Jak Ukrajina může Rusku vypálit rybník

Ukrajina, i když je zmítaná válkou, nabídla Evropské unii elektřinu. Neboť ta při současné energetické krizi potřebuje více energie a méně emisí.

A pokud toho chce dosáhnout, nemůže už mířit z deště pod okap, jako když na popud zelených politiků, v rámci využívání obnovitelných zdrojů, se začalo v Evropě topit propagovanou dřevní biomasou. Ta při spalování, jak se nakonec ukázalo, uvolňuje více C02 než uhlí, přičemž se nejčastěji do Evropy ve formě pelet přepravuje na lodích s naftovými motory až z Ameriky. V roce 2017 celosvětová poptávka po průmyslových peletách přesáhla 14 milionů tun a  očekává se, že do roku 2027 přesáhne 36 milionů tun, tedy se za dekádu téměř ztrojnásobí. A to je nejspíš ten správný Green Deal, když podle údajů z loňského roku 60 % mixu obnovitelných zdrojů energie v EU pocházelo ze spalování dřevěných pelet, generujících spolu s obrovským množstvím C02 i desítky miliard dolarů ročního zisku pro několik málo velkých společností.

Jistě časem přijdou méně problematické zdroje energie. Jelikož to však bude nějakou dobu trvat, z překlenovacího hlediska pro nás ryze pragmatickou volbu představuje v průmyslu i mnoha domácnostech dnes nepostradatelný zemní plyn. Tedy i ten břidličný, který se v Evropě, na rozdíl od Severní Ameriky, dosud netěží, i když při rozumných regulacích právě těžba z břidlic by mohla generovat bohaté a relativně levné zásoby plynu, jak se o tom před pár lety diskutovalo na Ukrajině (k tomu později více). Jenomže přesto, že odborníci odhadují zásoby plynu v břidlicích pod Českou republikou na zhruba 500 miliard m3, tedy téměř na padesátinásobek jeho roční spotřeby v loňském roce, k těžbě plynu z břidlic, který bychom dnes potřebovali jako sůl, u nás dosud nedošlo. A tak si budeme v nastávající zimě oblékat doma teplé svetry a do postele uléhat v teplých ponožkách, možná i s kulichem na hlavě. 

Přitom kromě ekonomických přínosů jako bonus u nás těžba plynu z břidlic mohla generovat i snížení emisí skleníkových plynů, podobně jako tomu bylo po rozvoji těžby plynu z břidlic ve Spojených státech, kde v elektrárnách plyn střídal uhlí. Neboť molekula metanu, který je hlavní složkou zemního i důlního plynu a je také hlavní složkou všech typů bioplynů, obsahuje čtyři atomy vodíku na jeden atom uhlíku, takže při jeho spalování vzniká voda. Z uhlíku samozřejmě také vznikne oxid uhličitý, tedy C02, ale jen poloviční množství ve srovnání s uhlím a dřevem při stejném množství produkované energie. Namísto toho se však budeme, dokonce s požehnáním Ministerstva životního prostředí, vracet ke spalování hnědého i černého uhlí, ba i mazutu, přičemž naši politici po vzoru Německa začali plánovat přechod od plynu k vodíku.

Není se co divit, neboť podle posledních zpráv Evropská unie hodlá do roku 2030 produkovat 10 milionů tun vodíku ročně, k čemuž přistupuje každým rokem dovoz o stejném objemu, kdy má vodík údajně nahradit plyn, uhlí i ropu. Což bude hodně drahá záležitost, když má vodík jen třetinovou výhřevnost na jednotku objemu oproti plynu a k přesunu stejného množství energie je pak třeba dopravit třikrát tolik vodíku než plynu. Přes všechny problémy s jeho skladováním a přepravou je však vodíku před zemním plynem bruselskými úředníky dávána přednost. Neboť při spalování vodíku vzniká vedle energetického zisku pouze čistá voda. 

