Jak jsme bojovali o Slovensko v roce 1919

Tiskem prosakující právy o tom, že fenomén telegnoze (clairvoyance) se pokoušeli v dobách tzv. studené války vyu­žít pro vojenské účely Rusové i Američané (např. projekty MK-Ultra a Star Gate), později i Číňané, naše akademická obec vždy považovala za absurdní. A přitom existují důkazy, že feno­mén clairvoyance (tehdy též jasnovidění) byl na začátku minulého století využíván při roz­vědné činnosti nově vznika­jící Československé ar­mády. Zde je však třeba si nejdříve připomenout zají­mavé události, které se odehrávaly za Maďarsko-českoslo­venské války (válka o Slovensko). Pod vli­vem ruské říjnové re­voluce z roku 1917 (tzv. Velká říj­nová socialistická revoluce) totiž do­chází k bolše­vické revoluci i v poválečné Maďarské demokra­tické republice, jejímž výsledkem bylo vyhlá­šení Maďar­ské repub­liky rad dne 21. března 1919, kdy ma­ďarští komunisté pod vedením Bély Kuna za­vádějí v zemi diktaturu pro­letariátu a vojenskou si­lou usilují o navrácení území, o které Maďarsko připra­vilo po­válečné uspo­řádání Evropy.                     

Nespokojeno s tímto vývojem se rozhodlo zasáhnout proti Maďarské republice rad Rumunsko (16. dubna), ná­sledně i Českoslo­vensko (27. dubna), aby pak jejich vojska zahájila společnou ofenzívu. Obrana území Slovenska byla klíčová nejen pro obranu suverenity nově vzniklé Československé republiky a jejích meziná­rodně uznaných hranic, ale také pro znemožnění spojení maďarské Rudé armády (pronikající na­příč Slovenskem) s Rudou armádou ruskou, čímž by prakticky byla vytvo­řena jedno­litá fronta pro další postup bolševických vojsk Evropou. Dobře organizovaná a vyzbro­jená maďar­ská Rudá armáda, jejíž jádro tvo­řilo původní honvédské vojsko, zahájila silný protiútok v květnu 1919, tedy v době, kdy docházelo k výměně ital­ských velitelů za důstojníky francouzské vojenské mise. Do čela nově zorganizované české 2. pěší divize se postavil plukovník francouz­ských legií a veterán Cizinecké legie Josef Šnejdárek (oficiálně převzal 4. června velení nad 2. di­vizí domácího vojska od generála Letov­ského). Českoslo­venské prapory a pluky rozbité v před­chozích bojích s maďarskou Rudou ar­má­dou (pronikla až k Bardejovu), se zformovaly a spolu s novými jednotkami ustupovaly v hornatém terénu. Za necelý týden však stačil Šnejdárek jemu pod­řízená vojska připravit k útočným operacím a 13. června naři­zuje ob­chvatný útok na Zvolen, kte­rého kolem poledne dosáhly první jednotky, přičemž pravé kří­dlo divize též vstoupilo do Banské Štiavnice. Dobytí Zvolena znamenalo bojový obrat a naše armáda se ujala inici­ativy a zaútočila na Maďary ve dvou směrech - na Levice a Lučenec.                    

Mezitím se rozhodl Šnejdárek, který neměl téměř žádné zálohy, rozšířit v řadách Maďarů unikátní dezinformaci. Dal jednomu z důstojníků rozkaz, aby oblékl necelou stovku mladých vojáků, pochá­zejících převážně z pražských Vršovic, do plátěných uniforem a vydával je za Senegalce. Vojáci si měli začernit obli­čeje a ruce, kolem hlavy si ovázat umolousané bílé šátky jako tur­bany, nastoupit do vlaku smě­rem na Košice a na železničních stanicích se producírovat po peró­nech a rozprávět „se­negalsky“. Když mu důstojník oponoval, že nemá ani jednoho vojáka, který by sene­galštinu ovlá­dal, ubezpečil jej Šnejdárek, že stačí, když budou jen cosi drmolit vymyšlenou hatma­tilkou, při­čemž srozumitelné má být jen občasné zdůraznění slova Senegal, kterého se jistě ma­ďarští špióni chytí. Falešní Sene­galci nakonec vystoupili z vlaku sice jen v Žilině a Košicích, ale i tak do Buda­pešti už za 48 hodin dora­zila zvěst, že vrchní velitel spojenecké armády na Balkáně poslal Šnej­dárkovi přes Ru­munsko dva pluky Se­negalců jako zálohu. Odtud tato zvěst rychlostí blesku dopu­tovala na frontu, kde mnozí z maďarských vojáků propadali panice, neboť se báli pad­nout do zajetí „lido­žroutů“.             

