Je sice pravda, že informace může letět rychlostí světla, ale gigantický shluk atomů a molekul, jaký představuje astronaut, rychlostí světla v praxi letět nemůže. To mu základní přírodní zákony, kterými se řídí masa hmoty ve vesmíru, prostě a jednoduše nedovolí. Astronaut by mohl někdy v daleké budoucnosti letět rychlostí blížící se rychlosti světla jen v případě, že by mu nějaká neznámá, sofistikovaná technická zařízení umožnila se s těmito přírodními zákony nějak vypořádat, což je však (z hlediska našich současných poznatků) málo pravděpodobné. Za více pravděpodobnou můžeme označit jinou možnost, totiž že by astronaut mohl v daleké budoucnosti eventuálně cestovat teoretickými fyziky diskutovanou červí dírou. Tou by nemusel cestovat rychlostí světla, a přesto by se v námi pozorovaném prostoru přemístil za tak krátkou (námi měřenou) dobu, až by to v nás vyvolávalo dojem, že se pohyboval rychlostí, jakou se pohybuje světlo (z hlediska pozorovatele mimo červí díru případně i větší). Ovšem řada vědeckých fundamentalistů se k této možnosti vyjadřuje v tom smyslu, že transfer hmoty červí dírou je málo pravděpodobný, neboť v kosmu či v přírodě by musela existovat nějaká forma negativní energie, například teoretickými fyziky uvažovaná antigravitace. Čemuž podle fundamentalistů žádný z dosavadních vědeckých poznatků nenasvědčuje.
Naproti tomu v posledních letech fyzikální laboratoře podávají v odborných, recenzovaných časopisech zprávy o tom, že výsledky jejich experimentů tzv. negativní energii dokládají, že tedy negativní forma energie existuje. Přičemž platí, že pokud byla negativní forma energie pozorována ve fyzikálních laboratořích, potom by logicky měla existovat i kdekoliv na naší „modré“ planetě, tedy i v prostoru kolem nás. Před teoretickými fyziky tak stojí otázka, zda se eventuálně mohou na Zemi vyskytovat nějaké přírodní jevy, které bychom mohli označit za hypotetické projevy červích děr. A možná si v této souvislosti konečně uvědomí, že řada badatelů v 19. století pozorovala a zaznamenávala ve svém okolí projevy negativní energie, kterou bychom dnes mohli nazvat antigravitací. A nejen to. Ač se to zdá být málo pravděpodobné či neuvěřitelné, řada badatelů v 19. století pozorovala i jevy zvané teleportace, které bychom v termínech současné fyziky (dokud nebudeme znát jejich skutečnou podstatu) mohly označovat za hypotetické projevy červích děr.
Celá řada fyziků dnes nepochybuje o tom, že červí díry opravdu existují a že jsou všude kolem nás. Podle současných představ jsou ovšem tak maličké, že je nikdy neuvidíme, neboť jejich velikost odpovídá nejmenším známým jednotkám zvaným Planckova délka, což je nejkratší vzdálenost, o které se ještě vůbec můžeme něco dozvědět. Nejnovější výzkum však nasvědčuje tomu, že právě miniaturní červí díry by po dlouhých létech bádání a vymýšlení nových rovnic mohly konečně smířit obecnou teorii relativity s pro laika poněkud bizarní kvantovou elektrodynamikou. Na stopu možného řešení letitého problému přivedla badatele kvantová provázanost částic zvaná „entanglement“.
