Potřebné mise romských vzdělanců

V některých lokalitách přibývá romských rodičů, co neposílají děti do škol. A vysvětlují to tím, že nemají na svačiny.   

Peníze na svačinu jsou u Romů z vyloučených lokalit častou výmluvou, kterou vysvětlují absenci svých dětí ve škole. Ovšem skutečný stav věci popisují místní učitelé, když hovoří o tom, jak „rodiny vysvětlují zameškané hodiny tím, že nemají na svačinu, a nemohou tak děti poslat do školy. Pro ně však není svačina rohlík s máslem, ale věc, kterou ukazují, že se mají dobře a mají na to. Dítě tedy musí mít koblížky, donuty, chlebíčky nebo jiné dražší jídlo,“ popisuje situaci Monika Kynclová, ředitelka základní školy na sídlišti Chanov v Mostě. Právě sem chodí většina romských dětí a učitelé je pak při pohledu z okna třídy často zahlédnou, jak namísto sezení ve školních lavicích lumpačí kolem paneláků.

Shodou okolností jedna ze čtenářek, vzpomínající na vlastní zkušenost z praxe, pod můj minulý článek na iDnesu do diskuse 26. 8. 2023 vložila příspěvek, který si dovolím zde citovat: „Pamatuju na jeden program pro sociálně znevýhodněné. To byli nejen Romové, ale i dost bílých dětí. Do školy jim přinesli svačinu, plněné bagety. Romové to naházeli do koše, že to nejedí, že jim to nechutná. My to z těch košů zase vyndali (kdybyste se ošklíbali, tak to byly čisté koše na papír a ty bagety byly balené v celofánu), rozdali bílým dětem a zbytek jsme snědli. Ty bílé znevýhodněné děti byly za ty svačiny vděčné, Romové ne. Ti byli zvyklí, že když jim to nechutná, dostanou něco jiného.“

Ovšem v lednu letošního roku se řešil u nás skutečný problém mnoha (nejen) romských rodin, totiž obědy ve školách. Ministerstvo práce a sociálních věcí spolu s krajskými úřady již několik let nabízí pomoc rodičům, kteří pobírají dávky hmotné nouze a nemají dostatek peněz na to, aby zajistili svým dětem stravování ve školských zařízeních. Letos tak půjde na projekt Obědy do škol daleko více peněz. Oproti původně plánovaným 65 milionům korun poslanci zvedli rozpočet na 137 milionů korun. Situaci komentoval poslanec a místopředseda školského výboru Marek Výborný: „O problému, že rodiče neposílají děti do škol, protože nemají na obědy, vím a řešíme to. Pokud by se v průběhu roku ukázalo, že částka na obědy nestačí, osobně bych inicioval jednání s ministrem práce a sociálních věcí o navýšení této sumy. Není možné aby někdo neposílal děti do školy jen proto, že nemá na obědy.“

Také zastupitelstvo Středočeského kraje v červnu letošního roku schválilo vyhlášení Programu na podporu bezplatného stravování pro děti, žáky a studenty. Cílem projektu je zabezpečit bezplatné školní stravování pro děti ze sociálně slabých rodin na základních a středních školách, speciálních školách, konzervatořích, ale i internátech a domovech mládeže. „Školy se snažíme oslovovat prostřednictvím obcí, přičemž naše krajská zařízení mají informace přímo od nás. Pokud má škola zájem se do projektu zapojit, stačí, když se nám ozve. My už společně s ní vyřídíme všechno potřebné,“ dodává k tomu  náměstek pro oblast financí a dotací Michael Kašpar.

