Katolická církev a fenomén zvaný poltergeist - 2. díl

„Především bylo třeba co nejpřísněji prohlédnout dům. Jelikož až do té doby se nic nedálo a v domě bylo úplné ticho, nemohl jsem ovšem bezpečně zaručit, že se budou jevy opakovat. Než již prvního večera jejich pobytu se znovu opakovalo jak klepání ve zdích a na tabulkách oken, tak i poletování předmětů. Druhého dne postavili fyzikální přístroje, které s sebou přivezli, kvůli čemuž vytrhali i část podlahy v ložnici mé manželky a postavili tam železný prut (jak se ve fyzice jmenuje, nevím), jehož jeden konec zarazili pod podlahou, druhý pak, hořejší, se zahnutým a přiostřeným koncem, zaměřen byl proti skleněným dveřím, na nichž se obyčejně rozléhaly rány a na jejichž ta­bulích byl zřízen kondensátor ze staniolu. Přivezli také leydenskou láhev, kompasy, magnet a různé jiné věci, ale ani jediný z těchto přístrojů po celou tu dobu se nehodil ani k jedinému pokusu a pomocí jich se nedala postřehnout ani nejmenší narážka na spřízněnost jevů těchto s elektřinou a magnetismem: také chemická reakce, provedená Akutinem, nepoukazovala na nějaký zvláště napjatý stav atmosférické elektřiny v místnostech domu nebo na nasycení okolního vzduchu zhuštěným ozonem. Zkrátka řečeno, všechno jejich všemožné úsilí v této věci nemělo žádného výsledku, při čemž jevy každého večera se přesně opakovaly. Jevy v postupném pořádku se zapi­sovaly ve zvláštním žurnálu. Všichni střídavě skoro po všechny noci jsme bděli v ložnici mé ženy, kde jevy obyčejně začínaly. Prvním naším přáním bylo, podřídit jevy nějaké soustavě nebo pravi­dlu, ale jakoby naschvál to dopadlo vždy opačně.          

Tak například hned na samém počátku, kdy jsme seděli všichni společně při čaji, pozorovali jsme jak odlétly ze stolu různé předměty - lžičky atd., a všechny tyto předměty létaly pravidelně směrem od mé ženy do stran, což přivedlo nás na myšlenku, že má v sobě odpudivou sílu, podobnou zá­pornému proudu. Tu však hned se objevil pravý opak: žena šla např. ke skříni s nádobím a jakmile otevřela dveře, ihned sypaly se na ni věci odtud a letěly daleko za ni. Ale stalo se to vždy tak, že nám čtyřem nebo pěti shromážděným kolem stolu nebo skříně se nikdy nepodařilo postihnout onen moment, kdy se věc zvedala ze svého místa, spatřili jsme ji vždy již letící nebo padající. Při­měli jsme tedy ženu, aby se dotýkala střídavě předmětů ve skříni, které před našima očima zůstá­valy úplně v klidu, potom však najednou odkudsi z kouta, do něhož se v daném okamžiku nikdo z nás nedíval, letěl nějaký předmět: svícen, džbán atd., a letěl ze skříně jí naproti a přeletěv přes naše hlavy, padal daleko stranou. Tu jsme byli nuceni přiznat u ní též sílu přitažlivou, a tak ve všem a všude jsme přicházeli na rozpory, jež nás uváděly ve zmatek.          

Nepamatuji se již, kolik dní jsme společně pozorovali a zapisovali rozmanité jevy, projevující se brzy různými zvuky, brzy poletováním předmětů, a jako dříve nepřicházeli jsme k žádnému vý­sledku, když najednou se objevilo cosi ještě mnohem záhadnějšího. Akutin, sedě jednou v noci na stráži v ložnici vedle spící mé manželky, zděšeným šepotem nás volal z druhého pokoje a ozna­moval nám, že slyšel chvílemi neurčitý šelest, jakoby někdo na podušce nebo na pokrývce škrábal nehtem, a ke svému udivení zaslechl rovněž takový zvuk na témže místě, kde před tím sám ho vy­volal, a zval nás, abychom poslouchali, že sám sobě nevěří. Skutečně také jakmile škrábl nehtem po pokrývce, týž zvuk skoro současně se na témže místě jasně opakoval sám sebou. Škrábl dva­krát po podušce, a ihned týž dvojitý zvuk se ozval jako odpověď. Začal zvuky střídat: např. škrábl dvakrát silněji a jednou slabě, což se opakovalo v odpovědi s překvapující přesností. Ať jsme od­početli jakýkoliv počet zvuků na pokrývce, podušce, pelesti, nebo židli – i daleko od nehybně spící ženy – zvuky byly opakovány bez chyby, zrovna tolikrát, se stejnou silou a na témže místě, kde byly provedeny. Tu Akutin začal se vyptávat tak, že nechal vždy jednoho z nás čtyř způsobit zvuk, přičemž vyvolával po sobě naše jména a pokaždé se odpověď týmž šelestem rozlehla právě při jménu toho, jenž zvuk vyvolal. A spící ženu jsme pozorovali mezitím všichni: ležela úplně nehybně s hlavou odvrácenou ke zdi, takže nás nemohla nijakým způsobem vidět i kdyby poněkud poo­tevřela oči, což při dostatečném osvětlení v přítomnosti všech ostatních bylo pozorováno. 