Ovšem nepřehledným terénem Štiavnických vrchů (největší sopečné pohoří Západních Karpat) postupoval z Banské Šťiavnice směrem na Levice ve druhé půli června i 10. střelecký pluk dodnes vzpomínaného hypnologa Karla Hej­balíka, který se zúčastnil ve 4. pochodové setnině bojů kolem obcí Dekýš a Almáš ve skupině majora Šidlíka, kterému plukovník Josef Šnejdárek uložil, aby se svou skupinou pronikl rychlým útokem k Prandorfu (Devičany) a Almáši (Jabloňovce). Tehdy Karel Hejbalík jako znalec fenoménu clairvoyance využíval jasnovidných schop­ností subjektů jím zhyp­notizova­ných k mapování pozic maďarské ar­mády. Záznam těchto událostí se dochoval díky publi­kaci Jas­novidnost, hypnotismus a magnetická léčba ve službách militarismu, vydané roku 1925 Karlem Sezemským v Nové Pace. Hejbalíka předcházela pověst skvělého hypnotizéra ve službách rozvědky (v obcích, kde Hejbalík s ostatními vojáky ze své čety no­coval, pořádal různá veřejná vy­stoupení a přednášky s demon­stracemi jak katalepsie, tak hypno­tismem navoze­ných jasnovidných schopností do transu uvede­ných subjektů). K tomu sám Hejbalík v jedné pasáži podotýká: „Já zů­stal s Čadilem ve ves­nici, neb tam přihlíželi občané mé činnosti s ním. Hoši jim vyprávěli co dě­láme a jak válčíme; za chvíli jich bylo kupa kolem nás. Tu nám vyprá­věli, že se di­vili, když viděli jak bolševikům přišla velká posila a jak utíkali zpět s tolika raněnými; prý již nechtí válčit s těmi Bo­hémy, zvlášť s 10. plukem.“                                      

V dochovaných zprávách z tehdejšího bojiště například Hejbalík popi­suje, jak za ním „přišla chudá vdova s pláčem, že měla ušetřeno 1000 Kč a že jí je někdo ukradl. Tou dobou měl jsem již více medií pro sebe vypracovaných, která pod mým vlivem byla velmi dobře činná. Bych i této chudé ženě vyhověl, vzal jsem jedno z nich a šel s ní do jejího bytu. Se mnou šlo více vojínů a někteří důstojníci od 2. čety 10. pluku. Když jsme vešli do světnice, aniž bych žádal nějakého vysvětlení věci, uspal jsem medium, tentokráte Kalvacha a táži se jej, kde ty peníze byly. „Ve stolku v knize," pravil, „jeden vojín, který tu byl ubytován od koní 102. pluku, dnes ráno vzal klíče, které visely zde na prahu v této světnici, odemkl si, vzal peníze a dnes ráno odjel do vedlejší vesnice. Sedí tam ještě s několika kamarády v hospodě a jsou již dosti podnapilí". Dů­stojníci odešli k telefonu a za malou chvíli došla odpověď, že dotyčný vojín byl skutečně v hospodě zadržen a po delším zapírání se přiznal, když mu pohrozili, že musí zpět, že ho uspím a že potom poví vše i to ostatní." Na jiném místě se pak dočteme o situaci, kdy "Čadil se též milerád tomu propůjčil, neb těm dobrým lidem nemohli jsme to přece odříci. Ač za celý den oba dosti utrmáceni, přece jsem jej znovu uspal a jednu podobenku po druhé ku vyšetření jasnovidnému na vzdálenost předkládal. Mnohé oko se rozjasnilo a mnohé jiné zaslzelo, když se dozvěděly, že syn neb manžel již nežijí. Brzo zpozoroval jsem, že i Čadil je nad míru vyčerpán a proto požádal jsem jiného kamaráda, Františka Kvasničku, o kterém jsem věděl, že je též jasnovidným, poněvadž jsem s ním již dříve se zdarem různé po­kusy provedl; byl ochoten se propůjčit, neboť viděl zdařilé naše výsledky a po­něvadž se valně již setmělo, vešli jsme do jednoho statku, který byl místním obyvatelstvem přímo obležen. Tak to šlo s veselou dále. Kvasnička se díval duševním zrakem a já předkládal dopisy, podobenky a co bylo. Tu přišel ze zvědavosti také starosta obce a přinesl dopis od syna, že prý neví již přes dva roky ni­čeho o něm. Kvasnička se dívá a praví: „Vždyť ten chlap je v druhé odtud vesnici, je svátečně ob­lečen a je tam u přátel na návštěvě, je to v tu stranu za kopcem." Starosta se zarazil a pravil: „Máte pravdu, já jsem se chtěl jen přesvědčit, co na věci je pravda." Tím podán přítomným nový důkaz."  

