Exorcismus jako vražda druhého stupně ?

Naše evropská kultura vyrůstá z křesťan­ských ko­řenů. Proto pak například člověk, který nikdy ne­četl Bibli, nemůže o sobě tvrdit, že je člo­věkem vzdělaným. A proto také v křesťanských církvích praktikovaný exor­cismus zajímá nejširší veřej­nost. Nejenom třeba katolíky a evangelíky, ale i ve­řejnost bez vyznání, nebo militantní ateisty. Je sice pravda, že exorcismus jako duchovní pomoc, poskytnutá trpícím li­dem, do moderních křes­ťanských komunit patří. Jestliže však platí odvěká zkušenost, že extrémy škodí, nutně pak škodí i extrémy v exor­cismu. A o těch se hovořilo u nás mezi laiky v říjnu loň­ského roku u příležitosti ná­vštěvy naší republiky patriarchou Rumunské pra­voslavné církve. Proč ale v této sou­vis­losti?                                                                                      

Neboť v roce 2005 navštívila třiadvacetiletá Marica Irina Corniciová rumunský pravoslavný klášter Nejsvě­tější Tro­jice v severorumunském Tanacu. Marica, která trpěla těžkou schizofrenií, vyrůstala od ra­ného věku v ústavu pro opuštěné děti v Aradu. Poté, co našla v klášteře útočiště, požádala řádové sestry, aby ji mezi sebe přijaly. V důsledku jejího onemocnění se však u ní začaly postupně proje­vovat nejrůz­nější potíže spojené s projevy hysterie, které zdejší setry označily za posedlost a spolu s matkou představenou přivolaly exorcistu. Po neúspěšném vymítání pak Maricu podle in­strukcí exorcisty Daniela po tři dny držely za­vřenou v cele, uvázanou na kříži bez jídla a bez vody, s roubíkem v ústech. Dívka, kterou vymítač považoval za posedlou, tak v klášteře Nej­světější Tro­jice v červnu 2005 zemřela dle soudních znalců de­hyd­ratovaná a vyčerpaná na udušení.                         

Soudní proces se táhl téměř dva roky, výrok soudu byl vynesen až 10. února 2007. Trojici řádo­vých sester udělil soud trest nepodmíněného odnětí svobody v délce pěti let, matce představené šesti let a kněz Daniel Petr Co­rogean byl odsouzen k sedmi letům vězení. Otec Daniel svoji vinu neuznal a několikrát prohlásil, že z dívky vyháněl opravdového démona. Naproti tomu rozsu­dek kvalifikoval smrt Maricy jako vraždu druhého stupně. Jak o tom informoval zpravodajský web Ro­manian Times, v lednu 2011 rumunské úřady nakonec podmínečně za dobré chování všechny tři řádové sestry, jež si odpykávaly trest za smrt Maricy Iriny Corniciové, ze které spolu s matkou představenou a exorcistou Danielem vy­mítali zlo, propustily z vězení. Podle rumunských sdělova­cích prostředků byla téhož roku na svobodu rovněž propuš­těna i matka před­stavená. Pokud jde pak o běžný pravoslavný exorcismus, při kterém není nikdo přivazován ke kříži, ani mu není na­sa­zován roubík, mů­žete na webu s pra­voslavnými filmy shléd­nout dokumentární záběry exor­cismů, jež jsou opatřeny českými ti­tulky :                    

http://pravoslavi.cz/filmy/flash/exorcismy/

Na první pohled by se mohlo zdát, že celá rumunská kauza, jako hluboký omyl exorcisty, upadla v zapomnění. S tím se však nehodlal smířit Byzantský katolický patriarchát ze Lvova, tedy skupina duchovních kolem bývalého kněze olomoucké arcidiecéze Antonína Dohnala. Ten se nechal svými souputníky jmenovat biskupem (bez souhlasu Vatikánu, čímž se ocitl v automatické exkomunikaci) a nyní si říká Patriarcha Eliáš. Postupně prohlásil za vyloučené z katolické církve téměř všechny biskupy a kardiná­ly světa včetně českých biskupů, v poslední době prohlašuje za vyloučeného z církve i papeže. Byzantský katolický patriarchát ze Lvova v loňském roce rozeslal na řadu adres svůj dopis, hájící aktéry rumunského exorcismu (mimo jiné se zde například uvádí, že exorcista Da­niel byl odsouzen na 14 let a každá ze čtyř sester na 10 let vězení, že tedy aktéři vymítání v Ta­nacu byli nespra­ved­livě odsou­zeni celkem na 54 let vězení). Tento dopis, jehož hlav­ním ad­resá­tem byl ru­munský patri­archa, ro­ze­slal By­zantský katolický patriarchát dne 29.6.2011 jak masmé­diím, tak i před­stavitelům OSN, po­slancům EU a prezidentům jednotlivých člen­ských států Evrop­ské unie.            