Jenže o tom, že by mohl přechod z plynu na vodík mít výrazný vliv na tolik dnes diskutované oteplování, se už zpravidla nemluví. Přitom vědecký tým z Environmental Defense Fund (EDF), tedy amerického Fondu na ochranu životního prostředí se sídlem v New Yorku, ohledně dopadů emisí vodíku, jak o tom v červnu letošního roku informoval portál S&P Global, začal bít na poplach. Neboť poslední výzkumy ukazují, že účinky vodíku na klima, pokud se nechá uniknout do atmosféry, budou mnohem závažnější než se dosud soudilo. Což řada zelených aktivistů, zavrhujících fosilní zemní plyn, ale i někteří politici, považující vodík za svatý grál energetiky, označují za zbytečný humbuk.

Vodík v čisté formě, díky své vysoké reaktivitě, je přítomný v atmosféře pouze ve stopových množstvích. Jenomže věc se má tak, že pokud vodík unikne do atmosféry, má tendenci reagovat s hydroxylovým radikálem (OH). Jde o přirozeně se vyskytující molekulu, se kterou dobře reaguje metan, což představuje způsob, jakým je metan rozkládán a následně pak mizí z atmosféry. Pokud ale koncentrace vodíku v atmosféře začne stoupat, je redukována zásoba hydroxylového radikálu, který má nižší potenciál metan pohlcovat. Z tohoto důvodu by mohl mít v příštích letech metan v atmosféře mnohem větší oteplovací efekt než dosud nejsledovanější skleníkový plyn C02, tedy oxid uhličitý. Proto také vědecká obec varuje před některými nápady, které se nyní testují, jako je vtláčení vodíku do plynovodního potrubí a jeho spalování v jednotlivých domácnostech, což by mohlo způsobit nepřijatelnou úroveň jeho úniků.

Stejně tak podle nedávné studie britské vlády, nazvané Atmosférické důsledky zvýšeného používání vodíku, by mohl vodík představovat daleko silnější skleníkový plyn, než za jaký byl považován. Tedy že nevyhnutelný únik vodíku bude mít za následek nepřímé globální oteplování, které bude kompenzovat snížení emisí skleníkových plynů v důsledku přechodu z fosilních paliv na vodík, jak upozorňuje i tato studie. Nelze se tak divit tomu, že ve Velké Británii začali znovu diskutovat těžbu zemního plynu při štěpení horniny tlakem vody (frakováním), v roce 2019 tam zakázanou. Skupina britských manažerů a ekonomů už na jaře letošního roku zveřejnila otevřený dopis vládě, ve kterém ji vyzývala, aby se začal těžit zemní plyn z břidlicových ložisek, přičemž podle jejich odhadu uvolnění pouhých 10 % plynu z břidlic zajistí Spojenému království soběstačnost po dobu následujících 30ti let. Navíc by se tak výrazně ulevilo v cenách domácnostem i průmyslu.

Britský ministr obchodu a energetiky Kwasi Kwarteng, okřikovaný aktivisty, tuto iniciativu ohledně těžby plynu podpořil. Proto byl také British Geological Survey požádán, aby prověřil, zda existují nové techniky frakování, které by mohly být vhodné pro použití ve Spojeném království, a jaká je pravděpodobnost otřesů způsobených těžbou břidlicového plynu v porovnání s jinými formami podzemní výroby energie. A James Ratcliffe, šéf britské petrochemické firmy Ineos, požádal Johnsonovu vládu, aby dovolila otevření testovacího vrtu pro hydraulické štěpení s tím, že by bylo absurdní nevyužít zásoby zemního plynu, které mají Britové doslova pod nohama. Zároveň chce prokázat, že zmíněná technologie může být dostatečně bezpečná a že nedoje k obávanému znečištění spodních vod.

