Několik vět k integraci Romů

V roce 2014 Česká televize natočila osmidílnou reality show „Třída 8. A“ v problémové třídě s převahou romských žáků, kam přicházejí noví učitelé s ambicemi i předpoklady zdejší situaci změnit.

Zoufalá docházka, vyrušování v hodinách, problémy už jenom třeba se čtením, to byl jen zlomek toho, čemu museli noví učitelé čelit, aby pak za pouhé jedno pololetí začali někteří pochybovat o vlastní profesní způsobilosti. Česká televize tu chtěla představit inovativní formát úspěšné „švédské docu-reality show, který by měl otevřít veřejnou debatu na téma motivace žáků a kvality vzdělání na druhém stupni základních škol,“ z čehož jí zbyl jen jakýsi příběh o bezmocnosti. A málo koho asi překvapí, že osm neziskových organizací pak požadovalo od České televize omluvu za seriál Třída 8. A, přičemž žádaly zákaz jeho reprízy. I v tomto pořadu však zaznívá, že některé školy si myslí, že dělají pro romské děti to nejlepší co mohou, když je učí tančit a zpívat, kdy učitelé říkají, že tohle jim jde nejlépe. Ale to přesně potvrzuje stereotypy, děti to nepřipravuje na reálný život a diskriminuje je to v dalším vzdělávání.

Ovšem dlouhodobý monitoring v romských komunitách, svého času zadaný Úřadem vlády České republiky, odkryl situaci v Brně, kde byla tehdy reality show Třída 8. A natáčena. Tyto poznatky však Česká televize nikde neuvedla. Situace romských dětí zde byla skutečně neradostná a vyučující vnímali jako výrazný problém motivaci žákyň a žáků 2. stupně k pokračování ve studiu. Není se co divit, když významným zdrojem obživy tu kromě práce načerno byl sběr železa a jiných kovů (přímo v lokalitě se nacházely čtyři sběrny), prostituce (ta je zmiňována i v souvislosti s dětmi), obchodování s marihuanou a pervitinem, drobné krádeže a další kriminalita.

O neradostné situaci mnoha romských dětí hovoří hudebník Radek Banga v jeho knize (Ne)pošli to dál, nakladatelstvím XYZ vydané v roce 2021, kterou někteří romisté pokládají za bulvární pamflet, i když třeba socioložka Lucie Jarkovská ji označila za výzvu k zásadní sebereflexi uvnitř romské komunity.  Kromě svého dětství zde totiž Radek Banga popisuje i smutný úděl některých dětí v romských komunitách: „Jsou to často rodiče v romských rodinách, kdo vykořisťuje své děti a používá je pouze jako zdroj příjmů. Vím, že se za tento výrok mnoho Romů bude zlobit, a vím, že takhle to není v každé rodině. Viděl jsem to ale mnohokrát a říkám vám, že u mnoha z nich jsou děti již odmala pouhým rukojmím. Jsou to rodiče, kdo místo nastavení fungujícího řádu nastavují pravidla tak, aby se to hodilo pro jejich vlastní přežití. Jsou to často rodiče v romských rodinách, které zajímají především příspěvky od státu nebo přímo peníze jejich dětí,“ napsal v knize (Ne)pošli to dál. Své postřehy Radek Banga nakonec v rozhovoru pro DVTV ještě umocnil prohlášením, že děti jako zdroj příjmů využívá poměrně velká část romského etnika: “Troufám si říct, že 30 % romských rodin využívá svoje děti jako nástroj k přežití a odmalička je vedou k tomu, aby byly rukojmí. My nebojujeme s dětmi, my bojujeme s rodiči. Vzdělání romských dětí musí být pro rodiče priorita.”

S tou prioritou má samozřejmě pravdu. Pokud k tomu ve vyloučených lokalitách jednou dojde, pak možná už nebude třeba v několika našich věznicích určených pro výkon trestu mladistvých (od 15 do 18 let) klást důraz na dokončení jejich povinné školní docházky a motivaci k dalšímu vzdělání či zvýšení kvalifikace, eventuálně k hledání vhodného zaměstnání. Kdy po přijetí mladistvého do věznice sociální pracovník prokazatelně zjistí, zda ukončil povinnou školní docházku či nikoli. A pokud mladistvý ukončenou povinnou školní docházku nemá, speciální pedagog oddělení projedná se základní - kmenovou školou, kterou obviněný navštěvoval před umístěním na vazbu, plnění povinné školní docházky. Základní škola stanoví individuální vzdělávací plán, kterým se věznice řídí. Mladistvý je vzděláván každý den obdobně jako ve škole, dostává i úkoly, které plní samostatně na cele. Speciální pedagog je garantem tohoto vzdělávání, zodpovídá za organizaci i realizaci výuky a za zabezpečení vydání vysvědčení základní školou.