Když se ukázalo, že kvantové částice mohou být vzájemně propojeny tak, že bez ohledu na vzdálenost mezi nimi vykazují při pozorování tytéž vlastnosti, nazval Albert Einstein tento jev ”strašidelné působení na dálku”. A přece se moderní přírodověda nepřestala tímto jevem zabývat jen proto, že Einstein hovořil o „strašidelném“ působení, ale rakouský nositel Nobelovy ceny Erwin Schrödinger nazval Einsteinovo „strašení“ následně ”provázaností”, kterou prohlásil za základ kvantové fyziky. Kvantovou provázaností částic se rozumí stav, kdy se změna jednoho systému v mikrosvětě okamžitě projeví na druhém systému, bez ohledu na vzdálenost oba systémy dělící. Pokud například ve stejném okamžiku u dvojice provázaných částic změříme jejich spin, tak ho budou mít opačný, i kdyby je v tu chvíli dělily stovky kilometrů. Zrovna tak platí, že pokud se změní chování jedné částice z kvantově provázaného páru, změní se okamžitě i chování druhé částice nezávisle na tom, jaká vzdálenost byla mezi nimi naměřena. Vysvětlit takovéto chování částic po dlouhou dobu nikdo neuměl a situace se zdála být beznadějnou. Až do chvíle, než přišly dva nezávislé týmy vědců s nápadem, že propojení částic na dálku může souviset s červí dírou.
Kristan Jensen z kanadské Univerzity ve Victorii a Andreas Karch z Washingtonské univerzity v Seattlu se zabývali entanglováním hypotetických kvazičástic v rámci supersymetrické Yang-Millsovy teorie. Výsledky své práce, kdy používají takzvaný holografický princip, publikovali 20. listopadu 2013 v Physical Review Letters. V jejich matematickém modelu entanglement částic z námi vnímaného třírozměrného světa souvisí s geometrií červích děr ve čtyřrozměrném světě. Julian Sonner z Massachusettského Institute of Technology v Cambridge, který vychází z původních výpočtů Karchovy a Jensenovy práce, v odborném periodiku pak také konstatoval, že kvantové provázání částic v našem třírozměrném světě je důsledkem červí díry ve světě čtyřrozměrném. Samozřejmě jde v obou případech o pouhé matematické modely, ale Karch a jeho kolegové jsou toho mínění, že jejich výpočty představují první krok k ověření holografického principu. Neboť jejich model bez gravitace, jak Karch říká, představuje "konkrétní realizaci myšlenky, že geometrie červí díry a kvantová provázanost mohou být různými projevy stejné fyzikální reality (concrete realization of the idea that wormhole geometry and entanglement can be different manifestations of the same physical reality).“
Jestliže však hovoříme o antigravitaci coby negativní energii, je třeba zde zmínit fakt, že naše současné představy o „zemské tíži“, tedy o námi pozorovaném projevu gravitace, se v dohledné době mohou změnit. Může za to Erik Verlinde, původem Holanďan, který do roku 1993 (než se přestěhoval nazpět do Holandska) působil v Princetonu jako profesor teoretické fyziky. Dnes působí na Univerzitě v Amsterodamu, souběžně na částečný úvazek na Univerzitě v Utrechtu, v americkém Princetonu a v Evropském středisku jaderného výzkumu CERN. Jako teoretický fyzik se věnuje zejména teorii strun, která se pokouší o spojení obecné relativity s kvantovou teorií pole, přičemž však takovýto pokus o sjednocení vyžaduje více dimenzí prostoru, než kolik jich my vnímáme. Erik Verlinde je toho názoru, že gravitace jako primární interakce neexistuje, neboť je pouhým makroskopickým projevem růstu entropie mikroskopických systémů. Gravitaci chápe jako entropickou sílu, což znamená, že gravitace je pouhým důsledkem statistického chování objektů mikrosvěta.
Verlindeho pojetí gravitace představuje neověřenou hypotézu. O případném potvrzení či vyvrácení jeho koncepce gravitace rozhodnou až fyzikální experimenty. Pokud by se však Verlindova hypotéza experimentálně potvrdila, znamenalo by to, že ve skutečnosti existují jenom tři základní přírodní síly. A teoretická fyzika by se tak zbavila problémů s dosud nevyřešenou kvantovou gravitací, považovanou za čtvrtou základní sílu, což by mnoho fyziků uvítalo. Ale aby to nebylo tak jednoduché, Verlindeho úvahy se dotýkají též existence prostoru a času. Neboť v jeho koncepci chování objektů mikrosvěta se prostor a čas automaticky vynoří v důsledku existence entropie na hranici dané oblasti (uzavřeném holografickém plátně). Lidově řečeno, ve Verlindeho hypotéze čas bez entropie prostě neexistuje.
