O čem šéf OSN mlčí

Dnes něco o palestinskými Araby obývané enklávě, kde jak se ukázalo, je zlo zakořeněno hlouběji než jinde.   

Mainstreamová média se vyhýbají porovnání současného boje o Gazu s bojem o irácký Mosul, i když tu najdeme mnoho styčných bodů. Nejspíše proto, že v Mosulu při jeho osvobozování od Islámského státu zemřelo více než 40 000 civilistů. Jen v březnu 2017 jich bylo po amerických náletech více než 1 200, nejvíce od počátku boje Američanů proti teroristům z organizace Islámský stát (IS), přičemž útok na čtvrť Al-Džadída v Mosulu byl označován za jeden z nejkrvavějších. Počínaje říjnem 2016 totiž džihádisté z Islámského státu systematicky přesouvali civilisty do bojové zóny v západním Mosulu a využívali je jako lidské štíty, kdy jim bránili uniknout do bezpečí, což islamisté z Hamásu napodobovali na mnoha místech v Pásmu Gazy.

Hamás, tedy Hnutí islámského odporu (Harakat al-Muqawama al-Islamíja), si vybudoval v Pásmu Gazy pevnou pozici mimo jiné i díky tomu, že se původně věnoval pomoci obyčejným Palestincům, v neradostných podmínkách uzavřeným v malé enklávě s největší hustotou zalidnění, okupované Izraelem. Což byla taktika, kterou převzal od Muslimského bratrstva, působícího v sousedním Egyptě, díky níž Gazané neviděli členy Hamásu jen jako bojovníky s kalašnikovem, ale i jako zástupce politického, všelidového hnutí. Díky podpoře velké části místního obyvatelstva tak po ukončení izraelské okupace Pásma Gazy mohl Hamás v roce 2006 vyhrát zdejší volby a nakonec tu i nastolit diktaturu. A jak říká novinář a válečný reportér Jakub Szántó: „Gaza je od roku 2007 po krvavém převratu, který tam Hamás provedl, islamistická diktatura, která tam ovládá úplně všechno, včetně represivního aparátu.“

Vzhledem k tomu, že největší část obyvatelstva Pásma Gazy tvoří děti a mládež, si tu Hamás stihl za 17 let své vlády v nové generaci vyznávající islám vychovat stoupence, pro které „džihád je jejich cestou“. A nejsmutnější na tom je, že k tomu docházelo pod patronací OSN, respektive ve školách agentury, označované zkratkou UNRWA (Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě), provozující 183 škol, které navštěvovali desítky tisíc palestinských žáků. Přičemž už roku 2022 dvě školy této agentury v Gaze pod sebou měly náhodně odhalené tunely, teroristy používané k přepravě bojovníků a munice. A není bez zajímavosti, že nyní, přesněji v sobotu 9. prosince, kdy na severu opět došlo k prudkým střetům, boje ukázaly, jak hluboko zapustili teroristé kořeny v civilní infrastruktuře. Neboť jeden ze střetů se odehrál v mešitě a jiný pak ve škole organizace UNRWA. Konkrétně jednotky pěší brigády Kfir narazily na buňku Hamásu ve škole ve čtvrti Shejaiya ve městě Gaza, kdy po tom, co tu vojáci eliminovali palestinské džihádisty, ve školních třídách našli zbraně a vojenské vybavení.

Organizace UNRWA v minulých letech mnohokrát čelila ze strany západních států obvinění, že její školy „pravidelně vyzývají k vraždění Židů a vytvářejí učební materiály, které oslavují terorismus, podporují mučednictví, démonizují Izraelce a podněcují antisemitismus“. Dokonce i Evropský parlament „vyjádřil politování“ nad problematickým a nenávistným obsahem palestinských školních učebnic. Neboť jak o tom rozhodli ministři školství EU v Paříži už 17. března 2015, finanční podpora EU v oblasti vzdělávání měla být Palestincům poskytována pouze pod podmínkou, že obsah učebnic bude sladěn s normami UNESCO. V roce 2019, kdy Kanada pozastavila financování UNRWA, k tomu nakonec i Michael Mostyn, generální ředitel B'nai Brith Canada, řekl: „Zatímco podpora Palestinců, kteří to nejvíce potřebují, je chvályhodný cíl, existuje  řada důkazů, že školy UNRWA indoktrinují palestinské děti spíše k antisemitismu a věčné válce, než k míru a toleranci.“ Tedy v Pásmu Gazy ve školách Úřadu OSN, o čemž generální tajemník OSN António Guterres zarytě mlčí, tak skutečně mladí Palestinci byli řadu let nabádáni k džihádu mečem, tedy ozbrojenému boji. Kde ale přišli k tomu u nich 7. října se projevujícímu sadismu, jejich sklonu ke krutosti?