Plyn v břidlicích ve Spojených státech, ani v Anglii, ba ani u nás, není uložen v podzemní kapse nebo výduti, ale je vázán horninou. A tak je nutné v hornině vytvořit velké množství malých trhlin, které plynu umožní uniknout. Toho se dosahuje tak, že se do vrtu pod tlakem napumpuje velké množství vody a písku s malou příměsí chemických přísad, které dle zpřísňujících se předpisů nesmí spadat do třídy toxických látek. Tento způsob těžby se nazývá hydraulické štěpení, v angličtině hydraulic fracturing, zkráceně fracking, z čehož pochází u nás užívaný výraz frakování. Přičemž těžaři do vrtů vhání písku stále větší množství, od roku 2011 se množství písku, užitého na jeden vrt, už zdvojnásobilo. Důvodem k tomuto kroku bylo zjištění, že čím více písku je do vrtu vháněno, tím více zemního plynu je vytlačeno. Voda, která je do vrtu hnána pod vysokým tlakem, v hornině vytvoří trhliny a písek umožní, aby trhliny zůstaly otevřené a prodlouží je. Tedy s vyšším množstvím písku (nikoliv nějakých chemikálií) roste množství otevřených trhlin a z břidlic se vytěží větší množství zemního plynu. A tak od léta 2020 těžba zemního plynu ve Spojených státech roste a podle dat vládní agentury Energy Information Administration (EIA) ke konci loňského roku dosahovala nového maxima.

Podle údajů z roku 2014 žilo nejméně 15,3 milionů Američanů v okruhu jedné míle (1,609 kilometru) od některého z vrtů, které byly pro těžbu frakováním vyvrtány od roku 2000, aniž by jim z pomyšlení na kontaminaci spodní vody na jejich pozemku, jako našim odpůrcům frakování, vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Ale stačí si uvědomit, že vrty pro těžbu v břidlicích probíhají v poměrně velkých hloubkách, zpravidla kolem dvou až čtyř kilometrů. A vodu čerpáme, jak ví každý, kdo si nechal vrtat studnu, z hloubek desítek metrů, u minerálních vod zpravidla do kilometru (proto také nemáme zkušenosti s opravdu hlubokými vrty). Pak tedy únik znečišťujících látek při frakování by měl k pitné vodě daleko. Ale je třeba zde ještě podotknout, že vertikální vrt je nad nejbližší nepropustnou vrstvou izolován betonem a ocelovým pažením, aby se zamezilo kontaminaci spodní vody. A díky přísnější regulaci a dozoru se dnes nemusíme bát kontaminace, s jakou se vědecká obec ve Spojených státech v roce 2012 setkala v Pensylvánii, kdy odhalenou příčinou byla nedokonalá izolace vrtu. I když tehdy laboratoře rovněž uváděly, že škodlivou látku (organické rozpouštědlo) ve studnách tří domácností zachytily v koncentraci, která nepředstavovala pro obyvatele domů zdravotní riziko.

Pokud jde pak o frakováním vyvolané otřesy, máme u nás společnost Seismik, sídlící v pražských Kobylisích, zabývající se detekcí a pokročilou analýzou seismicity v okolí ložisek plynu, která si již stačila vybudovat mezinárodní pověst v oblasti sledování uměle vyvolaných otřesů. Zpočátku pracovala téměř výhradně pro provozovatele nekonvenčních zdrojů ropy a zemního plynu v USA, jinak řečeno, i pro těžaře břidličného plynu. Později přibrala sledování výroben geotermální energie, což je sektor, kde může nežádoucí výskyt otřesů (obzvlástě u geotermálních elektráren) způsobit velké potíže. Společnost Seismik pro provozovatele nějakého vrtu či jiného zařízení postaví a provozuje síť seismických stanic, které sledují, jaké otřesy způsobuje důlní činnost. Jedním z hlavních cílů je nastavit systém tak, aby dokázal určit, jak velké jsou otřesy související s lidskou činností a přímo konkrétně s činností na vrtu. Dnes už jsou taková pozorování podmínkou těžby v břidlicích, takže se úřady i veřejnost dozvídají, co se tu děje.

