Poltergeist existuje ! Tak proč nám vědci lžou ? (I)

V minulých dnech mne při brouzdání po internetu upoutal článek Miloslava Pouzara, který se zamýšlí nad některými aspekty moderní vědy : "Vždycky když na mě z nějakého masmédia vybafne formulka „vědci zjistili", zacloumá mnou příboj ne­vole. Nic netušící konzument informací je pomocí uvedeného zaklínadla manipulován k tomu, aby uvěřil, že sdělení, které bude následovat je pravdivé a nezpochyb­nitelné. Vě­dec má v rámci této formulky vlastnosti a schopnosti samotného Boha - předpokládá se hlavně jeho morální bezúhonnost, absolutní objektivita a oborová vševědoucnost. Skutečnost je ovšem jiná - vě­decká obec je plná ptáčků nadšeně pějících píseň svých chlebodárců, ješitných tvrdolebců zu­řivě se bijících za svou osobní víru data ne­data, i kariéristických pochlebovačů a podkuřovačů, jejichž schop­nost chytat ten správný vítr dalece pře­sahuje všechny jejich ostatní schopnosti. Vzhledem k ohromnému množství lidí, kteří se považují a jsou považováni za vědce, tomu ani nemůže být jinak." Autor též mluví o "hromadění systematicky zkreslených dat, která jsou dále deformována procesem je­jich zveřejňování. Takto prováděná věda bo­hužel poměrně často lže." (Miloslav Pouzar - Ani vědcům nelze věřit všechno, Neviditelný pes, 5. ledna 2010).

Já osobně bych nebyl tak radikální, dle mého soudu nikdy nelže věda, ale jenom někteří vědci. Věda sama ob­sahuje určitý ozdravný proces, který postupně opravuje všechny mylné názory i všechna zkreslení pů­vodních poznatků (ovšem bez nějakých časových limitů, někdy po roce, někdy třeba po sto letech). To platí jistě i pro řadu fenoménů, řazených obecně mezi anomální jevy. Vždyť ještě v 80. letech 20. století se v Čechách našla řada vědců, kteří fenomén kulového blesku jednoduše smetli ze stolu s tím, že ku­lový blesk vlastně neexistuje. Možná se tak v dohledné době dočkáme i revize pohledu na neobvyklý feno­mén, pro který se vžil (dost nešťastně) termín poltergeist. Tento termín pochází z německého zá­kladu poltern (bouchat, hřmotit, rámusit, řádit) a Geist (duch, strašidlo), pro nějž je v češtině nejčastěji užíván poe­tický překlad "hlomozící duch", přičemž v literatuře anglosaské provenience se můžeme se­tkat i s termí­nem "noisy spirit" (hlučný duch). Ale fenomén "hlomozícího ducha" je těžké pochopit bez maličké ex­kurze do 19. století, kdy se začala psát historie hnutí, kterému dnes říkáme spiritizmus.

První předzvěsti spiritizmu nacházíme v nejstarším městě světa - Jerichu. V předkeramickém Jerichu, které vznikalo již v mladší době kamenné (neolitu), bývala lebka zesnulého uložena v domě pod podla­hou. Z toho je zřejmé, že staří Jerišané před 10 000 lety věřili v nějakou podobu posmrtného života, při­čemž jejich chování nebylo motivováno ani tak strachem z mrtvého, jako spíše důvěrou v jeho ochranu

a moudré vedení potomků. S největší pravděpodobností tedy obyvatelé neolitického Jericha věřili v mož­nost navázání kontaktu se záhrobím. O takovýchto praktikách na území starověké Palestiny hovoří sta­rozákonní texty. Podle nich měl kolem roku 1025 př. n.l. Saul "vymýtit ze země vyvolavače duchů ze­mřelých", aby pak (kázal vodu a pil víno) navštívil sám ženu z Én-dóru a nechal si přivolat ducha zesnu­lého Samuela.