Častým námětem diskusí u nás pak bývají nezaměstnaní spoluobčané ze sociálně vyloučených lokalit pobírající dávky, kdy rozsáhlá zadluženost domácností působí jako překážka pro získání řádného zaměstnání. Neboť jakmile tito lidé uzavřou formální pracovní poměr, stává se značná část jejich mzdy předmětem vymáhání dluhů z nebankovních půjček. Proto je neformální zaměstnání (práce načerno) a pobírání sociálních dávek v tomto ohledu i pro některé Romy výhodnější strategií. Přičemž jejich zadluženost zpravidla souvisí s jejich malou finanční gramotností, kdy podle některých iniciativ by se strategie prevence nezaměstnanosti měla zaměřit na vzdělávání romských pobíračů dávek. Jenže to není než pláč nad rozlitým mlékem, neboť starého psa, jak se u nás říká, novým kouskům nenaučíš. Se zvyšováním vzdělanosti v těchto rodinách je třeba začít u dětí.

Ovšem kolem dávek se u nás za poslední léta nakupila celá řada mýtů. Dostupná data ukazují, že ve skutečnosti občané sociální dávky od státu čerpají v mnohem menším objemu, než na jaký mají nárok (nejmarkantnější to bývá u seniorů). Podle studie IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR z loňského roku se pobírání dávek v domácnostech s nárokem týká jak sociálně vyloučených lokalit, tak běžných domácností. Kdy největší rozdíl mezi nárokem a pobíráním nacházíme u příspěvku na bydlení, jenž má zároveň největší potenciál snižovat míru ohrožení chudobou. Ačkoli na něj má v sociálně vyloučených lokalitách nárok až polovina domácností, reálně ho pobírá jen 12 % z nich.

V současné době je snad již každému zřejmé, že ne všichni Romové v České republice žijí v prostředí sociálního vyloučení a ne každý, kdo se v podmínkách sociálního vyloučení nalézá, je Rom. Přesto u nás ve sdělovacích prostředcích a na sociálních sítích aktivisté stále mluví o tom, že romské děti obecně mají přístup ke vzdělání značně ztížený. Ač se to zdá být neuvěřitelné, Evropské centrum pro práva Romů (ERRC) společně s Fórem pro lidská práva, dokonce podaly 2. ledna 2023 Evropskému výboru pro sociální práva stížnost na Českou republiku kvůli tomu, že nesplnila svoji povinnost zajistit romským dětem, ohroženým chudobou a sociálním vyloučením, systém předškolního vzdělávání v mateřských školách.

U nás ale výmluva, že se romské děti předškolního věku nemohou připravit pro školní práci, neplatí. Už se nelze vymlouvat na to, že dítě nemá zkušenosti s tužkou či pastelkou a papírem, obrázkovou knížkou, že nepoznalo žádné hry se stavebnicí a tak podobně. Neboť kvůli nedostatečnému rozvoji dovedností a návyků, které umožní dítěti pokračovat ve svém vývoji prostřednictvím výuky na základní škole, bylo v České republice zavedeno od školního roku 2017/2018 povinné předškolní vzdělávání. A to i přesto, že ve většině rodin připravují dítě jeho rodiče na vstup na základní školu již od útlého dětství.

Nyní tedy romské děti chodí pětkrát týdně do školky, kdy nepřihlášení dítěte do povinného předškolního vzdělávání je považováno za přestupek, pod kterým se rozumí společensky škodlivý protiprávní čin. Neboť v minulosti podle zpráv pedagogicko psychologických poraden řada dětí nenastupovala na základní školy dostatečně připravena. Ovšem podmínky pro uvolňování dětí z docházky stanovuje školní řád mateřské školy, kdy doložení důvodu nepřítomnosti je možné provést písemným vyjádřením zákonného zástupce, čehož rodiče dětí mnohdy využívají.