Ovšem u nás máme letité zkušenosti s mnohem většími otřesy, než jaké byly v Anglii zaznamenány při frakování, pro které tam byla tato metoda zakázána. A to z oblasti severního Chebska, patřící mezi nejvýznamnější zemětřesné oblasti ve střední Evropě. Je charakteristická tzv. zemětřesnými roji, kdy se napětí vzniklé v hloubce uvolňuje postupně v podobě řady drobnějších otřesů. Na rozdíl od roku 1985, kdy se tu vyskytly zatím nejsilnější otřesy v moderní historii, které dosahovaly síly až 4,6 stupně (kdy už mohou praskat zdi některých budov), dnes zemětřesnou aktivitu na západě Čech seismologové pečlivě sledují. Jejich možnosti jsou už úplně jiné, neboť je tam síť 24 stanic, které automaticky přenáší údaje o každém otřesu. Seismickou aktivitu na západě Čech tak dnes může každý sledovat na webových stránkách Geofyzikálního ústavu Akademie věd, přičemž zemětřesení monitoruje i aplikace Geofyzikálního ústavu pro chytré telefony Seislok. A pokud jde pak o obavy z toho, že by u nás v důsledku těžby plynu z břidlic mohlo docházet k propadům či sesuvům hornin, spojeným s podobnými otřesy, tak ta je zbytečná. Neboť těžbou plynu, na rozdíl od těžby uhlí v dolech, z břidlic co do hmoty nic neubude.

Ryzí hoax pak představuje varování před frakováním způsobenými otřesy, údajně se vyskytnuvším ve Staufenu na jihu Německa, ležícím převážně na anhydritovém podloží. Tento minerál je podobný sádrovci, na rozdíl od něj ale neobsahuje vodu a je ho třeba před ní chránit, neboť ve spojení s vodou dochází k výrazné změně jeho objemu. Voda z celkem sedmi geotermálních vrtů ve Staufenu se dostala k anhydritovému podloží, které začalo pracovat. Mělké geotermální vrty v Keuper vrstvě, kam se vháněla voda pod vysokým tlakem, pak byly příčinou chemické reakce, jejímž výsledkem je bobtnání. Až 60 procent horniny v podloží při tomto procesu zvyšuje svůj objem, podobně jako když bobtná těsto. A není tak divu, že více než 270 budov ve Staufenu popraskalo, přičemž dva poškozené domy musely být zbourány. Aby se celý proces zastavil, museli pak v Staufenu z podzemní odčerpat veškerou vodu. Starosta Michael Benitz k tomu tehdy řekl: "Nebyly provedeny zkušební vrty, protože projekt mělké geotermální energie s podrobnými testy by nevycházel ekonomicky. Všechny vrty, provedené v Bádensku-Württembersku, byly prováděny bez zkušebního provozu." Přičemž geologové zdejší propagátory „ekologicky čisté“ geotermální energie upozorňovali na podobné problémy i v nedalekém Freiburgu, Böblingenu a Rudersbergu.

Použití kombinace vody a písku k vytlačení plynu velmi vadí nejrůznějším aktivistům. Ovšem pro těžbu zemního plynu z břidlic se již začíná používat i technologie frakování, která nepotřebuje vodu, ani žádné chemikálie. Jedná se o zcela nový, alternativní přístup, který místo vody k těžbě zemního plynu z břidličných ložisek používá krátkodobě generované pulzy energie ve formě tepelných a akustických vln. Plazmatickou pulzní technologii (PPT), která nepotřebuje vodu ani žádná chemická činidla, od roku 2014 v Severní Americe propaguje kanadská firma Novas Energy Worldwide Services. Technologii PPT již využila řada vrtů v Číně a Rusku, poslední roky je stále častěji využívána i v Kanadě a ve Spojených státech. Ředitel kanadské společnosti Kenneth Stankievech zdůrazňuje, že výhoda této technologie spočívá v tom, že je u vertikálního vrtu o 75 % levnější než náklady na konvenční frakování, v horizontálních vrtech je dokonce levnější až o 90 % bez extrémní spotřeby vody a chemických přísad. Přitom lze metodu pulzní technologie použít, jak se ukázalo, až do hloubky 9 000 metrů, tedy až do hloubky devíti kilometrů.