Spiritizmem (z anglického spirit = duch, mysl, přízrak) na rozdíl od spiritualizmu rozumíme pověrečnou víru v duchy, zvláště zemřelých osob, a v možnost komunikace s nimi. Spiritistické hnutí v dnešním slova smyslu se formovalo de facto až na konci čtyřicátých let 19. století, kdy bylo ve svých prvopočát­cích spojováno se spiritualitou (duchovností), přičemž pod "spiritualizmem" se rozumí názor, že bytí je duchovní povahy. Novodobý spiritizmus je pak soustavou věroučných praktik a názorů zaměřených ke spo­jení s duchy (dušemi zemřelých), projevujících se prostřednictvím médií (z latinského medium = pro­středí, prostředník), tedy prostředníků mezi záhrobím a pozemským životem, a to buď inkarnací, kdy duch "posedne" médium, nebo rozličnými zvuky v nábytku, otevíráním a zavíráním dveří, pohybem a nadzvedáváním stolu a podobně.

U kolébky spiritistického hnutí stály dvě mladé Američanky - sestry Margareta a Kateřina  Foxovy z Rochestru. V únoru roku 1848 se poprvé v bytě manželů Foxových z Hydesville ozvalo tajemné praskání, které poděsilo celou rodinu včetně dcer pana Foxe. Tajemné zvuky, den o de dne silnější,

vycházely jak ze zdí, tak i z podlahy, ze skříní, stolů či židlí. Sousedé tehdy nařkli obě sestry z obcování s nečistými duchy. V dubnu téhož roku se Foxovi (část rodiny) odstěhovali k příbuzným do Rochestru v domnění, že těmto jevům uniknou, neboť nikdo netušil, že namísto v nečistých silách či zá­hrobí je třeba hledat původ všeho záhadného dění ve fyzikálních jevech. V novém bydlišti nejenže zá­hadné jevy neustávaly, ale byly ještě silnější. K praskání a klepání se mělo nakonec přidružit i pohybo­vání se a vznášení různých před­mětů a další nepochopitelné jevy.

Celou záležitost vyšetřovala zvláštní komise, která se nedopátrala podvodu, ani původce jevů. Bylo proto rozhodnuto prozkoumat neobvyklé jevy veřejně. Po řadě soukromých seancí byla nakonec uspo­řádána v Korintském sále veřejná produkce, na které se mohli pochybovači o úkazech sami přesvědčit. A jak už tomu tak v Americe bývá, obě sestry byly pod vedením šikovného manažera nakonec vtaženy do lukra­tivních kabaretních představení po vzoru atrakcí, které tehdy v Americe provozoval první milionář ve světě šoubyznysu - P. T. Barnum. V americkém tisku se rozhořely vášnivé diskuze na téma seancí sester Foxových, zástupci vědecké obce vyšetřovali jak obě sestry, tak podivné jevy, přičemž se objevovala nejrůznější krkolomná vysvětlení a závěry. Ale když se dva perou, třetí se směje, jak se říká. Záhadné jevy nakonec interpretoval Andrew Jackson Dawis spiritistickou teorií o původu světa a soustavě duchovních bytostí. Záhy se objevila v Americe i jiná média a celá záležitost pře­rostla ve spiritistickou horečku. Po řadě let, kdy Margareta i Kateřina Foxovy propadly alkoholu, se za pravé "médium" prohlásila jejich setra Lea a Margareta s Kateřinou údajně prohlásily, že celou dobu své publi­kum klamaly.

