Dochází k transmutaci v živých organismech ?

Řada novinářů s oblibou rozebírá transmutace alchymistů, včetně bájné proměny rtuti ve zlato. I když jde většinou o zábavné čtení, kde není autorům co vyčítat, čas od času se najde nějaký ten publicista, který tvrdí, že středověcí alchymisté při transmutaci kovů využívali znalostí ja­derných reakcí.  

Jenže středověcí alchymisté ve skutečnosti o atomech, natož pak o jejich jádrech, neměli ani potu­chy, tedy logicky nemohli znalostí ja­derných reakcí využívat. Dokonce ještě nerozeznávali jednot­livé che­mické prvky a veškeré jimi zkoumané látky posuzovali jen podle jejich vnějších projevů a několika jednodu­chých chemic­kých reakcí, kterými se zabývali. Zrovna tak ještě neměli ani zdání o tom, že prvky se v přírodě vyskytují většinou jako směs různých izotopů, kdy různé izotopy daného chemického prvku od sebe rozlišuje nukleonové (hmotnostní) číslo. Nicméně pozoruhodnou vlast­ností jader­ných reakcí je to, že vznik zlata umožňují. Zlato ze rtuti bylo již v laboratořích vytvořeno, a to ostřelováním fotony vysokoenergetického záření gama ve fotojaderné reakci (buď v přímé re­akci, nebo v reakci s následnou radioaktivní přeměnou jádra rtuti elektrono­vým záchy­tem ve vý­sledný stabilní izotop zlata). A při složitější sérii postupných neutrono­vých fúzí s následnými beta rozpady byla z lehčích prvků vytvořena celá řadu prvků těžších. Jinak dnes platí, že lze mnohé prvky jadernými re­akcemi uměle vytvořit ze sousedních prvků Mendě­lejevovy ta­bulky. Ovšem společnou nevýho­dou takovýchto uměle prováděných transmutací na drahých zaříze­ních je tak malá či spíše mizivá výtěžnost, že o nějaké „průmyslové transmutaci“ nemůže být řeč.

Na druhé straně se v posledních dvou desetiletích rozrůstá skupina vědců, kteří v souvislosti s transmutací hovoří o dosud málo probádaném pro­cesu, označovaném za studenou jadernou (nukleární) fúzi. Nicméně pod jadernou fúzí se rozumí jaderná reakce, při které se spoje­ním dvou jader lehkých prvků vytvoří nové, těžší jádro, přičemž základním pro­blémem při syntéze dvou ato­mových jader je jejich vzá­jemné odpuzování, vyvolané kladným ná­bojem obou jader. A právě tento základní teoretický problém se nej­různějším badatelům, zabý­vajícím se stu­denou fúzí, nepo­dařilo vyřešit. I když se objevily snahy vysvětlit studenou fúzi mionovou katalýzou. Elementární částici zvanou mion, která se roz­padá na stabilní elektron, elektronové antineutrino a mionové ne­utrino, při studiu kosmického záření roku 1936 objevil Carl D. Anderson. Pod mionovou katalýzou se pak rozumí ja­derná fúze, ke které dochází za pomoci mionu jako katalyzátoru. Avšak s původem velkého množ­ství mi­onů, údajně se podílejících na transmutaci při tzv. studené fúzi, si dosud za­stánci mionové katalýzy nedokázali poradit. A tak většina stoupenců studené fúze do­spěla k názoru, že pokud studená fúze skutečně existuje, musí za ní stát dosud nepo­znané jaderné procesy, které nevy­plý­vají ze stávajících teorií.

