Fotoreportérům dnes předvádí své údajné magnetické schopnosti i důchodce Miroslav Mandić (foto viz perex) v srbském Šimanovci, kterému manželka vynadá pokaždé, když projde kolem rádia nebo televize, v důsledku čehož se má objevit porucha na přijímači a dle jeho slov „přeskočí kanál". Ovšem opravdovým králem „magnetiků“ se zdá být v současné době Miroslaw Magola, známější jako „Magnetic Man" (foto dole vlevo), který se narodil v Polsku a po své emigraci žije v Německu. O jeho mimořádné schopnosti se již zajímal Dr. David Lewis z výzkumného centra Mindlab International v Anglii, ale i fyzik Dr. Friedbert Karger z Institutu Maxe Plancka, nebo Dr. Konstantin Korotkov, ruský profesor fyziky ze Státní technické univerzity v St. Petersburgu. Kromě toho, že může na Magolovi viset různé nádobí, má přihlížející novináře přivádět Magola v úžas především svou schopností zdvihnout ze země předměty tím způsobem, že mu přilnou k holé kůži, aby je pak za pomoci takového „přilepení“ zvedal do výše.
Rádoby magnetické jevy, kdy lidé drží na holé kůži jak mince, tak zapalovače, propisovačky či dokonce mobilní telefony, jsou k vidění i v našich restauračních zařízeních, kde se štamgasti leckdy baví výkony svých spolustolovníků, obdařených mimořádnou přilnavostí. Ovšem mimořádná přilnavost je známa i ze světa zvířat. Tak například po vašem stropě se projde občas moucha, což zřejmě berete jako holý fakt a nikdy jste o tom, jak se tam vlastně udrží a jak tedy dokáže po stropě chodit, ani nepřemýšleli. Ale co když přímo před vašima očima po stropě přeběhne třeba takový gekon, oproti mouše již poměrně těžký?
K tomu, aby mezi molekulami gekoních končetin a nějakého povrchu vznikla příslušná vazba, jsou končetiny gekona vybaveny tzv. sétami. To jsou jemné keratinové chloupky, dlouhé (dle druhu gekona) 30 až 130 mikrometrů, přičemž protein keratin najdeme například i v lidské kůži a jejích derivátech. Na těchto chloupcích pak v hojném počtu (od čtyř set do tisícovky) nalezneme tzv. spatulae, tedy nanoútvary podobné špachtličkám. Při jejich množství (každý o průměru asi 100 nanometrů) působí i slabé přitažlivé síly a gekonovi je pak jedno, jestli se pohybuje po hladkém kameni, nebo hrubé omítce, neboť se zde jedná o funkční systém, vyplývající z překvapivých vlastností hmoty o rozměrech v řádu nanometrů (jeden nanometr je jedna miliardtina metru). Navíc jsou šlachy na jeho končetinách uzpůsobené tak, aby se tíha zvířete rozprostírala na podklad rovnoměrně. Některé druhy gekonů také nepřilnou k hladkému povrchu skleněných stěn terária jen prsty, leckdy se přidržují i spodní stranou ocasu (například rod Rhacodactylus). Ale jaký konkrétní fyzikální jev stojí vlastně za faktem, že se gekoni na hladkých stěnách a stropě udrží? O tom se v minulosti již mnohokrát spekulovalo.
|
Původně nejjednodušší, ale nejvíce chybný předpoklad byl ten, že gekon se k ploše podkladu prostě přilepí. Proklamovaná teorie s živočišným lepidlem samozřejmě neobstála, protože nebyly nalezeny na těle gekona žádné žlázy ani buňky, které by záhadný lepivý sekret produkovaly, ani sama "lepivá látka" nebyla nikdy objevena. Proto se nejběžnějším vysvětlením pro gekonovo běhání po hladkých stěnách stala úvaha o přísavkách. Mluvilo se o nálevkovitých prohlubních, z nichž se po přitlačení k hladkému povrchu vytlačí vzduch, čímž má vznikat podtlak (na tomto principu pracuje instalatérský zvon pro čištění kuchyňského odpadu, nebo přísavky pro odnos velkých tabulí skla). Jenže gekoní tlapky pevně drží na podkladu i ve vakuu. A o tom, že mimořádná přilnavost gekoních prstů není výsledkem elektrostatických sil, pak svědčí podle biologů poznatek, že k tomuto efektu dochází i v ionizovaném vzduchu.