Akutin byl tím hrozně pobouřen a dlouho chodil zamyšleně a zasmušile. Pak se zase posadil a za­čal se vyptávat na různé události z oboru politiky, literatury atd., např. na průběh tehdejší francouz­sko-německé války – a odpovědi ve zvucích byly tak věrné a přesné, že jen ten, kdo stále a pilně četl noviny, mohl dávat takové odpovědi, nikoliv však má manželka, která novin skoro ani do ruky nebrala a jichž v té době jsme ani neodebírali. Ačkoliv jsme se všemožně namáhali, abychom do­stali zvuk na úmyslně nesprávnou otázku – nikdy nerozlehl se ani nejmenší šelest a bylo zacho­váno nejúplnější mlčení, což znamenalo zápor. Při tom Akutin kladl otázky též v cizích jazycích, francouzském a německém, ale výsledek byl týž: správnost bez nejmenšího pochybení. Nyní jsem začal prudce naléhat na Akutina: co to znamená? Jestliže má žena vyvolává šelest, aniž bychom to mohli postřehnout (tehdy jsme přece jen ještě mysleli, nejsme-li jí nějak napalováni) – jakým způsobem např. ona, nečtouc vůbec novin (tvrdím to určitě), může vědět o válečných událostech, o generálech a episodách, o nichž patrně ani ve snu se jí nezdálo? A potom jakým způsobem se dostalo nám přesných odpovědí na otázky kladené francouzsky a německy, když má žena znala z dětství sotva francouzskou abecedu a německému jazyku se vůbec nikdy neučila?

Rozumí se, že Akutin byl při tom mnohem více rozrušen než my, prosil, abychom ho nechali zatím na pokoji – neulehl po celou ostatní část noci, procházeje se až do rána v hlubokém zamyšlení. Ráno při čaji, když zavedl úmyslně hovor na politiku, obrátil se k mé manželce se zcela obyčejnými otázkami stran průběhu válečných událostí. Vyšlo však najevo, že nejenže nevěděla o podrob­nostech, sdělených včera zvukovými odpověďmi, ba dokonce skoro ani nevěděla o existenci války mezi Francouzi a Němci. Tu Akutin byl nucen přiznat, že nejsou to již jevy elektřiny a magnetismu, a prohlásil, že nespadají pod žádnou dosud známou a ve vědě přijatou rubriku. Co by to bylo za sílu neudal – nazval ji „jelenismus“ dle jména mé manželky Jeleny. Aby mohl ještě lépe se pře­svědčit, prosil, aby místo pozorování bylo přeneseno do Ileckého městečka, kde ubytovali jsme se zas ve svém domě. Tam opakovalo se skoro totéž, ač v menší a slabší míře. Tak kupříkladu zvuky se rozléhaly pouze v podlaze, zejména kolem místa, kde stála má manželka.    

Jakmile jsme se počátkem března přestěhovali na statek, hned po prvním kroku v domě začala zase tato síla řádit. Tentokrát se dály jevy i v nepřítomnosti mé ženy. Tak jednou před večerem, před mýma očima začala tančit na čtyřech nohách veliká, těžká pohovka, a to ještě v tu dobu, kdy ležela na ní má stařičká matka, která se hrozně polekala. Druhého dne večer, když jsme seděli ve velikém pokoji, najednou před našima očima s praskotem zpod umývadla v předsíni vyletěla jiskra namodralé fosforečné barvy směrem k ložnici mé manželky, a současně s letem této jiskry jsme spatřili, jak v ložnici v okamžiku cosi vzplanulo. Vraziv tam ihned, spatřil jsem, že hoří nedošitý kartounový oblek, ležící na stolku v předním koutě. Oheň ihned uhasila má tchýně, která byla v pokoji, vylivši na plameny džbán vody. Zastaviv se v úzkých dveřích a nepouštěje nikoho před sebou do pokoje, začal jsem pátrat, zda nebylo příčinou zapálení šatu cosi jiného kromě spatřené námi jiskry, jako snad upadnuvší svíčka, sirka a podobně. Avšak nic takového nebylo na blízku to­hoto místa, a při tom bylo současně v pokoji cítit dost ostrý a smrdutý zápach síry, vycházející z politého šatu.  