Popravdě řečeno, za posledních dvacet let se vynořila celá řada hypotéz, které se snažily bez úspěchu vysvětlit efekt tzv. studené fúze. V několika posledních letech však i zde došlo k vývoji. Především již badatelé neho­voří o „studené fúzi“, ale o „nízkoenergetické nukleární reakci“, v ang­ličtině Low Energy Nuclear Re­action, zkratkou LENR. Podle novějších představ by LENR měla za­hrnovat jader­né jevy, které se liší od nám známého štěpení jádra (atomové elektrárny) nebo termo­nukleární fúze probíhající ve hvězdách (dnešní tokamaky). Přičemž nízkoenergetické nukleární re­akce spojené s transmu­tací by se údajně měly objevovat na rozhraní chemických a jaderných energetických oblastí při běžných teplotách a běžném tlaku. To je také důvod, proč nakonec něko­lik fyziků oprášilo hypo­tézu biologické transmutace, se kterou v minulém století přišel francouzský badatel Corentin Louis Kervran (viz minulý článek). Pokrok v teoretické oblasti u LENR by měla údajně přinést práce fy­zika Allana Widoma a Lewise Larsena, která je zakotvena v modelu elektro­sla­bého sjednocení. Widom-Larsenova teorie by měla splétat všechna dřívější vlákna expe­rimen­tálních důkazů do soudržného celku po­mocí dílčích, fyziky přijímaných interpretací. Widom-Larse­novu teorii (přesněji hypotézu) preferuje například NASA, zvažující možnost budoucího využití LENR reaktorů, u kte­rých by konstruktéři nemuseli řešit problémy s ionizujícím zářením.

Za ionizující záření je označováno záření alfa, beta nebo gama, rentgenové záření, nebo neutro­nové záření. Nejčastějším argumentem skeptiků při zpochybňování výsledků naměřených na LENR zařízeních pak bývá právě ionizující záření. Respektive skutečnost, že zde nebyla zjištěna žádná produkce záření gama: podle skeptiků tak výsledky dozimetrie jasně ukazují, že tu k jader­ným reakcím nedochází. Jinak řečeno, podle jejich mínění při produkovaných výkonech, které jsou při uvažované nízkoenergetické nukleární reakci v LENR reaktorech deklarovány, by mu­selo být vznikající záření lehce měřitelné. Je pravda, že při experimentech, při nichž byly pozoro­vány níz­koenergetické nukleární reakce, většinou nebylo naměřeno záření gama, tedy vysoce energetické elektromagnetické záření, vznikající při radioaktivních a jiných jaderných a subjader­ných proce­sech. Což také vítají konstruktéři LENR reaktorů, kterým by záření gama při­neslo ne­malé problémy se stíněním, podobné těm, co řeší konstruktéři reaktorů atomo­vých elek­tráren. Jenže řada bada­telů v posledních několika letech ve svých článcích oznamuje, že u prototypu LENR reaktoru na­místo očekávaného gama záření bylo naměřeno záření beta s poměrně malou pronikavostí.

Zde je třeba si alespoň v obecné rovině připomenout, co se pod beta zářením rozumí. Jednoduše řečeno, jde o emisi částic (elektrony nebo pozitrony), které vznikají při beta rozpadu. Proud emito­vaných elektronů nebo pozitronů v prostoru se označuje za beta zá­ření, i když zářením je tento proud částic nazýván jen díky tradici. Zde totiž nejde o elek­tromagnetické záření (o fotony) jako u záření gama, ale o částice s nenulovou klido­vou hmotností, které se nemohou pohybovat rychlostí světla. O beta rozpadu se hovoří též v souvislosti s transmutacemi. Tak třeba u bismutu, kdy se v jádře atomu přemění ne­utron na proton, elektron a antineutrino. Proton zůstává v jádře, ale elek­tron s antineutrinem jádro opustí, přičemž pohybující se elektron reprezentuje beta záření. Nově vzniknuvší jádro má o jeden proton více, tedy bismut se přeměnil (transmutoval) na polonium. A kdybychom měli jít do větších podrobností, pak při přemě­nách beta mi­nus je emitován elektron, kdežto při přeměnách beta plus dochází k emisi pozitronu, což je anti­částice k elektronu. Obecně pak platí, že zá­kladním rysem beta přeměn je emise elek­tronového neutrina (antineutrina) a uvol­nění ener­gie odpovídající hmotnostnímu úbytku systému. A právě o tuto energii se dnes zajímají badatelé studující nízkoenergetické nukleární reakce: jestliže u některého LENR procesu bylo na­měřeno beta záření, dá se tu hovořit o beta rozpadu či beta přeměnách. Zde je třeba podotknout, že elektrony (coby částice beta) ztrácejí při průchodu pro­středím svoji energii v ionizacích atomů a v důsledku brzdného záření. Naproti tomu při průchodu pozitronů (elektronů s kladným nábojem) prostředím dochází k jejich anihilaci. Pozitron se v daném prostředí spojí s elektronem, přičemž vzniknou dva fotony záření gama, které z místa anihilace odlétnou opač­nými směry. Což může podle některých badatelů souviset s tím, že při experimen­tech s LENR za­řízením bylo několikrát zaregistrováno i slabé gama záření.

