Katolická církev a fenomén zvaný poltergeist

Dnes, kdy se již celá řada našich vědců opět zcela svobodně a otevřeně hlásí ke své víře, sehrává při diskusích o projevech telekineze ze sean­cí spiritistů, dodnes pozorovaných i při tzv. „řádění poltergeista“, podstatnou roli též stanovisko katolické církve. Například řada našich vědců jako praktikujících katolíků soudí, že katolická církev existenci takovýchto fyzi­kálních jevů striktně od­mítá. Na první po­hled by se mohlo zdát, že o stanovisku církve vlastně nic nevíme. Avšak o nej­různějších projevech telekineze se diskutovalo již ve druhé půli 19. a na počátku 20. století a v dané problematice se můžeme díky historickým pramenům docela dobře orientovat.                             

Je pravda, že se katolická církev (na rozdíl od církví protestantských) distancovala od spi­ritismu prohlášením Sv. Officia už v roce 1917, tedy po té, co se do výkladu průvod­ních jevů mediumity zapojily někteří přírodovědci, svými argumenty popíra­jící mezi laickou veřejností tolik rozšířenou víru v „přivolá­vané duchy“. Zde se však mluví o spiritis­tickém učení, jeho teoriích a in­terpretacích (které jsou v zásadním roz­poru jak s vědeckými po­znatky, tak s učením katolické církve), nikoliv o exis­tenci či neexistenci pří­rodních jevů, označo­va­ných dnes za telekinezi. O tom, že byla s projevy telekineze coby přírodními jevy katolická církev seznámena už v dobách, kdy se jimi zabývala metapsychologie, nelze vůbec pochybovat. U nás například s nejrůznějšími projevy telekineze se­znamoval katolické duchovenstvo římskoka­tolický kněz Josef Novotný (1872-1926), profesor Teo­logické fakulty na Univerzitě Palackého v Olomouci, známý svou kritikou spiritismu, ve kterém spatřoval nebezpečí pro udržení jednoty katolické církve. Něko­lik jeho stěžejních článků nalez­neme v periodiku Časopis katolického ducho­venstva, které vychá­zelo do roku 1949 a dnes je k dispozici v digitalizované formě na webu Kato­lické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Velice za­jímavá (i pro dnešní přírodovědce) jsou například zde publiko­vaná fakta, především zpráva o vý­skytu polterge­ista v carském Rusku.               

Ale začněme několika souvislostmi. Ruský chemik Alexandr Michajlovič Butlerov (1828-1886), jenž přichází roku 1861 jako vůbec první pří­rodově­dec s teorií chemické struktury látky (ze které odvozujeme současné představy o povaze che­mických slouče­nin), zavedl strukturovaný vzorec v orga­nické chemii, objevil formaldehyd a vy­na­lezl tzv. Butlerovu syntézu cukru. A právě profesor Butle­rov spolu s profesorem zoologie Nikolajem Pet­rovičem Wagnerem (1829-1907) z univerzity v Petrohradě se za­bývali studiem fyzikálních jevů (projevů te­lekineze) ze spiritistických seancí a z míst výskytu pol­tergeista. S těmito vědci spolupra­coval ruský badatel (jinak též dvorní rada) Ale­xandr Nikolajevič Aksakov (1832-1903) převážně přednášející a publikující v Německu (vydával v Lipsku měsíčník Psychische Studien), popírající spiritis­tické inter­pretace projevů mediumity v jeho nejznámějším díle Ani­mismus und Spiritismus (1890) v českém vydání Animismus a spiritismus (1903). Aksakovi vlastně vděčíme za mnohá historická fakta z carského Ruska, která se objevila v německých a posléze i v českých publika­cích. Z některých Aksakových pojednání nakonec informace pro svůj článek „Zjevy spiritistické a různé pokusy vy­světliti příčinu zjevů těch“ čerpal i profesor J. Novotný, který informoval katolické duchovenstvo o „pohybování se předmětů i vznášení se jich bez doteku lidského“. Zde také uvádí text dopisu Vasi­lije Andrejeviče Ščapova, který se zachoval díky Aksakovi. K událostem došlo na přelomu roku 1870 v městečku Ileck (Ileckij solnoj gorodok), nacházejícím se 75 km od Orenburgu. Sám majitel domu, ve kterém tehdy „řádil poltergeist“, vylíčil všechny události takto:     