Lidé nemají žádný gen pro zlo, ani gen pro sadismus, jak říká v jednom z rozhovorů psychiatr profesor Cyril Höschl. K tomu však podotýká: „Ale nedávno jsem slyšel jednoho experta z Blízkého východu, který na příkladu Gazy ukazoval, že tamní civilisté nejsou tak nevinní jako civilisté jinde. Žijí tam lidé vychovávaní od plenek k nenávisti. Když dospějí do puberty, klidně ufiknou šavlí hlavu Židovi, volají pak domů mamince, pouštějí jí záběry té useknuté hlavy a chlubí se, že mají zářez na pažbě. Spáchá-li zlo někdo tady, někoho zavraždí, mívá výčitky svědomí nebo se jde přinejmenším ožrat do hospody, protože ze sebe nemá dobrý pocit, byť si to nechce připustit. Oni jdou zabíjení oslavovat, jsou ve zlu vychovaní, je to jejich svaté poslání. Ideologie fanatické podoby náboženství coby snímač hříchů se do nich pumpuje od dětství. Alláh to chce, já nic, já muzikant. Právě na jejich příkladu lze ukázat, že jsou na planetě ostrůvky, kde je zlo zakořeněno hlouběji než jinde.“

Projevem tohoto zla bylo i brutální sexuální násilí, korunované systematickým mrzačením genitálií, které na schůzi OSN početnému publiku, včetně diplomatů z desítek zemí, na počátku prosince opsali izraelští záchranáři. Kdy pak Meni Binjamin, vedoucí Mezinárodní jednotky izraelské policie pro vyšetřování zločinu v rozhovoru pro New York Times uvedl, že teroristé z Hamásu neznásilňovali jen ženy, ale i muže: „Vyšetřujeme sexuální zločiny spáchané jak na ženách, tak na mužích. Spáchána byla mimořádně brutální znásilnění. Nejextrémnější sexuální zneužívání na mužích i ženách, jaké jsme kdy viděli.“

Válečné zločiny ve formě sexuálního násilí, objevující se prakticky ve všech minulých válkách, nebyly dlouhou dobu stíhány. Ke klíčovým změnám došlo až v devadesátých letech minulého století v rámci stíhání zločinů při genocidě ve Rwandě a válkách v Jugoslávii. Důležitou roli v tom sehrála Patricia Sellersová, americká právnička, která se zaměřovala na vyšetřování válečných zločinů v sexuální oblasti proti ženám i  mužům, k nimž docházelo i v minulosti. Mnohdy se totiž zapomíná například na to, k čemu že docházelo po bitvě  o Monte Cassino, přezdívané Verdun 2. světové války. Jak říká Vladimír Dzuro, bývalý vyšetřovatel Mezinárodního tribunálu ICTY a nynější šéf kanceláře Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku: „Známý je případ po bitvě u Monte Casina v Itálii, kde bylo znásilněno 2 000 žen a asi 600 mužů.“

Když tu už mluvíme o právu a válečných zločinech, bude dobré si připomenout, že často dnes diskutované právo Izraele na sebeobranu podle článku 51 Charty Organizace spojených národů je nesporné, i když pak musí rozlišovat mezi civilisty a bojovníky, mezi civilními objekty a vojenskými cíli. Jak však profesor Stefan Talmon, uznávaný expert v oblasti mezinárodního práva a práva Evropské unie, jakož i ředitel Institutu pro mezinárodní právo veřejné na Univerzitě v Bonnu k tomu dodává, došla většina odborníků na mezinárodní právo k závěru, že pokud se Hamás schovává ve školách, mešitách, nemocnicích a provozuje tu velitelská centra, „stávají se tyto objekty legitimními vojenskými cíli." A jak on sám říká, pokud Hamás umístí raketové zařízení v civilní čtvrti, má Izrael právo „na toto raketové zařízení zaútočit, a to i na úkor toho, čemu se mezi civilním obyvatelstvem říká ‚vedlejší škody‘. A tyto vedlejší škody mohou být v závislosti na vojenském cíli a potřebě i velmi vysoké.“

