Ve druhé půli 19. a na počátku 20. století v případě spontánních fyzikálních jevů, lidově označovaných za „řádění poltergeista“, řešila akademická obec u takovýchto jevů rozpory se soudobými vědeckými poznatky bez jakékoliv osobní zkušenosti, metou „ex cathedra“, tedy od stolu. Podobně se zachoval například i Výbor pro zkoumání výstupu médií, zřízený Fyzikální společností při petrohradské univerzitě 6. května 1875. Výbor se obrátil na Aksakova, Butlerova a Wagnera s návrhem, aby mu předložili poznatky o pozorovaných fyzikálních (a s nimi spojených akustických) jevech, označovaných tehdy za „autentické jevy spiritistické“. Do komise byli nominováni mimo jiné např. učenci Bobilev, Borgman, Gesechus, Krajevič a D. I. Mendělejev. Výbor ukončil svou činnost už 21. března 1876, kdy došel k závěru, že všechny pozorované jevy, chápané jako projevy mediumity, pocházejí z podvědomých pohybů nebo z vědomého podvodu a že „spiritistické učení je pověra”. Výbor zveřejnil své závěry v časopise Golos dne 25. března 1876, přičemž byly též publikovány D. I. Mendělejevem ve spisku s názvem Materiál pro posouzení spiritismu (Petrohrad 1876).
S výrokem, že „spiritistické učení je pověra” se ztotožňuji. Ve skutečnosti se plně ztotožňuji i s ironickou poznámkou z dopisu biologa Thomase Huxleye, určeného londýnské Dialektické společnosti, která jej pozvala k účasti na práci výboru pro zkoumání tzv. spiritistických jevů, což Huxley tehdy odmítl. Huxleyův dopis, datovaný 29. ledna 1869, byl otištěn v časopise Daily News dne 17.10.1871 a je uveden rovněž na str. 389 Daviesovy knihy Mystický Londýn (1875). Huxley zde říká: „Jediná dobrá věc, která by podle mého názoru mohla vzejít z důkazu pravdivosti spiritismu, byla by novým argumentem proti sebevraždě. Lépe žít jako metař než jako nebožtík žvanit nesmysly ústy media, které se za jednu guineu dává najmout k seanci.”
V žádném případě se však nemohu ztotožnit s falešnou představou, že fyzikální jevy, lidově označované za „strašení“ či „řádění poltergeista“, vůbec neexistují, neboť jejich skutečnost (objektivní realita) údajně nebyla nikdy prokázána, tedy verifikována. Opak je pravdou, o čemž svědčí dochovaná historická fakta. Je také pravda, že se případy výskytů tzv. poltergeistova řádění v minulosti zabývalo několik našich předních, světově uznávaných odborníků. Dokonce i prof. MUDr. Vladimír Vondráček, Dr. Sc. (1895-1978), jeden z nejslavnějších českých psychiatrů, coby nesmlouvavý kritik nejrůznějších pověr, ve své publikaci Fantastické a magické z hlediska psychiatrie [1] k tématu podotýká, že „strašidelných domů, totiž takových, kde se děly divné věci, se uvádí spousta. Pro zjevy ve strašidelných domech měli okultisté své výklady. Z těchto zjevů se obviňoval hřmotivý duch (německy Poltergeist), který prý provází některé chlapce a dívky v jejich pubertě.“ Zde také Vondráček vzpomíná „strašidlo“ z Podskalí:
„Dnes asi již není pamětníka strašidelného jevu, který vzrušoval Prahu koncem r. 1874. Toto kdysi senzační „strašidlo v Podskalí“ zachoval naší paměti I. Herrmann ve své knize Před padesáti léty, jež byla napsána kolem r. 1924. V tehdejším, dnes už zmizelém pražském Podskalí, kde bylo mnoho ohrad s dřívím, začalo v jedné ohradě řádit „strašidlo“, a to zvukové. Jednoho prosincového večera r. 1874 ozvalo se v této ohradě devět táhlých zvuků za sebou. Když se to opakovalo i druhého a třetího dne, a to vždy devětkrát a vždy mezi desátou a jedenáctou hodinou noční, začaly k strašidelné ohradě Procházkově putovat stohlavé zástupy, což vyvolalo zakročení tehdejší pražské c.k. policie, která nakonec musila kordonem uzavřít ulice vedoucí k ohradě. Ale ani policie nic nevysvětlila a nikoho nedopadla. Směr, odkud troubení přicházelo, byl tak neurčitý, jako by si strašidlo tropilo posměch i z policie. Troubení bylo líčeno svědky jako zvuk hlásné trouby, jinými jako hlas dětské trumpetky. V Procházkově ohradě byly prý slyšet i vzdechy, v domě se kutálelo kuchyňské nářadí, tedy typické jevy „strašidelného domu“. Podskalské strašidlo strašilo jen asi 2-3 týdny. Spolehlivě nebylo vysvětleno nikdy, pachatel nebyl dopaden.“