„Dne 16. listopadu roku 1870 před večerem vrátil jsem se ze sousedního městečka, vzdáleného tři­cet verst od našeho statku při mlýně, kde před půl druhým rokem jsem se usadil s celou svou rodi­nou, která sestávala tehdy ze dvou stařen - matky a tchýně, obou šedesátiletých, mé manželky, jíž bylo tehdy něco přes dvacet let, a dcery - nemluvněte. Hned po prvních slovech na uvítanou mi manželka oznámila, že v mé nepřítomnosti po dvě noci skoro ani nespaly následkem jakéhosi nadpřirozeného klepání na půdě, ve zdi, na okna atd. a rozhodla, že se u nás „usadili čerti“. Sám ihned po svém příjezdu stal jsem se svědkem záhadného klepání, jež se rozléhalo po pět nocí za sebou, brzy na okno, brzy na zdi. Dne 20. prosince se klepání na několik dní zase obnovilo a kromě toho začaly poletovat různé předměty, přičemž měkká tělesa vyvolávala při dopadu zvuk jako při pádu tvrdého, těžkého tělesa. V předvečer Nového roku 1871 klepání začalo znovu, a tu bylo sledováno již celou společností, přičemž stojící venku slyšeli, jako by zvuk přicházel z vnitřku, a ti, kteří zůstali v pokoji, slyšeli zvuk, jako by přicházel z venku. Dne 8. ledna, v přítomnosti meš­kajícího u mne přítele, po různých manifestacích v podobě rozmanitého klepání a poletování předmětů, manželka má omdlela, spatřivši jakousi ohnivou kouli, která vyletěla zpod její postele. Nejdříve byla maličká, potom však se postupně zvětšovala až do velikosti poháru a podobala se nafouklému gumovému měchýři červené barvy.

Tu začali jsme se skutečně chovat k těmto jevům nepřátelsky a se strachem, a to tím spíše, že druhého dne (9. ledna) toto proklaté klepání na okno ženiny ložnice se již rozléhalo za dne, o třetí hodině odpolední, kdy si chtěla po obědě zdřímnout. A od tohoto okamžiku začalo ji všude proná­sledovat. Když toho dne o páté hodině večerní seděla na pohovce při čaji, zabubnovalo to vedle ní na opěradlo pohovky, a když jsem se posadil na její místo, přešel zvuk zároveň s ní na povlak po­hovky a chvílemi se ozýval v záhybech jejího vlněného šatu. Přecházel za ní do skříně, do níž sta­věla nádobí, pronásledoval ji do komory atd. Nyní dostali jsme skutečně již strach, jelikož naprostá reálnost jevů za bílého dne a jejich nápadné seskupení kolem mé manželky ulehly těžce na duši nás obou. Bál jsem se špatných následků pro její zdraví, obzvláště vzhledem k jejímu duševnímu stavu, jelikož říkala, že sice nepociťuje zvláštního strachu, že však před počátkem jevů každo­denně cítí jakousi podivnou slabost organismu, jakoby vyzvání ke spánku, což také bylo skutečně zřejmě viditelným: v tu dobu byla takřka bez vědomí a když se nacházela na lůžku, spala nepřiro­zeně pevně. Abychom se vyhnuli ještě většímu neštěstí, rozhodli jsme se přestěhovat do města, kde jsme se ubytovali ve vlastním domě, hodlajíce v něm strávit celý měsíc.         

Prvního dne po našem příjezdu jsme se setkali se známým lékařem, jenž vyslechnuv mé vyprá­vění o všem zavrhl, jak se samo sebou rozumí, jakoukoliv tajemnost a nadpřirozenost těchto jevů, vysvětloval je přímo elektřinou a magnetismem, jež projevovaly svou moc následkem zvláštní půdy pod naším domem, nebo snad následkem individuálních vlastností organismu mé manželky. Vy­světlení to zdálo se nám být dosti přesvědčující a poskytovalo nám jakousi naději, že se zbavíme tísnící nás čertoviny, jak jsme nazvali tuto sílu pro nedostatek jiného názvu. Ale jaké bylo naše udi­vení, ba dokonce zděšení, když dne 21. ledna po návratu domů před nastalou nocí, jakmile má žena ulehla na lůžko, klepání a poletování věcí v pokojích se znovu obnovilo, a kromě toho začaly létat dosti nebezpečné předměty, jako např. dlouhý nůž, ležící až dosud na kamnech, vletěl prudce do dveří. Tu začali jsme pečlivě schovávat podobné a těžké předměty, ale nic nepomáhalo. Někdy o půlnoci všechny nože a vidličky, jež večer byly uloženy do skříně, která byla pak pevně uza­vřena, najednou se prudce rozletěly po pokoji a některé z nich se zarazily do zdi vedle naší po­stele. Za těchto okolností jsem byl rád, že v té době mnozí z našich známých nás navštěvovali a ze zvědavosti zůstávali u nás přes noc. 

