Rom nebo Cikán ?

Od Mezinárodního romského sjezdu v roce 1971 se objevuje požadavek Romů, aby nebyli označováni jako Cikáni, ale jako Romové.

Tento text poněkud dlouhý, mnohde jdoucí do podrobností, pro někoho možná i na málo zajímavé téma (pak ať se raději nepouští do čtení), si vyžádaly diskuse pod řadou článků z internetových deníků v posledních týdnech, ale i občasný rozruch na sociálních sítích, kde si řada diskutujících v příspěvcích, jak se u nás říká, pletla dojmy s pojmy.

Pojmenování Rom a Romka se po roce 1971 změnily v etnické označení příslušníků romské společnosti, z čehož se stal úzus (zvyklost, obyčej), ustálený způsob užívání. Přičemž i v dialektech skupin, které sebe takto neoznačují (Kalo, Manuš, Sinto), „rom“ značí manžela a „romňi“ manželku. Jinak řečeno, až do Mezinárodního romského sjezdu byli Romové oficiálně označováni nejrůznějšími exonymy: Cikáni (česky), Cygaňe (rusky), Zigeuner (německy), Zingari (italsky), Tsiganes nebo Gitanes (francouzsky), Tattare (švédsky), Gypsies (anglicky). V minulosti však tato pojmenování získávala i jiné významy, jako třeba "gypsy" – kdo se potuluje a nežije na jednom místě. A například Slovník spisovného jazyka českého, vydaný roku 1989 uváděl, že slovo "cikán" lze použít jako synonymum pro tuláka, dobrodruha, v jiném kontextu lze tímto slovem rozumět také lháře či zloděje. Jinak v České republice žije 5 skupin Romů, z nichž pouze Sinti nepoužívají pojmenování Rom. Přívlastky jako čeští a moravští, slovenští, maďarští a olašští pak naznačují svébytnost těchto subetnických skupin, sebeidentifikaci jejich členů, případně odlišnou historickou zkušenost, rozdílný dialekt romštiny a podobně.

V Německu svaz Sinti Allianz Deutschland (SAD) podporuje názor, že název Romové je ve skutečnosti diskriminační, zatímco označení Cikán považuje za neutrální a za správné, neboť zahrnuje všechny cikánské národnostní skupiny. Na webových stránkách Aliance se mimo jiné píše, že v případě Romů a Sintů se „jedná o dva nezávislé cikánské národy s odlišnými historickými kořeny, hodnotami a tedy odlišnými potřebami.“ Ačkoliv Sintové o sobě nemluví jako o Romech, mají však i oni pro svůj jazyk adverbiální výraz „romanes“ (mluvit romsky). Romština, dělící se na několik dialektů, v roce 2013 podle publikace Ethnologue měla mít kolem 3 milionů mluvčích. Jenže mnoho Romů dnes za svůj mateřský jazyk už nepovažuje romštinu, ale jazyk té země, ve které žijí.

Kromě politického a společenského uvolnění během Pražského jara v bývalém Československu z možnosti mít národnostní práva byli Romové vyloučeni. Dostali nálepku sociální skupiny s odumírající etnicitou a oficiální název „občan cikánského původu“ naznačoval, že jsou určeni k programové asimilaci. Kdy název Rom, který se nesměl používat, byl považován za symbol etnoemancipačního procesu. Teprve v údobí tzv. perestrojky se u nás název Rom začal vracet na stránky tisku. Při pádu bývalého režimu se pak 21. listopadu 1989 ustavila Romská občanská iniciativa (ROI), která se jako jedna z prvních organizací připojila k Občanskému fóru. A název Rom deklarovali její představitelé jako oficiální označení příslušníků romského etnika v Čechách a na Moravě.