Problémy s nedostatečnou docházkou dětí do předškolního vzdělávání jsou podmíněny regionálně. Nejčastěji se jedná o kraj Ústecký, Středočeský, část Libereckého, Karlovarského a Plzeňského kraje, kdy tato situace zpravidla souvisí s vyšším zastoupením dětí z rodin ohrožených sociokulturním znevýhodněním v dané lokalitě. Přesto podle analýzy v rámci Auditu vzdělávací politiky ČR za rok 2022 shromážděná data ukazují, že vzdělávací neúspěšnost dětí je možné snížit i přes očekávání spojená se sociálními podmínkami daného regionu, jakými jsou destabilizující chudoba, nezaměstnanost a nízké vzdělání rodičů. Jinak řečeno, období předškolního vzdělávání je důležité pro budoucí školní úspěšnost dětí, zvláště těch, které jsou sociálně znevýhodněné. Proto je žádoucí vytvářet podmínky, které umožní a podpoří docházku všech dětí, včetně sociálně znevýhodněných, do předškolního vzdělávání. Byť je předškolní vzdělávání proklamativně podporováno strategickými dokumenty na celostátní úrovni i na úrovni regionů a jednotlivých samospráv, tato podpora naráží na řadu bariér, které úspěšné předškolní vzdělávání, zvláště sociálně znevýhodněných dětí,  komplikují, či znemožňují.

Pokud jde pak o školní docházku (povinnou po dobu devíti školních roků, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku), vztah romských dětí ke škole, jako u jiných dětí, podstatně závisí na citové vazbě na učitele, který dokáže najít oblast, ve které dítě vyniká. Když má dítě úspěch a může ho prožít, získává lepší poměr k výuce, čemuž napomůžou pochvaly a povzbuzování. Velmi důležitá je zde ovšem i důvěra a náklonnost rodičů ke škole. Přitom dosud velká část romských rodičů považuje českou školu za zařízení represivní a nepřátelské, v čemž je utvrzují nejrůznější aktivisté, co stále dokola hovoří o diskriminaci romských dětí v našich školách. A tak se i zde ukazuje, že naše školství postrádá vhodné řešení, totiž romské učitele ve třídách s romskými žáky.

Co je však zde důležitější, pedagog by kromě znalosti odborného předmětu a vývojové psychologie měl mít i kvalitní povědomí etnických odlišností. Neboť toto povědomí mu pomáhá při lepším chápaní specifik dětí jiných kultur. Jako příklad lze uvést situaci, kdy učitelka domlouvala vietnamskému žákovi a ten na její výtky nereagoval, jen se potichu usmíval. Učitelku to jen více rozčilovalo a považovala ho za krajně drzého, než se dozvěděla, že tento projev ve skutečnosti byl projevem stydlivosti a lítosti. Každý pedagog by si také měl být vědom křehkosti komunikace, která ovlivňuje vztah mezi učitelem a žákem. A romské děti bývají velmi citlivé na komunikaci neverbální, která následně určuje jejich vztah k učiteli.

Jinak řečeno, pedagogova role při výchovně vzdělávacím procesu romských dětí je nezastupitelná. Má významný vliv při tvorbě jejich názorů a postojů, kdy předpokladem kladného vlivu na žáky je učitelova autorita spolu s jeho autentičností. Zde platí, že pedagog imponuje žákům především svým kladným a spravedlivým postojem k nim, a teprve pak svými znalostmi a pracovními schopnostmi. Pokud je učitel oblíben, žáci zpravidla přijímají jeho pokyny a rady bez kritiky a větších výhrad. A pro svého oblíbeného učitele vykazují zvýšené pracovní úsilí. Učitel tak sehrává důležitou roli ve vytváření zdravého a pozitivního prostředí ve třídě, což má velký vliv na kvalitu vztahů mezi žáky. A nezáleží pak na tom, nakolik je to které etnikum zde zastoupeno.

V rámci studie Romové očima pedagogů základních a středních škol, se podle některých odborníků mělo ukázat, že chápání romství na našich školách je u pedagogů z majority „do určité míry zjednodušené a že na sebe váže obecné stereotypy o této minoritě“. Neboť Roma obvykle poznají na základě vzhledu, přičemž dominujícím faktorem je biologická determinace (tmavší pigmentace pokožky), kterou přímo spojují s určitými rysy, označovanými za determinaci kulturní. Koho považují za Roma, je tak podle autorů studie „vedeno jejich předpoklady, nikoli tím, zdali se daný jedinec opravdu cítí být Romem.“ Jenže zdravý rozum pedagogů, jako celé naší společnosti, se řídí rčením, že když něco vypadá, plave a kváká jako kachna, bude to patrně kachna. Což jim nelze vytýkat. Nebo snad to, že některý jedinec se cítí či necítí být Romem, Vietnamcem, nebo třeba Masajem v našich školách, má přinést do výchovně vzdělávacího procesu nějakou nově naordinovanou roli?