Ionizující záření interaguje s okolním látkovým prostředím různě. Může nastat jeho absorpce, roz­ptyl, nebo konverze na jiné druhy záření. Vhodný stínicí materiál může podstatně snížit intenzitu záření, nebo ho dokonce odstíní úplně. Beta záření, diskutované u nízkoenergetických nukleárních reakcí a transmutace, lze snadno odstínit lehkými materiály (tedy i plasty), například plexisklem o tloušťce pouhých 5–10 mm (olovo, které uvádí wikipedie, není pro beta záření vhodný stínicí mate­riál, neboť v něm vzniká intenzivní brzdné záření). V případě biologické transmutace ale nejde o technická zařízení zvaná reaktory, které se snaží konstruktéři odstínit, nýbrž o submikroskopické struktury, které jsou součásti komplexu zvaného buňka. Pokud jde pak o ionizující záření jako ta­kové, je třeba si uvědomit, že tkáně živých organismů obsahují i přirozeně radioaktivní látky, u kte­rých do­chází k samovolnému rozpadu atomového jádra, což má pochopitelně za následek pro­dukci io­ni­zujícího záření, se kterým se buňky musí vypořádat. A pokud jde výslovně o záření beta, je i lai­kům znám případ izotopu C14, který organismy přijímají z atmosféry. Izotop C14 produkuje při rozpadu záření beta a mění se v organismech na stabilní izotop dusíku N14. Tedy chemický prvek uh­lík se v organismu mění (transmutuje) na dusík, což je neoddiskutovatelný fakt. Pokud si toto všechno uvědomujeme, pak si také musíme přiznat, že ve všech organismech, ať se to ně­komu líbí nebo ne, skutečně dochází k transmutaci prvků, tedy k přeměně jednoho prvku ve druhý. Což ovšem znamená, že zhruba půl století stará myšlenka biologické transmutace francouzského badatele Kervrana je ve své podstatě akceptovatelná.

A tak se na diskusních fórech objevují vědci, kteří se nebojí veřejně vyslovit svůj názor, že nelze zcela vyloučit možnost vzniku vápníku v organismech při nízkoenergetických nukleár­ních reakcích, tedy za běžného tlaku a běžné teploty. Mimo jiné poukazují na deklarativní tautologii biologů, kdy předpoklad je zároveň závěrem, tedy jde o takový výrok, který je pravdivý bez ohledu na prav­di­vost jeho jednotlivých částí. Stávající tautologie v biologii je podle zastánců transmu­tace něco, co není nesmyslné (logický smysl to bude dá­vat vždycky), ale je to bez obsahu. Lidově řečeno, je to duté, ale znějící. Obhájci Ker­vranovy hypotézy pak poukazují na příklad jelenovitých, v kostech střádají­cích stavební prvky paroží, především pak vápník, při­jímaný v potravě. Vápník se u savců ukládá v kostech a zubech, kde je součástí hydroxyapa­titu, sloučeniny tvořící hlavní hmotu kosti, má ovšem svoje nezastupitelné místo také v krvi. Jak ale říkají i biologové, v případě jeleno­vitých a je­jich parohů jde svým způsobem o tautologii, protože zásoba vápníku a fosforu se v kos­tech střádá jen pro to, aby se transformovala do struktury paroží, která je ze všech možných po­hledů zcela neekonomická. Zde je pak uváděn příklad losa aljašského (Alces alces america­nus), který má parohy o rozpětí přes 1,6 m s váhou kolem 25 kg. Podle stávají­cích výpočtů odborníků se tento los chlubí pa­rožím s množstvím vápníku, které odpovídá veškeré biomase z více než jed­noho hektaru okolní tajgy.

