Džihádisté z Pásma Gazy

Hamás v roce 1987 nevznikal jako teroristická organizace, ale jako lidové Hnutí islámského odporu (Harakat al-Muqawama al-Islamíja).       

Ovšem už v samotném úvodu jeho charty je uvedeno: „Náš boj proti Židům je velmi velký a velmi vážný. Vyžaduje to veškeré upřímné úsilí. Je to krok, po kterém by nevyhnutelně měly následovat kroky další.“ Kdy slogan hnutí zní: „Alláh je jeho cílem, Prorok je jeho vzorem, Korán jeho ústavou. Džihád je jeho cesta a smrt pro Alláha je z nejvznešenějších jeho přání.“ Přičemž podle sedmého článku této charty, Alláh mu žehnej a dej mu spásu, jak se tu říká, prorok pravil: "Soudný den nenastane, dokud muslimové nebudou bojovat proti Židům, kdy se Žid schová za kameny a stromy. Kameny a stromy řeknou: Ó muslimové, ó Abdullo, za mnou je Žid, pojď a zabij ho."

Když se pak roku 2006 v Pásmu Gazy konaly volby, většina Gazanů namísto zde působícího hnutí Fatah hlasovala pro Hamás. Ten jim totiž sliboval vznik samostatného palestinského státu mezi Středozemním mořem a řekou Jordán, kdy „Alláh bude jeho cílem, Prorok jeho vzorem a Korán jeho ústavou“. Neboť Hnutí islámského odporu se podle jeho vyjádření v Gaze objevilo, aby plnilo svou úlohu tím, že bude usilovat „o dobro svého Stvořitele, jeho paže propletené s pažemi všech bojovníků za osvobození Palestiny.“ Což se drtivé většině obyvatel Pásma Gazy, nejen jako Palestincům, ale i coby muslimům, líbilo. Vždyť jak nakonec říká v jednom z rozhovorů i honorární konzul Súdánu v ČR, arabista Petr Pelikán: „V případě Hamásu hraje roli, že muslimové nenávidí Izrael.“ K čemuž je třeba podotknout, že arabská populace Palestiny vyznává sunnitský islám, i když malá část obyvatel jsou křesťané, přičemž dle posledních odhadů se jedná o 98 % muslimů a 2 % křesťanů ve skladbě tamního obyvatelstva.

Není tedy pravda, že v Pásmu Gazy pronásleduje Hamás křesťany. Je ale pravda, že tam nenajdeme žádné Židy, navštěvující synagogy. To proto, že se Izrael roku 2005 rozhodl jak z bezpečnostních, tak i ekonomických důvodů toto území opustit a zrušil židovské osady budované v Pásmu Gazy s tím, že se tu vlády ujme Palestinská samospráva, tedy hnutí Fatah, jehož součástí byly i bezpečnostní složky, mající za úkol udržet v Gaze pořádek a chránit Izrael před ozbrojenými útoky. Změny v orientaci Fatahu, jehož deklarovaným cílem už nebylo zničení Izraele, však začaly hnutí štěpit a připravily ho o podporu, kterou na jeho úkor získaly militantní organizace v čele s Hamásem.

V polovině srpna 2005 dokončil Izrael evakuaci zhruba devíti tisíc židovských osadníků ze všech izraelských osad v Pásmu Gazy, kromě toho evakuoval také čtyři osady na Západním břehu Jordánu. Po odsunutí osadníků izraelští vojáci strhli jejich domy a zničili svoje vojenské základny, kdy v Pásmu Gazy zanechali jen více než dvacet synagog, čímž izraelská armáda dokončila odsun z území, které okupovala 38 let. Původní plány palestinské policie zabránit Gazanům ve vstupu do Izraelci vyklizených objektů se rozplynuly během prvních hodin po odchodu izraelských vojáků. Dokazovalo to slabost palestinských bezpečnostních sil, ale i oprávněnost obav z chaosu, do nějž se Pásmo Gazy po odchodu Izraele začne propadat. Tisíce triumfujících Palestinců střílely do vzduchu, nahrnuly se do opuštěných židovských osad a zapalovaly synagogy. Palestinští policisté jen bezmocně přihlíželi tomu, jak gazanští ozbrojenci všude vyvěšují vlajky radikálních skupin, davy lidí rozbíjejí to, co tu zůstalo po Izraelcích, nebo si odnášejí všechno, co by se jim ještě mohlo hodit, jako okenní rámy, dveře, záchodové mísy a umyvadla, kusy kovu i ze zdí vytrhávané dráty.

Je třeba si tu připomenout, že název Hamás je ve skutečnosti zkratkou pro Hnutí islámského odporu, v originále Harakat al-Muqawama al-Islamíja, ve kterém se proplétají dvě složky. První z nich je politická, tedy civilní, od svého vzniku v roce 1987 výrazně se podílející na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo. Druhou je postupně se formující militantní křídlo Brigády Izaddína Kasáma (Izz ad-Dína al-Kassáma), pojmenované po jednom z prvních palestinských mučedníků, jež vzniklo v roce 1991 pod vedením Jahjá Ajjáše. V roce 2019 pak vedení Hamásu na shromáždění v centru města Gazy statisícům Palestinců oznámilo, že ozbrojené křídlo Hamásu bojuje po boku radikálního hnutí Palestinský islámský džihád (Al-Džihád al-Islámij al-Filastíníj) a že od svého vzniku Brigády Izaddína Kasáma odpálily proti Izraeli přes 11 000 raket a dělostřeleckých granátů a při nesčetných útocích jeho ozbrojené křídlo zabilo 1365 Izraelců a zranilo jich 6411.

