Může se věda zabývat strašením?

Jestliže se o některých jevech či úkazech nejčastěji mluví jako o strašení, ještě to neznamená, že se jimi věda zabývat nesmí nebo nemůže.

Ostatně do historie vědy můžeme sáhnout pro jeden příklad: když se ukázalo, že kvantové čás­tice mohou být vzá­jemně pro­pojeny tak, že bez ohledu na vzdálenost mezi nimi vyka­zují při pozoro­vání tytéž vlast­nosti, na­zval Albert Einstein tento jev ”straši­delným působením na dálku”. A přece se moderní příro­dověda ne­pře­stala tímto fenoménem zabývat jen proto, že se o něm na stránkách novin a časopisů ho­vořilo jako o „strašidel­ném“ půso­bení. Následně totiž Ein­steinovo „stra­šení“ rakouský no­sitel Nobelovy ceny Erwin Schrödinger na­zval ”provázaností”, kterou nakonec prohlá­sil za zá­klad kvantové fyziky.

Téma strašení, kterým se zabývají, ač se to zdá být k nevíře, i zcela seriozní badatelé, se hodí pro trochu delší prázdninové čtení. Takové bude i to dnešní pro červencové zamyšlení, kde strašidla „propereme“, jak se u nás říká, z více stran. Ale ze všeho nejdříve se vrátíme k video ukázkám, které se objevily v předešlých dvou článcích. Jednalo se o videa s údajným záznamem projevů poltergeista, pořízená na území Ruské federace, kde youtuber Denis navštěvuje na venkově staré, opuštěné domy, které měli lidé opustit proto, že se tam začaly objevovat „paranormální“ jevy.

Viděl jsem na internetu už stovky ukázek údajných projevů poltergeista, ale tuhle považuji, vzhledem k souvislostem, za vymykající se z celého toho balastu: trochu šokující záběry kožené nákupní tašky visící na zdi, kdy to vypadá, jako by se v ní zmítala nějaká kočka. Ale při její prohlídce tam kočky nět... I v jiné reportáži se podobný efekt u jiné tašky objevil, ale tam nebyl tak výrazný. Takže tu máme něco jako Schrödingerovu kočku, tedy myšlenkový experiment, který formuloval Erwin Schrödinger roku 1935, aby poukázal na problémy tzv. kodaňské  interpre­tace kvantové mechaniky, aplikované na makroskopické objekty, známé z běžného života. Podle jeho experimentu může být kočka současně živá i mrtvá, ve stavu kvantové superpo­zice. Tady se zas pro změnu může jednou kočka zmítat v nákupní tašce, za­tímco jindy tam vůbec být nemusí, jak ukazují záběry na stopáži 27.15 - 28.55 z tohoto videa : 

https://www.youtube.com/watch?v=YA9ajkwVXYU

Svá videa tento ruský lovec duchů začal zveřejňovat před rokem na YouTube, kde se jimi každý může pobavit, nebo se nechat vystrašit. Ovšem je třeba se na ně podívat i z pohledu zdravého skepticismu. Pak všude tam, kde mají do děje zasahovat svými zvukovými projevy duchové, jde s největší pravděpodobností o předem připravené scény. Rozmlouvání s duchy na pozadí „bílého šumu“ je evidentní podfuk, obzvláště tam, kde má takovýto rozhovor souvztažnost se scénářem dané epizody. V některých epizodách, kde záhadná entita v přijímači hovoří jasně a zřetelně v souladu s dějem, vše nasvědčuje tomu, že někdo (kdo se vydává za ducha) v reálném čase s tazatelem hovoří prostřednictvím vysílačky. Mnohé tak nasvědčuje tomu, že všechny elektronické hlasy z Denisových reportáží jsou projevem zoufalé snahy přesvědčit diváky o existenci bytostí z jiného světa, tedy že všechny ty jím zaznamenané jevy či úkazy jsou dílem duchů. Přitom však v žádné z jeho reportáží, a to jsem všechny pečlivě prostudoval, se ani jednou opravdový duch neobjevil, tedy nezhmotnil, i když je tolikrát vyzýván, aby se zjevil.