I když se stohlavé zástupy stávaly svědky podivných (přesto však verifikovaných) akustických jevů v sousedství Procházkova stavení, za daleko důležitější lze považovat typické projevy fenoménu zvaného poltergeist, ono Vondráčkem zmíněné „kutálení“ nádobí ve jmenovaném domku. Ve skutečnosti nešlo o „kutálení“, ale o spontánní vznášení se a poletování nejrůznějšího vybavení domácnoti a nejrůznější akustické jevy v podobě elektrických výbojů, bouchání a klepání, tak jako ve stovkách dalších, verifikovaných případů „řádění poltergeistova“, odporujících zdravému selskému rozumu. Kauza z roku 1874 nebyla rozhodně kauzou první, ani poslední (dochovaly se zprávy o „řádění poltergeista“ z roku 1896 v Rozdělově u Kladna, 1903 ve Třech Dvorech, 1908 v Komárově u Brna, nebo 1909 ve Vechlovicích u Mělníka). Nejhojnější výskyt poltergeistů byl u nás však zaznamenán v roce 1927, kdy jako by se přes Československou republiku od východu k západu „převalila vlna tajemných sil“. Všechny tyto případy se podařilo prošetřit a podrobně popsat dalšímu z našich věhlasných psychiatrů, MUDr. Janu Šimsovi (zakladateli sanatoria pro „fysikální a diétetickou léčbu chorob vnitřních a nervových“ v Krči), o čemž informuje jeho útlá publikace Záhadné zjevy mediální [2], kde v úvodu praví: „Případy naše jsou vědecky velice zajímavé a sluší je zapsati do historie, registrovati i když nemůžeme vše vysvětliti.“
Zde najdeme řádění poltergeistovo v Kotrbachu u Spišské Nové Vsi od 12. do 19. srpna toho roku, od 22. do 27. září v Užhorodu, od 25. srpna do 3. listopadu v Košťanech u Teplic-Šanova, převeším pak od 23. června do 30. října v Mikulově, v rodinném domku telefonního zřízence Růžičky: hrnec to přenášelo z plotny na zem, pečeně vylétla z trouby doprostřed kuchyně, v kredenci cinkalo nádobí a stavěly se tu talíře, nádoba s rýží se obrátila „ač místa k obrácení nebylo“, bochník chleba, odložený na stůl, náhle seskočil na zem. Pometlo samo poskakovalo a postavilo se samo zas ke zdi, lžíce při umývání nádobí skákaly nazpět do vody, dříví z hraničky polínek u sporáku vyskákalo na kuchyňský stůl. Doktor Šimsa, ze své profese značně skeptický, zde byl sám osobně přítomen několika dosud neobjasněným jevům z jím organizovaných jednoduchých pokusů: „Nejzajímavějším ale bylo, když prudkým letem zapršely šípky a pak i kukuřice. Lety byly tedy směrem k nám a dopad každé i menší věci byl doprovázen silným zvukem, který je zvláště charakteristický asi jako výboj elektrický. Něco takového musí přesvědčiti největšího skeptika. Když vidím směry dopadu a tu prudkost a když osoby, které by mohly házet, jsou na straně a v zadu, je vyloučeno umělé házení.“
Do svých experimentů vnáší MUDr. Jan Šimsa (1865-1945) mnohaleté zkušenosti z psychiatrie, ale i letité praxe hypnologa. On sám nikdy neměl „nejmenších poruch činnosti mozkové, halucinací, ani nočních děsů a ani snů prorockých, a nikdy nepodlehl vlivu jiných hypnotizérů“. Jasnost jeho kritického myšlení podtrhuje i fakt, že jako nesmlouvavý odpůrce alkoholismu byl Šimsa (jak je obecně známo) přísným abstinentem. Samozřejmě také sestavil podrobnou anamnézu jím vyšetřených pokusných osob, neboť jak píše jednalo se mu o to, zda nejsou to „osoby hysterické, podvodné, neuropathologické, jaká je inteligence, cit a vůle. Chtěl jsem postřehnouti, nejsou-li zde sebekratší stavy snivé, poruchy vědomí, jako petit mal, nějaké stavy somnambulní, které laik někdy těžko rozeznává od stavů jasného vědomí. Vždyť jsem přece dělal velké pokusy se stavy poshypnotickými, kde lidé nespali, mluvili a jednali a přece jen nebyli ve stavu normálním. To jsou stavy, ve kterých se provádějí třeba neúmyslné podvody, o nichž medium v jasném vědomí nic neví. V těch stavech mohou míti i halucinace smyslové a vzbuditi je u diváků zvláště citlivých či sugestibilních.“