Historické prameny pojem Romové neznají. To samé platí i o jejich skutečném původu, kterému se věnovala celá řada lingvistů, historiků a etnologů, aby pak nakonec dospěli k závěru, že indický původ Romů je mimo jakoukoli pochybnost. Dohady o tom, do které kasty Romové v přísně rozdělené indické společnosti náleželi, vedou mezi sebou lingvisté a historikové, přičemž hledají důvod, proč Romové od 8. století začali Indii opouštět. Je pravda, že v mnoha zemích byli Romové pojmenováni podle jejich domnělého egyptského sídla, tedy Gitanos ve španělštině, Gitanes ve francouzštině, či Gypsies v angličtině. To jsou jména patrně odvozená od názvu oblasti Malý Egypt na Peloponésu, nebo v oblasti Malé Asie. Pole některých zdrojů totiž při svém příchodu do Evropy měli Romové mnohde tvrdit, že pocházejí z Egypta, kde údajně trpěli, byli pronásledováni a odkud byli nakonec pro svoji křesťanskou víru vyhnáni, neboť se tak snažili dosáhnout vlídnějšího přijetí ze strany evropského křesťanského obyvatelstva. A není bez zajímavosti, že ve Francii bývali Romové, jako poslední francouzští nomádi, nazýváni i Bohemiens (Češi). Přicházeli tam totiž mnohdy z Čech a prokazovali se glejty českých králů. I když tyto listiny byly zpravidla padělané, vyskytly se i pravé, například glejt krále Zikmunda z roku 1417 nebo 1423. Ale od druhé poloviny sedmdesátých let Francie čelí nárazové migraci, jejíž jádro tvoří kočující bosenští Romové, nazývaní Xoraxane (muslimové), kteří pronikají do Evropské unie skrze Itálii, odtud míří do Francie, Španělska, Nizozemí a Belgie. Nejprve se stany, později pak v obytných karavanech.

Do Evropy před zhruba 900 lety Romové pronikali především přes Balkán, odkud pak ve vlnách osídlovali další části evropského kontinentu. V jižní a východní Evropě byli pojmenováni i podle kněží manichejské sekty Atsincani, kdy tento název představuje gruzínskou verzi řecké formy Athinganoi. Neboť gruzínský mnich tak nazval v roce 1054 skupinu lidí, která okolí Konstantinopole zbavila jedovatých hadů. Pak je ovšem etnonymum Rom opravdu spjato s názvem Dom, jak se často uvádí. Přičemž za Domy se označuje početná indická kasta, rozšířená po celé severní Indii. Domské rody se totiž živily a dodnes živí kovářskou prací, pletením košů, jako artisté, hudebníci, ale i předváděním hadů a léčením hadího uštknutí. Pokud jde o náboženské učení zvané manicheismus (kněží sekty Athinganoi), to vzni­kalo v sásánovské Persii, zhruba na území dnešního Iráku a Íránu, kde zhruba na konci 3. století pak začala být manichejská sekta pronásledována. Manicheismus  byl nakonec pronásledo­ván i v Římské říši, potírali jej buddhisté v Asii, stejně jako taoisté nebo konfuciáni v Číně.

U nás část romského etnika v posledních letech začala zpochybňovat poznatky vědecké obce, podle nichž Romové v dávných dobách do Evropy doputovali z Indie. Za tímto účelem byla dokonce již zveřejněna Petice proti Indickému původu Romů, kde se říká: „Indický původ Romů je lež. Romové si dnes dělají v genetických klinikách genetické testy DNA kterým většina Romům potvrdili židovské DNA a nikoliv indické DNA.“ Také se tu uvádí, že „Romská kultura je židovská, tradiční romské oblečení je židovské a romský název CIGANI pro romský národ v hebrejštině znamená Coanim což znamená židovští kněží a potomci Arona a všechny tyto důkazy, včetně židovského DNA Romů potvrzuje že Romové jsou Izraelité.“

Ve skutečnosti ovšem dosavadní genetické studie jsou v souladu s lingvistickými údaji, které poskytují podporu pro indický původ Romů a jejich DNA naznačuje jedinou, malou zakládající populaci, která pochází ze severozápadní Indie. Romové jsou tak evropskou populací asijského původu, jejíž původ dokládá přítomnost indických mateřských, otcovských a autosomálních linií souběžně s příměsí od autochtonních Evropanů. Vysoká míra homozygozity (jedná se o jedince, který má dvě stejné alely konkrétního genu) v romské populaci svědčí o její dlouhodobé genetické izolaci. Tedy stejně jako v dobách, kdy putovali přes západoasijské stepi, byli i po většinu své historie na evropském kontinentu Romové endogamní společností, kde se sňatky uzavíraly především mezi členy vlastní komunity. Rovněž sňatky mezi příbuznými v pokolení přímém (incest) byly zřejmě v minulosti běžné. Genetická historie Romů je řadou kritických událostí, počínaje založením protoromů malou skupinou asijských předků, kterou následuje novější štěpení populace odrážející rané migrace v rámci Evropy a rozštěpení do několika endogamních skupin. K tomuto dospěla i vědecká studie, kterou publikovali Dimitar N. Azmanov a Luba Kalaydjieva, o které u nás jako jeden z mála informoval v roce 2004 internetový časopis pro popularizaci vědy Objective Source E-Learning. Jejich závěry pak potvrdila pozdější studie, kterou publikoval vědecký časopis PLOS ONE, o které u nás informovala řada sdělovacích prostředků, kdy vědecký tým měl k dispozici více než 10 tisíc vzorků, které pak prostřednictvím DNA indický původ evropských romských populací prokázaly.

