Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Budeme letos řešit romská ghetta ?

5. 01. 2017 9:09:09
Pokud stát připustí vznik sociálně vyloučených lokalit či skupin, musí pak následně obtížně řešit řadu z toho vyplývajících negativních jevů.

Je pravda, že každý jednotlivec toho kterého etnika je poměrně snadno zařaditelný, adaptabilní v jiné kultuře. Ale čím větší je celá „sociálně vyloučená“ skupina, tím obtížnější její integrace bývá. Zejména když proběhla její agregace do předměstských ghett a periferních subkultur, kde byznys s chudobou a segregace podle etnicity jenom kvete. Můžeme sice takovémuto seskupování v měst­ských ghettech předcházet, pokud však už jednou vznikly, nemůžeme je šmahem zrušit a dosavadní vývoj tím zvrátit. Jiného názoru je ovšem naše Ministerstvo práce a sociálních věcí, které připravilo zákon o sociálním bydlení, jehož dopad v letošním roce pocítí jednotlivé obce a v hlavním městě Praze jednotlivé městské části. Zákon jim totiž bude nařizovat, kolik že sociálních bytů mají mít k dispozici (celkem půjde o 600 tisíc bytů). A aby toho nebylo málo, na řešení situace v ghettech, na zvýšení zaměstnanosti jejich obyvatel i možnosti oddlužení se letos hodlá zaměřit nový ministr pro lidská práva a legislativu Jan Chvojka, který uvede v praxi zákon o sociálním podnikání, jak o tom (nejen) odbornou veřejnost informoval i server Česká justice.

O co tu vlastně jde? Inu, sociální podnikání bude jakousi podnikatelskou inkluzí, provázející již zave­denou inkluzi školskou. Z věcného záměru zákona o sociálním podnikání, jak ho navrhl bývalý mi­nistr pro lidská práva Jiří Dienstbir vyplývá, že půjde o něco mezi klasickým podnikáním a nezisko­vou organizací. Na čtyřiceti stránkách materiálu je popsán ideální svět, ve kterém se uplatní každý, kdo nebaží jen po zisku, jde mu o blaho a uspokojení potřeb místní komunity, splní pod­mínky a na­píše žádost na ministerstvo. Podnikatelé, kteří dosahují společensky prospěšných cílů a blaha spo­lečnosti nemohou dle Jiřího Dienstbira konkurovat těm, kteří podnikají nesociálně, a proto by měli dostávat slevy na daních, přednost při veřejných zakázkách a zvláštní podmínky půjček, jak to vy­plývá ze záměru zákona. „Tím že sledují i jiné než čistě ekonomické cíle, mívají také vyšší ná­klady na své fungování a je pro ně obtížné obstát v konkurenčním prostředí. Tato skutečnost se týká zejména podniků, které zaměstnávají sociálně či zdravotně znevýhodněné osoby,“ uvádí se v záměru. Přičemž sociálně znevýhodněné osoby nacházíme především v „soci­álně vyloučených“ lo­kalitách, tedy nejčastěji v romských ghettech, na která se hodlá zaměřit ministr Jan Chvojka.

Podnikatelé, kteří zaměstnávají Romy, se rekrutují z řad romské inteligence a střední třídy, která se ke svému romskému původu přestává veřejně hlásit. Jejich otevřené, politickou korektností nezkres­lené výpovědi pak leckdy odkrývají problémy s pracovní morálkou či docházkou jejich zaměstnanců. Dokonce i na serveru Romea.cz se v listopadu 2016 objevil rozhovor s romským podnikatelem Marti­nem Turtákem, který si založil firmu na úpravu zeleně. Ten svoji zkušenost se zaměstnanci popsal těmito slovy: „Moje zkušenosti s těmi novými bohužel bývají spíše negativní. Docházka do práce je prostě špatná. Jednou do práce přijdou, druhý den třeba nepřijdou a takhle je to pořád dokola. Sna­žím se jim vysvětlit, že to takhle nejde.“ Přičemž se Martin Turták nevyhýbá ani jinému ožehavému tématu: „Náš sociální systém je nastavený strašně špatně. Pracující lidi vůbec nemotivuje. Já když někomu řeknu: pojďte do práce, já vám ji dám, tak mi odpoví, že jedině, když je vezmu “načerno“. Ale já takhle lidi nezaměstnávám. Někteří mi řeknou, že radši zůstanou na úřadu práce a budou pobírat dávky. Já mám rodinu v Anglii a tam to funguje jinak, tam lidé, kteří pracují, dostanou od státu něco navíc. Češi často říkají, že Romové nepracují, ale to není pravda. Když pojedete po stavbách nebo na místa, kde se provádějí výkopové práce, uvidíte převážně Romy. Ve většině případů tam ale pra­cují “načerno“, a to je problém naší komunity.“

