny), nebo elektrickým výbojem.
Jestliže tedy za případy pojednávaných italských a tureckých samovznícení jako přírodních jevů nebudeme hledat (ve skutečnosti v dané situaci nejméně pravděpodobný) lidský faktor, coby možnost, že si lidé vybavení svých domácností prostřednictvím nějakých chemikálií zapalovali sami, pak nutně dojdeme k závěru, že se tu jedná o samovznícení fyzikální. A pokud shrneme dosavadní chabé poznatky o výše pojednávaném idiopatickém spontánním vznícení (ISC), nasbírané nejrůznějšími badateli za posledních zhruba sto let, pak se zdá být toto vznícení nejblíže samovznícení zapříčiněnému ohřevem látky elektrickým výbojem. Ostatně tomu nasvědčují i dosavadní výsledky sporadického mapování ISC týmy techniků, kdy nejrůznější přístroje či měřící zařízení zaznamenávaly výrazné fyzikální anomálie, například pulsy neobvykle silných elektromagnetických polí. Tato pole, ani některými badateli uvažované nízkoteplotní plazma (ionizovaný plyn vykazující kvazineutralitu a kolektivní chování), v bezprostředním okolí neregistrujeme svým zrakem a je tedy pochopitelné, že fyzikální přičiny ISC byly, jsou a budou pro všechny nešťastníky, kteří se ve svých příbytcích s tímto přírodním jevem setkávali, setkávají a ještě budou setkávat, skutečně „neviditelné“.
P.s.: I když výsledky výzkumu v případě fenoménu Idiopatic Spontaneous Combustion (ISC), tedy v článku pojednávaného „idiopatického spontánního vznícení“, mohou dle mého soudu odhalit i případné souvislosti se samovznícením oděvu na lidech, netýká se tento dvoudílný článek vzácně se vyskytujícího fenoménu nazývaného „lidské samovznícení“, někdy též SHC z anglického Spontaneous Human Combustion, prezentovaného v médiích jako samovolné vznícení lidského těla. A nemá nic společného s takzvanou pyrokinezí, v médiích prezentovanou jako ovládání ohně lidskou myslí.