Zde uvedu pro zajímavost přesnou citaci z dopisu, který By­zantský katolický pa­triarchát všem výše jmenovaným rozeslal: „Klademe základní otázku: Existují démonské síly? Anebo ti, kteří ukazují na je­jich exis­tenci, igno­rují podle teorií současných psychologů a heretických teo­logů realitu? V Africe došlo k případu, že posedlé děvče bylo přivázáno k židli, a když biskup konal exorcismus, který tr­val 8 ho­din, židle se vznesla do výše asi 1,5 metru a ani několik mužů ji ne­mohlo stáhnout dolů k zemi. Démon skrze děvče začal všem přítomným vyjevovat jejich tajné hří­chy. Většina z nich proto rychle utekla. Ně­kolik týdnů po vysvobození děvče zemřelo. Nikdo bis­kupa neodsoudil jako sadis­tického vraha, že nechal posedlou přivázat a že nad ní konal obřad exorcismu“ (Glo­ria.tv: Exorcis­mus a démonská realita, 8.7.2011).       

Řada evropských duchovních dnes hovoří o „určitém znepokojení v tradicionalistickém světě“. Ovšem při po­hledu z vnějšku bude lepší poněkud opatrný „tradicionalismus“ nahradit výstižnějším pojmem „fun­da­mentalismus“ (z latinského „fundamentum“, v překladu „základ“), jenž je obecně užíván ve spo­jitosti s náboženstvím. Katoličtí fundamentalisté například hovoří o krizi v církvi, jež má kořeny a mani­festuje se přede­vším v krizi kněžství a liturgie. V poslední době je pak některými fundamenta­listy kritizován též nový Rituál coby jasně stanovená pravidla exorcismu. Což pocho­pitelně budí zájem laické veřej­nosti, přičemž jistou roli zde sehrál i filmový příběh nazvaný Obřad - The Rite, který měl premiéru v českých kinech 17. března 2011 a dle tvůrců byl in­spirován skuteč­nými udá­lostmi. Děj tohoto filmu sleduje poněkud skep­tického amerického studenta kněž­ského semi­náře, na­vštěvují­cího školu exorcismu ve Vatikánu, který se během svého pobytu v Římě se­známí s knězem, který mu ukáže i tem­nou stránku jeho víry.

Mezi největší kritiky nového Rituálu patří především pater Gabriele Amorth, který se v červnu roku 1986 stal oficiálním exorcistou římské diecéze. I když je dnes „exorcistou v důchodu“, ve svých šestaosmdesáti le­tech dosud několikrát denně vy­mítá zlé duchy, podle něj pokoušející každého: věřící i bezvěrce, dospělé i děti, ale i církevní hie­rarchii a obyvatele Vatikánu. Proto také není dle Amortha jeho exorcismus po chuti všem předsta­vitelům katolické církve: „Všeobecně se s námi na­kládá špatně. Naši kněžští kolegové, kteří byli pověřeni tímto choulostivým úkolem, bývají pova­žo­váni za poma­tené a exaltované. Do­konce sa­motní biskupové, kteří je jmenovali, je často snášejí jen s ná­mahou a jako z nouze.“ Amorth ve svých prohlášeních zašel tak daleko, že nakonec tak jako on má vy­mítat z lidí ďábla též Bene­dikt XVI., současný papež. Amorth své tvrzení dokládá epizodou, ve které dva z jeho po­mocníků vzali dvě oběti údajné ďábelské posedlosti na Svatopetr­ské náměstí, aby viděly papežovu audienci. Když se pak upro­střed shro­máždění válely v záchva­tech po zemi a vydávaly skřeky, Svatý otec si jich pro vyvolaný rozruch všiml a požehnal jim. Pape­žovo gesto ovšem ve sku­teč­nosti nemá s vymítáním nic společného, neboť současný papež Bene­dikt XVI. exorcismus ne­prakti­kuje a jeho žehnání není exorcismem.

