Do nového roku se starším odkazem - Karel Čapek a záhadné kamení

Karel Čapek (1890-1938), jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů, dramatiků a žurnalistů minulého století, prožil své dětství v Úpici, tedy v údolí řeky Úpy v kr­konošském podhůří, kde se setkal se značně tehdy roz­ší­řeným mediánstvím (lidové označení spi­ritismu), které v něm probudilo zájem o nejrůznější ta­jemné a záhadné jevy, jimiž se na počátku 20. století zabývala metapsychologie. Zájem o takovéto jevy jej nikdy zcela neopustil, měl dokonce možnost na toto téma diskutovat i s na­ším prvním pre­zidentem. Neboť To­máš Garri­gue Masaryk (1850-1937) nejenže se v Lipsku zú­častnil několika spiritistických seanací, ale také četl „mnoho o všech druzích okul­tismu", o čemž svědčí Čapkovy Hovory s T. G. Masa­ry­kem, vydané roku 1928. A tak se například v Čapkově no­vele Povětroň setkáváme s fenoménem clair­voyance (jasnozřením) a v pohádkovém příběhu, ve kterém páni doktoři léčili kou­zelníka Magiáše, do­konce s jedním ze známých projevů tzv. řádění poltergeista: „Jak víte, bývají kouzelníci dobří, kterým se říká čarodějové neboli divotvorci, a kou­zelníci zlí, kterým se říká čer­nokněžníci. Magiáš byl takový pro­střední; někdy byl tak hodný, že vů­bec nečaroval, a jindy čaroval tak mocně, že hřmělo a blýskalo; někdy ho napadlo, aby pršelo ka­mení, a jednou dokonce udělal, že napršely takové malé žabičky“.

O podivných deštích malých žabiček se dochovala z minulosti řada záznamů. Kde však hledat předlohu kamenného deště? Na první pohled by se mohlo zdát, že například v dešti kamení, který se spustil před 6. hodinou ranní dne 22. května roku 1808 v okolí Stonařova na Jihlavsku. I když podle kroni­kářů toho rána nad Stonařovem panovala jasná obloha, objevil se náhle na nebi ohnivý kužel a ozvala se ohlušující rána. Během následujících chvil se ozývalo ještě další dunění, prová­zené pá­dem svištících kamenů, po dopadu horkých. Na krajinu se rychle snesla mlha tak hustá, že nebylo vidět dál než na 12 kroků, mnoho očitých svědků popisovalo i šířící se zápach. Stonařovský déšť kamení pozorovalo značné množství svědků, neboť byla neděle a místní přicházeli zrovna do kostela na mši. Podle kronik celý jev trval přibližně 8 minut, přičemž z nebe spadlo více než 200 ka­menů. Nikdo z přihlížejících nebyl padajícími kameny zasažen, podle všeho také nedošlo k žád­ným škodám na nemovitostech, ani ztrátám na dobytku. Déšť kamení zasáhl i řadu okolních obcí, kameny byly nalezeny až v Otíně, obcích Rosice, Cerekvička, Dlouhá Brtnice, Hladov, Stará Říše a dalších. Většina nalezených ka­menů měla hmotnost v rozmezí od 32 g do 48 g, největší kus vá­žil zhruba 6 kg. Nešlo však o žádnou magii, ani řádění poltergeista, zdejší padající kameny předsta­vovaly první zdokumentova­nou spršku tehdy ještě neznámého typu meteoritů, nazývaných eukrity. Úředním šetřením celé události byl pověřen Dr. Karel Schreibers (1775 - 1852), ředitel c. k. příro­dovědného kabinetu ve Vídni, jenž se zasloužil o kvalitní zdokumentování tohoto jevu, a to na zá­kladě řádné pověřovací listiny, vydané panovníkem Františkem I., císařem rakouským.