V usnesení vlády ČR ze dne 29. října 1997 byl v textu namísto pojmu "romská národ­nostní menšina" užíván pojem "romská komunita". Což bylo zdůvodněno takto: „Podle našeho ústavního systému je každému občanu garantováno právo hlásit se k nějaké národnosti podle vlastního uvážení. Při posledním sčítání lidu v r. 1991 se k romské národnostní menšině přihlásilo v České republice necelých 33 000 osob. Ostatní občané rom­ského původu se přihlásili k jiným národnostem. Tuto volbu je nutno respektovat, a z tohoto důvodu nelze pojem "romská (národnostní) menšina" používat na označení pro většinu občanů romského etnika. Druhým zásadním důvodem pro nepoužívání termínu "romská národnostní menšina" je skutečnost, že máme co do činění nikoliv s problémy národnostní politiky (udržení jazyka, školství v rodném jazyce, apod.), nýbrž s problémy sociálními (nízká životní úroveň, vysoká míra nezaměstnanosti, apod.). Také nejaktuálnější potřeby a požadavky Romů nejsou politickými požadavky, jaké jsou charakteristické pro ostatní národnostní menšiny v České republice, ale spíše požadavky na specifickou formu společenské, včetně sociální pomoci. Dal­ším podstatným aspektem je tendence mnohých představitelů této skupiny se od ní distancovat - používání termínu národnostní menšina by automaticky znamenalo, že by se popis všech problémů i návrhy opatření automaticky vztahovaly i na ty občany romského původu, kteří je nepotřebují a odmítají, a tudíž by takový přístup oprávněně mohli považovat za diskriminační.“ Což podepsal tehdejší předseda vlády
prof. Ing. Václav Klaus, CSc. vlastní rukou.

Načež tehdejší vláda svá podivná ustanovení v Příloze k usnesení vlády uzavírá takto: „Konec konců nelze přehlížet ani skutečnost, že Romové v mnoha ohledech nesplňují ani ta kritéria a atributy, podle kterých bývá národnostní menšina vymezována. Podle pramenů romských iniciativ významný podíl jejích příslušníků neumí romštinu. Je třeba připustit, že ani termín "romská komunita" není ze sociologického hlediska zcela odpovídající vzhledem ke struktuře a vztahům uvnitř této skupiny. Přesto předkladatelé tento termín zvolili v zájmu formální návaznosti vládní politiky, neboť pod tímto názvem se vláda zabývala již několika materiály.“ Jinak řečeno, od roku 1997 se tak u nás ve sdělovacích prostředcích začala zaměňovat „romská komunita“ s „romskou menšinou“ i když komunita není to samé co menšina.

Obecně totiž platí, že komunita (z latinského communitas = společenství), jinak též pospolitost, je sociální útvar charakterizovaný jednak zvláštním typem sociálních vazeb uvnitř, mezi členy, jednak specifickým postavením navenek, v rámci širšího sociálního prostředí, vázaný na některou z lokalit. Přičemž v důsledku modernizačních procesů komunita vždy prochází podstatnými proměnami. Zatímco tradiční komunita byla schopna sama status svých členů produkovat, v dnešní lokalitě bývá pouze užíván, konzumován. Především však komunita v městské či předměstské lokalitě postupně pozbývá sociální univerzálnost a nakonec i lokální základ a schopnost být prostředím, v němž lze prožít celý život. U nás se již zpravidla nehovoří o romských komunitách, ale jen o vyloučených lokalitách, při rozsáhlém zmatení pojmů mnohdy dokonce o ghettech, což však není termín vhodný k označení u nás se vyskytujících sociálně vyloučených lokalit.