Za nejdůležitější faktor, pro který se nedaří romské děti vymanit z vlivu sociálně vyloučených lokalit, je dosud aktivisty označována segregace (oddělování, vylučování) ve školství, pro kterou se většině romských dětí dosud nedostává kvalitní výuky. Například v projevu k situaci Romů v České republice, pronášeném u památníku v Letech a zveřejněném 15. května letošního roku na stránkách Romea.cz, Miroslav Brož z občanského sdružení Konexe  prohlásil: „Dlouhých šestnáct let po vydání závazného rozsudku Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci segregace romských dětí ve vzdělávacím systému v České republice, se nepodařilo implementovat opatření, která by segregaci a diskriminaci romských dětí ve vzdělávání odstranila, pokračuje to a další generace romských dětí přichází o šanci na lepší budoucnost.“

Jako by snad u nás ani nebyla přijata desegregační opatření, díky jimž řadu let již Česká školní inspekce kontroluje, zda škola neodděluje romské a neromské děti neoprávněně a Ministerstvo vnitra ČR kontroluje, zda vyhláška obce stanovující školské obvody nevede k segregaci romských dětí. Přesto i veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová, která proslula svými kontroverzními názory, v roce 2015 ostře kritizovala Českou školní inspekci za její liknavost a porušování zákonem určených povinností při odhalování diskriminace v přístupu ke vzdělání na základě etnického původu. Aby pak kancelář ombudsmanky v dalších letech vedla ve sdělovacích prostředcích antidiskriminační kampaň, při které se oháněla zaklínadlem „segregace“. Ovšem nijak už neřešila fakt, že ve vyloučených lokalitách jsou učitelé zpravidla ti jediní, kdo děti vzdělávají a vychovávají, kde rodiče svým dětem povolují a omlouvají záškoláctví. „Některé děti se teprve až tady ve škole naučí, že se smrká do kapesníku nebo chodí na toaletu,“ přiznává v jednom z rozhovorů Barbora Schneiderová, ředitelka bílinské ZŠ Za Chlumem.

Kvůli nedostatečnému rozvoji dovedností a návyků, které umožní dítěti pokračovat ve svém vývoji prostřednictvím výuky na základní škole, bylo v České republice zavedeno od školního roku 2017/2018 povinné předškolní vzdělávání. A to i přesto, že ve většině rodin připravují dítě jeho rodiče na vstup na základní školu již od útlého dětství. Nyní by tedy všechny děti měly chodit pětkrát týdně do školky a nepřihlášení dítěte do povinného předškolního vzdělávání je považováno za přestupek, pod kterým se rozumí společensky škodlivý protiprávní čin, který však nedosahuje závažnosti trestného činu. Neboť podle zpráv pedagogicko-psychologických poraden řada dětí nenastupovala na základní školy dostatečně připravena. Ovšem podmínky pro uvolňování dětí z docházky stanovuje školní řád mateřské školy, kdy doložení důvodu nepřítomnosti je možné provést písemným vyjádřením zákonného zástupce, čehož rodiče dětí mnohdy využívají.

K problémům segregace se nedávno vyjádřil současný ombudsman Stanislav Křeček, kdy hovořil o tom, že tento termín používáme „sebemrskačsky, sebeobviňovatelně, v čemž nás stále utvrzují mnohé nevládní organizace, ale i někteří představitelé Romů. Problém je přece v něčem úplně jiném. V existenci sociálně znevýhodněného prostředí, ve kterém děti u nás někde vyrůstají. A pokud si nepřiznáme pravdu o příčinách této skutečnosti, nějaké zásadní nápravy věci nebude dosaženo. Ale bez samotných Romů, kteří toto učiní, to nepůjde.“ Kde také upozorňuje na fakt, že v některých školách řada žáků opět v loňském roce nedokončila základní školní docházku a odešli do života po absolvování osmé, nebo dokonce sedmé třídy, přičemž tam také několik dětí propadlo již v první třídě, především kvůli velké absenci. A nutno k tomu dodat, že podle zveřejněných dat jsou na tom nejhůře děti v Ústeckém kraji, kde základní vzdělání nedokončilo 12,5 % žáků.

