Jasnovidnost a zážitky stavů blízké smrti (I)

Při pročítání domácích vědec­kých statí z různých periodik a nejrůznějších publikací jsem na­razil na podivnou absenci popisu projevů fe­noménu, poměrně populárního mezi laiky. Fe­no­ménu, který je ve vědeckých publikacích zabý­vajících se hypnózou a projevy hyptotického transu, po­cházejících z pera českých hypnologů, psychologů a psychiatrů dnes (až na občasné zmínky některých autorů v populárně-naučné literatuře) prak­ticky tabuizován.

Jde o projev přiro­zené lidské schopnosti, fenomén známý jako "clairvoyance" (někdy též kryp­testhe­sie) či „te­legnoze“ ve vý­znamu "jasnozřivost, jasnovidnost", či spíše "aktuální telegnoze objektů a udá­lostí" (dle správ­nější definice prof. Ru­dolfa Kohoutka z internetového Slovníku ci­zích slov), pro­jevující se zna­lostmi informací, jež ne­byly získány běžnými, obecně známými cestami vní­mání či komuni­kace, ani pouhým uvažová­ním. Sám ter­mín „clai­rvoyance“ s francouzskými ety­molo­gic­kými ko­řeny není žád­nou horkou novinkou, v evropské (tehdejší vě­decké) literatuře se objevil už v prvé půli 19. století (clair = jasný, voyant = vidět).

Za vůbec první zmínku tohoto fenoménu akademiky lze považovat zprávu o experimen­tech za­bývajících se hypnózou (tehdy ještě spojovanou s živočiš­ným mag­ne­tizmem), podávanou výbo­rem lékařské sekce francouzské Královské Akademie věd v roce 1831. Zde se hovoří o dvou somnambulech, popisujících se zavřenýma očima různé vzdálené děje a objekty, přičemž “tento jev se konal i v případě, že víčka jejich byla pevně prsty uza­vřena“. V roce 1837 dokonce fran­couzská Akademie věd (Académie des sciences) vypi­suje od­měnu ve výši 3 000 franků za ne­zpochybnitel­nou demonstraci fenoménu clairvoyance. Jedním z uchazečů o tento obnos byla 12letá dcera Dr. Pigairea, lékaře spolupracujícího s matematikem, fyzikem a astronomem Fra­nçoisem Jeanem Dominiquem Aragem (1786–1853), zastávajícím funkci ta­jemníka Académie des sciences. V rozhodující se­anci (tehdejším kontrolním experimentu) však ustavená porota zachránila akademii od vypla­cení sumy prohlášením, že podle slovutných lékařů „nelze nor­mální vidění vylou­čiti“, i když byla dívčina oční víčka experimentátory uzavřena a po­kryta vatou, přes kterou pak byla přetažena prokazatelně neprůhledná maska.

Ve skutečnosti se s prvními zdokumentovanými projevy fenoménu clairvoyance vědecký svět seznámil už prostřednictvím švédského přírodovědce Emanuela Swedenborga (1688–1772), jenž si v mládí vyvinul svůj vlastní přístup k intenzivnímu soustředění a meditaci, hraničících s transem, ke kterému se on později ve svých textech hlásí. Jeho stavy změněného vědomí byly spojeny především se soustředěním a úzkým zaměřením pozornosti, přičemž se během těchto stavů zpomalilo jeho dýchání. Swedenborg podrobně popisoval i některé události, od nichž byl vzdálen stovky kilometrů (např. požár ve Stockholmu), na což upozorňoval jeden z našich před­ních psychologů Vilém Foerster ve své publikaci Okultní úkazy a jejich psy­chologický výklad, později pak i Vladimír Vondráček v publikaci Fantastické a magické z hle­diska psychiatrie.

