Jde o druhou půli 19. století, kdy publikované články uznávaných učenců, jakými byli například v Anglii matematik Charles Howard Hinton (1853-1907) a v Německu fyzik Johann Karl Friedrich Zöllner (1834-1882), vzbudily neob­vyklý zájem široké veřejnosti o čtvrtou dimenzi, tedy o čtvrtý rozměr prostoru. Toto téma se objevovalo na stránkách renomovaných vědeckých časopisů, jakými byly např. Nature, Science a Scientific American. Roku 1884 se však v zá­bavných časopisech vedle nejrůznějších speku­lací na toto téma objevuje i Hintonův článek Co je čtvrtý rozměr? s mnohaslibným podtitulkem Vysvětlení duchů. Čtvrtá dimenze totiž začala být spojována s du­chařskými příběhy, navíc se spolu s matematiky a fyziky o ni začali zajímat i teolo­gové. Čtvrtý rozměr prostoru nakonec ve druhé půli 19. století proniká do celé populární kultury a ovlivňuje tvorbu řady spi­sovatelů, hudebníků i malířů.

Představte si, že sedíte v místnosti bez oken se zamčenými dveřmi. Náhle se v této místnosti před vámi odkudsi ze vzduchu vynoří kámen a dopadne na stůl, nebo na podlahu k vašim nohám. Tedy situace, kdy kámen prostoupil (protuneloval se) hmotnou bariérou, aniž by jeho průchod zdí nebo dveřmi zane­chal někde viditelnou stopu. Bohužel se tu jedná o rub téže mince, na jejímž líci najdeme tzv. přínosy ze spiritistických seancí, i když z prostoru se náhle vynořující kameny v minulosti byly (a dosud jsou) pozoro­vány očitými svědky, kteří neměli (a ani dnes nemají) se spiritismem nic společného. Skalní skep­tik okamžitě přijde s tvrzením, že něco takového jako kámen prostupující zdí není vů­bec možné, přičemž se začne odvolávat na fyziku. Jenže takovéto tvrzení se nezakládá na pravdě. Ve sku­tečnosti totiž mo­derní fyzika neříká, že něco takového není vůbec možné, nýbrž jen že je to málo prav­děpodobné (při­čemž dnešní matematika vlastně říká, že něco takového hypoteticky možné je). A všude tam, kde exis­tuje i zcela minimální pravděpodobnost určitého fyzikálního jevu, se dnešní teoretický fyzik ptá: dalo by se něco takového vypočítat?                                                                                     

Podobnou otázku si pokládali fyzikové v 19. století, když hledali vysvětlení mnoha záhadných jevů ve čtvrté di­menzi, tedy ve čtvrtém prostorovém rozměru. Všichni rozumíme pojmům nalevo, na­pravo, do­předu, zpátky, nebo nahoru a dolů. K této charakteristice prostoru lze přiřadit jako čtvrtý rozměr ještě čas a vznikne čtyřrozměrný časoprostor, který do fyziky zavedl Albert Einstein. Ale už 50 let před tím, než se ve fyzice objevil Einsteinův časoprostor, přišli matematikové s představou čtvrté dimenze, tedy se čtvr­tým prostorovým rozměrem, který doplňuje naše základní tři rozměry: délku, výšku a šířku. Čtvrté di­menze se pak chopili badatelé, pokoušející se objasnit průnik různých objektů pevnou překážkou. Tady samo­zřejmě vůbec nešlo o to, zda objekty do uzavřených místností při­nášejí či nepři­nášejí nějaké entity (ne­viditelné bytosti), ale jen o to, jak vysvětlit hypotetický průnik či protunelování ob­jektu pro nás nepře­konatelnou bariérou, tedy zdí domu, zavřenými dveřmi, nebo zavřeným oknem. Všichni nepředpojatí ba­datelé, kteří existenci ta­kovýchto neuvěřitelných jevů přestali odmítat, začali přemýšlet nad tím, jak je z pozice vědy vysvětlit. Řešení nepřinesla (a ani ne­mohla přinést) tehdejší newtonovská fyzika. Při­nesla ho revoluce v matema­tice, na jejímž počátku stojí významný německý matematik a astronom Au­gust Ferdinand Mö­bius (1790-1868), autor známé Möbi­ovy pásky, považovaný za zakladatele topologie, tedy vědní disciplíny, která se zabývá matematickými vlast­nostmi prostoru. 

Möbius si jako první roku 1827 uvědomil, že čtvrtá dimenze umožňuje tříroz­měrnému objektu otáčením přejít do svého zrcadlového ob­razu. Ale to se už dostáváme k vývoji představ o čtvrté dimenzi a k úva­hám, které předcházely moderní teorii hyperprostoru. Zde můžeme navázat na podrobnější výklad z pu­blikace, jejímž autorem je i u nás známý profesor Michio Kaku, americký teoretický fyzik a popularizátor vědy. Jeho kniha Hyperprostor, u nás vydaná roku 2008, poskytuje vědecky fundovaný a přitom laikům přístupný nástin historie vícerozměrných prostorů, a to skutečně poutavou, čtivou formou. V úvodní části své knihy Kaku popisuje, jak po 2000 letech nadvlády euklidovské geometrie, podle níž je prostor pouze trojrozměrný a plo­chý, upoutal pozornost vědců čtvrtý prostorový rozměr, kterým se zabý­val svého času i Carl Friedrich Gauss (1777-1855), německý matematik, fyzik a astronom, zvaný Král matematiků.    