U nás Strana zelených a aktivisté z neziskových organizací v roce 2014, kdy došlo k zamítnutí žádostí o průzkum břidlic na Náchodsku a Trutnovsku, požadovali celostátně platný zákon, který by vysloveně zakazoval jak průzkum, tak jakoukoliv těžbu plynu z břidlic, tedy nikoliv pouze metodu hydraulického štěpení (frakování), která bývá hlavním předmětem diskuzí. U našich zákonodárců ale nenašli pochopení, neboť vláda tehdy vyslovila nesouhlas s návrhem zákona o zákazu používání metod frakování v České republice. Za podpory tehdejšího ministra životního prostředí Tomáše Chalupy totiž mezi zákonodárci převládl názor, že každá lokalita by měla být vždy posuzována konkrétně a zvlášť, v aktuální situaci s ohledem na přírodní podmínky a výtěžnost ložiska. To zahrnuje, kromě vyhodnocení vlivů na životní prostředí i další faktory, včetně ekonomické výhodnosti a stavu energetiky v kontextu mezinárodní situace. K těžbě plynu z břidlic, který bychom dnes potřebovali jako sůl, však u nás nedošlo, i když jeho zásoby pod Českou republikou, jak bylo již řečeno, by měly činit až 50ti násobek jeho roční spotřeby. Ovšem kolik ho tam ve skutečnosti je, nikdo neví. Neboť žádný průzkum (na rozdíl od Ukrajiny) se u nás nekonal.       

Podle energetické studie Spolkového institutu pro vědy o Zemi a přírodní zdroje (z německého Federálního institutu pro geovědy) dosahují technicky vytěžitelné zásoby evropského břidlicového plynu plných 14 bilionů m3 a převyšují tak konvenční zásoby zemního plynu, které se odhadují na 5,2 bilionů m3. Jinak řečeno, podle vědecké obce Evropa de facto sedí na zásobách plynu, kterého se jí dnes zoufale nedostává. Ovšem těžba zemního plynu v Německu v posledních letech klesá, zejména kvůli přísné regulaci a ochraně životního prostředí. Také proto je tam frakování od roku 2017 úplně zakázáno, i když je zemní plyn pro Německo významným zdrojem energie, jelikož je jedním z podstatných zdrojů pro výrobu elektřiny, když se v energetickém mixu Německa jaderná energie objevuje až na jednom z posledních míst. Namísto toho německá vláda odkládá uzavření některých uhelných dolů ve snaze snížit využívání plynu pro výrobu elektřiny, který by teď mohl chybět pro využití v domácnostech, přičemž také již převzala od Gazpromu tři tankery na LNG. Nicméně vládní liberální strana FDP již navrhuje, aby se regulace pro těžbu z břidlicových ložisek uvolnila. Ovšem Robert Habeck ze strany Zelených, který byl v prosinci 2021 jmenován ministrem pro hospodářství a ochranu klimatu a vicekancléřem Spolkové republiky Německo, zrušení zákazu těžby plynu z břidlic opakovaně odmítá.

Ostatně zeleným politikům, ale hlavně zeleným aktivistům, za nedostatek plynu může poděkovat i Francie, která se letos vinou nejnižší výroby elektřiny z jaderných elektráren za více než 30 let nejspíš stane čistým dovozcem elektřiny. Francouzská vláda totiž licence na průzkum těžby plynu z břidlic vydala v březnu 2011, když se ukázalo, že Francie patří k evropským zemím s největšími zásobami této suroviny (jedná se o Pařížskou pánev v centrální části Francie s rozlohou přes 98 000 km2). Jenže po masivních zelených protestech byl průzkum pozastaven a Senát schválil zákaz frakování ještě v červnu téhož roku. Francouzská vláda sice zřídila komisi pro posouzení environmentálních rizik frakování, avšak jeho největší odpůrce, organizace Les Amis de la Terre France, se odmítla práce komise zúčastnit. Jinak řečeno, vůči těžbě plynu z břidlic (mnohdy i proti jaderným elektrárnám) se pod „zeleným praporem“ houfují nejrůznější aktivisté z řad neziskových organizací a všelijakých složek tzv. ekologického hnutí, které však s ekologií, jako vědním oborem, ve skutečnosti má jen málo společného. Kdy nejsmutnějším na tom je fakt, že za posledních dvacet let se reprezentanti tohoto hnutí v mnoha státech vetřeli do vyšších pater politiky a odtud až do Evropského parlamentu. I když trochu jinak tomu bylo na výše zmiňované Ukrajině. 