Roku 1784 markýz de Puységur (1751–1825), coby Mesmerův žák, na svém statku v Cham­pagni se cvičící v "magnetizování" sedláků, objevuje hypnózou vyvolaný stav somnambulismu. Podle tehdejších Puységurových zpráv se u osob v takovémto transu projevovala jasnovidnost a některé z nich údajně byly schopny „nahlédnout do vzdálených míst“ či nalézat skryté před­měty. Puységurem popisované jasnovidné schopnosti na bázi somnambulismu se setkaly s mimořád­ným ohlasem veřejnosti a po celé Francii se na konci 18. století vyrojily "magnetické kroužky", tak jako se Amerikou o necelých sto let později lavinovitě šířily kroužky a spolky spiri­tistické.  Podobně se o fenomén clairvoyance zajímal i James Braid (1795–1860), který do vědy zavedl pojem "hypnóza". Nesmíme zde ovšem zapomínat ani na chirurga Jamese Esdaileho (1808–1859), který je uznávaným průkopníkem hypnoticky navozené anestézie při operacích, publikují­cího poznatky o fenoménu clairvoyance v časopisech i ve svých knihách, podobně jako známý fyziolog John Elliotson (1791–1868). Se zdokumentovanými projevy jasnovidnosti v 19. století seznámil vědeckou obec i La Roy Sunderland (1804–1885), jehož publikace se zabý­valy hypnó­zou a pro­jevy transem ovlivněných schop­ností po­kusných osob. A není bez zajímavosti, že se problematikou projevů somnambulismu zabýval i francouzský fyzik a matematik Pierre Simon de Laplace (1749-1827), známý dnes především pro jeho základy teorie pravděpodobnosti, jenž tehdy k neobjasněným jevům podotkl: „My jsme daleci toho, znáti všechny čini­tele přírody a jejich způsoby činnosti, takže by bylo málo filosofickým popírati výjevy pouze proto, že jsou za nynějšího stavu našich vědomostí nevysvětlitelny.“

Jinak řečeno, od konce 18. do prvních desetiletí 20. století se hypnologové se­tkávali u osob uvedených do hypnotického transu s projevy fenoménu zvaného clai­rvoyance (jasno­zření, jasno­vidnost, telegnoze) a informovali o tom ve svých článcích či knihách. Ve druhé půli 20. století, kdy se fenoménem clai­rvoyance již zabývá parapsychologie (později též psy­chotronika) se tento fenomén z vědecké literatury vytrácí a v odborných textech, za­bývajících se pro­blematikou hypnózy, jej prakticky nenajdeme. Od konce 70. let minulého století se s ním však znovu setká­váme při stavech změněného vědomí v tanatologii (thanatologii), tedy v novém věd­ním interdis­ciplinárním oboru, který se zabývá studiem smrti a umírání. U nás již v prvé polovině 20. století byli hlavními protagonisty biologicky koncipované tanatologie profesoři Úlehla a Her­čík. Základní teze moderní tanatologie pak počátkem šedesátých let formulovala doktorka Eli­zabeth Kübler-Rossová. Název tanatologie je odvozen od Thanata (latinsky Mors), tedy jména řeckého boha věčného spánku a smrti samé.

Moderní tanatologické poznatky se zdají nasvědčovat tomu, že se telegnoze (clairvoyance) pojí též k zážitkům blízké smrti, označova­ným zkratkou NDE (near death experience), při kterých do­chází k údajnému vymístění vědomí z těla, zvanému OOBE (out of body experience). Psycholog Kenneth Ring jako první prokázal, že vznik a průběh těchto zážitků u jednotlivých osob neovliv­ňují demografické rozdíly, tedy věk, pohlaví, vzdělání, nebo sociálně ekonomické postavení. OOBE prožívá téměř celá jedna třetina lidí při různých formách život ohrožujících situací jakými jsou dopravní nehody, to­nutí ve vodě, in­farkty, nebo komplikované operační stavy. A tak mne upou­talo několik interneto­vých zmínek o tom, že se fenoménem clairvoyance spojeným s OOBE v současné době zabývá vědecko-výzkumný pra­covník, licencovaný psycholog a hypnoterapeut Joe H. Slate, Ph.D., který je členem Americké psychologické asociace a emeritním profesorem Athens State University v Alabamě.