Neradostnou situaci s dávkami se údajně pokoušela řešit vláda v říjnu 2016, kdy zvýšila minimální mzdu na 11 tisíc měsíčně s tím, že lidé, kteří pracují za minimální mzdu, budou mít vyšší příjmy než ti, kteří nepracují vůbec. Přičemž opoziční politici za to vládu kritizovali, neboť vláda by podle nich měla začít především tím, že přestane vytvářet nové dávky a zaměří se na stávající, které jsou mnohdy zneužívány. Ovšem nejsou to dávky jako takové, které stojí za tolik dnes diskutovaným zne­užíváním sociální pomoci. Za jejím zneužíváním stojí instituce, které s dávkami nakládají, ale i pravi­dla pro jejich přidělování, která to umožňují. Veřejná správa, pokud vidí, že dávky v některých oblas­tech neslouží účelu, pro který byly zavedeny, by měla reagovat úpravou nejen co do jejich výše, ale i způsobu jejich distribuce.

Jak bylo v různých studiích již několikrát řečeno, systém dávek v ČR je nastaven pro průměrné ro­diny se dvěma dětmi. Má-li romská rodina čtyři a více dětí, jsou tyto dávky často pro pracovní poměr rodičů demotivující. Neboť možnost výdělku velké části příslušníků romských komunit je vzhledem k jejich nízké kvalifikaci zpravidla nižší než možnost příjmu z dávkového systému, případně jej pře­sahuje jen nepatrně vzhledem k tomu, o kolik se zvýší náklady na dojíždění do práce a stravování na pracovišti. Navíc je velmi obtížné zabránit tomu, aby si u nás občan, který pobírá sociální dávky, při­vydělával nelegální prací (dokonce i v zahraničí), nebo nelegálním podnikáním. Zde pak nacházíme kořeny jednoho z městských mýtů či legend, tedy součásti soudobého folkloru, podle něhož si „cikáni jezdí na sociálku pro dávky v mercedesech“. Všechna ta ojetá luxusní auta, která zahlédneme v romských rodinách pobírajících dávky, totiž ve skutečnosti nejsou pořizována ze státem vyplácené podpory, nýbrž si na ně majitelé aut „přivydělávali“ nelegální prací či podnikáním v oblasti šedé eko­nomiky, často i některou z forem kriminality. A každý, kdo se alespoň trochu vyzná v dávkách a umí počítat, při sečtení všech legálních příjmů a běžných výdajů té které rodiny, nutně dojde ke stejnému závěru.

O výsledku u nás padesát let státem financované „strategie integrace“ svědčí i rozporuplné výroky samotných romských aktivistů. Stačí nahlédnout na vyjádření Jany Horváthové, etnografky a ředi­telky Muzea romské kultury v Brně, která v Lidových novinách před ča­sem prohlásila: “Nejde tu o bi­ologickou rasu či etnikum, ale řada nás Romů žila tak dlouho v izolaci, že se opravdu mnozí z nich neumějí v této společnosti chovat adekvátně. I díky tomu nejsme schopni se v této společnosti dobře orientovat, stěží hospodaříme s financemi, bojujeme s návykovými lát­kami a mnohým z nás chybí kultivovanost. Ta jistě chybí i jiným, ale u Romů je pro naznačenou his­torickou determinaci tento handicap masivnější.“ Inu tvrzení, že po půl století státem financované in­tegrace je marná snaha o začlenění Romů zapříčiněna jejich izolací, není než lacinou propagandou. Ve skutečnosti totiž v dů­sledku nepřetržitě pů­sobí­cího procesu při­rozené asimilace se i v rámci jednotlivých skupin, podsku­pin a rodů vytvářejí mezi jednotlivými Romy někdy až propastné rozdíly. Pokud se tedy nechce ně­kdo dopouštět mysti­fi­kace, neměl by o Romech v Čechách a na Moravě hovořit jako o jednolité sku­pině obyvatel, vyzna­čující se stej­nými znaky, jak tomu činí aktivisté z neziskových a lidsko-právních or­ganizací, ale i na ně s oblibou navazující novi­náři. Neboť jak bylo v jednom z předchozích článků řečeno, ne každý Rom je „cikán“. Ale jak to s tou romskou národností u nás vlastně je?