Jestliže něco nevidíme, neslyšíme, ani necítíme, neznamená to ještě, že to neexistuje a že to nemůžeme zkoumat. Například magnetické pole permanentních magnetů nevnímáme, a přitom stačí dva z nich na určitou vzdálenost k sobě přiblížit, a už jeden k druhému přiskočí v důsledku pro nás neviditelné síly. A jestliže tyto magnety od sebe odtrhneme a obrátíme k sobě stejnými póly, budou se zas odpuzovat. Tak se můžeme přesvědčit o tom, že v přírodě existují fyzikální síly, které svými smysly sice nevnímáme, ale při určitých pokusech můžeme pozorovat jejich projevy a důsledky. Zrovna tak ovšem badatelé v 19. století na různých experimentálních seancích pozorovali levitaci (dnes označovanou za projevy antigravitace) a jen vzácně se vyskutující záhadné transfery hmoty prostoročasem. Přičemž laická veřejnost dodnes podává zprávy o sporadickém výskytu takovýchto jevů, o než akademická obec pro jejich obecně rozšířený mylný výklad vůbec nejeví zájem, dokonce je mnohdy označuje za pouhé výplody chorých mozků, za pouhé mýty, nebo podvody, aby je smetla prostě a jednoduše ze stolu.
Transfery hmoty prostoročasem byly v minulých dobách označovány za teleportaci. Ovšem dnešní „kvantová teleportace“, se kterou se setkáváme v odborné literatuře, nemá s původním smyslem slova teleportace prakticky nic společného. Termín „teleportace“, pod kterým byl v první půli 20. století chápán „přenos hmoty na dálku“, zavedl roku 1931 novinář a spisovatel Charles Fort, který shromažďoval a posléze pak publikoval zprávy o jevech spojovaných s existencí čtvrté prostorové dimenze, které jsou v dnešní terminologii označovány za transfer hmoty prostoročasem. Nutno však podotknout, že i když byl fenomén zvaný červí díra roku 1935 Albertem Einsteinem a Nathanem Rosenem popsán jako "Einsteinův-Rosenův most", Charles Fort (i když mu to bývá novináři mylně přisuzováno) nikdy ve svých textech teleportaci červí dírou nevysvětloval.
Pokud bych měl všechny dosavadní informace o červích dírách shrnout, pak červí díry představují dosud málo známé přírodní jevy. Nejsou to jen jakési vědecko-fantastické dopravní zkratky mezi hvězdami, vyhražené pro cestování vesmírných korábů pozemských či mimozemských. Červí díry se mnoho teoretických fyziků snaží nejrůznějšími matematickými modely popsat či definovat, což má však jeden háček. V takovýchto matematických modelech si žádný fyzik s lidmi vnímanými třemi rozměry prostoru nevystačí. Jinak řečeno, k popsání či definici červích děr kvantová fyzika potřebuje mimo nám důvěrně známých třech prostorových dimenzí minimálně ještě jednu, čtvrtou dimenzi. Což znamená, že v matematických modelech současné fyziky protoročas obsahuje spolu s časem minimálně čtyři rozměry prostoru.
Ovšem s existencí čtvrté dimenze, jako čtvrtého rozměru námi vnímaného prostoru, se většina ortodoxních skeptiků a vědeckých fundamentalistů nehodlá smířit. Ne všichni tak činí z neznalosti dané problematiky. Ti sečtelí a historie znalí tak činí především proto, že nemohou přenést přes srdce existenci něčeho, co mělo na konci 19. a na začátku 20. století obhajovat existenci podivných fyzikálních jevů, s nimiž se na třech kontinentech, tedy v Evropě, Americe a Austrálii, při zkoumání projevů mediumity na experimentálních seancích setkávali nepředpojatí badatelé.
Vědci mají plán, jak najít nové dimenze vesmíru :