Ale připomeňme si zde některá u nás již pozapomínaná, důležitá fakta z historie. Tak třeba v květnu 2011 česká plynárenská společnost RWE Transgas oznámila, že zahájila rozhodčí řízení s Gazpromem, kdy spor se týkal výrazného růstu cen ruského plynu dodávaného do České republiky. V té době se u nás začalo diskutovat o možnostech těžby břidličného plynu, od roku 1988 ve Spojených státech těženém v průmyslovém měřítku. Přičemž odpůrci uvažované těžby plynu z břidlic argumentovali pácháním škod na životním prostředí a zastánci zas snížením cen energie a nastartováním ekonomiky. Alexandr Ivanovič Medveděv, generální ředitel firmy Gazprom Export, se tehdy našim úvahám o případné těžbě plynu z břidlic jednoduše vysmál: "Nedomnívám se, že americká zkušenost s těžbou plynu z břidlic bude lehce přenositelná do Evropy jak z právních, geologických, technologických, tak ekologických a dalších důvodů." K tomu však nakonec dodal, že „plyn z břidlic je dražší než plyn vytěžený klasickou metodou, ale jako doplněk k tradičnímu plynu má smysl.“

Ruský Gazprom dlouhou dobu těžbu plynu z břidlic považoval za pouhé vzdušné zámky Američanů a podceňoval ji. Probudilo ho až varování prezidenta Vladimira Putina, který prohlásil: „Boom těžby plynu z břidlic zásadně změní energetický trh. Ruské energetické koncerny musí na tuto výzvu odpovědět.“ Jak vážná to byla výzva se ukázalo na studii Institutu energetického výzkumu (INEI) Ruské akademie věd a analytického centra ruské vlády z roku 2013. Průlom těžby z břidlicové horniny v jiných částech světa podle této studie měl ruský export plynu a ropy v následujících 10–15 letech snížit o více než 20 %, čímž by se Rusku jeho hrubý domácí produkt mohl snížit až o třetinu. K čemuž ekonomové dodávali, že plyn, těžený v dalších zemích z břidlic frakováním, by pro Gazprom mohl znamenat pohromu.

V roce 2013 pak na Světovém ekonomickém fóru v Davosu ukrajinský ministr energetiky a uhelného průmyslu Eduard Stavitský, ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, nizozemský premiér Mark Rutte a Peter Voser, šéf firmy Royal Dutch Shell, podepsali dohodu o těžbě ukrajinského břidlicového plynu. Ukrajinská vláda očekávala, že bude možné ze zdejších  ložisek produkovat 21 miliard m3 plynu ročně, přičemž smlouva s Royal Dutch Shell hovořila o společném využití ložisek v oblasti Doněcku a Charkova po dobu 50ti let. O ukrajinské zásoby břidlicového plynu byl v té době mezi světovými těžařskými společnostmi obrovský zájem, neboť spolu s Francií či Polskem má patřit Ukrajina k evropským zemím s největšími zásobami této suroviny. A mluvilo se hned o tom, že tento projekt by Ukrajinu mohl vysvobodit ze závislosti na ruských dodávkách energetických surovin. Ovšem o ukrajinská břidlicová ložiska mělo mít zájem rovněž Rusko a mluvilo se tehdy také o tom, že by se mohlo pokusit západní vliv z oblasti vytlačit. Neboť podle analytiků ruské firmy technologie pro těžbu z břidlic měly a ropu i plyn z takovýchto ložisek (i když v daleko menším měřítku než ve Spojených státech) už několik let těžily.