Hamás si v Gaze vybudoval pevnou pozici i díky tomu, že se původně věnoval pomoci obyčejným Palestincům, v neradostných podmínkách uzavřeným v malé enklávě s největší hustotou zalidnění. Což byla taktika, kterou převzal od Muslimského bratrstva, působícího v sousedním Egyptě, díky níž Gazané neviděli členy Hamásu jen jako bojovníky s kalašnikovem, ale i jako zástupce politického, všelidového hnutí. A díky podpoře místního obyvatelstva, neboť samotná nenávist k Izraelcům, sdílená všemi palestinskými radikály by na to nestačila, po ukončení izraelské okupace v Pásmu Gazy pak mohl Hamás zdejší volby v roce 2006 vyhrát. I když mnozí Gazané ani zdaleka netušili, do čeho to vlastně jdou, podobně jako když v Československu, plném poválečného nadšení, volby do Národního shromáždění 30. května 1948 vyhráli komunisté. A také další vývoj v Gaze se svým způsobem tak trochu podobal dalšímu vývoji u nás, kdy tu komunisté vládli. Neboť i když všichni občané Československa nebyli členy komunistické strany, mnoho jich komunistům přisluhovalo a všichni ti, co se smířili s politickým obratem, je tolerovali.

Ovšem za dobu vlády Hamásu se situace obyčejných Gazanů moc nezlepšila, i když sem ze světa proudily nejrůznější finanční injekce v eurech i dolarech a kolony kamionů sem zavážely „humanitární pomoc“, přičemž sousední Izrael i nadále zásoboval Gazu vodou a elektřinou. Dnes se už jaksi zapomíná na to, že pro zásobování Gazy neustále radikály napadaný Izrael nejenže vybudoval nový vodovodní systém, ale pro Gazu vystavěl i novou kanalizaci. Neboť při rozhovorech o porozumění mezi Izraelem a Hamásem bylo v roce 2019 rozhodnuto, že Izrael pomůže vylepšit vodovodní systém Gazy, o němž se izraelští vodohospodáři vyjádřili, že je na hranici kolapsu.

Za dobu vlády Hamásu se nadouvaly kapsy jeho vrcholných činitelů, i když úplatek jakožto velehřích je zakázán Koránem, Sunnou i naprostou shodou všech islámských učenců, přičemž islám údajně přísně zakazuje nezákonné nabývání majetku a zneužívání funkce či společenského postavení. Namísto životní úrovně obyvatel tu rostla jen hustá síť v podzemí budovaných tunelů a skladiště zbraní, neboť Hamás se připravoval na válku s Izraelem a situace obyčejných Gazanů ho už tak moc nezajímala. I když měl místy i jiné starosti, jako když si na Gazu brousil zuby Islámský stát (IS), který v roce 2015  Hamásu hrozil, že ho svrhne a Pásmo Gazy ovládne. V Gaze se začaly objevovat černé vlajky Islámského státu, docházelo zde k častým přestřelkám, dokonce tu komando Hamásu zničilo mešitu, ve které se scházeli muslimové, kolaborující s Islámským státem.

Vzhledem k tomu, že v Pásmu Gazy největší část obyvatelstva tvoří děti a mládež,  si tu za 17 let své vlády Hamás stačil vychovat v nové generaci stoupence, pro které „džihád je jejich cestou a smrt pro Alláha je z nejvznešenějších jeho přání.“ Ale nejsmutnější na tom je, že k tomu docházelo pod patronací OSN, respektive ve školách agentury, označované zkratkou UNRWA (Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě), provozující 183 škol, které měly navštěvovat tisíce studentů. Přičemž už roku 2022 dvě školy této agentury měly pod sebou náhodně odhalené tunely, teroristy používané k přepravě bojovníků a munice. Navíc sama Organizace spojených národů už v roce 2014 prošetřovala palestinské skladování raket ve školách UNRWA a jejich použití k odpalování proti Izraeli, což mělo představovat „vážné porušení Ženevských konvencí a mezinárodního humanitárního práva“. Aby pak vedení OSN shledalo, že „je vysoce pravděpodobné, že palestinská ozbrojená skupina mohla využít prostory k ukrytí zbraní” a že tedy Palestinci odpalují rakety ze škol UNRWA. K čemuž bezpochyb docházelo i v říjnu letošního roku.