První vlna spiritizmu zasáhla Anglii, Francii a Německo již na počátku padesátých let. Snad nejhlubší kořeny zapustil spiritizmus ve Francii, kde toto učení hlásal Allan Kardec (vlastním jménem Hippolite Ri­vail), jehož pět knih, vydaných v letech 1857–1868 bývá považováno za fundament spiritistických nauk, po něm pak přebírá žezlo spiritizmu Léon Denis. Ve Francii a ve Švýcar­sku spiritizmem nasákla i protestantská církev, o spiritizmu se zde přednášelo dokonce na teologických fakultách. V roce 1889 se již v Paříži v místnostech Velkého Orientu konal první sjezd francouzských spiritistů, v roce 1900 pak spiritisté pořádají mezinárodní Spiritualistický kongres. Mezi přívržence spiriti­zmu patřila celá řada významných osobností, mimo jiné i Heinrich Heine a Victor Hugo. Už se slečnami Foxovými se údajní duchové domlouvali "rappingem", tedy klepáním. Vic­tor Hugo, který tyto zvuky přičítal duchu zemřelé dcery, naslouchal r. 1871 po několik nocí záhadnému klepání ve svém bytě. Nejsilnější projev si pak zaznamenal do deníku: "této noci, asi ke druhé hodině, opět se ozvaly údery na dveře tak silné a stále se opakující, že jsem vstal a šel otevřít. Nebylo tam ni­koho a přec musel tam kdosi být. Credo in deum aeternum et in animal immortalem."

Do Čech přichází spiritizmus z Německa. Jeho největšími propagátory byli továrníci Knotkové z Jičína a továrník Ettrich z Trutnova. Není tedy divu, že se počátkem 80. let 19. století uhnízdil spiritizmus v Pod­krkonoší (kraj jilemnický, vysocký a semilský), kde se s ním setkal i semilský advokát Antonín Zeman, veřejnosti známější jako prozaik Antal Stašek. Spiritizmus se zde šířil takovou měrou, že se rozhodlo Okresní hejtmanství v Semilech roku 1902 úředně zakročit, v roce 1904 vydává i Okresní hejtmanství v Nové Pace zákaz "pořádání spiritistických schůzí". Ovšem Antal Stašek, který se zajímal o spi­ritizmus tak dalece, že se sám zúčastnil mnoha seancí, nebyl kritikem spiritizmu a ani jej neodsuzoval, jak tvrdí někteří "znalci". Stašek byl toho mínění, že "lidu českému bylo duchověrectví náboženskou re­formací; pojal je v sebe se vší mu vrozenou vznětlivostí, ba s plamenem vášnivosti, jako by mysticismus našich předků, starých Českých bratří, ožil a obrodil se v horském současném pokolení... Mravní lidé stali se ještě mravnějšími, lidé pokažení lepšími. Pijáci zanechali kořalky; tuláci chopili se práce; nezna­bozi obraceli se na víru, na duchu slepí počali vidět; na duchu kulhaví počali chodit." Mezi málo známá fakta patří skutečnost, že další knihu (Za pravdou,1920) o našich horských spiritistech napsal i profesor František Jezdinský, který v Podkrkonoší studoval projevy mediumity. Vůdčí osobností a organizátorem českých spiritistů byl spisovavatel Karel Sezemský.V roce 1904 vydává Okresní hejtmanství v Nové Pace zákaz pořádání jakýchkoliv spiritistických schůzí.

Katolická církev se veřejně distancovala od spiritizmu prohlášením Sv. Officia v roce 1917, tedy  dávno po tom, co se do výkladu průvodních jevů spiritistických seancí zapojili vědci. Vedle nadšených propa­gátorů zá­hrobního života se totiž začali záhy na seancích objevovat i nejrůznější badatelé, vybavení měřícími přístroji. Některé z nich sice spiritisté utvrdili ve všeobecné víře v nesmrtelnost lidské duše, řadě badatelů však pomohla média nashromáždit fakta, která jasně hovořila o tom, že pozorované jevy nelze spojovat s nadpřirozenem. Tito badatelé se řídili rozumnou zásadou, podle které jsou fakta a teorie dvě rozdílné věci, pročež také nespojovali fakta ze spiritistických seancí se spiritistickými teoriemi nebo nau­kami.