Když pak v polovině dubna 2014 začaly skupiny ozbrojenců obsazovat správní střediska a policejní stanice v Doněcké, Charkovské a Luhanské oblasti, zdála se smlouva z Davosu o využití ložisek zemního plynu ztrácet na významu. Neboť právě v okolí stotisícového Slavjansku, kam se na počátku konfliktu stáhly jednotky proruských separatistů, se nachází největší naleziště břidličného plynu. Není však bez zajímavosti, že společnost Royal Dutch Shell, na základě uzavřené smlouvy, bez ohledu na tehdejší boje, nedaleko Slavjansku až do počátku června prováděla průzkum nalezišť, pročež by nebylo moudré o jejich významu pochybovat. Po letošní ruské invazi na Ukrajinu si začala pak řada západních analytiků klást otázku, zda plánovaná ruská anexe oblastí, o nichž hovoří smlouva z Davosu, nakonec opravdu nesouvisí s existencí obrovských ložisek zemního plynu ve zdejších břidlicích, jak o tom dříve hovořilo několik bezpečnostních expertů.

Je pochopitelné, že Rusku, které investovalo obrovské prostředky do stále vyšší závislosti Evropy na ruském plynu, se právě břidličný plyn, po rozvoji jeho těžby v Severní Americe, měnil v pověstný trn v oku. Obzvláště po tom, co se začalo uvažovat o stavbě plynovodu Nord Stream 2 přímo z Ruska do Německa, který se stal jedním z nejkontroverznějších energetických témat v Evropě (dohoda o výstavbě tohoto plynovodu byla podepsána v roce 2015). Zcela absurdní je tak představa, že by snad Rusko mohlo tolerovat snahy o využití zásob zemního plynu v břidlicích na území Evropy. Naopak je zřejmé, že se snažilo využít všech nástrojů informační války (stěžejními pojmy jsou tu především dezinformace, hoax a fake news) k tomu, aby v případě takovýchto uvažovaných projektů veřejné mínění v evropských státech ovlivnilo ve svůj prospěch. Nástroje informační války jsou v posledních letech díky pokročilým technologiím již na zcela jiné úrovni, než tomu bývalo v dobách soupeření Západu se Sovětským svazem, přičemž dnes zahrnují širokou škálu metod. Proto také sledování této války, jež bývá označována za „válku skrze informace“, patří i mezi nové úkoly v Bruselu sídlící Severoatlantická aliance. 

Nelze se pak divit tomu, že Anders Fogh Rasmussen, expředseda dánské vlády a v letech 2009–?2014 generální tajemník NATO, při setkání s novináři na konci svého funkčního období prohlásil, že Rusko „aktivně spolupracovalo“ s ekologickými skupinami, které se staví proti břidlicovému plynu, „aby udrželo evropskou závislost na plynu dováženém z Ruska". Načež celkem 45 nejrůznějších zelených organizací a iniciativ, nad nimiž se vznášelo podezření novinářů, že je za tímto účelem financuje Kreml, Rasmussena označilo za lháře s tím, že po něm chtějí buď důkazy, nebo omluvu. Rasmussen tehdy podrobnosti o těchto operacích odmítl sdělit a pouze řekl: "To je můj výklad." Přičemž je pravda, že Kreml zpochybňoval možnosti frakování a různými cestami podporoval protesty proti těžbě břidlicového plynu na svých evropských odbytištích, ale nikdo nikdy neprokázal, že by snad pobouřené iniciativy měly nějaké finanční vazby na Kreml. Ten ale logicky neměl zapotřebí tyto skupiny financovat, když investoval nemalé prostředky do laickou veřejnost ovlivňující informační války. 

