Ke konci šedesátých letech 20. století se v Československu objevuje snaha legalizovat "socialistickou" obdobu "kapitalistické" parapsychologie. Použitím přírodovědeckých metod se měly osvětlovat mimořádné jevy vázané k lidské psychice, které byly dosud nevhodně označovány za paranormální. Tohoto úkolu, dle zakladatelů psychotroniky spojeného s objektivní verifikací, se ujímá 18. března roku 1967 nová vědní disciplína, nazývaná “psychotronika“. Za její zakladatele jsou označováni Ing. Karel Drbal, PhDr. Zdeněk Rejdák a prof. MUDr. Jaroslav Stuchlík. Vlastní termín “psychotronika" byl převzat z francouzského časopisu Toule la Rádio, Electronigue-BF-Television z ledna 1955, v němž se objevuje článek „Psychotronique?". Doporučovalo se v něm doplnit technický slovník tímto novým výrazem, který navrhl Ferdinand Clerg. V březnu 1967 se z iniciativy K. Drbala a Z. Rejdáka sešlo u prof. Stuchlíka několik československých vědců a ustanovili koordinační skupinu pro psychotronický výzkum s cílem koordinovat výzkumnou činnost badatelů v této oblasti v rámci tehdejší Československé socialistické republiky. Koncem roku 1969 byla založena sekce pro psychotronický výzkum při Komitétu aplikované kybernetiky Československé vědeckotechnické společnosti. Sekce pro psychotroniku zorganizovala roku 1973 Světový kongres psychotroniky v Praze, kde svoji hypotézu o existenci energie, kterou měla být údajně nesena mentální činnost, přičemž tato měla mít podobu kvant (tzv. mentionů), přednesl matematik, fyzik a pedagog prof. František Kahuda (1911-1987). Pod jeho vedením vzniká roku 1980 Psychoenergetická laboratoř při pražské Vysoké škole chemicko-technologické. Po Kahudově smrti se na vedení laboratoře podílel mladší popularizátor psychotroniky Ing. Valdemar Grešík, jenž roku 1991 uzavíral její výzkumnou činnost jako vedoucí programu a dnes coby léčitel vede distribuční firmu, která má dodávat do téměř tisíce bylinářství a lékáren nejrůznější čaje a více jak 300 druhů léčivých bylin. Roku 1992 byla činnost Psychoenergetické laboratoře při VŠCHT definitivně ukončena.
Profesor MUDr. Jaroslav Stuchlík vystudoval psychiatrii v Curychu u profesora Paula Eugena Bleulera (1857-1939), kde se podrobně už před první světovou válkou seznámil s učením otců psychoanalýzy - k Bleulerovým asistentům patřili Carl Gustav Jung i Ludwig Binswanger a často tam z Vídně zajížděl přednášet sám Sigmund Freud. Stuchlík se měl stát po ukončení studií na jaře 1914 také Bleulerovým asistentem, jenže o prázdninách jej v Čechách zastihla válka. Než narukoval do c.k. rakousko-uherské armády, pronesl v Praze historickou přednášku o psychoanalýze, která je dnes pokládaná za její první odborný výklad v českém jazykovém prostředí. Vstoupil tím do dějin, uzavřel si však cestu ke kariéře, neboť nejvlivnější čeští psychiatři psychoanalýzou coby podezřelou novinkou z Vídně opovrhovali. Po vzniku Československa tak musel Stuchlík až do Košic, kde působil do roku 1937. I zde zůstal v úzkém kontaktu se světovou vědou, dále přednášel, publikoval a jezdil na konference. V roce 1937 opustil J. Stuchlík Košice a působil na Ministerstvu zdravotnictví v Praze. Za okupace, kdy byl suspendován, se v Praze částečně skrýval, neboť jej nacisté vedli na seznamu hledaných svobodných zednářů pod košickou adresou. Po osvobození se vrátil na Ministerstvo zdravotnictví ČSR a vedl oddělení pro zahraniční styky. V roce 1945 se habilitoval na Slovenské univerzitě v Bratislavě a roku 1948 byl jmenován profesorem. V letech 1945-1948 vedl jako první přednosta Psychiatrickou kliniku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni. Hned po únoru 1948 se opět ocitá v nemilosti, tentokrát pro své působení v Československé straně socialistické, kde patřil k odpůrcům sblížení s komunisty (i když pro režim, který podle sovětského vzoru uznával jen tzv. materialistickou psychiatrii na čistě biologickém základě, byl tehdy nepřijatelný i po odborné stránce). Roku 1949 sice odchází do důchodu, zůstal však aktivní ve vědecké a publikační činnosti až do své smrti (v roce 2006 nakladatelství Triton vydalo fragment Stuchlíkovy studie Neofatické polyglotie psychotiků, zasvěcené slavnému případu MUDr. Jana Lukeše, o kterém Jaroslav Stuchlík referoval v odborném i populárním tisku v 50. a 60. letech a chystal se mu věnovat rozsáhlejší monografii). Významné jsou jeho vědecké práce v neurologii a v různých oblastech psychiatrie, psychologie a sociologie. Jeho celoživotním zájmem byla psychohygiena, v této oblasti dosáhl světového uznání a udělal první kroky k rozšíření mentální hygieny v Československu.
Vzhledem k tomu, že se prof. Stuchlík mimo jiné zajímal i o fenomén clairvoyance a telepatii, jimiž se zabývala metapsychologie a pozdější parapsychologie, není divu, že se nakonec podílel i na vzniku československé psychotroniky. Byly mu dobře známy názory a publikované články C. G. Junga, se kterým se seznámil v Curychu. A právě švýcarský psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung (1875–1961) roku 1952 zavedl spolu se švýcarským fyzikem Wolfgangem Paulim pojem "synchronicita" (z řec. synchronos = současný) pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam. Pojem synchronicity je také spojován s objektivním nahromaděním jevů, které si žádají společnou interpretaci, v čase nebo prostoru, ačkoli mezi nimi není přímá kauzální souvislost, čímž se vymykají novodobé představě o náhodě. Fyzik Wolfgang Pauli sám se zabýval synchronicitou v souvislosti s principem neurčitosti zavedeným do moderní fyziky, kdy klasické pojetí kauzality ve výkladech mnoha fyzikálních jevů selhává.