Ghetto (z hebrejského ghet = odloučení) je oblast, sektor, čtvrť či okrsek určitého města, v němž žije z hlediska bydlení a někdy i práce segregované obyvatelstvo, které se od ostatního obyvatelstva liší náboženstvím, etnickými rysy, rasou, sociálním statusem, regionálním nebo národnostním původem, či kombinací těchto vlastností. Ve středověku se za  ghetto  označovala ta část města, ve které žili Židé. Pojem ghetto  není identický s pojmem slum či chudinská čtvrť, i když v ghettu  je někdy chudoba rozšířeným jevem. Pro vymezení pojmu ghetta je důležité, že právní či faktické překážky brání obyvatelstvu, které v něm sídlí, měnit bydliště a volně se přestěhovat do jiných čtvrtí města. Ve středověku byly příčinou této diskriminace vesměs náboženské motivy. Později (např. v Německu v době nacismu či v Jihoafrické republice) vystupují do popředí politické a kulturní motivy. Kromě subkulturních rysů v životě obyvatel jsou pro ghetta zpravidla typické specifické instituce, vytvářející svébytné struktury moci a vlivu, zvláštní formy ekonomiky a pracovního trhu, modifikované formy sociální rozvrstvenosti, ale i anomie (takový stav společnosti, kdy přestávají platit zákony). Tyto momenty pak vedou k pojetí ghetta  jako samostatného společenského systému. Ve skutečnosti tak u nás žádná romská ghetta nevznikala. A pokud to někteří naši novináři tvrdí, pak tedy cigání, jak se říká na Slovensku, tedy v rámci dramatizace jimi popisovaného stavu si vymýšlejí a lžou.

A nevznikaly u nás (na rozdíl od Slovenska) ani slumy. Na slum je totiž třeba nahlížet jako na osídlenou oblast s nedostatečnou infrastrukturou, nízkou kvalitou zástavby (ze dřeva a plechu) a vysokou hustotou osídlení. Kdy jedním z největších problémů těchto sídlišť bývá nedostatek (nejen) pitné vody a s tím spojené špatné hygienické podmínky. Je ale pravda, že u nás i v posledních desetiletích vznikaly nové, sociálně vyloučené lokality.

O těch se obšírně hovořilo v roce 2017 na stránkách Revue pro sociální politiku a výzkum. Jak uvádí sociolog Karel Čada: „ Aktualizace identifikovala 606 sociálně vyloučených lokalit, v kterých žije až 115.000 obyvatel. Před deseti lety to bylo 330 lokalit a v nich žilo 65.000 až 80.000 osob. Vzestupný trend nepochybně ovlivnila ekonomická krize a nárůst počtu lokalit i vyloučených spoluobčanů lze částečně připsat i detailnější identifikaci sociálně vyloučených lokalit. Dominantní vliv lze však neoddiskutovatelně připsat nastavení a účinnosti veřejných politik. Počet lidí žijících v sociálním vyloučení se zvyšuje i proto, že se v této situaci rodí a vyrůstá další generace dětí. Dostupná data dokumentují, že se vzdělávacímu systému dlouhodobě a systémově nedaří prolomit past sociálního původu v sociálním vyloučení a nasměrovat tyto děti mimo něj. Současná generace sociálně vyloučených mladých rodičů, vyrůstající po roce 1989, dosáhla o něco horší vzdělanostní úrovně než jejich otcové a matky.“ K tomu je však třeba dodat, že nedořešeným dosud zůstává problém zjišťování etnicity ve vzdělávání. Situaci obecně komplikuje neochota řady subjektů poskytovat data a poměrně restriktivní výklad zákona o ochraně osobních dat.

O tom vlastně hovoří i Zpráva o situaci romské menšiny v České republice, zpracovaná na základě tzv. Osnovy pro vypracování Zprávy o stavu romské menšiny v kraji. V roce 2014 se v oddíle Metodický pokyn říká: „V minulosti respondenti nechtěli odpovídat s tím, že odmítají rozlišovat osoby na Romy a Neromy; nerozuměli, proč stát věnuje tolik pozornosti Romům a ne třeba jiným menšinám; každoroční sbírání dat považovali za zbytečné; a v neposlední řadě nevěděli, jak identifikovat Roma.“ Do Osnovy je proto zařazen pokyn, jak identifikovat příslušníka romského etnika. Navržena byla následující definice: „Za Roma považujeme takového jedince, který se za Roma sám považuje, aniž by se nutně k této příslušnosti za všech okolností (např. při sčítání lidu) hlásil, a/nebo je za Roma považován významnou částí svého okolí na základě skutečných či domnělých (antropologických, kulturních nebo sociálních) indikátorů. Jedná se o odborný odhad pozorovatele založený na  konkrétní  znalosti  prostředí a  souvislostí.  Účelem  je  získání neadresných  informací  o  počtech  osob.  V  žádném  případě nesmí  dojít k  identifikaci konkrétní osoby.“