Nová britská premiérka Liz Trussová už pár dní po svém nástupu do úřadu oznámila, že zruší zákaz hydraulického štěpení břidlic z roku 2019. A skutečně vláda Spojeného království ve čtvrtek 12. září 2022 formálně potvrdila, že ruší zákaz frakování při těžbě plynu z břidlic v Anglii s argumentem, že tento krok pomůže zvýšit energetickou bezpečnost země. Jacob Rees-Mogg, jenž byl 6. září 2022 jmenován státním tajemníkem pro obchodní, energetickou a průmyslovou strategii k tomu uvedl, že „vzhledem k invazi ruských vojsk na Ukrajinu je posilování energetické bezpečnosti Británie absolutní prioritou“ s tím, že Británie se do roku 2040 hodlá stát čistým vývozcem energií. Přičemž metodu frakování označil za bezpečnou: „Strašidelné historky byly opakovaně vyvráceny. Hysterie ohledně seismické aktivity podle mě nechápe, že Richterova stupnice je logaritmická. Lidé si zřejmě myslí, že je to přímá aritmetická stupnice, což samozřejmě není."

V čemž má pravdu. Ostatně, kdo nemá zcela jasno v údajích o síle a stupních zemětřesení při frakování, se může podívat na tuto TABULKU. Možná pak pochopí, proč v některých státech USA, kde se frakování dlouhou dobu praktikuje, jsou limitem pro zastavení prací na vrtech až otřesy 4. stupně Richterovy škály, kterých seismologové zaznamenávají kolem 6 000 ročně. Podle tabulky hodnot lze jednotlivým magnitudům přiřadit sílu a následky, přičemž každý díl škály je desetinásobkem předchozího dílu (například zemětřesení o síle 5 stupňů je tak desetkrát silnější než to o síle 4 stupňů).

Na Valném shromáždění OSN ve svém projevu ve čtvrtek 12. září 2022 pak britská premiérka Liz Trussová uvedla, že Británie bude Ukrajině poskytovat vojenskou pomoc do té doby, než Kyjev vyhraje válku s Ruskem. A pokud Ukrajina, podporovaná jak Británií, tak i dalšími západními státy, oblasti vymezené smlouvou z Davosu nakonec získá natrvalo pod svoji kontrolu, mohla by, za pomoci nasmlouvaných těžařů, miliardy kubických metrů plynu z břidlic zde rychle začít těžit. Pak by také mohla, podobně jako elektřinu, nabídnout Evropské unii i zemní plyn. Je ale pravda, že na ukrajinské politické scéně došlo v posledních letech k mnoha zvratům.

Neboť Viktor Janukovyč, uzavírající s těžaři původní smlouvu, post prezidenta zastával do 22. února roku 2014, kdy ho po rozsáhlých protivládních protestech odvolal parlament. V letech 2014 až 2019 byl pak prezidentem Ukrajiny miliardář Petro Porošenko, jehož podnikání mu vyneslo přezdívku Čokoládový král. Nakonec v květnu 2019, ve druhém kole dubnových voleb, úřadujícího prezidenta Porošenka porazil Volodymyr Zelenskyj, jemuž jeho postoj při letošní ruské invazi vynesl přezdívku Válečný prezident. Vzhledem k jeho dosavadním projevům pragmatizmu lze však předpokládat, že smlouvu s Royal Dutch Shell, která hovoří o využití ložisek plynu po dobu 50ti let, bude (i když po jistých úpravách) zřejmě považovat za platnou. Pak Ukrajina touto těžbou Rusku může, jak se u nás říká, vypálit rybník.

Ovšem když tak někdo sleduje výroky evropských politiků, vtírá se mu do mysli kruciální otázka, zda se ta těžba z břidlic může vůbec vyplatit. Inu, ve Spojených státech amerických už v tom mají jasno - břidlicový plyn tam v roce 2 000 tvořil pouhé 1 procento veškerého zpracovávaného zemního plynu, dnes má již více jak 40ti procentní podíl a jeho zastoupení stále roste, přičemž v sousední Kanadě je trend podobný. A oba státy tohoto plynu už mají tolik, že si ho můžou dovolit v tankerech posílat o plyn žadonící Evropské unii, které odhadovaných 14 bilionů m3 plynu z břidlic leží pod nohama.

 ________________________________

Zde článek na Climate Policy Watcher :

https://www.climate-policy-watcher.org/ozone-layer/hydroxyl-holiday.html