Organizace UNRWA v minulých letech mnohokrát ze strany západních států  čelila obvinění, že její školy „pravidelně vyzývají k vraždění Židů a vytvářejí učební materiály, které oslavují terorismus, podporují mučednictví, démonizují Izraelce a podněcují antisemitismus“. Dokonce i Evropský parlament „vyjádřil politování“ nad problematickým a nenávistným obsahem palestinských školních učebnic. Neboť jak o tom rozhodli ministři školství EU v Paříži už 17. března 2015, finanční podpora EU v oblasti vzdělávání měla být Palestincům poskytována pouze pod podmínkou, že obsah učebnic bude sladěn s normami UNESCO. Nakonec v roce 2019, kdy Kanada pozastavila financování UNRWA, k tomu i Michael Mostyn, generální ředitel B'nai Brith Canada, řekl: „Zatímco podpora Palestinců, kteří to nejvíce potřebují, je chvályhodný cíl, existuje  řada důkazů, že školy UNRWA indoktrinují palestinské děti spíše k antisemitismu a věčné válce, než k míru a toleranci.“

Jenže Palestinci tyto požadavky ignorovali a antisemitské odkazy nebyly vypuštěny a příklady podněcující nenávist a násilí z učebnic a studijních materiálů odstraněny nebyly. Ovšem stejné učebnice a studijní materiály slouží i k výuce palestinských dětí ve školách na Západním břehu Jordánu, kde vládne Palestinská samospráva (Fatah), vyplácející renty rodinám džihádistů, zabitých při ozbrojených střetech s Izraelci. A není tak divu, že Izrael v těchto dnech vyloučil možnost, že by po rozdrcení Hamásu mohla v Pásmu Gazy vládnout lidskoprávními organizacemi navrhovaná Palestinská samospráva, která spravuje Západní břeh Jordánu: „Nebude tam civilní správa, která učí své děti, aby nenáviděly Izrael, aby zabíjely Izraelce nebo eliminovaly Izrael, nemůže tam být správa, která platí rodinám vrahů. Nemůže tam být správa, která neodsoudila masakr. Bude tam něco jiného, ale v každém případě pod naší bezpečnostní kontrolou. Za tím si stojím a toho se nevzdám,“ prohlásil premiér Benjamin Netanjahu.

Se sílící propagandou Hamásu se objevují výzvy politiků, požadujících ze strany Izraele „okamžité zastavení vojenských akcí“, přestože z Gazy v posledních dnech létaly další rakety, mířící na Izrael. Dokonce i generální tajemník OSN António Guterres na sociální síti X napsal, že Izrael vyzývá k „okamžitému humanitárnímu příměří.“ Načež izraelský ministr zahraničí Eli Kohen na tiskové konferenci v Ženevě prohlásil, že generální tajemník OSN António Guterres není způsobilý stát v čele tohoto globálního orgánu, jelikož dostatečně neodsoudil teroristické hnutí Hamás a má příliš blízko k Íránu. Neboť Guterres namísto odsouzení dodnes raketami a minomety na Izraelce útočícího Hamásu prohlásil, že počet zabitých civilistů včetně „tisíců a tisíců dětí“ v Pásmu Gazy ukazuje, že na operaci izraelské armády proti teroristickému palestinskému hnutí Hamás je evidentně „něco špatně“.

Nikdo, ani ten největší cynik, nemůže zůstat zcela lhostejný k umírání civilistů, včetně žen a dětí, v důsledku probíhajících bojů v Pásmu Gazy. Jenže za bernou minci nelze považovat zprávy ministerstva zdravotnictví řízeného Hamásem, které na začátku listopadu uvádělo, že v Pásmu Gazy během izraelské odvetné kampaně a snahy o vykořenění Hamásu bylo při bombardování zabito nejméně 10 800 civilistů. Neboť jak k tomu izraelští a američtí představitelé dodávají, ministerstvo zdravotnictví pod taktovkou Hamásu v jednotlivých hlášeních vždy počty obětí náletů nadsazuje. Přičemž premiér Benjamin Netanjahu uvedl, že v Hamásem uváděném celkovém počtu civilních obětí jsou i tisíce mrtvých teroristů.

Ostatně před 7. říjnem měl jenom Hamás na území Pásma Gazy dle nejrůznějších odhadů k dispozici od sedmi do padesáti tisíc džihádistů, respektive nejčastěji uváděných 30 až 40 tisíc ozbrojenců, z nichž většina nebojuje s Izraelci v uniformách, ale v civilním oblečení. A to nikdo nikde neuvádí, kolik se do bojů s Izraelem zapojilo muslimských radikálů z řad teroristické organizace Palestinský islámský džihád. Ovšem otázkou zde zůstává, kolik džihádistů v civilním oblečení, co pod troskami rozbombardovaných budov nezůstali, se nakonec vmísilo mezi davy, prchajících ze severu Pásma na jih od Vádí Gaza, přestože „džihád je jejich cestou a smrt pro Alláha je z nejvznešenějších jeho přání“. Neboť izraelská armáda v centrálních částech Gazy narazila na menší odpor, než jaký tu byl očekáván.

Přesto však kvantum mrtvých džihádistů z Pásma Gazy, odhadované Izraelci, se zdá odpovídat dosavadní intenzitě náletů na vojenské cíle, dle válečných pravidel zde izraelskou armádou legálně vytýčených.