Nakonec přijíždějí obě protagonistky mikulovské kauzy i na krátkou návštěvu do Prahy. Hildu Zwieselbauerovou a její tetu Růženu Růžičkovou ubytovala paní Šimsová v podkroví. A tak měl možnost od 16. do 27. října pozorovat MUDr. Šimsa některé z ukázek „řádění poltergeistova“ ve svém vlastním domě, nejenom večer a v noci, ale i během dne „při světle předevšemi lidmi bez rozdílu víry“. Při pozorování mu nejčastěji asistovali jeho dva synové (jeden lékař, druhý zubní technik), navíc pak se každý večer u Šimsů scházela k pozorování v té době větší společnost, ve které nechyběli ani další odborníci. Za zmínku stojí fakt, že se „poltergeistovy útoky“ obrátily i proti choti doktora Šimsy, která byla vůči očekávaným jevům skeptická a na poltergeista nevěřila, až nakonec v ložnici nachází „vše vyházeno z nočního stolku, botky, punčochy a jiné. Když to sbírá, udeří ji do zad jablko, které leželo ve vedlejším pokoji na stole. Přilétla na ni škatulka s pilulkami, nůž před ní seskočí s kanape, šálu jí to přenáší na různá místa.“
Pokud jde o další případy „řádění poltergeista“, bylo podle Šimsy v zájmu vědy „tyto případy přísně vědecky vyšetřovati, ale bohužel někde přišla zpráva pozdě, někde nebylo žádného porozumění a hlavně nebylo u odborníků času a peněz.“ MUDr. Jan Šimsa se zasloužil o to, že alespoň s některými z podivuhodných fyzikálních jevů se můžeme zpětně seznámit, neboť některá fakta na místě hned konstatoval a jako historii zachoval: „Víte dobře, jak se podobné události již za pár dní různě líčí. Ani na vlastní paměť nikdo spoléhat nemůže a proto se musí hned vše psát. Všechna pozorování jsem v minutě události (i v noci) zaznamenával a druhý den za čerstvé paměti doplňoval.“ Jistě se najde řada skeptiků, které očitá svědectví doktora Šimsy a jeho dvou synů neuspokojí, pro některé z nich dokonce nebude MUDr. Jan Šimsa ani dostatečně erudovaným odborníkem. Proto bych rád čtenáře upozornil na důležitý fakt, že mnohým z Šimsou popisovaných neuvěřitelných skutečností byl osobně přítomen další věhlastný psychiatr - Dr. Oskar Fischer (1876-1942), profesor psychiatrie na německé univerzitě v Praze.
Jak uvádějí dobové prameny "pochází od něho asi 60 vědeckých spisů z oboru neurologie a psychiatrie, jeho hlavním oborem byla histopathologie nervové soustavy a zvláště bádání progresivní paralysy a senility, jejichž moderní pathologické poznání se zakládá hlavně na jeho pracích. Dále zavedl phlogetan a moderní chemickou léčbu umělým chemickým vyvoláním horečky". Skutečný význam vědecké práce prof. Oskara Fischera podtrhuje i tento úryvek ze stati o Alzheimerově demenci z pera prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc., zveřejněné na jeho webu: "Příběh Oskara Fischera je symbolický. Je to příklad velikána, který upadl v zapomenutí, je to ukázka někdy velmi nespravedlivých cest osudu a světské slávy a zároveň ale i doklad toho, že někdy i za velmi dlouhou dobu pravda přece jenom vypluje na povrch." Přičemž podle profesora Höschla pravdu odhalujeme v případě Oskara Fischera až nyní, a to jen díky upozornění zahraničních odborníků (www.hoschl.cz, 13.10.2010).
Nezbývá než doufat, že pravdu nebudeme odhalovat jen díky upozornění zahraničních odborníků i v případě doktorem Šimsou zmapovaných fyzikálních jevů, označovaných dnes za spontánní projevy telekineze či fenomén, jenž bývá v rámci tradic (poněkud nešťastně) dosud zván Poltergeist, tedy „hlomozící duch“, i když s duchy (krom svého názvu) de facto nemá vůbec nic společného [3].
[1] Vladimír Vondráček, František Holub - Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Kolumbus, Bratislava 1993, na straně 221
[2] Jan Šimsa - Záhadné zjevy mediální „strašidla v Mikulově“ a padání kamenů. Moravské nakladatelství v Brně, 1928
[3] Karel Wágner - Poltergeist existuje! Československý spisovatel, Praha 2011
Rodina Růžičkových z Mikulova |