Díky našim úředníkům mnohdy vlastně nevíme, kdo je a kdo není Rom, neboť „je  třeba  si  na  co  nejširší  platformě  (na  úrovni  odborné veřejnosti a významných aktérů, kteří se na poli integrační politiky pohybují) vyjasnit, co vlastně o romské menšině chceme vědět a k čemu tyto informace potřebujeme a jak je využijeme.“ Ještě že alespoň víme, co je to etnikum. Etnikum je totiž definováno jako soubor biologicky daných nebo empiricky zaznamenaných primordiálních vlastností, jež jsou skupině připisovány, kdy s etnickými rysy je spojován i popis biologických vlastností dané populace na základě společně sdílených anatomických či fenotypových znaků (barvy pleti, struktury vlasů, a podobně), označovaný za rasové rysy. Samotné etnické rysy jsou takové, které člověk získává učením či napodobováním, zpravidla v dětství. Rasové rysy pak naopak jsou dány biologicky a jsou tedy neměnné. Etnické a rasové rysy bývají často zaměňovány a tato záměna může vést k přesvědčení, že výchovu dítěte u nějakého etnika nelze ovlivnit. Jinak řečeno, u dětí odlišného etnika je jejich viditelná odlišnost většinou předurčuje k unáhleným soudům okolí, které pak chování, jímž se dítě projevuje, svádí na jeho genetické rysy a nezohledňuje možnost, že se tyto děti takto chovají díky jejich dosavadní výchově, vlivu rodiny a daného prostředí. Ve skutečnosti však u nás neexistuje jednotná právně závazná definice etnicity, neboť pro odborníky představuje terminologický problém. 

A nutno zde podotknout, že i když se mezi romskými aktivisty objevuje nařčení Čechů z rasismu, sami Romové mnohdy říkají, že Češi rasisté nejsou, že jsou xenofobní. Přičemž xenofobie není nějaká nenávist, ale značí jen projev chování, který spočívá v nedůvěře a určité míře odporu k cizímu či neznámému. Samotnou míru nedůvěry vůči romskému etniku pak u toho kterého jedince určují dosavadní zkušenosti jeho samého, případně osob mu nejbližších. Tedy xenofobie vůči jinému etniku není nenávistí, ale zpravidla jen obezřetností, určitou formou strachu, jenž do jisté míry je přirozeným projevem v celé živočišné říši.

Co říci závěrem. Snad že v případě romské národnostní menšiny se podle výsledků sčítaní lidu, domů a bytů v roce 2021 ke své národnosti hlásilo 21 691 obyvatel České republiky. Oproti tomu dle výsledků sčítaní lidu, domů a bytů v roce 2021 se k vietnamské národnosti mělo přihlásit 38 723 obyvatel České republiky, jak uvádí Vlada.cz. Podle těchto oficiálních údajů tak vietnamská národnostní menšina, na jejíž úspěšnou integraci (spojení, splynutí, plnohodnotné soužití)  stát nemusel vynakládat prostředky, je u nás početnější než národnostní menšina romská. Přičemž paradoxně řada Romů odmítá označení Rom a sami sebe nazývají Cikány. A slovy našich politiků kulantně řečeno, „dal­ším podstatným aspektem je tendence mnohých představitelů této skupiny se od ní distancovat“. A k tomu ještě významná část našich spoluobčanů, označovaných za Romy, dnes romštinu, považovanou za jejich mateřský jazyk, ve skutečnosti neovládá. Tudíž se tu naskýtá otázka, zda všichni ti, co horují pro státem financovanou integraci Romů, ke které za uplynulé desítky let přes všechno vynaložené úsilí u nás nedošlo, si nakonec nelžou do kapsy.

Nakonec i Mgr. Zuzana Kumanová, PhD., která je jednou z nejvýraznějších odbornic v etnologii a historii 20. století a rovněž významnou mluvčí romské inteligence, na stránkách serveru Romea.cz 8. srpna 2023 říká: „Uplynulých třicet let nám nastavuje jisté zrcadlo i v tom, co od romských komunit očekáváme. Deklarujeme, že chceme inkluzi a chceme integraci. Jsou to dvě cizí slova a nemám pocit, že si všichni pod tím představujeme totéž. Vlastně nevíme, co chceme s Romy jako společnost udělat.“