Karel Čapek však v případě Magiáše evidentně nehovoří o meteoritech, ale o padání kamenů (ne­vědomky) zapříčiněném lidmi, tedy o jevu, kterým se zabývala tehdejší metapsychologie. Možná jej inspiroval z amerického tisku do českých novin importovaný příběh, který se roku 1682 odehrál v New Hampshire, kde po dobu tří měsíců pršely kameny v domě manželů Waltonových. Nebo mu byla předobrazem známá série padání kamenů, ke které došlo v roce 1922 v Kalifornii, či v květnu téhož roku v Jižní Africe: „Jistá lékárna v Johannesburgu byla po měsíce doslova bom­bardována kameny. Jak k tomu docházelo, nemohl nikdo říci. Nakonec policie přijala předpoklad, že původ­kyní je mladá Hotentotka, která v lékárně pracovala. Nutila ji přecházeti z místa na místo a nedo­vedla si vysvětliti skutečnost, že kameny prší i nadále. A to vždy v okolí pozorované. Nikdo je ne­mohl házeti. Týdny trvající vyšetřování zůstalo zcela bezvýsledné, jen nervy policistů byly na prasknutí, protože kameny létaly dál přímo před je­jich očima.“ V této souvislosti je třeba zmínit také zdokumentovaný cihlový déšť, k němuž došlo v prosinci  1921 v ně­kolika místnostech ašrámu Sri Aurobinda v indickém Pondicherry. V kuchyni, na dvoře i na scho­dišti bez přestání pršely úlomky cihel. Tehdejší rozsáhlé pátrání neodhalilo viníka, ani příčinu. I tady nakonec padlo pode­zření na vytipovanou osobu, a sice na mladého pomocníka v kuchyni, je­hož nakonec zavřeli do místnosti bez oken, aby i sem začaly jaksi „odnikud“ pršet další úlomky ci­hel.

Pokud jde pak o Evropu, už v roce 1913 přinesly všechny belgické noviny zprávu o podivném pa­dání kamenů, které se odehrávalo od čtvrtka 30. ledna do neděle 2. února toho roku v Marcinelle, v ulici César de Paepe, v domě obývaném panem Van Zantenem. Jeden z  policistů na místo po­volaných prohlásil: „Viděl jsem jeden kámen dopadnouti do středu velikého okna, potom celou řadu jiných kamenů, které dopadly kolem prvního místa dopadu, utvořivše spirálu. Ve druhém okně zase jsem viděl, jak první dopadlý kámen zůstal vězeti v otvoru proraženého okna, a byl vyražen druhým kamenem, který dopadl přesně na totéž místo, co první kámen.“ K tomu sám Van Zanten podotýká: “Prvý kámen opravdu dopadl docela přesně do prostředka okna a druhé dopadaly kolem něho tak, že utvořily spirálu. Co nás ale nejvýše překvapilo, bylo to, že žádný z těch tří set kamenů nikoho nezasáhl. První den můj chlapec byl v zahradě a dceruška spala v prvním poschodí v kolébce blízko otevřeného okna - nestalo se jim však ani toho nejmenšího, tomu ani tomu. Pouze chůva dostala kouskem cihly do hlavy, ale nic jí to neublížilo.“

Československý tisk ve 20. létech minulého století čtenáře neinformoval jen o podivném poletování kamenů v zahraničí. Roku 1927 se objevuje v našem tisku záhadné padání kamenů v Kotrbachu, ve Vinič­ných Šumicích, v Košťanech a v Mikulově. Deště kamení popisoval v Českém slově a na­konec i v publikaci Záhadné zjevy mediální (rok vydání 1928) psychiatr MUDr. Jan Šimsa. A tak již víme, že v Kotrbachu 12. srpna „kameny začaly lítati do místnosti skrz dveře za­vřené“, nebo že „obchvíli spadl kámen, venku, v pokoji se stropu na stůl, na pláty v kuchyni“. Učitel Wratnik z Brna, jenž byl v Kotrbachu na letním bytě, jako očitý svědek tehdy popisoval jak kameny „nesou se vzduchem vodorovně a viděti je možno až ve vzálenosti 50 - 30 cm od těla, jak nabývají jako z mlhy barvy i formy, lehce se doktnou a padají k zemi jako pravé těžké kameny“, k čemuž podo­týká, že „když je zvedneme, jsou teplé, což je znakem, že prodělaly chemické proměny nebo byly zahřáty jistou energií.“