V důsledku nárůstu právě takovýchto civilních ztrát v Pásmu Gazy mezinárodní společenství postupně začalo ztrácet ze zřetele fakt, že za brigádami Hamásu na území Izraele v místech narušené hranice pronikaly 7. října i hordy palestinských civilistů, zpravidla vyzbrojených noži, co nehodlali v izraelských domech jenom rabovat, ale i za Hamásem slíbenou odměnu odsud na motorkách odvážet rukojmí, či ubodat zdejší osazenstvo, případně jej před tím ještě znásilnit. Zde je třeba si ale uvědomit, že pokud gazanští pachatelé těchto hrůzných skutků nebudou stíháni a potrestáni, budou žít v představě, že i další nekalé skutky jim projdou. Jenže namísto toho se na masových shromážděních v evropských velkoměstech, jako v Londýně či Paříži, ozývá volání po stíhání izraelských vojáků, údajně „vraždících nevinné civilisty“, čemuž přitakává řada levicových politiků „soucítících s palestinskými dětmi a ženami“.

Manželka izraelského prezidenta Michal Herzogová rovněž soucítí s palestinskými ženami a dětmi, trpícími v Gaze následky války, kterou zahájil Hamás: „Věřím, že si zaslouží pomoc a podporu. To však neznamená, že se vymažou zvěrstva spáchaná palestinskými teroristy 7. října. Mlčení mezinárodních organizací hájících lidská práva a neochota věřit izraelským ženám tváří v tvář zdrcujícím důkazům byly zničující.“ Popravdě řečeno, v případě vyšetřování a stíhání brutálního sexuálního násilí bude zřejmě třeba více apelovat na muže ovlivňující mezinárodní politickou scénu. A ty z nich, co horují pro Palestinu “od řeky k moři“ vyzvat, aby se vžili do kůže masakrovaných Židů a zkusili si představit, jak i je teroristé v některém z kibuců brutálně znásilňují, či do konečníku, jako ženám do vagíny, jim cpou hřebíky a jiné ostré předměty. Nebo že jim, jako 7. října Izraelcům, uřežou penis a nacpou jim ho do úst, aby se tímto, soudě dle výkřiků džihádistů, jejich Bůh stal převelikým...

A pokud jde pak o údajné vraždy civilistů v Pásmu Gazy, je třeba si jednou provždy udělat v této věci jasno. I těm největším zabedněncům doložit, proč nelze osočovat izraelské vojáky z takovéhoto trestného činu a vytrubovat do světa, že snahy Izraelských obranných sil (IDF) o likvidaci Hamásu je „neomlouvají z vraždění palestinských civilistů“, či snad dokonce palestinských dětí. Neboť na rozdíl od bojovníků Hamásu a Palestinského islámského džihádu, co 7. října mučili a vraždili nejen izraelské ženy a muže, ale i jejich děti, žádné palestinské civilisty izraelští vojáci v Pásmu Gazy nevraždí. A kdo něco takového tvrdí, zcela evidentně, i když třeba z různých pohnutek, jen sprostě lže.

Neboť trestný čin vraždy páchá jenom ten, kdo jiného člověka úmyslně usmrtí (prostá vražda), nebo jiného člověka úmyslně usmrtí s rozmyslem, nebo po předchozím uvážení. Jde tak o jednání, kterým pachatel úmyslně zbaví jiného člověka života, přičemž nezáleží na tom, zda vraždu spáchá zastřelením, probodnutím, nebo třeba podáním jedu. A pokud budeme hovořit o zabití, pak u trestného činu zabití dochází k úmyslnému usmrcení člověka, ale na rozdíl od vraždy k němu musí dojít v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, kdy právní řád hovoří o „méně závažném“ jednání, pro které je také trestním zákoníkem v mnoha zemích stanoven nižší trest.

Tedy v případě bojů, probíhajících na území Pásma Gazy, kdy například v důsledku bombardování některého z legitimních vojenských cílů dojde k usmrcení palestinského civilisty v jeho troskách, nedochází k „úmyslnému usmrcení“ tohoto člověka. Tudíž zde nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nemůže hovořit o izraelskými vojáky spáchané vraždě civilisty, ba ani o jeho úmyslném zabití.