Při posledním sčítání lidu v roce 2011 byla odpověď na otázku ohledně národnosti dobrovolná, neboť se jedná o deklaratorní záležitost, tedy národnost se neprokazuje dokladem. To znamená, že každý člověk má možnost přihlásit se k jakékoli národnosti, přičemž svůj názor může během života měnit. Pokud máme hovořit o samotné národnosti romské, pak k té se v České republice přihlásilo podle výsledků sčítání 5135 lidí, ovšem dalších 7712 využilo možnosti kombinace dvou národností, kdy se převážně jednalo o přihlášení k romské a české národnosti, na druhém místě to byla romská a slovenská národnost, na místě třetím pak moravská a romská národnost. Celkově, když sečteme ty, kteří se přihlásili pouze k romské národnosti a ty, co se přihlásili k romské a jiné národnosti, je to necelých 13 tisíc lidí. I tak je to ale o zhruba 1100 Romů více oproti předchozímu sčítání lidu. Což není ovšem dáno jen porodností romských žen, ale i vzrůstajícím počtem Romů z východních částí Slovenska, přicházejících do Čech a na Moravu za příbuznými. Z dalších statistik však vyplývá, že v době, kdy u nás probíhalo poslední sčítání lidu, romštinu jako svůj rodný jazyk uvádělo celkem 40370 obyvatel České republiky. Z čehož pak plyne, že nejméně 27000 Romů se u nás k romské ná­rodnosti nepřihlásilo, neboť se považují za Čechy a Slo­váky.

V červenci 2016 jsme se na webových stránkách Vlády České Republiky dočetli, že vláda svým usnesením vzala na vědomí Zprávu o stavu romské menšiny za rok 2015. Tato zpráva vychází z podkladů, které pro její zpracování poskytly jednotlivé resorty k naplňování usnesení souvisejících s romskou integrací. Zde se dozvídáme, že „Výuka romského jazyka probíhala v roce 2015 na 2 vyso­kých školách a 1 střední škole. Snahy vyučovat romštinu naráží na kombinaci dvou překážek: klesa­jící nebo žádný zájem ze strany potenciálních žáků a studentů a kritický nedostatek lektorů, kteří romštinu ovládají tak, aby ji byly schopni vyučo­vat.“ Jinak řečeno, romský jazyk už plně neovládají ani ti, co volají po jeho výuce. Je to dáno přede­vším tím, že ve většině romských domácností se u nás již nemluví romsky, ale česky nebo slovensky, kdy se do těchto jazyků mísí romské fráze a vý­razy.

Nakonec i sami romští aktivisté přizná­vají, že Romové se základním vzděláním (mnohdy nedokon­čeným), tedy většina z nich, nejenže plně neovládají jazyk český, ale ani jazyk romský. Přičemž dnešní třetí gene­race, která romsky již neumí, v češtině zachovává romský syntax a romské vyjadřo­vací vzorce, čímž vzniká romský etnolekt češtiny. Jestliže tedy hodláme změnit situaci kolem vzdělá­vání romských dětí v českých školách, nesmíme zapomínat ani na vzdělávání dospělých. Protože dítě je vždy determi­nováno nejen charakterem, ale i vědomostmi a znalostmi jeho rodičů, kam patří i zna­lost českého jazyka. I když se o tom nesluší u nás hovořit, situace v tomto ohledu je v Čechách i na Moravě tristní, neboť vět­šina Romů, žijících v tzv. sociálně vyloučených lokalitách, by vůbec ne­zvládla Zkoušku z čes­kého jazyka pro účely udělování státního občanství ČR (která se neskládá jen z ústní, ale i písemné části), nemluvě o zkoušce z českých reálií.

Obecně platí, že důležitým předpokladem pro předcházení sociálnímu vyloučení je vzdělání. Proto se také naše ministerstvo školství snaží vytvořit romským dětem vhodné podmínky na základních ško­lách, přičemž doufá i v následný růst počtu romských maturantů. Jenže u základního vzdělání již ne­jde o nějakou dávnou „možnost“, nýbrž jen o „schopnost“ dětí vzdělání zvládnout. Přitom děti, které na základní školy přicházejí ze sociálně slabšího prostředí, zde zpravidla problémům čelí proto, že se jim v rodinách nedostávalo podnětů, které by je připravily na školní docházku a zvládnutí učiva. Řada romských dětí také získává určitý handicap v dovednostech a znalostech v porovnání s vrstevníky tím, že zanedbává docházku, přičemž pak školu leckdy ani nedokončí.