A zde si připomeňme něco málo z vlastní vojenské aplikace telegnoze, tedy fenoménu clair­voyance: „Vyjdeme za město, ale neznali jsme vůbec okolí. Proto byla vybrána přední stráž, která měla orientovat ostatní. Přihlásil jsem se já, Čadil a Jezbera, čekatel Šubert nás vedl. Uspal jsem Čadila a nechal jej v jasnovidném stavu, dav mu řádnou sugescí rozkaz, na vzdálenost prohléd­nout celý kraj. Velitel kapitán Moravan věci vyslechl, ale věřit tomu nechtěl, ač byl znám hypnotis­mem, ale jasnovidné pokusy byly mu dosud úplně neznámy. Zato poručík Weinmann, ten již mi věřil, neb měl již jisté, mnou podané důkazy v ruce. Popis Čadila zněl: „Maďarští bolševici jsou od nás vzdáleni po této silnici 15 km, před nimi jsou naše hlídky, proto můžeme směle jít ku předu." Šli jsme 5 km vesele při zpěvu, aniž bychom se byli ohlédli, zda tlupa jde za námi, až když čekatel Šubert zavolal na nás, že tlupu není vidět, že se nám ztratila. Překvapilo nás, že jsme odtrženi a nevědouce co se stalo, uspal jsem na rychlo Čadila a ptám se, kde je naše tlupa. „Utekli zpět," praví tento „neb potkali nějakého praporčíka od 17. pluku a ten jim řekl, že naše vojsko je rozbito a na ústupu, bolševici že je ženou." Náš prapor neznaje pravdy, dal se na ústup, ač na praporu krásné heslo: Ku předu, zpátky ni krok. „Dva kilometry jsou již od nás," pravil Čadil „a zde není nic podezřelého, leč na této cestě v dáli 2 ranění vojáci." „Nu a co dále vidíš," táži se jej. „Dva a půl kilometru musíme jíti ku předu, tam jsou bolševici, však na této cestě“, okázav na cestu v pravo, „několik kroků dále za těmi raněnými vojíny je naše velitelství, dovedu vás tam." Probudil jsem jej s příkazem, že si musí vše dobře pamatovat a s chutí jsme se dali zas ku předu směrem nám vytče­ným. Čekatel sám ostal namístě, neb jsme se smluvili, kdyby naše četa šla přece za námi, by jí dal nutné pokyny. Dali jsme si bodla na pušky a chutě v před ušli jsme asi 1 kilometr, když potkali jsme skutečně oba raněné vojíny od 17. pluku. Táži se jich co a jak je a oni nám potvrdili, že jdou od ve­litelství, které je nedaleko za nimi. Čadilovo jasnovidění bylo v tomto směru úplně správné.

