Jak Turecko válčilo s Kurdy

V kontextu současné invaze Turecka do Sýrie bude dobré si zde připomenout některá našimi novináři „pozapomenutá“ fakta, o kterých jsem v říjnu 2016 informoval čtenáře.  

Je obecně známo, že se začátkem roku 2014 v Iráku spojily nejrůznější frakce islamistů, bojujících v Sýrii proti Asadovi a v Iráku proti koalici vedené Spojenými státy. Na jaře toho roku nejenže džihádisté vystupňovali útoky na Asadovo vojsko, ale zaútočili i na pra­videlnou iráckou armádu a dobyli řadu velkých měst na se­veru Iráku. Po řadě územních zisků pak vyhlásili v červnu 2014 chalífát s názvem Islámský stát (IS), do jehož čela se postavil samozvaný kalif či chalífa Abú Bakr Bag­dádí. Islamisté útočili i na jim vzdo­rující, avšak málo vyzbrojené Kurdy, které nazývali „nevěří­cími psy“. Pročež Masúd Barzání, prezi­dent iráckého autonomního Kurdistánu, požádal mezinárodní společenství o dodávku zbraní.

Jako první iráckým Kurdům zbraně poskytly Spo­jené státy a Francie, následovala je Itálie, připojily se pak i Británie s Němec­kem. V srpnu 2014 dodávku zbraní pro kurdské milice schválila i česká vláda: "Jde o výzbroj ze starších zá­sob, u které se v souvislosti s přezbrojováním na moderní výzbroj podle standardů NATO nepřed­pokládá její využití. Naopak pro Kurdy, kteří žádají mezinárodní společenství zejména o ruční zbraně a munici sovětského původu, představuje dar významnou pomoc," uvedl mi­nistr obrany Martin Stropnický. Pozornost našich sdělovacích prostředků pak vzbudil v prosinci 2014 letecký most z Par­dubic do Bagdádu, kdy kurdským pešmergům naše armáda posílala přes 5 000 hlavic do reak­tivních protitan­kových granátometů RPG-7, v Pardubicích naložených do transportního letounu C-17 Globemas­ter amerického letectva. Náklad mířil přes Bagdád do kurdské metropole Irbílu na se­veru Iráku, tedy do centra irác­kého Kurdistánu. Zbraně tak obdržela irácká Pešmerga (ozbrojená složka iráckého Kurdistánu) a nikoli Li­dové obranné jednotky (YPG), nebo Jednotky ochrany žen (YPJ), které bojovaly v syrské Ko­bani u hranic s Turec­kem.

Když se začalo v Kobani bojovat, sledovaly televizní štáby, usídlené těsně za tu­recko-syrskou hra­nicí, jak se necelé tři tisíce mužů a žen z YPG a YPJ vaří v obleženém kotli, ostřelovaném přesi­lou džihádistů z Islámského státu, kterých podle tehdejších odhadů mělo být 8 až 10 tisíc. V nejkri­tičtější fázi bojů se ame­rická administrativa uvolila na padácích Kurdům sho­dit mu­nici a lékařský materiál, který jednotkám YPG poskytla irácká Vlaste­necká unie Kurdistánu (PUK), aby pak spo­jenci konečně zahájili nálety na pozice IS ve městě a kolem něj. Některé zbraně, americkým letectvem shazované v Kobani, namísto Kurdů získali islamisté, což bylo patrné i z videozáběrů, které zveřejnila agentura Reuters, u nás pak třeba iDNES. Zde odkaz na video:

http://video.idnes.cz/?idvideo=V141022_093645_tv-zpravy_mku

Dle návrhu mezinárodní koalice bojující proti Islám­skému státu se do pomoci obráncům Kobani jako regionální velmoc mělo zapojit i Turecko. To se ovšem do bojů odmítalo zapojit, přičemž kritizovalo i vyzbrojování Kurdů. Jeho údajná, některými našimi novináři tradovaná „pomoc“ spočívala v tom, že nakonec ustoupilo naléhání koalice a povolilo přesun iráckých kurd­ských milic Pešmerga do Kobani přes své území. Díky tomuto dlouho zdržovanému přesunu tam iráčtí pešmergové konečně dopravili to­lik potřebnou těžkou techniku (především houfnice) a dobyli strategickou vrchovinu u Kobani. „Zís­kání pohoří se může ukázat jako rozhodující mo­ment pro osud Kobani,“ uvedl tehdy Guney Yildiz, zpravodaj BBC. Což se potvrdilo, když syrské jednotky YPG začali iráčtí pešmer­gové podporo­vat svým dělostřelectvem.