Je tedy pochopitelné, že i bez jakékoli etnické diskriminace či projevů rasismu málo vzdělaná romská mládež na trhu práce hledá jen těžko uplatnění. Nakonec i z nejnovější zprávy Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA) vyplývá, že u nás nejméně 50 % romské mlá­deže ve věku 16 až 24 let nechodí do školy ani do zaměstnání, přičemž v případě majority je to jen 8 % mladých lidí v tomto věku. Navíc tzv. sociálně vyloučená romská mládež za vhodný způsob obživy považuje trestnou čin­nost, když vidí, že někdo z širší (rozvětvené) rodiny si „vydělává“ jako dealer drog nebo zloděj mno­hem více, než nějaký zedník nebo pro­davač v supermarketu. Nicméně takový člověk riskuje odha­lení, pobyt ve vězení a následný záznam v rejstříku trestů. Tím se opět sníží jeho šance pro uplat­nění na trhu práce a jedinou oblastí, kde pak může uspět, je trestná činnost a šedá ekonomika.

Většina mladých, genderově vzdělaných aktivistů a intelektuálů v Evropě spolu s jinými marxistic­kými ideály vy­znává i multikulturalismus, ve skutečnosti v Evropě již dávno odpískaný. Jak se lze do­číst i na Wiki­pedii, v roce 2011 se od multi­kulturalismu distancovali tři největší evropští lídři: ně­mecká kancléřka Mer­kelová, britský premiér Cameron i francouzský prezident Sarkozy. Ti shodně konstato­vali, že multi­kulturalismus v Evropě selhal. Sama kancléřka Merkelová v listopadu 2010 veřejně pro­hlásila: „Německo vzdává boj o multikulturní společnost. Veškeré snahy o takovéto soužití totálně selhaly.“ A tak začal být v Německu při integraci menšin praktikován model nazývaný Leitkultur (vůdčí kultura), se kterým přišel profesor Bassam Tibi. Ten jako první navrhoval, aby byl vždy učiněn souhrn nejdů­ležitějších pravidel a hodnot, na kterých si ta či ona společnost zakládá, jejichž uznání a přijetí by da­nému etniku (dnes především imigrantům) umožnilo úspěšnou integraci.

Je pravda, že současná imigrantská krize byla z větší části zapříčiněna „vítací“ politikou kancléřky Merkelové a několika dalších evropských lídrů. Ovšem takováto politika je výsledkem špat­ného svě­domí: v případě západní Ev­ropy za její nadřazenost v době kolo­nialismu a v případě Ně­mecka za Holo­caust. A tedy s nějakou koncepcí budování multikulturní společnosti, jak se nám (spolu s nejrůznějšími konspirátory) snaží neomarxisté namluvit, tato politika ve skutečnosti nemá nic spo­lečného. Na­víc za „vítací“ po­litikou prokazatelně stáli i kapitáni německého průmyslu, kteří viděli v přichá­zejících davech cizinců nové gastarbajtry. Za takovéto myšlenky sklidil i u nás neutuchající po­tlesk projev šéfa ně­mecké firmy Daimler-Benz AG, který označil příchod uprchlíků do Německa, zejména těch ze Sýrie, za velkou příležitost pro nový „německý hospodářský zázrak“. Neboť jak Di­eter Zetsche pro­hlásil, tito noví cizinci měli do Ně­mecka přichá­zet „s vysokou motivací uspět“.

Každý dané problematiky dobře znalý odborník nám řekne, že v případě řešení „romské otázky“ žádná jednoduchá, ani rychlá řešení neexistují. Že i při nejlepší vůli to bude, jak se u nás říká, běh na dlouhou trať. Nejde tu o to, že by se naši spoluobčané z romských ghett snad museli asimilovat tak, aby všichni mluvili perfektně česky, měli stejné zvyklosti jako my a byli ve druhé generaci neroze­znatelní od gádžů, tedy od majority. Pokud je však hodláme začlenit do společnosti, není to možné bez toho, že pravidla a hodnoty, na kterých si naše společnost zakládá, začnou považovat za vlastní. Jinak řečeno, k integraci našich spoluobčanů z romských ghett či sociálně vylouče­ných lokalit, u kte­rých „motivaci uspět“ postrádají i sami neomarxisté, strategie multikulturalismu nepovede ani náho­dou.

Pokud náš stát skutečně hodlá řešit „romskou otázku“, pak státním orgánům nezbývá než ustavit jasný souhrn nejdůležitějších pravidel a hodnot, na kterých si naše společnost zakládá. Jedině jejich uznání a přijetí dosud neintegrovanou částí romského etnika (u nás nejpočetnější menšinou) povede k její přirozené asimilaci, majoritou vítané a státem vhodně zvolenými pobídkami i re­strikcemi podpo­rované.