Jestliže doktorova teorie o elektřině nevysvětlovala náležitě těchto podivných jevů, po 24. lednu, kdy náhodou se projevila nová schopnost této síly, se ukázala jeho teorie úplně planou. Večer to­hoto dne, kdy meškal u mne návštěvou přítel L. Alexejev, v okamžiku, kdy s mou manželkou seděl v jednom pokoji, ve druhém pak já sám se procházel s dceruškou na rukou a zpíval jí, slyším jak Alexejev a žena má mne prosí, abych pokračoval v právě přerušeném motivu „Cikánky“. Tak zpíval jsem dál a tu mne prosili, abych začal něco nového. Spustil jsem „Figurantku“ a když jsem k nim vešel, dozvěděl jsem se, že v taktu mého zpěvu rozléhalo se klepání ve zdi vedle nich. Za­zpíval jsem zase cosi a skutečně jsem slyšel na zdi, zrovna naproti mně – bez účastenství někoho v domě i mimo dům, jak jsme ihned zjistili – jako by nehty prstů jasně byl vyklepán každý takt písně. Můj přítel při tom úmyslně začal zpívat táhlou píseň a schválně ji přerušoval, nicméně však rytmus zvuků přesně následoval za každým taktem. Pokusili jsme se zpívat tiše, až šeptem, pohybovali jsme pouze rty a na zkoušku probírali v duchu různé motivy bezhlasně, ale i potom doprovod byl úplně přesný. Bylo zcela zřejmé, že tato síla je obdařena sluchem i rozumem a kromě toho schop­ností číst myšlenky. Byli jsme tak velice překvapeni rozumností této síly, čehož jsme až dosud na ní nepozorovali, že jsme se rozhodli pokračovat v našem pozorování ještě téhož večera, a aby­chom měli zvuky jasnější a zvučnější, požádali jsme manželku, aby se přestěhovala ze své postele na jinou, která byla vedle skleněných dveří, kam se také hned za ní přestěhovaly zvuky a na skle se rozléhaly. Zde, kromě doprovodu různých pochodů, polek a mazurek, byla objevena nová schopnost síly: odpovídala klepáním na skleněnou tabuli tolikrát, kolikrát kdo zaklepal nebo i v duchu si pomyslel.                     

Po celou tu dobu jsme co nejpečlivěji pátrali, není-li zde nějakého klamu, a nespouštěli jsme z očí hlavní vinnici, kolem níž se všechno toto seskupovalo, totiž mou manželku, která po celou dobu zcela klidně spala. Rozumí se samo sebou, že po všem tom teorie elektřiny k ničemu se nehodila, a proto rozhodl jsem se, že napíšu o tom samotnému autorovi této teorie, příteli doktoru Š., a to tím spíše, že zde byla k tomu ještě jiná příčina, totiž žádost Orenburgského oddělení carské země­pisné společnosti, která prostřednictvím majora Pogorjelova, správce Ileckých stanic žádala, aby byly popsány tyto jevy, zejména meteorologické, jak byl pojmenován tam jev hořící koule, o níž jsem se zmínil jako o příčině, která vyvolala mrákoty mé ženy. Vyloživ všechno náležitě, poslal jsem po jednom exempláři společnosti i doktorovi Š. do Uralska s prosbou, aby mně vysvětlil, co to vše znamená. Ze své strany, ačkoliv jen se studem k tomu jsem se přiznal, nazval jsem všechno otevřeně čertovinou.

Brzy k mé největší radosti přijely z Uralska tři osoby, jichž bylo třeba v tomto případě, vzdělané a všeobecně známé. Byl to inženýr-technolog, jenž byl tehdy úředníkem guberniální správy, kozácký rytmistr Alexandr Feognijevič Akutin, pak redaktor „Uralských Vojkovských Vědomostí“, literát a básník Nikita Fedorovič Savičev, a konečně týž doktor, jenž byl již jednou u mne a jemuž jsem za­slal svůj dopis, A. D. Š-v. Přijeli, jak na počátku mně řekli, prostě jako o věc se zajímající moji známí, aby studovali tyto jevy. Později vyšlo najevo, že to byla úřední komise, vyslaná samotným gubernátorem, generálem Verevnikem. Opakuji, že jsem měl nevýslovnou radost z jejich příchodu, a vylíčiv jim znovu všechno podrobně, nabídl jsem jim své služby, požádav zároveň ženu, aby pro tentokrát odložila všelijaké zbytečné ceremonie, tak např. aby její ložnice byla přístupná nám všem v každé době, s čímž tato úplně souhlasila, aby usnadnila pátrání, a to tím spíše, že mužové tito byli jí úplně známí a těšili se všeobecné vážnosti: první dva jako její bývalí učitelé v ústavě, v němž se vzdělávala, a poslední jako její lékař.“

(pokračování)

http://karelwagner.blog.idnes.cz/c/215035/NOVA-PUBLIKACE-POLTERGEIST-EXISTUJE.html