Jak nás školí novináři

Při narůstajících počtech civilních obětí v Pásmu Gazy se novináři zpravidla vyhýbají srovnání současného boje o Gazu s bojem o irácký Mosul, i když tu najdeme mnoho styčných bodů.   

Nejspíše proto, že v Mosulu, druhém největším městě Iráku, při jeho osvobozování zahynulo 40 000 skutečně nevinných civilistů. Přičemž v březnu 2017 jich zemřelo nejvíce od počátku bojů s Islámským státem (IS), kdy nálet na čtvrť al-Džadída byl označován za jeden z nejkrvavějších. Po osvobození Mosulu iráckou armádou za pomoci mezinárodní koalice vedené Spojenými státy se po městě povalovala hnijící těla džihádistů i civilistů a záchranáři tu nacházeli stovky těl žen a dětí, co zemřely pod troskami. Neboť teroristé z Islámského státu systematicky přesouvali civilisty do bojové zóny v západním Mosulu a využívali je jako lidské štíty, když jim bránili uniknout do bezpečí. Což džihádisté z Hamásu napodobují na mnoha místech v Gaze.

A tak úřady ovládané Hamásem na konci loňského roku uváděly, že v řadách obětí probíhajících bojů v Pásmu Gazy je na 8 000 dětí a 6 200 žen, k čemuž světové agentury vesměs dodávaly, že tyto údaje nelze nezávisle ověřit. Ovšem OSN i celá řada západních politiků na základě těchto zpráv na Izrael apelují, aby ukončil invazi do Gazy. K tomu americký ministr zahraničí Antony Blinken poznamenal, že zatímco mnohé země volají po konci války v Pásmu Gazy, neslyší téměř žádné výzvy směrem k palestinskému hnutí Hamás: „Je pro mne zarážející, že zatímco slyšíme mnohé země vyzývat k ukončení tohoto konfliktu, což bychom všichni rádi viděli, neslyším prakticky nikoho říkat, požadovat po Hamásu, aby se přestal skrývat za civilisty, aby složil zbraně, aby se vzdal. Jak je možné, že žádné požadavky nemíří na agresora a všechny požadavky míří na oběť?“ dodal k tomu.

Izrael dával opakovaně najevo, že pachatele a organizátory útoku ze 7. října čeká smrt, což znovu potvrdil i šéf Mosadu David Barnea, když prohlásil : „Ať každá arabská matka ví, že pokud se její syn podílel na masakru ze 7. října, jeho krev padá na jeho vlastní hlavu.“ Jako když izraelský dron v úterý 2. ledna poblíž Bejrútu zabil mezinárodně hledaného teroristu Sáliha Arúrího, zástupce předsedy politického byra Hamásu a jednoho ze zakladatelů brigád al-Kassám. V reakci na tuto událost hnutí Hamás ihned zastavilo veškerá jednání o možném propouštění izraelských rukojmích, unesených do Pásma Gazy. O smrti Sáliha Arúrího informovaly všechny západní tiskové agentury, izraelská armáda událost nekomentovala.

Libanonský premiér Nadžíb Míkátí útok odsoudil jako další zločin Izraele a stejně tak jako zdejší Hizballáh prohlásil, že atentát na nejvyšší představitele Hamásu v Bejrútu považuje za vážný útok na Libanon. „Zabití Sáliha al-Arúrího spolu s dalšími členy al-Kassámu nezůstane bez odezvy a trestu,“ dodal k tomu Hizballáh ve svém vlastním prohlášení. V následujících dnech Hizballáh zintenzivnil ostřelování izraelského území raketami a zaútočil na základnu izraelského letectva na hoře Meron, kde poškodil radarové kopule protitankovými střelami letícími v malé výšce, které tak systém Železná kopule (Iron Dome) nedokáže zachytit. Náčelník generálního štábu izraelské armády Herzi Halevi v neděli 7. ledna řekl, že Hizballáh již za nejnovější útoky na Izrael „zaplatil sedmi mrtvými, zaplatil také dvěma velmi, velmi důležitými cíli a my navyšujeme cenu, kterou platí.“ Při odvetných izraelských úderech na jihu Libanonu byl zabit i Visám Tavíl, jeden z velitelů elitních jednotek Hizballáhu, jak s odvoláním na zdroje z bezpečnostních kruhů uvedla v pondělí agentura Reuters.