Bylo již z večera a hodně se setmělo, ušli jsme ještě asi kilometr a zahlédli světlo, byl to stan veli­telství, tam svítili. Nahlédl jsem dovnitř a spatřil tam tři legionářské důstojníky. Oznámil jsem jim, že jsme byli vysláni jako předvoj, ostatní že zů­stali pozadu, zrazeni jakýmsi praporčíkem, vrátili se zpět. Radil jsem jim, by vyslali nějakého posla, že je zastihne ve vesnici, vzdálené asi 4 km tím a tím směrem, jak mi bylo v jasnovidném stavu Čadilem řečeno. Jeden z francouzských legionářů se ihned v krytém kočáru vydal na cestu. Na to vyprávěl jsem majoru Bláhovi co a jak konáme s hyp­notismem. „Přesvědčte mne," pravil. Byl jsem k tomu ihned ochoten, uspal jsem rychle Čadila a nařídil mu, aby nám vypravoval všechny podrob­nosti celého okolí... Vypravoval nám vše do podrobna, bližší i další postavení stráží, naše i nepřá­telské úkryty kulometů a množství jich. Major Bláha vyslal ihned stráž a nechal zjistit, pokud mu bylo možno, pravdivost údajů; shodovaly se úplně. „Toho bychom mohli zužitkovat," pravil major a rozkázal dát nám najíst, napít a kuřivo, pak nám vykázáno místo ve stanu k přenocování. Důstoj­níci byli rozesláni přehlédnout bitevní čáru.“      

O jasnovidné schopnosti subjektů, uvedených do transu Karlem Hejbalíkem, rozhodně neprojevo­val zájem jen major Silvestr Bláha (v roce 1934 povýšen do hodnosti divizního generála), jenž pře­vzal 22. června velení celé skupiny majora Šidlíka, ale i ostatní ar­mádní veli­telé. Nasvědčují tomu Hejbalíkovy nejrůznější zmínky: „Třetí den přišlo v roz­kaze, který nám přečetl rotmistr Matoušek, že mám ještě se dvěma mediemi jíti do Lučence… Té­hož dne od­půldne navštívil jsem třetí prapor. Byli tam muži i od jiných čet. Při pokusech, zde čině­ných, nalezl jsem jednoho svobodníka mezi mužstvem; pocházel z Brna a byl výtečným jasnovid­cem. Oznámil to u pluku a bylo mu dovoleno choditi se mnou… Na cestě však přišel rozkaz, bych byl se svými mediemi vrácen zpět a tak sedli jsme do auta a jeli do Lučence. Tam přihlásili jsme se u brigády.“          

Jinak řečeno, jak tomu nasvědčují historická fakta, k vítězství našich vojáků nad maďarskou Rudou armá­dou ve skutečnosti přispěla spolu s psychologickým trikem Šnejdárkovým i na po­čátku mi­nu­lého století metapsychology studovaná jasnovidnost (clairvoyance), dnes známá jako telegnoze. Vojenská rozvědka roku 1919 procházela reorganizací a tak se zřejmě z archivů již ne­dozvíme, nakolik štábní kapitán v záloze JUDr. Vladimír Va­něk, který působil od března 1919 jako šéf vojen­ského zpravodajství vrchního velitel­ství vojsk na Slovensku, poznatky z vojenské aplikace te­legnoze u výše zmiňované pochodové setniny 10. střelec­kého pluku zužitkoval pro potřeby tehdy vznikající 2. kan­celáře zpravodajského oddělení Hlavního štábu Čes­koslovenské armády. Na ad­resu entuziastů je ovšem třeba podotknout, že jak nelze fenomén clairvoyace podceňovat, nelze jej také pře­ceňovat, neboť ani “jasnozřivci“ nedokáží konat zá­zraky a pro opravdu dobrou, kvalitní rozvědnou činnost, jsou dnes méně použitelní než dokonalé technické pro­středky, u kterých nikdy neselhává tzv. lidský faktor.                             

DOPORUČENÁ LITERATURA

Karel Hejbalík: Jasnovidnost, hypnotismus a magnetická léčba ve službách militarismu. Edice Spi­rit, vyd. Karel Sezemský, Nová Paka 1925

Josef Šnejdárek: Pochoduj, nebo zemři! Elka Press, Praha 1994

Pavel Kuthan: V těžkých dobách - Boje na Slovensku 1918-1919. Corona, Praha 2010

Karel Wágner - Stojí psychologie na prahu nového poznání ? Blog iDNES.cz, 19. srpen 2011