Jak se to v případě vzdělávání dětí ze sociálně vyloučených lokalit dělat nemá, nám ukázala slovenská vláda, když nakoupila dětem ze sociálně slabších rodin tablety a notebooky, které teď do zastaváren nosí rodiče dětí školou povinných. Přičemž v zastavárnách zjevně nikomu nevadí, že tablety a notebooky jsou označené nálepkou projektu Digitální žák, což značí, že byly zakoupeny státem a obchodovat se s nimi nesmí. Projekt byl financován z eurofondů a měl zvýšit počítačovou gramotnost žáků pocházejících ze sociálně znevýhodněného prostředí. „Cílem našeho odvážného projektu je, aby všichni žáci a studenti byli připraveni na digitální dobu a aby se mohli úspěšně uplatnit při dalším studiu nebo v zaměstnání. Společně tvoříme úspěšné Slovensko, kde lidé ve všech regionech budou mít dobrou práci a evropskou kvalitu života,“ vyjádřila se tehdejší ministryně pro investice a regionální rozvoj Veronika Remišová k projektu.

Alespoň na tohle se šlo u nás jinak, ovšem ne zásluhou státních orgánů. V době koronavirových opatření tu vznikl program Počítače dětem, kdy nejdříve společnost Mironet.cz věnovala do akce 1 000 počítačů, aby tak inspirovala ostatní ke stejné akci a vyčlenila prostory pro vytvoření instalačního centra. Následně se přidaly stovky dobrovolníků a dárců, kteří se chtěli podílet na této aktivitě. Na stránkách Pocitacedetem.cz se říká: „Chceme vybudovat dlouhodobý projekt. Budeme pomáhat rodinám, které jsou aktivní a mají zájem o rozvoj digitální gramotnosti svých dětí, ale jejich ekonomická situace jim neumožňuje dítěti pořídit počítač. V 21. století chybějící digitální gramotnost ohrožuje budoucnost dítěte.“ A byly také stanoveny cíle na další roky: „Nejvýkonnější darované počítače věnujeme talentovaným dětem ze sociálně slabých rodin. Méně výkonné počítače věnujeme dalším dětem ze sociálně slabých rodin, kdy tato technika bude dostatečně výkonná na to, aby se tyto děti naučily ovládat počítač pro běžné činnosti a k plnění školních povinností.“

O dětech stižených sociálními stigmaty se hovořilo v roce 2017 na stránkách Revue pro sociální politiku a výzkum, kdy aktualizace identifikovala 606 sociálně vyloučených lokalit, ve kterých žilo zhruba 115 000 obyvatel. K tomu sociolog Karel Čada říká: „Počet lidí žijících v sociálním vyloučení se zvyšuje i proto, že se v této situaci rodí a vyrůstá další generace dětí. Dostupná data dokumentují, že se vzdělávacímu systému dlouhodobě a systémově nedaří prolomit past sociálního původu v sociálním vyloučení a nasměrovat tyto děti mimo něj.“ Kde také konstatuje smutný fakt: „Současná generace sociálně vyloučených mladých rodičů, vyrůstající po roce 1989, dosáhla o něco horší vzdělanostní úrovně než jejich otcové a matky.“

A to celou první dekádu po sametové revoluci stát do vzdělávání a integrace Romů investoval nebývalé finanční prostředky. Neboť devadesátá léta Romům nabídla několik historických milníků. V tehdejším Občanském fóru měla Romská občanská iniciativa (ROI) svůj poslanecký klub a Romové měli své zástupce ve Federálním shromáždění, České národní radě a Slovenské národní radě, kde všude propagovali program „hospodářského a sociálního rozvoje“ Romů.  O tomto období v Rozstřelu na iDnes s trochou nadsázky nedávno hovořil i novinář a spisovatel Patrik Banga: „My jsme nevěděli v devadesátých letech, co to je integrace. To byla tehdy taková doba, že Romy podporovali úplně ve všem. Cokoliv kdokoliv vymyslel a nazval to integrační proces, dostal na to peníze. A tehdy každý vymýšlel nějaké integrační projekty a nikdo vlastně nechápal, co to ta integrace je.“