Ale vraťme se do historie. Francouzský badatel Corentin Louis Kervran na základě výsledků mnoha pečlivě provádě­ných experimentů dospěl k závěru, že v živých organismech dochází k transmutaci prvků. V jeho přesvědčení jej zřejmě utvrdily i publikované výsledky z laboratorních pokusů, podle nichž bylo možné poměrně jednoduchou metodou přeměnit jeden prvek ve druhý. V roce 1964 G. Oshava a M. Torii měli v experimentu prokázat, že je možná transmutace sodíku na draslík. Vzali 2,3 mg so­díku, vložili jej do vakuové trubice o průměru 2 cm, dlouhé 20 cm a zape­četili ji. V trubici následně probíhaly elektrické výboje (příkon měl činit 60 W) po dobu třiceti minut. Po vy­pnutí proudu pak v trubici sloučili kyslík s elek­tricky ovlivněným sodíkem, který se podle je­jich sdělení přeměnil na draslík.

Kervran nejdříve zopa­ko­val po­kusy z roku 1799, které prováděl francouzský chemik Louis Ni­colas Vauquelin, objevitel chromu a berylia. Toho totiž překvapilo množství sloučenin vápníku, vylučova­ného slepicemi (vápník je reaktivní prvek, který reaguje za pokojové teploty s kyslíkem i vodou, proto se také v přírodě vyskytuje ve formě vápenatých sloučenin). Když u slepice krmené ovsem, u kterého stanovil obsah vápníku, analyzoval snášená vejce a trus, měl shledat, že slepice vylučuje 5 x více vápníku, než kolik ho přijímá v krmivu. Došel tak k závěru, že vápník se v organismu sle­pice nějakým způsobem vytváří, ale nemohl přijít na to, jak se to stalo. Jeho experiment vyvolal zájem celé řady badatelů, neboť pro drůbež mají největší význam sloučeniny vápníku a fosforu, je­jichž potřeba je nejvyšší ze všech minerálií. Největší část potravou přijímaného vápníku je využita při tvorbě kostní tkáně (převážně ve formě fosforečnanu vápenatého) a při tvorbě vaječné sko­řápky u nosnic (uhličitan vápenatý). Nedostatek vápníku v krmivu u nosnic snižuje jejich snůšku a zhoršuje kvalitu vaječné skořápky.