V prostějovské kolonii U Svaté Anny žili Romové v katastrofálních podmínkách a trpělo tím i okolí. Město problém vyřešilo tím, že rodiny rozestěhovalo do okolních obcí. Tím ale zadělalo na problémy jim. | foto: archiv MF DNES:

http://zpravy.idnes.cz/prostejov-vystehoval-romske-ghetto-do-okoli-tam-ted-resi-problemy-1dl-/domaci.aspx?c=A110901_1644495_olomouc-zpravy_stk

Na podzim roku 2015 fotograf Jan Šibík natáčel reportáž v košické městské části Luník IX, která je považována za největší romské ghetto v Evropě:

https://video.aktualne.cz/objektivem-jana-sibika/des-a-hruza-v-nejvetsim-romskem-ghette-v-evrope/r~f91e89ba86f911e5bd0a002590604f2e/

Autor: Karel Wágner | čtvrtek 5.1.2017 9:09 | karma článku: 24.58 | přečteno: 1113x

Další články blogera

Karel Wágner

Otevřený dopis francouzskému prezidentovi

Aneb jak se nám ty syrské BÍLÉ PŘILBY, díky analýzám jejich svědectví, začaly ukazovat ve zcela novém světle.

18.5.2017 v 9:00 | Karma článku: 31.81 | Přečteno: 1385 | Diskuse

Karel Wágner

Kdo nám čůrá na hlavy?

Politika je svinstvo, říkával francouzský spisovatel Gustave Flaubert. Ovšem největší svinstvo představuje poli­tika, která stojí za ozbrojenými konflikty.

11.5.2017 v 9:09 | Karma článku: 19.93 | Přečteno: 662 | Diskuse

Karel Wágner

Třetí světová válka na spadnutí?

II. díl článku - pokračování ze včerejška, kde bylo již řečeno, že francouzský ministr zahraničních věcí Jean-Marc Ayrault veřejně a s definitivní platností režimu Bašára Asada při­soudil vinu za útok sarinem v Chán Šajchúnu.

3.5.2017 v 9:09 | Karma článku: 20.98 | Přečteno: 593 | Diskuse

Karel Wágner

Je třetí světová válka na spadnutí?

Vinu za chemický útok, který se odehrál v Chán Šajchúnu 4. dubna letoš­ního roku, Francouzi přisoudili syrské armádě.

2.5.2017 v 9:09 | Karma článku: 29.32 | Přečteno: 1126 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tomáš Vyoral

Zabili vám děcka? Frontex vám přiveze nové - i když trochu odrostlé. Vás nezastraší!

Zhasne Ajfelovka, Koloseum, Big Ben, Evropa... Selebrity vám se slzou v oku sdělí "Aj love ju", média a neomarxističtí politruci a svazáčci zas, že vás to semkne. Ale s ničím to nemá nic společného, a už vůbec ne s tím!

26.5.2017 v 9:11 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse

Libor Popovský

Bezdětní evropští lídři nás jako náměsíční vedou do katastrofy.

Překlad článku Giulia Meottiho „Europe's Childless Leaders Sleepwalking Us to Disaster" pro českou verzi webu Gatestone Institute zpracovaný mnou a paní Helenou Kolínskou.

26.5.2017 v 9:10 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 38 | Diskuse

Vladimír Kroupa

Také letos vzpomínám na hrdiny…

Tak jako každý rok v tyto dny, i letos věnuji tichou vzpomínku na odvahu, obětavost, hrdinství a smysl pro povinnost, které naší vlasti prokázali českoslovenští paragáni...

26.5.2017 v 9:03 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 31 | Diskuse

Petr Polák

Velký sametový švindl

Letos to bude již 28 let od doby, kdy jsme vyměnili zchátralý bolševický režim za režim nový, zaklínající se svobodou a demokracií.

26.5.2017 v 9:00 | Karma článku: 11.11 | Přečteno: 117 | Diskuse

Jiří Hermánek

Cyklisté jsou nezranitelní nadlidé nebo přímo Bozi. Minimálně tohle si myslí

Je to již pěkná řádka let, bylo to nějak po začátku platnosti bodového systému. Nemotorný student si na kole přivodil taková zranění, že pro něj musela přijet záchranka a tím to i vyšetřovala policie. Student dostal 50.000 pokutu.

26.5.2017 v 8:30 | Karma článku: 12.64 | Přečteno: 369 | Diskuse
Počet článků 236 Celková karma 30.15 Průměrná čtenost 2652
příležitostný publicista
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.