Blízkovýchodní vůdci, se kterými se setkal 2. ledna americký ministr zahraničí Antony Blinken, dle jeho slov nestojí o další vystupňování konfliktu mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás a jeho spojencem Hisballáhem. Pokud by se však Hizballáh (a spolu s ním prakticky celý Libanon, jak tomu nasvědčovala slova libanonského premiéra po atentátu na nejvyšší představitele Hamásu v Bejrútu) nakonec do války s Izraelem naplno zapojil, pak by Izrael nejspíše čekala ještě větší vojenská operace, než jakou byla 34 dnů trvající  invaze do Libanonu v roce 2006. A jednotky Izraelských obranných sil (IDF) by to neměly nikterak jednoduché. Neboť zpravodajské informace naznačují, že v jižním Libanonu existuje rozsáhlá síť tunelů Hizballáhu, hluboká a víceúrovňová, kdy ty největší z nich slouží k přesunu vojenských vozidel, přičemž jejich souhrnná délka dosahuje stovek kilometrů. A není bez zajímavosti, že rozsáhlá spleť podzemních úkrytů se tu zrodila dříve než obdobný, i když méně dokonalý projekt v Pásmu Gazy, při jehož budování se Gazané měli od koho učit.

Několik představitelů Hamásu se usídlilo také v Turecku, kde nad nimi drží ochrannou ruku turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který už několikrát veřejně prohlásil, že členové Hamásu nejsou teroristé, ale „bojovníci za svobodu“. Proto také v úterý 2. ledna v Istanbulu policie zadržela 33 podezřelých osob, které měly spolupracovat s izraelskou zpravodajskou službou Mosad na „spiknutí“, během něhož mělo dojít ke sledování a následnému únosu cizinců (činitelů Hamásu) z území Turecka. Jak o tom Informoval turecký list Daily Sabah, podle kterého hlavní prokuratura vydala zatykač na celkem 46 osob.

Ovšem boží mlýny melou pomalu, ale jistě, jak říká naše přísloví, vyjadřující neodvratný (byť i opožděný) trest za zlý čin. Izraelský parlament (Kneset) začátkem prosince odhlasoval vytvoření podvýboru jako právního rámce pro stíhání teroristů z Hamásu, podílejících se na masakru ze 7. října. A izraelští vyšetřovatelé a státní zástupci pro chystaný soudní proces shromažďují četná svědectví o závažných sexuálních útocích, upalování dětí a amputacích končetin, či jiných zvěrstvech, kterých se dopustil Hamás. "Stát Izrael se nikdy předtím nezabýval zločiny a vyšetřováním takovéhoto rozsahu," řekl k tomu bývalý zástupce izraelského generálního prokurátora Roi Sheindorf. Podle izraelských zdrojů tak dojde na soudní proces, který bude největším a nejvýznamnějším procesem od počátku 60. let, kdy Izrael po šestnácti letech od konce druhé světové války dopadl, soudil a popravil bývalého nacistického funkcionáře Adolfa Eichmanna, architekta holocaustu.

Krátké jednání mezi prezidentem Palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem a izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem v únoru 2012 nebylo než taktickým manévrováním Palestinské samosprávy mezi apelem v OSN a kompromisním dialogem s izraelskými politickými špičkami. V té době už začalo v izraelském Knesetu klíčit podezření, že pokud dojde k pokroku při uznávání státní suverenity Palestinské samosprávy na půdě mezinárodních institucí, může se tam objevit snaha o vyšetřování údajných izraelských válečných zločinů. Neboť málo kdo si uvědomuje, že před současným největším konfliktem, mezi lety 2008 až 2023, docházelo k řadě útoků Hamásu s následnou izraelskou odvetou, i když v případě takovýchto střetů nelze zapomínat ani na Palestinský islámský džihád (PIJ), který je po Hamásu druhou největší ozbrojenou teroristickou skupinou v Pásmu Gazy. Ovšem je třeba si uvědomit, že v řadách obou těchto Izraelem potíraných teroristických skupin bojují (i když jen někteří) obyvatelé Pásma Gazy, tudíž vesměs Palestinci.

Jak o tom informovala všechna světová média, podala Jihoafrická republika (JR) v pátek 29. prosince 2023 u Mezinárodního soudního dvora podnět, v němž Izrael viní z toho, že na Palestincích páchá genocidu. Kdy žádá, aby se u Mezinárodního soudního dvora (MSD), který je základním soudním orgánem OSN a sídlí v nizozemském Haagu, zpovídal Izrael z válečných zločinů, páchaných na obyvatelstvu Pásma Gazy. K tomu izraelské ministerstvo zahraničí ve svém prohlášení uvedlo, že jde o nepodložené obvinění a zdůraznilo, že Izrael vede válku s hnutím Hamás, nikoli s obyvateli Gazy. Tedy každý, kdo není mdlého rozumu, jihoafrickým politikům nemůže tleskat. Ovšem naši novináři, o podnětu Jihoafrické republiky a jeho souvislostech nás „nestranně“ informující, se tváří, jako by nikdy nečetli svého času u nás hojně zmiňovaný článek Zastřel svého bělocha, od ekonoma a publicisty Vladimíra Pikory, kde mimo jiné stálo:

„Poslední statistika říká, že být farmářem je v JAR nejnebezpečnějším povoláním. Farmář tu má dvakrát vyšší pravděpodobnost úmrtí v práci než policista. Každých pět dní je v průměru zabit jeden bílý farmář. To by znamenalo, že za rok jich letos zahyne 72. Jenže může to být i horší. V roce 2016 jich bylo zastřeleno hned 82. Běloši se stali štvanou zvěří. Časopis Newsweek přitom otevřeně píše, že policie nad tím přivírá oči. Z očí do očí mi lidé řekli, že to je ještě horší, než Newsweek píše, a tlak na bělochy je vlastně nepřímo podporován i jihoafrickými politiky. Zajímavé je, že napadání farem není spojeno jen s loupežemi. Je hlavně spojeno s ohromnou brutalitou. Farmáři obvykle nejsou „jen“ zastřeleni. Mnozí jsou předtím dlouze mučeni neslýchaným způsobem, jako je napichování na hák, vláčení za autem a podobně.“

K této citaci je pro úplnost třeba dodat, že v Jihoafrické republice, zemi s nejvyšší mírou kriminality na světě, podle oficiálních statistik dochází k 75 vraždám denně. A pokud jde o poslední údaje, pak od února 2022 do února 2023 v Jihoafrické republice došlo ke 27 494 případům zabití či vraždy, přičemž v zájmu politické korektnosti se nikde neuvádí barva pleti usmrcených osob. Pokud tak jihoafričtí politici hodlají Izrael, bojující s teroristy, obviňovat ze zabíjení civilních obyvatel Pásma Gazy, propalestinskými aktivisty označovaným za vraždy (i když dle všech platných definic to vraždy být nemohou), ze všeho nejdříve by si měli zamést před vlastním prahem.

Mnoho novinářů zapomíná i na britskou studii z roku 2019, o které se psalo svého času také u nás, kde se mluví o křesťanech z Blízkého východu: „Úroveň a povaha pronásledování se pravděpodobně blíží k mezinárodní definici genocidy podle definice přijaté OSN,“ jak říká zpráva britského ministerstva zahraničí. Kdy ministr Jeremy Hunt z neschopnosti čelit útlaku nejcílenější náboženské skupiny obviňuje „politickou korektnost“ a varuje, že křesťanství by mohlo z Blízkého východu zcela vymizet. Neboť jsou tu křesťané vyháněni v novodobém exodu a křesťanství by mohlo být vymazáno i v oblastech, kde jeho kořeny sahají nejdále do minulosti. K čemuž Jeremy Hunt dodává, že na Blízkém východě, kde na křesťany útočí extremistické skupiny,  jsme svědky „decimace některých nejstarších a nejtrvalejších komunit“. 

Ostatně novináře nezajímají ani nejnovější útoky na nigerijské křesťany, které zde vedle ztrát na životech mají za následek i násilné vysídlování. A tak se (s výjimkou článku na stránkách Neviditelného psa) z našich sdělovacích prostředků nedozvídáme, že nigerijské milice na Štědrý den zaútočily na 21 křesťanských vesnic, kdy podle vládních úředníků a humanitárních organizací bylo zabito téměř 200 vesničanů. Neboť jak ve svém článku říká Tomáš Zdechovský, pro mnoho nejvýznamnějších médií nebyly tyto události hodné ani kratičké zprávy, přičemž „současný laxní přístup zvláště ze strany světových médií k vraždění křesťanů lze stěží hodnotit jinak než jako naprosto tragický.“

Jinak řečeno, když mluví někdo o situaci na Blízkém východě, neměl by zavírat oči před danou realitou. Jako když řada novinářů spolu s propalestinskými aktivisty nahlíží na Palestince z Pásma Gazy prizmatem svých vlastních preferencí a hodnot, mnohdy i s jistou averzí vůči židovskému státu. A předpokládají, že Palestinci si žádají budoucnost plnou prosperity, svobody a míru, protože právě po tom touží. Jenže palestinská představa lepší budoucnosti se upíná k džihádu. Motivace drtivé většiny z nich ve skutečnosti netkví v prosperitě Gazy, ale v Palestině „od řeky k moři“. Tedy ve zničení Státu Izrael spojeném s potíráním Židů, což není než genocida.