Českému školství dnes chybí přes 6 000 učitelek a učitelů. A je pravda, že stejně jako řada dalších povolání, ani učitel se neobejde bez kvalifikace. Na to však nemusí vystudovat pedagogickou fakultu. Může začít učit hned zítra a vzdělání si doplnit. Každému, kdo chce vykonávat činnost učitele prvního stupně základní školy, nebo učitele druhého stupně, stačí absolvované magisterské studium, ke kterému si následně doplní studium pedagogické v rámci programů celoživotního vzdělávání (tzv. pedagogická způsobilost). Kdy podle Novely zákona pro výkon činnosti pedagogických pracovníků, další vzdělávání pedagogických pracovníků a jejich kariérní systém,  platné od 1. 9. 2023, na to má celé 3 roky. Přičemž u nového učitele nezáleží na věku, tedy na takovéto studium nikdy není pozdě.

Nakonec i romský učitel Marian Dancso, původně námořník, který dnes učí děti na litvínovském sídlišti Janov, do univerzitních poslucháren zavítal poprvé ve svých 33 letech. "Absolvoval jsem nakonec na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem dva obory. Nejdříve speciální pedagogiku a poté učitelství pro druhý a třetí stupeň. Promoval jsem tak až ve 39 letech." Přitom se studiem ještě neskončil, nyní si dodělává doktorát. A jak sám říká, smysl své práce nalezl v jedné z nejhorších vyloučených lokalit v zemi: „Děti tady žijí často ve velmi chudých rodinách, nemají doma žádné knížky, vzdělání tady nemá tradici, hodnotu. Často se navíc stěhují, nemají klid a podmínky na učení. Spíš se je snažím povzbuzovat než je deptat pětkami. Ukazovat jim i na sobě pozitivní příklad, že to jde - vystudovat, i když jste Rom a z nuzného prostředí."

Vzdělanost v naší kultuře je jednou ze základních podmínek k úspěšnému uplatnění v životě, kdy předurčuje uplatnění jedince na trhu práce a ve společnosti vůbec. Tedy vzdělanost je pro Romy klíčovým předpokladem k jejich celkovému vzestupu a představuje největší potenciál v jejich začlenění do současné společnosti (tzv. integrace). Což platí i pro vyloučené lokality, kde se za posledních třicet let narodila a vyrostla nová generace, kdy z těchto mladých lidí se stali rodiče, jejichž dětem je třeba nabídnout jinou a lepší perspektivu. Ovšem představitelé romské menšiny se pak musí postarat o to, aby už nevzdělaní Romové nenadávali úspěšným a vzdělaným Romům, nevinili je ze zrady svého národa a neříkali o nich, že se chtějí jen zalíbit gádžům.

A pokud má romská menšina v České republice již svoje intelektuálky a intelektuály, co mají ukončené magisterské studium (kterými se zhusta neziskové organizace začaly chlubit), pak už by romští vzdělanci, pokud oni sami se ještě považují za Romy, mohli konečně přestat hledat chyby u státu či majority namísto toho, aby se vydali do škol učit romské děti. Přičemž zde platí, že i když je začátek školního roku pro žáky spojen s prvním zářím, školy mnohde hledají učitele nejen na začátku školního roku, ale i během něj. A tedy začít učit mohou třeba už od příštího pondělí.

Neboť romské etnikum nepotřebuje vlastní intelektuální výkvět na teplých místečkách v romských, proromských a střešních romských nestátních neziskových organizacích, ba ani v nějakém muzeu, či památníku. Svoje vzdělance potřebuje v roli pedagogů na základních školách, které navštěvují romské děti, pro něž budou vzory, formující jejich charakter i hodnoty. A kde na druhém stupni začnou motivovat romské žákyně a žáky k pokračování ve studiu.