Doktor J. H. Slate je autorem publikace Exteriorizace a du­chovní růst, v originále Astral Pro­jection and Psychic Empowerment (Techniques for Mastering the Out-of-Body Experience). Internetové anotace se vesměs shodují v tom, že jde o výzkum­nou práci, vzniklou na jedné z amerických univerzit, obsahující „popisy technik vycházení z těla. Zážitek opuštění vlastního těla je jednou z možností, jak se vlastní zkušeností přesvědčit, že člověk není pouhé tělo, ale že jeho podstatnou součást tvoří duch. Můžete se například naučit vyjít z těla, pro­hlédnout si určité místo a po návratu do těla se na toto místo podívat znovu (tentokrát v těle) a přesvědčit se, že to, co jste si předtím vybavovali, nejsou halucinace nebo něco podob­ného.“ A tak jsem si jeden výtisk výše jmenované publikace, když jsem ji objevil v renomovaném knihku­pectví Academia, nakonec za­koupil (nakladatelství Stratos, rok vydání 2003, ISBN 8085962187).

S údajným „vymístěním vědomí z těla“ se lékaři setkávají u celé řady pacientů prožívajících stav blízké smrti. U nás se zážitky stavů blízké smrti, známými též jako Lazarův syndrom, za­býval například doc. MUDr. Mi­loš Vojtěchovský, CSc. v průběhu 80. a 90. let. S prožitky ozna­čova­nými za vymís­tění vědomí z těla se však při studiu stavů změněného vědomí setkával i prof. MUDr. Stanislav Grof, Ph.D., původem český psychiatr, který pů­sobil do roku 1967 v praž­ském Výzkum­ném ústavu psychiatrickém. Poté emi­groval do USA, kde na svou původní práci s psy­chedelic­kými látkami navázal v Mary­landském středisku psychiatric­kého výzkumu (Maryland Psychiatric Re­search Center) v Balti­more. Tam také zavedl do psychiatrie pojem “holotropic“, česky „ho­lotropní“, pod kterým se rozumí „zcelující“ či „směřující k celistvosti“ (holos = celek, tre­pein = obra­cet se, směřovat). Mimo to je považován za jednoho ze zakladatelů transpersonální psy­chologie, zaměřené do oblastí dosud málo probádané lidské spirituality. Transper­sonální psychologie se zabývá jevy, které vystupují mimo rámec empi­ricky pojaté osobnosti a empiricky pojatého času a prostoru. Za předchůdce transpersonální psychologie je považován švýcarský psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung (1875–1961).

Zpočátku zůstávaly první zprávy o prožitcích „mimo tělo“ (označované též za „autoskopii“, tedy pohled sama na sebe zvnějšku) bez povšimnutí drtivé většiny renomo­vaných psychiatrů a psy­chologů, ať už vyšly ve formě knih pro širokou veřejnost (Jesse Wiesse: The Vesti­bule, Jean-Baptiste Delacour: Glimpses of the Beyond), nebo prvních vědeckých výzkumů, jako byla studie pozoro­vání umí­rajících, organi­zovaná Carlisem Osisem v roce 1969. Pozornost psy­chiatrů a psycho­logů upou­taly až studie zážitků blízkých smrti i u nás známých autorů jakými jsou Ray­mond Moody (Life After Life, 1975), Kenneth Ring (Life at Death and He­ading Toward Omega, 1982, 1985), Michael Sabom (Recollections of Death, 1982), Bruce Greyson a Charles Flynn (The Near Death Experience, 1984), které ukázaly, že zážitky OOBE spojo­vané s ohrožením ži­vota se velmi podobají popisům zkušeností, uváděných subjekty psychede­lických sezení a mo­derní zážitkové psy­choterapie. Zkušenost s OOBE (out of body experience), jako fascinující aspekt NDE (near death experi­ence), bývá většinou zahraničních autorů označována za vy­stou­pení vě­domí z těla, aniž by při­tom docházelo ke ztrátě schopnosti přesného, smyslového vní­mání.