V té době představitelé turecké diplomacie zdůrazňo­vali, že při ame­rické dodávce zbraní do Kobani nebyl využit turecký vzdušný prostor. Jak k tomu pozna­menala agentura AP, turecká vláda se totiž nechala slyšet, že je zásadně proti jakým­koli zá­silkám zbraní Kurdům v Sýrii. Načež americký ministr zahraničí John Kerry veřejně prohlásil, že americká pomoc Kurdům v Kobani je reakcí na kri­zovou situaci kolem města, což neznamená změnu ame­rické poli­tiky. „Já i prezident jsme hovořili s tureckými představiteli a ujistili jsme je, že se nejedná o změnu politiky USA. Jde o krizi a mimořád­nou situaci,“ řekl Kerry na jednom ze svých vystoupení.

V závěru roku 2014 a začátkem roku 2015 jednotky YPG postupně vytlačily islamisty nejen z města, o které se bojovalo více než čtyři měsíce, ale i jeho širšího okolí. Syrští Kurdové za po­moci pešmergů a spojeneckých náletů město v lednu definitivně osvobodili a ti­síce utečenců se mohly vrátit zpět do Kobani. Jenže v červnu 2015 už bojovníci Islámského státu spolu s frakcemi dalších islamistů na severosyr­ské Kobani zaútočili znovu a ve městě propukly další boje. Představitelé kurd­ských jednotek YPG agentuře Reuters oznámili, že islamisté na město zaútočili ze tří různých stran. Syrská státní tele­vize k tomu uváděla, že bojovníci Islámského státu do Kobani vstoupili i z Turecka. Ovšem guvernér přilehlé tu­recké provin­cie prohlašoval, že se tvrzení Kurdů nezakládá na pravdě, že islamisté do Kobani přišli z města Džarábulus (Jarabulus), ležícího třicet kilometrů východně.

A objevovaly se další rozpory. Jak o tom informovala agentura Reuters, v červenci 2015 turecká armáda podle očitých svědků spustila přeshraniční palbu na postupující kurdské jednotky YPG, dislo­ko­vané ve vesnici nedaleko výše zmiňovaného města Džarábulus ze syrské provincie Aleppo, kte­rou ovládal Islámský stát. Tu­recké ministerstvo zahraničí popřelo, že by armáda útočila na syrské Kurdy, kteří osvobodili Kobani. Zároveň však k tomu jedním dechem dodávalo, že útočí na pozice zakázané mili­tantní Strany kurdských pracujících (PKK). A podle premiéra Ahmeta Davutoglua v tom bude pokra­čovat, dokud PKK nesloží zbraně. K tomu se pak vyjádřil i turecký ministr zahranič­ních věcí Me­vlüt Cavusoglu, který novinářům řekl, že Turecko mezi Islámským státem a PKK ne­vidí zásadní rozdíl: "Nemůžete říci, že PKK je lepší, protože bojuje proti IS," prohlásil. Podle jeho slov PKK bo­juje s Is­lámským státem o moc a „nikoli za mír, nikoli za bezpečnost". Následně pak turecká diplomacie začala obviňovat z návaznosti na Stranu kurdských pracujících (PKK) i jed­notky YPG, spadající pod kurdskou Stranu demokra­tické jednoty (PYD).

Ostatně, na jaře roku 2016 turecké diplomaty rozlítily fotografie příslušníků amerických speciálních sil, po­řízené fotografem agentury AFP ve vesnici Fatisá severně od Rakky (Raqqa) v Sýrii, kteří si na uniformy připevnili insignie kurdských milic YPG. „Je neakceptovatelné, aby američtí vojáci nosili insignie YPG, teroris­tické organizace,“ re­agoval na sérii snímků turecký ministr zahraničí Mevlüt Cavusoglu na summitu OSN v Antalyi. Mluvčí Pentagonu Peter Cook epizodu komentoval těmito slovy: „Když speciální jed­notky operují v určitých ob­lastech, dělají kvůli své vlastní ochraně a bezpečnosti co mohou, aby sply­nuly s komunitou.“ Nicméně mluvčí americké mise podle agentury Reuters v reakci na turecké pro­testy později uvedl, že nášivky byly „nepovolené a nevhodné“ a příslušníci speciálních sil byli po­žádáni, aby insignie YPG ze svých uniforem odstra­nili.