On totiž ještě nikdo nikde neviděl ducha vypínat a za­pínat televizor nebo počítač, rozsvěcet a zhasínat lustr či lampu, klepat na stěny nebo na podlahu, bouchat na dveře, nebo postrkovat stoly a židle, skříně či jiný nábytek – tedy všechno to, co bývá zahrnováno pod fe­nomén zvaný poltergeist a označováno za strašení. To se jen obecně předpokládá, že duchové způsobují všechny tyto věci, se strašením spojené. Ve skutečnosti celá ta myšlenka, že duch je od­povědný za strašení, nebo že dokonce ke strašení bez existence duchů nemůže docházet, podle badatelů představuje mylný pohled, který není založen na důkazech, ale na populární kultuře: tedy přede­vším na nejrůznějších článcích z novin a zábavných časopisů, televizních seri­álech nebo na fil­mech. Krom toho se při vyšetřování případů strašení zjistilo, že drtivá většina zpráv o spatření duchů před­stavovala mylnou interpretaci nějakého známého jevu, nebo zkušeností na rozhraní bdění a spánku, při­čemž oba typy zážitků jsou ryze subjektivní.

Ale než začínat ne­smyslnou debatu o tom, zda existují duchové, je lepší se zabývat tím, proč vlastně lidé podávají zprávy o tom, že někde straší. Samo strašení by se podle některých vědců mělo definovat jako „soubor anomálních událostí či jevů, trvale hlášených v určitém místě nezávislými svědky, kdy alespoň některé z vyšetřovaných jevů nelze současnými vědeckými poznatky objas­nit“. I když i tato definice je svým způsobem sporná, neboť interpretace anomálních jevů není podmíněna ani tak znalostmi a vědomostmi vyšetřovatelů, jako spíše nashromáždě­nými daty z řádného základního vědeckého výzkumu, který však v případě mnoha jevů a událostí označovaných za strašení nebyl (pro odmítání jejich existence fundamentalisty) dosud zahájen.

Jedna vlaštovka sice jaro nedělá, ale v Anglii se v roce 1981 proble­ma­tikou strašení začalo seriozně zabývat Sdružení pro vědecké studium anomálních jevů (Association for the Scientific Study of Anomalous Phenomena), známé též pod zkratkou ASSAP. Druhý směr pak představuje anomalistická psy­chologie, vysvětlující řadu zdánlivě nadpřirozených jevů. Ta bývá někdy laiky označována za moderní parapsychologii, což je hrubý omyl: na rozdíl od parapsychologie si totiž dává za úkol vysvětlit celou řadu zdánlivě nadpřiroze­ných či paranormálních zkušeností z čistě psychologického hlediska. Je za­měřena na pochopení mnoha bizarních lidských zkušeností, aniž by je a priori za paranormální považovala. Za zaklada­tele tohoto nového psychologického směru je označován prof. Chris C. French, člen Britské psychologické společnosti a čelní před­stavitel vě­deckého skepti­cismu, profesor psychologie na Goldsmiths College, University of London.

Ale vraťme se k reportážím ruského youtubera. Z pohledu vědeckého spekticismu se prakticky všechna jeho videa, a to z několika důvodů, zdají být podezřelá. V jeho záběrech najdeme náznaky toho, že tu jde o montáž a maskování. Mnohdy je také na videu střih, který prakticky znemožní odhalit případný podvod, při němž si autor vypomáhá technickým vybavením. Ovšem ne všude a ve všech epizodách tomu tak je. A tam, kde je sám účastník děje skeptiky podezírán z toho, že drží v ruce nějaký dálkový ovladač, že tahá za nějaká lanka, drátky či vlasce, nebo že on sám bouchá do skříně, je leckdy zcela zřejmé, že on to dělat nemůže. Pokud jde o podvod, pak tedy musí mít nejméně jednoho spolupracovníka, či spíše na všem pracuje celý tým, jak tomu některé až příliš „divadelní“ epizody nasvědčují. Což ovšem úplně mění celý koncept údajně autentických videonahrávek osamoceného pozorovatele.

Samozřejmě u takovéhoto videa z YouTube, kdy nemáme k dispozici 4K originál záznamu, nemůžeme s jistotou v analýzách odhalovat všechny pozůstatky montáže, maskování a jiných postupů v některém dnes běžně užívaném programu, nemůžeme ani analyzovat zvukové stopy, které jsou stejně důležité a mnohdy i důležitější než obrazový záznam. Proto bych se také nikdy neodvážil tvrdit, a ani jsem to netvrdil, že v případě dříve doporučovaných ukázek jde o skutečný záznam objektivní reality. Jsem však toho názoru, že jsou to atmosféru setkání s poltergeistem plně vystihující záběry, které zhruba odpovídají tomu, co hlásili lidé, kteří se opravdu s fenoménem zvaným poltergeist ve svých příbytcích setkali.