A tak v roce 1854 vydává francouzský badatel a politik hrabě Agénor de Gasparin svoji knihu Science versus Spiritualism (Paris 1854, New York 1857), ve které popisuje experimenty ze Švý­carska. Dochází zde k závěru, že všechny jím studované fyzikální jevy ze spiritistických seancí je možné připsat

působení přirozených příčin a že zde není místo pro zázraky, působení duchů, ani nečistých (ďá­belských či pekelných) sil. V roce 1855, v návaznosti na Gasparinovu publikaci, vydává pak ženevský univerzitní profesor Marc Thury své dílo Les tables parlantes (Mluvící stolky), o kterém se v našich vědeckých kruzích traduje, že představuje obhajobu a propagaci spiritismu. Ve skutečnosti ovšem prof. Thury ve svém díle vyvrací všechna spiri­tistická vysvětlení oněch záhadných zvuků ve stol­cích, ve stěnách či podlahách, přičemž tyto zvukové efekty připisuje dosud neznámé síle (energii), kte­rou nazývá "ektenickou".

Tři roky před svým úmrtím vydává pensylvánský univerzitní profesor Robert Hare - jako jeden z prvních přírodovědců v Americe studující záhadné fyzikální jevy ze spiritistických seancí - svoji knihu Experimental investigation of the spirit manifestations (New York, 1855), obsahující nákresy jed­nodu­chých zařízení, sestavených pro experimenty. Na základě svého experimentálního výzkumu do­chází chemik Hare k závěru, že všechny jím pozorované jevy nejsou triky, ani podvody, nýbrž jsou pro­jevem dosud neznámé síly (energie). Se svými závěry a podrobnostmi experimentů R. Hare pak obe­známil  v srpnu r. 1855 slovutnou Americkou společnost pro podporu věd, jejímž byl členem.

Dochoval se také dopis fyzika C. F. Varleye, spolupracovníka Williama Thomsona na projektu podmořského transatlantického kabelu, adresovaný dalšímu z tehdy uznávaných fyziků - prof. Johnu Tyndallovi. V tomto dopise z 19. května 1868 popisuje Varley zvukové efekty seancí těmito slovy: "...ozývaly se zvuky ve stěnách, pažení, v našich židlích, jimiž to zřetelně zmítalo. A při různých příleži­tostech dunělo všechno tak znatelně, že to současně vzbudilo pozornost u všech." Podobně ang­lický fyzik a chemik Wil­liam Crookes, člen Královské splečnosti věd, ve svém článku z června roku 1870 mimo jiné praví: "Že se dějí různé fyzikální úkazy, jako například pohyby hmotných předmětů a zvuky podobné elektrickým ra­nám za podmínek, za nichž není možné je vysvětlit žádným dosud známým přírodním zákonem, je fakt, pro mne zcela stejně nepopíratelný, jako nejelementárnější fakt chemie." Pro tento výrok byl něko­lika svými kritiky Crookes označen za stoupence spiritismu, i když se od spiritistického učení tehdy veřejně distancoval.

Ve svém článku, který přinesl časopis Quarterly Journal of Science 1. října 1871, Crookes říká: "Někteří kritici dopustili se však omylu, že hledí na mne jako na zastánce zcela určitých názorů, jež mi ráčí připi­sovat, ač bylo v pravdě jediným účelem poctivé vylíčení věci a nejednalo se mi o žádný projev mínění. Spletli si ze svých domněnek slaměné panáky a do těch nyní rázně buší, domnívajíce se, že se tím do­týkají mé osoby." Dále pak píše: "Zdá-li se nový fakt odporovat tomu, co se jmenuje přírodním zákonem, nedokazuje to, že tvrzený fakt je falešný, nýbrž jen, že jsme se dosud nenaučili správně znát všechny přírodní zákony". K tomu pak ještě podotýká: "Nechci stavět žádné hypotézy, nebo jakékoli teorie. Ru­čím jen za jistá fakta, a mým jediným cílem je pravda...Teprve když jsem tato fakta viděl alespoň             šestkrát a prozkoumal je se vší mně možnou kritickou ostrostí, byl jsem přesvědčen o jejich objektivní skuteč­nosti."                                