Přilnavou sílu gekoních tlapek nakonec objasňuje prof. Kellar Autumn se svými spolupracovníky z University of California v Berkerly (K. Autumn et al., Nature, 405, 681, 2000). Tito vědci se také zajímali o to, jak silně gekon k podkladu přilne. Zjistili, že se gekon na hladké stěně drží silou až 10 atm (tedy deseti atmosfér, přesně pak 1,013 MPa), přičemž se též podle prof. Autumna ukázalo, že na povrch různých látek gekon přilne tím efektivněji, čím vyšší „povrchovou energii“ ten který povrch má. Aby u gekonů přilnavá síla vůbec vznikla, musely by podle obecných představ všechny séty zapadnout i do těch nejmenších skulin a nerovností, což u vyleštěného skla nepřicházelo v úvahu, nebo by se musely přiblížit atomům látky podkladu na takovou vzdálenost, při níž vzniká chemická vazba. Podle závěrů týmu prof. Autumna zde však nejde o chemickou vazbu, ale o jev známý z kvantové fyziky. Přesněji řečeno o Van der Waalsovu sílu, působící na styčných plochách v nerovnostech i pórech materiálů. Za Van der Waalsovy síly jsou fyziky označovány slabé interakce působící mezi molekulami (případně atomy), jejichž velikost závisí na vzájemné vzdálenosti molekul.
Naproti tomu však skotští fyzikové prof. Ulf Leonhardt a Dr. Thomas Philbin z Univerzity v St. Andrews v roce 2007 prohlašují, že za mimořádnou přilnavostí gekoních nanoútvarů z mikrochloupků stojí kvantový jev, který předpověděl na konci 40. let Holanďan Hendrik Casimir, ovšem jenom pro tzv. ideální kovy. O dvě desetiletí později jeho popis na materiály skutečného světa rozšířil ruský badatel Jevgenij M. Lifšic a pro jev se tak vžilo označení Casimir-Lifšicova síla. Přitažlivý efekt Casimir-Lifšicovy síly dnes působí v oboru nanotechnologií technikům problémy, neboť způsobuje nechtěnou přilnavost nanosoučástek. Na druhou stranu se však těchto sil s efektem neobvyklé přilnavosti komerčně využívá již v protiskluzových nanopodložkách, na které lze zavěsit pouhým přiložením mince, propisovačky, zapalovače a podobně. Protiskluzová nanopodložka, určená především na palubní desky automobilů a jachet, je vhodná k použití na vodorovnou i vertikální plochu (u nás jsou v prodeji např. nanopodložky Gecko). Používáním nanopodložky sice dochází k jejímu zaprášení a tudíž ke snížení přilnavosti povrchu, nanopodložku je však možné jednoduše opláchnout čistou vodou a „lepí“ opět jako nová. Tím, že není přilnavosti dosaženo lepidlem, nedochází k odstranění "lepivého povrchu".
Gekoni ani hmyz tedy nepoužívají pro běhání po stropě žádné lepidlo v podobě chemické látky. Na hladké kůře spodní strany větví a kolmých skalních stěnách je drží přitažlivá síla, kterou se zabývá kvantová mechanika. Tato fyzikální síla se zdá být slabší než běžné chemické vazby, avšak přilnavost obrovského množství pro nás neviditelných nanoútvarů udrží hmyz i gekony prakticky na každém, běžně se v přírodě vyskytujícím povrchu. Stejný princip loňského roku využili i vědci ze Zoologického ústavu univerzity v německém Kielu u mnohonásobně použitelné samolepící pásky (lepí i pod vodou), inspirované hmyzí končetinou. Páska o ploše 20 x 20 centimetrů udrží u stropu i jednoho z vynálezců (foto dole vpravo). Tým amerických vědců z College of Polymer Science and Polymer Engineering na univerzitě v Akronu již také vyvinul prototyp lepící nanopásky, kterou lze opakovaně použít na širokou škálu povrchů včetně teflonu, na kterém se gekon neudrží.
Vraťme se ale k demonstracím „magnetiků“. Pokud vám záhadobijci řeknou, že podivná schopnost „magnetických“ lidí je způsobena adhezí, čímž je údajně celá záhada objasněna, neřekli vám vlastně nic, co už vy nevíte. Ve skutečnosti se totiž pod adhezí rozumí schopnost dvou rozdílných materiálů vzájemně k sobě přilnout. Jazykem fyziky řečeno, jedná se zde o „schopnost přenosu tečných sil ve styku dvou povrchů bez zřetelného pohybu“. A ono učené slovíčko „adheze“ po překladu do češtiny nepředstavuje nic jiného, než docela obyčejnou českou „přilnavost“, kterou každý, kdo pozoruje výkony „magnetických“ lidí, vidí sám na vlastní oči. U tzv. magnetických lidí hovoříme o efektu „mimořádné přilnavosti“, kterého dosahuje holá vnější vrstva lidské kůže zvaná Epidermis, jejíž hlavní složkou (podobně jako u výše zmiňovaných gekonů) je protein keratin. Nemusíte zrovna studovat na některé z vysokých škol fyziku na to, aby vám bylo jasné, že se skutečným silovým působením magnetického pole nemá údajné „magnetické“ držení předmětů jak z kovových, tak i nekovových materiálů (vosk, plast, porcelán) na holém lidském těle nic společného. Ovšem za efektem mimořádné přilnavosti (adheze) nepochybně stojí kvantové jevy, které nám dosud žádný z českých záhadobijců podrobně nepopsal.