Jenže o malé finanční gramotnosti ve vyloučených lokalitách s jejími důsledky se nikde nemluvilo. Přitom jak říkají ekonomové, problémy lidí, kteří se i díky nedostatečnému vzdělání dostali do finanční tíže, nakonec musíme řešit my všichni. Neboť pokud je v exekuci jeden člověk, je to jeho osobní problém (exekuční soud sice o dlužníkovi rozhoduje, ale není jeho rolí dlužníkovi pomáhat). Ovšem desítky tisíc lidí v exekuci, to už pro stát znamená desítky tisíc lidí, kterým se více vyplatí si v šedé ekonomice přivydělávat k dávkám, než aby se v případě, kdy mají řádné zaměstnaní, často marně snažili ze mzdy uhradit své závazky. A přitom v důsledku nedostatku pracovních sil se naše firmy pokoušejí získat a v dělnických profesích zaměstnat občany dalekých zemí, o kterých nelze předpokládat, že by měli vyšší kvalifikaci než naši nezaměstnaní z vyloučených lokalit. Ale pokud u nás dnes máme dle kvalifikovaných odhadů 400 až 500 tisíc lidí, kteří už své vršící se dluhy, mnohonásobně navýšené o úroky a penále, nejsou schopni sami řešit, pak můžeme při jejich napojení na šedou ekonomiku hovořit o desítkách miliard, které končí mimo daňové příjmy státu.

Bezvýslednost exekucí se u nás pohybuje kolem 60 %, především kvůli nemajetnosti dlužníků. Ovšem zcela absurdním je tvrzení, které se často objevuje na sociálních sítích, že Romové z vyloučených lokalit nemusí pracovat, protože jim stát po řadu let vyplácí podporu v nezaměstnanosti. Ve skutečnosti podpora v nezaměstnanosti slouží k překlenutí období, po které si uchazeč o zaměstnání hledá ve spolupráci s Úřadem práce České republiky zaměstnání. Kdy podporu vyplácí úřad práce jen po dobu takzvané podpůrčí doby. Délka podpůrčí doby je odvislá od věku uchazeče o zaměstnání v době podání žádosti o podporu. Do 50-ti let věku je v délce 5 měsíců, od 50 do 55 let v délce 8 měsíců a nad 55 let věku v délce 11 měsíců.

Nechci se chlubit cizím peřím, ale do diskuse pod mým minulým článkem na blogu iDnes jeden ze čtenářů vložil 19. 8. 2023 hodně zajímavý příspěvek, který si dovolím zde citovat: „Pocházím z města, které v 50. letech přijalo několik tisíc Řeků, které z domova vyhnala občanská válka. Přišli zde, do zcela jiného kulturního a jazykového prostředí. Dostali byty (většinou nevalné kategorie) a zapojili se do pracovního procesu, byť většinou jen jako nekvalifikovaní dělníci. Jejich děti, které si buď přivezli sebou, nebo se jim narodily až tady, chodily do českých škol. Pro rodiče, neznalé českého jazyka, musel být velký problém dohlížet na jejich výuku. Přesto děti ve škole prosperovaly a vyrovnaly se svým českým vrstevníkům a mnoho z nich později vystudovalo střední a vysoké školy, což se jim velmi hodilo při návratu do Řecka. Prakticky už v první generaci se asimilovali. Na rozdíl od romské populace, kde pokusy o jejich asimilaci za podpory různých vládních a nevládních organizací trvají už několik generací a úspěch se pořád nedostavuje. Není ten černý Petr náhodou na straně Romů?“

Co tedy napsat závěrem. Nejlépe několik vět k integraci Romů. Neboť je třeba si uvědomit, že integrace (spojení, splynutí), není něco, co si Romové za jim darované peníze můžou koupit v supermarketu. Jako jim nelze integraci nařizovat, ani je k ní nutit. Ve skutečnosti je to cesta za lepším životem svým a svých dětí pro každého Roma, který se sám rozhodne pro plnohodnotné soužití s většinovou společností. Nakonec i Tomáš Zdechovský, poslanec Evropského parlamentu, v jednom ze svých příspěvků na Facebooku říká: „Romskou problematikou se zabývám již mnoho let. Navštívil jsem stovky romských komunit v Evropě a mohl jsem se na vlastní oči přesvědčit, že řada projektů na jejich podporu byla v minulosti nesmyslná a nepřinesla žádné výsledky. Desetileté úsilí pomoci šesti milionům Romů v EU naprosto selhalo a pro ty nejchudší se nic nezměnilo. Proč? Protože Romové nepotřebují dávky, ale příležitost, aby na sebe mohli začít být hrdí. V praxi to především znamená začít lidi z romské komunity pozitivně motivovat, aby se začlenili do společnosti, a ne pouze rozhazovat peníze.“

Jinak řečeno, žádný politik, žádný úředník, žádná neziskovka, žádný aktivista nevymyslí nic lepšího, než k čemu nás pro případ pomoci Romům z vyloučených lokalit nabádá staletími prověřená moudrost : Dej člověku rybu a nasytíš jej jeden den. Nauč jej rybařit a nasytíš jej na celý život.