Čehož si všiml Kervran a přišel na nápad nosnicím, kterým se nedostávalo vápníku, podávat dras­lík ve formě slídy. O slídách je totiž známo, že hrají důležitou roli při zásobovaní rostlin draslíkem, proto se také používá jemně namletá slída jako alternativní hnojivo. V případě slídy podávané drů­beži šlo o světlou slídu, tedy muskovit, který se v půdě nejčastěji vyskytuje ve frakci prachu a písku. Chemicky jde o hlinitokřemičitan draslíku a hliníku s obsahem vody a fluoru. Jedná se o bezbarvý, bělavý, či nazelenalý nerost s perleťovým leskem. Hlinitokřemičitan draselný dnes na­lezneme i v široké škále potravinářských produktů. Je používán zejména u suchých práškovitých výrobků, u tabletovaných potravin, plátkových tvrdých a tavených sýrů, neboť u této látky nejsou známy žádné vedlejší ani nepříznivé účinky na lidské zdraví. Toxicita draslíku (na rozdíl třeba od sodíku) je minimální, ani dávky 3 x převyšující denní potřebu nezpůsobují drůbeži problémy. Zvý­šení dras­líku v potravě sice může u drůbeže vést k mírnému zvýšení koncentrace draslíku v krev­ním řečišti, ale takovéto hladiny draslíku se nestávají toxickými, protože dochází k příjmu draslíku různými buňkami těla, navíc dochází k vylučování draslíku za pomoci ledvin. Z nashromážděných údajů pak vyvodil Kervran závěr, že draslík (který má vysokou elektronovou afinitu) v organismu slepic transmutoval na vápník, což se prokazatelně projevovalo na skořápkách snášených vajec. A podle obhájců bio­logické transmutace dnes Kervranovým poznatkům dávají zapravdu poznatky z uměle provádě­ných transmutací, kdy se ukázalo, že některé prvky lze vytvořit jadernými re­akcemi ze sousedních prvků Mendě­lejevovy tabulky. Neboť draslík K (Kalium s protonovým číslem 19) s vápníkem Ca (Calcium s protonovým číslem 20) v této tabulce sousedí. Není tedy vyloučeno, že se Francouzský badatel Corentin Louis Kervran, jenž si vysloužil u vědecké obce posměšnou pře­zdívku Horlivý zastánce alchymie, může na akademické půdě dočkat případné satisfakce.

Nicméně v případě, že na jeho závěrech bude něco pravdy, zůstává otázkou, k jakým jaderným reakcím při vzniku vápníku má v buňkách živých organismů docházet. Jednu z možností by měly představovat uvažované Low Energy Nuclear Re­action (LENR), tedy nízkoener­getické nukleární reakce, o kterých se dnes píše v článcích roztroušeným po odborných časopi­sech, v nichž se ote­vírá pole pro diskusi a různé názory. Bohužel však nejde o prestižní ča­sopisy, tudíž nejsou tyto články sledovány vůči LENR značně skeptickým vědeckým mainstrea­mem. Vý­znamný pokrok v pochopení a interpretaci nízkoener­getické nukleární reakce tak můžeme zazna­menat až po té, co začnou být články na toto téma studenty z vysokých škol, tedy nejmladší generací vědců, místo z webů entuziastů stahovány z databáze Web of Science a dané téma za­čne být diskutováno na stránkách nejuznávanějších vědec­kých časopisů, jakými jsou Nature, nebo Science.

Zde minulý článek, pojednávající o vápníku ve vejcích a kuřatech:

http://karelwagner.blog.idnes.cz/c/459756/alchymie-versus-moderni-veda.html

Postscriptum:

Přírodní radioaktivita je nedílnou součástí našeho životního prostředí. Jednou z radioaktivních látek, které se běžně v přírodě vyskytují, je draslík. Všechny přírodní formy draslíku obsahují i radioaktivní draslík 40K. Ten je jedním z významných přírodních zdrojů ozáření. Draslík 40K je obsažen v každém lidském těle, kde slouží mimo jiné jako mediátor signálů v buňkách. V těle průměrného dospělého člověka je obsaženo až 30 mg radioaktivního draslíku 40K o aktivitě zhruba 55 Bq/kg. Hodnota vnitřního ozáření, které je lidské tělo vystaveno díky draslíku 40K odpovídá prů­měrné roční efektivní dávce 0,17 mSv, uváděné v odborné literatuře. Z hlediska biologické transmutace se však zdá být nejzajímavějším fakt, že se draslík 40K, který je nejrozšířenějším primárním radionuklidem v pozemské přírodě, rozpadá (transmutuje) na vápník 40Ca.