Je pravda, že při každém kontrolním experimentu, prověřujícím schopnosti lidských jedinců, mylně označovaných za „magnetické“, musí být pokožka pokusné osoby především suchá, neboť je třeba omezit vliv lidského potu a kožního mazu (je tedy dobré ji také otřít lékařským lihem). Z této podmínky ovšem fikaně vychází guru všech skeptiků, věhlasný eskamotér James Randi z USA, zvaný „Kladivo na šarlatány“. Ten ověřoval schopnosti „magnetiků“ v několika zemích, přičemž vždy lišácky trval na tom, že před řádným experimentem je třeba kůži pokusné „magnetické“ osoby ošetřit pudrem, který může nahradit mastek (jednoklonný minerál zvaný též talek, stealit či klouzek, jenž se u nás těžil dříve u Sobotína), nám známý ze sportovních přenosů, kde jej používají např. vzpěrači pro lepší úchop činky. Připomeňme si výše uvedenou pasáž o nanopodlažkách, kde se říká: „dochází k jejímu zaprášení a tudíž ke snížení přilnavosti povrchu“. Podobně jako u nanopodložek pak u holé lidské kůže dochází zapudrováním či zaprášením mastkem ke snížení každé, tedy i mimořádné přilnavosti, ať už je nebo není tato přilnavost způsobena, podobně jako třeba u gekonů, Casimir-Lifšicovou sílou. Ve skutečnosti tak Randiho základní podmínka jím kontrolovaného experimentu eliminuje hypotetickou možnost působení jemu známého Casimirova jevu. Zcela absurdní je také požadavek českých záhadobijců, kteří jsou ochotni připustit reálnost pro laiky nepochopitelného (zdánlivě magnetického) držení předmětů na lidském těle jen tehdy, když při kontrolním experimentu mezi holou kůži pokusné osoby a na tělo přikládaný předmět vložíte satén, či dokonce tenkou vrstvu vlněné plsti, lidově filcu.
Nepočítám se mezi záhadobijce, ani záhadology. Jsem jenom člověk zvídavý, s vlastním názorem. A pokud jde o podivné „magnetické“ schopnosti některých lidí, rád bych se seznámil s někým, kdo umí pohnout střelkou kompasu pouhým přiblížením holé ruky, což dle našich záhadobijců není než „totální nesmysl“, i když existuje řada zpráv z 19. a 20. století o verifikaci, tedy potvrzení existence tohoto jevu přírodovědci. Jestliže takového člověka znáte, požádejte jej, prosím, aby mne kontaktoval prostřednictvím mé internetové adresy (007karel@seznam.cz).
Rozhýbání střelky kompasu holou rukou ledasco vypovídá o našimi akademiky netušených lidských schopnostech. Určitě by stálo zato připravit jednoduchý experiment a seznámit s takovýmto údajným „totálním nesmyslem“ prostřednictvím sdělovacích prostředků celou naši veřejnost. A po řádném ověření tohoto jevu můžeme požádat o spolupráci Český klub skeptiků Sisyfos, který se o dosud neobjasněné jevy také zajímá, přičemž údajně umí obstarat smlouvu s Randiho nadací (James Randi Education Foundation) z Fort Lauderdale na Floridě, kde na každého člověka, který v experimentu dokáže, že jeho mimořádné schopnosti opravdu fungují, má čekat celý milión amerických dolarů.
Zoom into Human Skin:
http://www.dailymotion.com/video/x4mt1u
Obr. příloha:
1) Miroslaw Magola z Německa, zvaný „Magnetic Man“.
2) Achim Oesert visí u stropu na pásce, která napodobuje „nanotechnologii“ hmyzích končetin.
Mirosław Magola na Discovery Channel :
http://www.youtube.com:80/watch?NR=1&v=G7Ht9Ic_y6A&feature=endscreen