Levicová Strana kurdských pracují­cích PKK (Partiya Karkeren Kurdistan) má své ko­řeny v Turecku a k jejím hlavním cílům patří boj za vytvoření kurdského autonomního státu na Kurdy obývané části území dnešního Turecka. Což se samozřejmě Turecku nelíbilo a začalo stranu separatistů potírat, z čehož vznikl oz­brojený konflikt. V roce 2012 začala jednání PKK s tureckým státem a až do čer­vence 2015, díky vyjednanému příměří, konflikt prakticky ustal. Roznětkou k nové vlně násilí byl pak sebe­vražedný atentát, organizovaný Islámským státem (IS) v tureckém městě Suruç, kde bylo vý­buchem v pondělí 20. července 2015 zabito 32 mladých lidí, převážně kurdské národnosti. Následně byl ve středu 22. července hlášen útok z městečka Ceylanpinar u syrské hranice, kde přišli o život dva tu­rečtí poli­cisté. K odpovědnosti za jejich smrt se podle médií přihlásilo ozbrojené křídlo PKK s tím, že se jednalo o odplatu za atentát v Suruçu, neboť PKK těmto zabitým policistům, podle zjištění Kurdů spolupra­cujícím s Islámským státem, přisoudila odpovědnost za surucký atentát.

V odpověď na atentát ze Suruçu zaútočilo turecké letectvo na pozice tzv. Islámského státu. Ovšem už v pátek 24. července 2015 ráno bom­bardovalo tábory Strany kurdských pracujících (PKK) v sousedním Iráku, přičemž nálety byly do­provázeny silnou dělostře­leckou palbou, jak o tom infor­movala francouzská tisková agentura AFP. Šlo o první pří­pad od složitě vyjednávané dohody, uza­vřené v roce 2013 mezi Ankarou a PKK, kdy Tu­recko udeřilo na Kurdy. Strana kurdských pracujících (PKK) po těchto útocích ozná­mila, že nebude v mírových jed­náních s Ankarou pokračovat, neboť jednání o příměří ztratilo smysl. Vzápětí si Turecko vyžádalo podle článku 4 alianční smlouvy mimo­řádnou schůzku Severoatlantické aliance, kdy NATO, při zá­sadě konsensuálního přijímání společ­ných rozhodnutí a úmluv ve vzájemném styku svrchovaných států, vyjádřilo 28. července 2015 soli­daritu s Tureckem, jak o tom informoval generální tajemník Jens Stoltenberg ve svém projevu, který u nás odvysílala ČT24.

Nejde však jenom o útoky na tábory Kurdů. V prosinci 2015 vtrhlo tu­recké vojsko o síle jed­noho pluku s tanky a dělostře­lec­tvem, a to v rozporu s mezinárodním prá­vem, na irácké území, kde v provincii Ninive zaujalo pozice poblíž Mosulu. Americké ar­mádní zdroje měly agentuře Reu­ters potvrdit, že USA jako člen NATO věděly o chystaném na­sa­zení tureckých vojáků v sever­ním Iráku, avšak s výhradou, že nejde o součást aktivit mezinárodní koa­lice, vedené Spojenými státy. Irácký prezident Fuád Masúm neprodleně vyzval Turecko, aby stáhlo svá vojska z provincie Ninive a předešlo tak eskalaci na­pětí mezi dvěma zeměmi. Přítomnost turecké armády v oblasti severně od Mosulu vzápětí kritizoval v televizním projevu irácký premiér Hajdar Abádí, podle kte­rého místo po­moci v boji proti Islámskému státu Tu­recko narušuje svrchovanost jeho země. Šéf bezpečnost­ního a branného výboru iráckého parla­mentu Hakím Zámilí dokonce vyzval premiéra k tomu, aby irácká ar­máda zahájila letecké údery proti tureckým vojákům, nachá­zejícím se na irác­kém vý­sostném území.