Můžeme se shodnout na tom, že neexistují bytosti zvané strašidla, ale těžko můžeme popřít fakt, že existuje samo strašení coby děje a úkazy, které dosud nikdo z badatelů neumí plně objasnit. Ovšem než přiznat, že existuje něco, pro co nemám vysvětlení, je pro mnoho skeptiků jednodušší to popřít. Ale pokud neumím nějaké děje či úkazy vysvětlit, neznamená to ještě, že vůbec neexistují. Jenže je vůbec možné se namísto spekulací strašidlům podívat na zoubek? Rozhodně to možné je. A učinit tak může každý nepředpojatý pozorovatel, vybavený jednoduchým, všem nám dnes dostupným zařízením. I stoupenci spiritismu dnes kromě digitálních kamer a diktafonů užívají všelijaká další zařízení. A pozorovatel, který na místě „poltergeistova řádění“ nehledá duchy, ale fyzikální jevy, by se o takováto jimi používaná zařízení měl zajímat.

Tak třeba vzduch reaguje i na ty nejnepatrnější změny tlaku nebo teploty, dokonce  reaguje na teplotu lidského těla. A protože víme, že se vzduch pohybuje, i když ho nevidíme se pohybovat, je třeba se zajímat o zařízení, kterým lze detekovat neobvyklé závany vzduchu v uzavřené místnosti. Zde si vystačíme i s přenosným digitálním anemometrem, kterým se měří rychlost proudění vzduchu s rozsahem 0 - 30 m/s a okolní teplota. Anemometry běžně nacházejí uplatnění ve vnitřním prostředí, například v oblasti větrací a vytápěcí techniky. Nejen že měří rychlost proudění okolního vzduchu,  ale měří na jejich stanovišti také teplotu od -10 do +45 °C s přesností ±2 °C. Výsledky měření se na dobře čitelném LCD displeji zobrazují okamžitě a díky podsvícení na něm lze výsledek pozorovat i za tmy.

Nejpoužívanější zařízení při mapování záhadných jevů pak představuje detektor elektromagnetického pole (emf metr) či tester elektromagnetického záření. Takovýchto detektorů v nejrůznějším provedení je dnes ke koupi celá řada, přičemž i ty lepší se dají pořídit za rozumnou cenu. A k měření či detekci elektrostatického pole, které je nejsilnější v blízkosti nabitých těles, neboť se vzdáleností od tělesa slábne, se využívají digitální měřiče elektrostatického pole, které detekují a měří jeho intenzitu a polaritu. Tedy ve výbavě každého, kdo pátrá po záhadných jevech, by neměl chybět ani přenosný elektrostatický měřič, určený k testování statických polí.

Kromě několika dnes už cenově dostupných digitálních kamer pracujících ve viditelném spektru (včetně těch vybavených pohybovým senzorem a nočním viděním), určených pro záznam úkazů a jevů na dané lokalitě, je třeba počítat i s termovizní kamerou. Každé těleso s teplotou vyšší než absolutní nula totiž vydává infračervené záření, které je pro lidské oko neviditelné.  To měří termokamery ve svém zorném poli a přeneseně tak vytvářejí „obraz z tepla“.  Jedná se o pasivní zobrazovací přístroje, které nepotřebují žádné osvětlení objektů či přísvity, ani zbytkové světlo, neboť tyto přístroje zobrazují tepelné rozdíly objektů.

Pro vědecký výzkum se používají termokamery, které poskytují vysokou rychlost záznamu, vysokou přesnost měření, nebo velmi vysokou citlivost měření se schopností vizualizovat i velmi malé změny teploty. Takovéto kamery jsou však velmi drahé a tedy pro běžné pozorovatele nedostupné. Dnes ale jsou již k dostání jak praktické kapesní termokamery, tak i poměrně laciné termokamery pro mobilní telefony, nabízené jako USB rozšíření mobilního telefonu. Připojením termokamery do smartphonu získává pozorovatel možnost sledovat okolní prostředí v infračervené části spektra, dokonce s ní může provádět i základní měření. V případě výzkumu je však při použití tohoto vybavení třeba pamatovat na jisté limity, které vycházejí z konstrukce těchto zařízení.