Ve své studii, financované USAF (United States Air Force), doktor James Whin­nery pou­kázal na některé příznaky OOBE (out of body experience, tedy vymístění vědomí z těla ), vyskytující se u pilotů vojenských nadzvukových leta­del při tzv. akceleračním stresu, zapříčiněném velkým přetížením. Přesněji řečeno, MUDr. James E. Whinnery, Ph.D. se v průběhu 80. a 90. let zabýval gravitací vyvolanou ztrátou vědomí (G-LOC), kdy akcelerační stres snižuje průtok krve mozkem a to ve svých důsledcích u pilotů vede ke ztrátě vědomí. K akceleračnímu stresu nedochází jen při vzdušném manévrování ve stíhačkách, ale i ve výcviko­vých střediscích na centrifugách. Ztrátu vědomí z přetížení provází řada příznaků, které jsou velmi podobné či shodné s příznaky popisovanými u NDE (near death experience), avšak v kontextu s OOBE se zdají být zajímavé především popisy pocitu opuštění vlastního těla, vidění sebe sama (autosko­pie), či vznášení se v prostoru. 

Tanatologické studie opravdu opakovaně potvrdily, že lidé nacházející se ve stavech změně­ného vědomí při ohrožení ži­vota, nebo do­konce jedinci klinicky mrtví, mohou zažít OOBE (vymístění vědomí z těla), bě­hem něhož pozorují svá těla a záchranný zákrok jakoby shora, nebo ze vzdálené pozice, při­čemž se některé současné tanatologické výzkumy soustřeďují i na potvrzení předběžných po­zoro­vání těchto zážitků u osob s vrozenou slepotou. Ovšem OOBE se neo­dehrávají jen v kon­textu ohrožení ži­vota, nebo klinické smrti (pod kterou se rozumí vymizení základních životních funkcí, které lze včasným zásahem obnovit a člověka znovuoživit či reani­movat). Mohou se totiž odehrát i v rámci sezení zážitkové psychoterapie a při růz­ných techni­kách dechových cvičení (např. při S. Grofem koncipo­vaném holotropním dý­chání), v kontextu zážitků vyvolaných požitím psycho­tropních látek zva­ných psychedelika, ale i spontánně, přičemž mohou pak představovat v životě jedince izo­lované epizody, nebo se mohou pravidelně vracet jako součást krizí, případně tzv. psy­chických otevření.

Nutno zde podotknout, že výše jmenovaný prof. Grof je jedním ze zastánců parapsychologické hypotézy, podle které při zážitku OOBE vystoupí člověk ze svého fyzického těla a jeho vědomí překračuje omezení času a prostoru, aby pak mohlo svobodně cestovat například do jiných pa­ter a místností v inkriminované budově. K tomu Stanislav Grof podotýká, že "naše schopnost opustit své fyzické tělo a cestovat na jiná místa byla prokázána v kontrolovaných laboratorních experimentech vědci s dobrými akademickými znalosti. Mezi ně patří Charles Tart na University of California v Davisu, Russell Targ a Harold Puthoff na Stanford Reesearch Institute.“

Pokud však budeme akceptovat poznatky z těchto studií, musíme také akceptovat nejčastější po­známku badatelů, že totiž vědomí „neztrácí schop­nost přesného smyslového vnímání“. Pak se zde ovšem nejedná o žádné parapsychology pro­pagované „mimosmyslové vnímání“ (extrasen­sory perception, zkratkou ESP), ale prostě a jed­noduše o dosud neobjasněné funkce lidských smyslů, jimiž se zabývá několik současných věd­ních disciplín. A jestliže nás mohou naše smysly (dosud exaktně neinterpretovaným) způsobem v extrémních pří­padech opravdu informovat o tom, co se ode­hrává za zdí ve vedlejší místnosti, neznamená to ještě, že nějaký „duch“ při tom vystu­puje z našeho fyzického těla. Zde můžeme hovořit pouze o poznání (a tedy i vnímání) na dálku, tudíž o telegnozi či fenoménu clair­voyance, o kte­rém v 19. a 20. století akade­mickou obec i širokou veřej­nost informovala celá řada hypno­logů, aniž by spojovala telegnozi s vystupováním duchů či duší z fyzických těl. Což nečil nakonec ani prvo­republikový autor nejprodáva­nějších knih po­jednávajících o jasnovid­nosti v hypnóze, u nás dobře známý soukromý badatel a hypnotizér Břeti­slav Kafka. 

Zítra pokračování -  vymístění vědomí z těla 

Život po smrti může existovat. Alespoň po jistou dobu, tvrdí studie:

http://xman.idnes.cz/zivot-po-smrti-01m-/xman-styl.aspx?c=A141022_091619_xman-styl_fro