Irák odeslal Radě bezpeč­nosti OSN dopis, ve kterém žádal okamžité stažení tureckého vojska: „Jeho přítomnost je považo­vána za zjevné porušení Charty OSN, narušení irácké územní jednoty a suve­renity“, konstatuje se v textu. Americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová, která v prosinci zastávala funkci předsedkyně Rady Bezpečnosti OSN, novinářům potvrdila, že irácký am­basador dopis radě v pá­tek 11. prosince 2015 doručil. Novinářům z agentury AFP pak Powerová zopakovala názor Spoje­ných států, že „jakékoli rozmístění vojáků v Iráku by mělo být uskutečněno se souhlasem suve­rénní irácké vlády“. Čímž potvrdila zvěsti o tom, že Spojené státy pří­tomnost tureckého vojska v Iráku neposvětily.

Pokud šlo pak o další vývoj v Iráku, usilovalo Turecko, jak o tom informovaly i naše sdělovací pro­středky, o účast na bojích v iráckém Mosulu. Avšak irácký premiér Hajdar Abádí po schůzce s americkým ministrem obrany Ashtonem Carterem účast Turecka na ofenzivě vůči Islámskému státu v Mosulu s poděkováním odmítl. Bojovat o Mosul tedy měly irácké bezpečnostní síly a kurdští pešmergové. Načež turecký prezident Recep Tayyip Erdogan podle agentury Reuters při jednání s Carterem prohlásil, že Turecko jako člen NATO není spokojeno s tím, že se na útocích na Mosul nepodílí, ačkoli město kdysi „patřilo k území Osmanské říše a stále spadá do turecké sféry vlivu“. Turecká diplomacie také tvrdila, že jedině účast turecké armády na bojích o toto město zamezí prolévání krve mezi sunnity a šíity, které zde hrozí. Poněvadž irácká armáda podle tureckých diplomatů k osvobozování většinově sunnitského Mosulu hodlala použít šíity.

„Nesouhlasím s tím, aby se říkalo, že Turci bombardují Kurdy,“ prohlásil 20. září 2015 v Otázkách Václava Moravce náš ministr obrany Martin Stropnický, jak o tom informoval web ČT. „Kurdové nejsou monolit. Subjekt tureckých útoků je jejich organizace PKK, uznaná jako teroristická, ne peš­mergové, kteří bojují s Islámským státem.“ Ministr obrany Stropnický, když už tak začal roz­dělovat Kurdy, tehdy ovšem zapomněl divákům ČT zmínit podstatný fakt, že na popud mezinárodní koalice 15. září 2015 došlo k jednání v Irbílu (Erbílu), hlavním městě iráckého Kurdistánu, kde se kurdský prezident Masúd Barzání oficiálně sešel se Sa­lihem Muslimem coby zástupcem Strany demokra­tické jednoty (PYD), pod kterou spadají jed­notky YPG a Brettem McGurkem, velvyslancem USA v mezinárodní koalici bojující proti Islám­skému státu. Na základě zde uzavřené dohody Spojené státy začaly podporovat YPG jak přímou letec­kou podporou, tak i dodávkami vojenského materiálu. Americký prezident Barack Obama tehdy dokonce vyslal armádní specialisty do syrského guvernorátu Hasaka na severovýchodě Sýrie, za účelem úprav opuštěného letiště, které měly plně pod kontrolou kurdské milice YPG. Díky dohodě z Irbílu také začali v Sýrii působit pešmergové cvičení a vyzbrojení na území Iráku (v první fázi se mělo jednat o 5 000 mužů), přičemž dle uzavřené dohody měli pešmergové v Sýrii podléhat velení zkušenějších Lido­vých obranných jedno­tek (YPG).

Co říci závěrem? Snad že nám žádný z našich vrcholných politiků, včetně ministrů obrany a za­hraničí, dosud nevysvětlil, proč vlastně Česká republika posílala munici výhradně iráckým pešmergům. Tedy proč munici neposlala bojovníkům ze syrských Li­dových obranných jednotek (YPG), po Kobani bojují­cím i v dalších syrských městech a vesnicích s džihádisty z Islámského státu a Fronty an-Nusrá, v politicky korektních komentářích některých našich „expertů“ nově nazývané Fronta pro dobytí Sýrie, tedy Džabhat Fatah aš-Šám.