Ostatně papež Bene­dikt XVI. přišel jako kardinál Joseph Alois Ratzinger do Říma z Německa. A určitě má v paměti kauzu bavorské studentky Anneliese Michelové, jedné ze čtyř dcer man­želů Mi­chelových, zbožných katolíků, kteří žili v německém Klingenbergu. Tato devatenáctiletá stu­dentka prv­ního ročníku vysoké školy prodělala řadu záchvatů spojených s křečí, bě­hem nichž pro­padala zu­řivosti, válela se po zemi a po dobu až několika hodin vydávala neartikulo­vané skřeky. Náhle se zas uklidňovala a vracela do rovnováhy, několik hodin se mod­lila, učila se a hrála na kla­vír. Toho času Anneliese téměř nespala a když ulehla, vypadala jako mrtvá, často kvůli ochrnutí ne­mohla pít a lec­kdy ani volně dýchat. Stěžovala si též na návaly horka, při­čemž ze sebe str­hávala šaty, někdy si též smáčela obličej v záchodové míse, navíc měla kolem sebe údajně šířit „zá­pach spáleniny a hnoje“. Duchovní, kteří navštěvovali dům Michelových, došli k závěru, že se tu evi­dentně jedná o posedlost. A tak würzburský biskup Josef Stangl pověřil vy­konáním exorcismu kněze Arnolda Renze, kterému byl nápomocen pater Ernst  Alt. První vymítání, ke kterému společně při­stoupili exorcisté Arnold Renz a Ernst Alt, se konalo 24. září 1975, po něm postupně následovalo několik dalších. Anneliesin duševní stav se zdál zlepšovat, v říjnu se u ní měly dosta­vit „pozi­tivní vize“, pře­stala také upadat do transu. Její fyzický stav se však i nadále zhoršoval, na­víc odmítala přijímat potravu a neustále hubla. Nakonec 1. července 1976 Anneliese Michelová po prožitém utrpení umírá. Rodiče dívky i oba exorcisté byli o dva roky poz­ději soudem v Aschaffenburgu odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody na základě obvinění ze zanedbání poskytnutí pomoci a usmrcení z nedbalosti. Později církevní ko­mise prohlásila, že dívka posedlá ne­byla a že se oba exor­cisté mýlili v diagnóze. Příběh Anneliese byl zdokumentován profesorkou Fe­licitas D. Goodma­no­vou, kulturní antropolož­kou a reli­gionistkou v knize The Exorcism of Anneliese Michel, která se stala předlohou filmu s názvem The Exorcism of Emil Rose, do našich kin uvede­ného v roce 2005 pod názvem V moci ďábla.          

Ale nyní již k pravidlům exorcismu. Na novém Rituálu exorcismů pracovaly dvě komise: kardinál­ská, jež měla sestavit takzvaná Pre­notanda, tedy úvodní pokyny, a druhá, která byla odpovědná za modlitby. Kardinál Medina Este­vez, ohlašující zavedení nového Rituálu, prohlásil, že nauka církve o ďáblu nepodlehla změně. Proč jej tedy fundamentalisté kritizují? Přede­vším kri­tizují dnešní po­žadavek jis­toty, že k posedlosti došlo, jímž jsou exorcismy podmíněny. Na­víc se starý Rituál zmi­ňoval o nutnosti získat od­povědi na otázky o počtu duchů, jejich jménech, dobu, kdy začala po­sedlost, její příčinu a po­dobně. Takovýto výslech (který do jisté míry evokuje vzpo­mínky na u nás dobře známé čaroděj­nické procesy) ovšem nový Rituál exorcismů neobsa­huje. V bodě 16. je pak prohlášeno, že k exorcismu se nesmí přistoupit, dokud není absolutní jis­tota o pří­tomnosti ďábla. Naproti tomu fundamentalista Amorth vehe­mentně prosazuje diagnostický aspekt exor­cismu a s 16. bodem ve sdělovacích prostředcích několikrát vyslovil svůj nesouhlas: „Tato for­mu­lace je přímo mistrovské dílo nezodpověd­nosti, protože jistotu, že člověk je po­sedlý ďáblem, získá­váme teprve skrze exorcismus.“ Amorthovi je trnem v oku i 5. bod nového Ri­tuálu, dotýkající se prokletí, který kritizoval těmito slovy: „K tomu může docházet různým způsobem: skrze zaklí­nání, učarování, zlý pohled, voodoo, macumbu. Římský rituál vysvětloval, jak si v tako­vých přípa­dech počínat. Nový rituál naopak kate­goricky prohlašuje, že v takových pří­padech je za­kázáno po­užít exorcismus. To je absurdní. Zaklí­nání je příčinou velké části posedlostí a utrpení způsobeného ďáblem: přinej­menším 90 %!“                                                

Co říci závěrem? Exorcismus ve více či méně zřetelné podobě existoval a existuje snad ve všech církevních spole­čenstvích, i když nejznámějším je exorcismus římskokatolický. Navzdory funda­mentalistům katolická církev stále více reflektuje okolní svět. Přehodnocuje pak pochopitelně i své pří­stupy k exorcismům jako praktikám vymítání zla. Proto také v Katechismu katolické církve na­jdeme dnes tuto pasáž: „Velmi odlišný je případ ne­mocí, především psychic­kých, jejichž léčení náleží do oblasti lékařské vědy. Dříve než se přikročí k exorcismu, je tedy důle­žité se přesvědčit, zda se jedná o přítomnost zlého ducha nebo jen o ne­moc“ (Katechismus kato­lické církve, Karme­litánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2002). Při vy­mí­tání totiž nikdy nejde jenom o duchovní aspekty, ale současně i o psychické a tělesné zdraví lidí, považovaných za posedlé. Pokud jde pak o hysterii, je tato dnes psychiatry chápána jako chorobná proměna (konverze) psychických traumat a konfliktů do tělesné oblasti. Projevuje se například „psychickou“ obrnou, poruchou čití, celkovou ztuhlostí, omdléváním, někdy i slepotou nebo hluchotou (proto se jí říká konverzní neuróza). V exorcismu pak nejde o její léčbu, nýbrž o prolomení příznaku.