Ještě ke konci 19. století vášnivé vědecké diskuze na téma "klepání ve stolcích" nebraly konce. A tak vědecká obec netrpělivě očekávala tiskem avizované vyjádření takové kapacity, jakou byl profesor Ce­sare Lombroso, italský psychiatr, antropolog a kriminolog, představitel italské pozitivistické kri­minolo­gické školy, zakladatel biologické školy v kriminologii a propagátor antropometrie. Lombroso, vlastním jménem Ezechia Marco Lombroso, vystudoval medicínu v Padově, Paříži a Vídni. Roku 1859 prošel válečnými operacemi proti Rakousku jako vojenský lékař, od roku 1863 pak působil v zaří­zeních pro duševně choré, aby se nakonec roku 1876 stal profesorem soudní medicíny a hygieny v Turínu. Cesare Lombroso byl přes neudržitelnost svých teorií biologické determinace kriminálního cho­vání velkou postavou dějin kriminologie. Ukázal na nutnost studovat osobnost pachatele trestného činu (pokud chceme poznat hlubší příčiny jeho chování), za důležitý moment prevence považoval zdokonale­nou výchovu dětí a uznával i vliv prostředí. 

Lombroso, jako věhlasný kriminolog a psychiatr, se v březnu 1891 zúčastnil (tehdy vůbec poprvé) spiri­tistické seance, při které byl svědkem nejen nejrůznějšího klepání ve stěnách či v nábytku, ale i pohybu "velmi těžkých objektů bez kontaktu." Tehdy také apeluje na další úsilí, které by mělo být "nasměrováno k experimentálnímu pozorování". Lombrosův výzkum spiritistických efektů ve skutečnosti usiloval o "střádání dat a faktů, která mluví sama za sebe" za účelem jejich vědeckého vysvětlení. Vědecká obec

však jeho volání nevyslyšela. Namísto toho našla pro klepání ve stěnách a ve stolech, se kterým se ba­datelé na seancích spiritistů setkávali, skutečně "exaktní" lékařskou interpretaci - o sebe klepající žebra osob, které vedly seance... Podobně ovšem například lékař Jean Baptiste Bouillaud, člen francouzské Akademie věd, prohlásil Edisona za podvodníka a břichomluvce. Když 3. března l878 před­váděl na pařížské akademii Edisonův fonograf fyzik Theodor A. L. Du Moncel, Bouillaud ho dokonce uchopil za hrdlo s výkřikem: „Ha, bídáku, nedáme se oklamat břichomluvcem!“ Půl roku na to pak Bouillaud prohlásil, že po "zralém uvážení a prozkoumání shledal zde jen a jen břichomluvectví" a fonograf za akustickou iluzi.

Ovšem podobně naivní výklad fyzikálních jevů ze spiritistických seancí ještě dnes české veřejnosti pre­zentuje i MUDr. Jiří Heřt, místopřed­seda ČK Sisyfos, který se vypořádal se zvukovými efekty seancí, na nichž vy­stupovaly v 50. letech 19. století sestry Margareta a Kateřina Foxovy z Rochestru. MUDr. Heřt pro "klepání" na seancích sester Foxových našel fundovaný výklad, neboť jak uvádí, byl případ "vyšetřo­ván komisí tří lékařů. Ti došli k závěru, že to byly samy sestry, kdo klepal a imitoval duchy. Kromě toho také dívky podle jejich názoru vrzaly a lupaly kolenními klouby". Podle MUDr. Heřta si též sestry "přiva­zovaly provázkem k palci nohy různé předměty jako jablko, a vy­ráběly klepání" (Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc. - Spiritismus, channeling, poltergeist, Věda kontra iraciona­lita č. 4, Sborník ČKS - Sisyfos a AV ČR, Nakladatelství Věra Nosková, Praha 2008).  

Zájemce z řad fyziků si dovolím upozornit na stěžejní články Williama Crookese z odborného periodika Quarterly Journal of Science, vydávaného v Londýně : červenec 1870, červenec 1871, říjen 1871

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ - v pondělí 25. ledna