Ovšem tak jako v Kotrbachu u Spišské Nové Vsi na Slovensku začalo 12. srpna záhadně padat kamení i v Šumicích u Brna, kde „celá obec a četnictvo z vedlejších míst hle­dali pachatele, který tak do­vedně házel v různých směrech a nikoho neporanil. Obstoupili domy, dvory, zahrady, svítili po stromech, vlezli i na střechy - ale nikoho nechytili - vzdor pátrání několika neděl.“ Nakonec také v létě toho roku v Mikulově na dospělé členy rodiny Růžič­kových „začalo pa­dati kamení, vlastně drobný šutr, jakmile někdo vyšel na dvorek, zejména k večeru. Bylo to jako hrubé krupobití, jako by někdo číhal a prudce házel plné hrsti kaménků, hrud a písku. Někdy padly i brambory. Čarovné házení nikomu nikdy neuškodilo, jen že způsobilo vždy leknutí a ustrašení. Několik větších kamenů padlo prvé dny i do pokoje a rozbilo tabulku.“ Je ovšem třeba zde zmínit fakt, že kromě kamenů mohou za námi do místnosti přilétnout i jiné ob­jekty. Třeba docela obyčejná bota, jak nás o tom informuje MUDr. Šimsa, popisující jak střevíc prošel oknem a to zůstalo nepo­rušeno: „V okně se zablesklo, zazněla rána a střevíc špičkou na­před vpadl do pokoje. Na zavře­ném okně žádné poru­chy. To bylo efektní, poučné, báječné, hlavně ten doprovod elektrický. Blesk a rána. A žádná halu­cinace, detail není možno tak rychle vsugero­vati třem osobám. Pak nápadně zapadá do řady fe­nomenů podobných, jinde se udavších.“

Přílet a dopad kamení jsou v historických pramenech dostatečně popsány a zadoku­mentovány, lidé se s tímto fenoménem setkávali od nejstarších dob, napříč všemi kontinenty. A sporadicky bylo pozo­rováno i prvopočáteční uvolnění a následný vznes kamenů, poletujících vzdu­chem. Tak na­příklad Giornale di Sicilia dne 7. června 1910 přinesl zprávu o tom, jak za jasného dne Paolo Pal­misano se svým pří­telem spatřili kterak „déšť ka­menů trval bez ustání“, kdy zcela zře­telně viděli kameny „letící pomalu a neči­nící žádné škody“. Tehdy byl oběma svědky po­zorován i kámen, který se před jejich zraky „od­trhl od zdi, pod níž seděla hlu­choněmá dcera sedlá­kova“, aby pak opsal „zdlouhavě polokruh v povětří“ a snesl se do ruky Palmisa­nova ohromeného přítele. Ji­nak řečeno, za poletujícím kamením nelze hledat jen oblázky či valouny, ale i kusy cihel, betonu, tedy i odtr­žené kusy zdí či omítek, drobný štěrk, nebo písek. Je nad slunce jasné, že ka­mení ve skutečnosti nepřilétlo „odnikud“, ale odkud vlastně přilétlo se nepoda­řilo v případech tzv. poltergeistova řádění zjistit, zrovna tak jako není dodnes zcela zřejmé, odkud že přesně pocházely „malé žabičky“ (ně­kdy třeba ovoce, lís­kové oříšky, fazole apod.), které ve velkém množství napršely na udivené svědky těchto udá­lostí. Například na předměstí anglického Coventry se zcela nedávno, konkrétně večer 12. prosince 2011, snesl z nebe déšť jablek, která bombardovala auta a znečišťovala ulice. Podivný úkaz neměli na svědomí místní uličníci a jak se ukázalo, nemohl mít ani původ ve větr­ných vírech, hypoteticky očesávajících větve některého z poblíž se nacházejících sadů.