Ačkoliv bylo těžké a nebezpečné opouštět v takové době rodinu, dvě stařeny a ženu s dítětem, přece jsem byl nucen za příčinou jisté neodkladné věci zajet na jeden den do města, a aby rodina sama se nebála, poprosil jsem jistého mladého muže, našeho souseda, aby zůstal s ní. Když jsem se za den vrátil, zastal jsem celou rodinu na odchodu s naloženými již věcmi na vůz. Oznámili mně, že déle zde zůstat není možné, jelikož začaly v domě samy od sebe chytat rozmanité věci a došlo to až tam, že včerejšího večera na hospodyni (mé manželce) vzplanul sám od sebe šat, a soused, jenž se jal plamen uhasit, popálil si obě ruce, jež měl skutečně zavázané a skoro plné puchýřů. Toto mi o tom vypravoval: Večer v den mého odjezdu kromě klepání objevily se ještě sví­tící meteorologické jevy před oknem, vycházejícím do zevnější chodby. Bylo jich několik velikosti vlašského ořechu nebo jablka: tvarem byly kulaté, barvy tmavočervené a modře růžové, ne úplně průhledné, spíše zakalené. Dle jeho slov trvalo toto podivné poletování svítících ohníčků dosti dlouho, rychle za sebou se střídaly – zdálo se, jako by chtěly vniknout do domu. Druhého dne ve­čer, sotva že vyšli všichni na verandu, aby si tam poseděli – počasí bylo již teplé – náš soused se z jakési příčiny vrátil do pokoje a tu spatřil, že hoří postel. Volal o pomoc, shodil pokrývku a prostě­radla, již silně ohořelá, uhasil všechno a rozhlédnuv se kolem, zda nezůstal někde oheň, znovu vy­šel ven na vzduch, aby se vzpamatoval po kouři v pokoji. Všichni se divili, jak mohl vzniknout oheň v posteli, když nebylo tam ani hořící svíčky, ani zapálené cigarety, když najednou bylo znovu z pokoje cítit čmoud. Tentokrát hořela žíněnka na spodní straně v rohu, a oheň již tak silně vnikl do čisté žíněnky, že dle jejich názoru se to nemohlo nikterak stát nedostatečným uhašením ohně prv­ního.  Tím však nebylo ještě vše u konce. Vše bylo dovršeno ještě téhož večera katastrofou, po níž bylo rozhodnuto opustit tento dům a přestěhovat se jinam.                                               

Případ tento náš soused mně vylíčil takto: „Sedím“ praví „a hraji na kytaru. Před tím zde sedící mlynář vyšel z pokoje a hned za ním vyšla též Jelena, a sotva že zavřela dveře, zaslechl jsem ja­koby z dálky přicházející temný, táhlý a žalostný vzdech. Hlas se mi zdál být známý. Vzpamatovav se poněkud ze zachvátivší mne hrůzy, vyrazil jsem dveřmi a v síni jsem spatřil ohnivý sloup, upro­střed něhož, úplně obklopena plameny, stála Jelena. Hořel na ní šat dole a zahaloval skoro celou její postavu. Hned mne napadlo, že oheň není silný, jelikož má šat lehký, tenký, a proto jsem se jal ho dusit rukama. Zároveň jsem však cítil hroznou palčivost, jako by ruce sahaly na hořící smolu. Rozlehl se jakýsi praskot a hluk pod podlahou, která se silně kolébala a otřásala. Ze dvora na po­moc přiběhl též mlynář a oba dva jsme na rukách vnesli dovnitř nešťastnici v ohořelém šatu a v bezvědomí.“ Manželka mně vypravovala následující: Sotva že vyšla ze dveří do síně, najednou zatřásla se pod ní celá podlaha, rozlehl se ohlušující rachot a z podlahy vyletěla taková namodralá jiskra, jakou jsme viděli vyletět pod umývadlem, a sotva že vykřikla zděšením, najednou se ocitla celá v plamenech a ztratila vědomí.    

Co jsme dál měli dělat? Bylo zřejmo, že nám nezbývá nic jiného, než prchnout z tohoto místa. Uči­nili jsme tak ještě téhož dne, přestěhovavše se do sousední vesničky do bytu kozáka, kde jsme v klidu trávili celou dobu tání. Ani jeden z jevů se již neopakoval, ani po našem návratu do domu, který jsem chtěl dát v létě strhnout...“                                         

- pokračování zítra