Tak jako tělesa vydávají infračervené záření, které je pro lidské oko neviditelné, nacházejí se v prostoru zvuky o velmi nízkých frekvencích, které jsou pro lidské ucho neslyšitelné. A tak badatele zajímají i nahrávky infrazvuku, pořízené na místech výskytu anomálních jevů, kde infrazvuk neslyšíme. Ale tomu, že nás příroda takto vybavila, nakonec můžeme být rádi. Neboť třeba takové větrné elektrárny dnes produkují nízkofrekvenční zvuky o značné intenzitě a navíc prakticky nepřetržitě. Co může způsobit infrazvuk, který my neslyšíme, ukazuje experiment televizních lovců záhad zde:     

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10536060035-lovci-zahad/214563231000009-zahadne-zvuky-zeme/obsah/314571-experiment        

Pokud jde o lidmi vnímané zvuky, obecně platí, že naše tělo a zvláště sluchové orgány jsou uzpůsobeny k přijímání audiosignálů v rozmezí zhruba 20 až 20 000 Hz, kde nezáleží pouze na frekvenci, ale také na hladině akustického tlaku. Zdrojem zvuku může být každé chvějící se těleso, které kmitá vlastními kmity, nebo vynucenými kmity. Svým pohybem se mechanické chvění přenáší do okolního prostředí, ve kterém se šíří pomocí zvukového vlnění. Prostředím bývá nejčastěji vzduch, i když se zvuk šíří i kapalinami, nejčastěji vodou, ale i pevnými předměty, například stěnami domu. Obecně tedy zvuk vzniká ve zdroji, šíří se ve hmotném prostředí a zpracovává se v daném přijímači, ať už se jedná o lidské ucho nebo běžný mikrofon, či jiné elektromechanické snímače. Ze zdroje zvuku se mohou šířit různé audiosignály, dělené na periodické a neperiodické. Neperiodické jsou zpravidla ty, které označujeme za hluk. Jde o nepravidelné vlnění, které vzniká za pomoci nepravidelného a mnohdy složitého kmitání těles, případně o krátké nepravidelné vlnění, většinou o velké intenzitě.

Pokud nějaké „strašení“ na dané lokalitě tým badatelů nechce jen pozorovat, ale i zkou­mat, nevyhne se analýzám zvuků, kterými se tu přírodní jevy projevují nízkofrekvenčními zvuky, jimž je přiřazen frekvenční rozsah 20 až 200 Hz. Nízké frekvence lze měřit i malými moderními hlukoměry (zvukoměry). Měřič hluku sice efektivně zaznamenává frekvenční rozsah od 31,5 Hz, takže měří i frekvence, které řada lidí hůře vnímá, má však zpravidla měřicí rozsah od 30 do 130 dB, přičemž třeba u tikání hodin se uvádí 20 dB. Základní vědecký výzkum se však nevyhne ani analýzám zvuků s frekvencí pod 20 Hz. To ale představuje nároky na kvalitní zvukové záznamy v profesionální kvalitě a k takovým záznamům je třeba speciální technické výbavy. Pro měření infrazvuku totiž nelze užít vybavení, které je konvenčně používané při měření slyšitelného zvuku. Přesná hranice mezi slyšitelným zvukem a infrazvukem není stanovena, udává se mezi 16 až 20 Hz, spodní hranice se udává mezi 0,001 a 0,2 Hz. Problematika těchto zvuků je v současné době stále více diskutovaným tématem. Jsou prováděny výzkumy a průzkumy se zaměřením na infrazvuky s tím, že lze tak odhalit a prokázat jejich možný vliv na psychický i fyzický stav člověka.

Samozřejmě dnes existují i ruční měřiče mikrovlnného záření, používané k měření elektro­magne­tických polí při frekvenci 2,45 GHz (mikrovlnná frekvence), schopné měřit intenzitu záření elektromagnetického pole. Ty umožňují detekci úniků záření, které generují mikrovlnné trouby. Tak jako na internetu najdeme různé gauss­metry či teslametry, využívající digitální zpracování signálu, tedy ruční měřiče magnetické indukce. Takovýmto měřením se však zabývají odborníci při skutečném vědeckém výzkumu a ne běžný pozorovatel, který při mapování strašidelných jevů ani pořádně neví, co by vlastně měl měřit.

Jinak řečeno, i s výše jmenovaným, nám všem dostupným základním vybavením, každý nepředpojatý pozorovatel na místě výskytu „strašidel“, kam se zavčas dostaví, může kromě recesí a podvodů zaznamenat i případný projev některého z přírodních jevů. Tedy zdejšímu strašidlu se může, jak se u nás říká, podívat na zoubek.