Ale to se už od Čapkova literárního díla dostáváme ke tvrdé realitě, neboť mnohé z dříve popiso­vaných tajemných jevů přímé svědky lekají a matou dodnes. V dochovaných zprávách najdeme na­příklad záznam o událostech, ke kterým došlo na Slovensku v roce 1941, tedy už po smrti Karla Čapka, v obci Banka u Piešťan. Paní Mária Zurková, dosud žijící pamětník tohoto „řádění polter­geista“, vše nedávno potvrdila: „V jedné rodině tu žila asi patnáctiletá dívka. Opakovaně se stalo, že v její pří­tomnosti v místnostech padaly samy od sebe nějaké před­měty - láhve, talíře, misky. Také se stá­valo, že náhle ze stropu nebo přes okna začaly k nohám děvčete padat horké kameny - kupo­divu ale nikdy nic nerozbily. Vyděšení rodiče dívky volali i poli­cii. Policisté místo uzavřeli, kameny vyhá­zeli, ale ty se samy po chvíli k dívce stejným způsobem znovu vrátily.“

Bez většího ohlasu pak v nedávné době prošel našimi sdělovacími prostředky zřejmě po­slední pu­blikovaný kamenný déšť. Inkriminované kameny si mohli diváci dokonce prohlédnout v televizním pořadu Střepiny, odvysílaném Novou v roce 2006, navazujícím na předchozí repor­táže o „řádění poltergeista“ v Bobrové. Kameny v měsíci srpnu roku 1999 poletovaly po domě paní Milady Po­pové ze Svinné, části obce Skuhrov nad Bělou v okrese Rychnov nad Kněžnou, v podhůří Or­lic­kých hor. Neposedné kameny (největší z nich představovaly „placáky“ velké jak chlapská dlaň) nejenže zde létaly po místnosti nejrůzněj­šími směry, přičemž z boku narazily do televizoru, pak i do obrazového rámu, ale ně­které z nich před udivenými zraky přítomných osob dokonce jako by spadly z neporušeného stropu místnosti. Samo­zřejmě žádný z obyvatel domu po nikom kameny neházel. A jak už to tak bývá, kamení pří­tomné svědky podiv­ného jevu nezranilo.

Podle jednoho z obecně rozšířených názorů se zdá být na přírodních vědách úžasné to, že prak­ticky využitelné objevy se mohou rodit jaksi mimochodem. Ve skutečnosti však i zde platí, že ná­hoda přeje připraveným. I když občas při něm dochází k objevům akcelerujícím další vývoj vědy, při­po­míná dnes vědecké bádání hloubení jámy, kde věda naráží na stále rozsáhlejší masy tvrdších a odolnějších hornin, které kladou strojovému parku badatelských týmů stále větší odpor. Tak mnoho laiků i odborníků soudí, že současná věda dosahuje svých mnohdy úžasných výsledků za cenu enormních ná­kladů především proto, že většina toho, co lze objevit snadno a levně, bez nadměrně dra­hého a složitého přístro­jového vybavení, byla již v minulosti objevena. A přece je možné i dnes po­ukázat na řadu přírodních jevů, kde základní výzkum bez enormních ná­kladů může přinést neče­kané odpovědi na mnohé z dosud nezodpovězených fundamentálních otázek, či dokonce po­ukázat na zdroje námi dosud nevyužívané energie. Jedním z těchto případů jsou i výše zmíněné neuvěřitelné skuteč­nosti, kde se setkáváme se samovolně poletujícím horkým kamením, ale i s prostupováním hmoty hmotou. Pochopitelně odporují tyto jevy tzv. zdravému selskému rozumu, ale tomu odporují i mnohé z dnes dobře popsaných a objasně­ných fyzikálních jevů, kterým lze po­rozumět jen díky kvantové mechanice. Podstatnější je fakt, že se mají naše vědecké týmy zde o co opřít, neboť mohou navázat na poznatky celé řady českých vědců, tyto jevy v minulém století stu­dují­cích.

Svědectví Milady Popové:

http://www.stream.cz/uservideo/382167-poltergeist-tv-nova