Už v roce 1817 v dopise astronomovi Ol­bersovi pochyboval Gauss o matematické přesnosti klasické řecké geometrie. Soukromě sice hovořil ně­kolikrát o čtyřech nebo více rozměrech prostoru, ale k publi­kování svých úvah se nikdy ne­odhodlal, neboť se bál polemiky. A tak nakonec profesor Gauss zaúkolo­val jed­noho ze svých studentů habilitační přednáškou o základech geometrie s tím, že od něj očekává pokus o alternativu k euklidovské geometrii.Tím vyvoleným se stal Georg Friedrich Ber­nhard Riemann (1826-1866), který kromě toho, že začal na Gaussův popud pracovat na teorii vyšších roz­měrů, se také pod vedením profesora Wilhelma Webera v jeho laboratoři podílel na výzkumech elektřiny a magne­tismu, jež se mu zdály být projevem téže síly. Poznatky z experimentů dovedly Riemanna k přesvědčení, že se mu podaří pro­střednictvím matematiky elektřinu s magnetismem sjednotit. A jak se ukazuje z do­chova­ného Rieman­nova dopisu otci, věřil v té době, že díky matematice může dokonce objevit "jednotu všech fyzikálních zákonů".                                                                                  

Teorie vyšších rozměrů tak spatřila světlo světa až 10. června 1854, kdy Gaussův student Riemann na univerzitě v Göttingenu přednesl svoji slavnou přednášku "O hypotézách, na nichž se zakládá geomet­rie". Přednáška byla přeložena do několika jazyků a vyvolala jak mezi matematiky, tak i mezi fyziky na mnoha univerzitách rozruch (pozdější Einsteinova fyzikální reinterpretace této přednášky je dnes známa jako Obecná teorie relativity). Jak ve své knize Hyperprostor říká Michio Kaku, britský matematik William Kingdon Clifford (1845-1879), který Riemannovu přednášku přeložil pro časopis Nature, rozvinul Rie­mannovu představu, že "zakřivení prostoru je odpovědné za elektrickou a magnetickou sílu. Clifford uva­žoval, že oba záhadné objevy, v matematice vícerozměrné prostory a ve fyzice elektřina a magnetismus, znamenají ve skuteč­nosti jedno a totéž - že síla elektřiny a magnetismu je způsobena zakřivením více­rozměrného prostoru. Tehdy poprvé někdo uvažoval o tom, že "síla" není ničím jiným než zakřivením prostoru samého, čímž předběhl Einsteina o 50 let. Cliffordova myšlenka, že elektromagnetismus je způ­soben vibracemi ve čtvr­tém rozměru, předcházela také práci Theodora Kaluzy, který se též pokusil vy­světlit elektromagnetismus pomocí vyššího rozměru. Clifford a Reimann tak předjímají objevy průkop­níků 20. století, podle nichž význam vícerozměrných prostorů spočívá v tom, že jsou schopny podat jed­noduchý a elegantní popis sil. Poprvé tak někdo správně vystihl pravý fyzikální význam vyšších rozměrů, totiž že teorie prostoru vlastně poskytuje jednotící obraz sil."

Jinak řečeno, Riemannova teorie se po 200 letech rozchází s newtonovskou mechanikou a roz­víjí novou představu fyzikální síly. Od Newtonových dob považovali badatelé sílu za okamžité vzá­jemné půso­bení mezi dvěma vzdálenými tělesy, přičemž se zde objevuje rozpor, když těleso ovlivňuje směr pohybu ji­ného tělesa, aniž by se ho jakkoliv dotklo. Riemann se pokusil jako první odstranit newto­novský princip půso­bení na dálku (actio in distans) a nahradit jej představou, v níž fyzikální síla reprezentuje důsle­dek geometrie. Ve svých úvahách došel nakonec k závěru, že elektřina, magnetismus i gravitace jsou způ­sobeny zakřivením našeho trojrozměrného vesmíru v neviditelném čtvrtém rozměru. A jak říká Michio Kaku, zavedením čtvrtého prostorového rozměru "narazil Riemann náhodou na téma, které získává velký význam v moderní teoretické fyzice, totiž že přírodní zákony se jeví jednodušší, vy­jád­říme-li je ve vícerozměrném prostoru."                        

Takovéto představy pak ovlivnily celou řadu vědců, ve druhé půli 19. století studujících záhadné fyzikální jevy, dnes označované za jevy telekinetické, pozorované na spiritistických seancích a v místech výskytu fenoménu zva­ného poltergeist. Mezi největší po­pularizátory čtvrté dimenze patřil profesor Friedrich Zöll­ner, jehož pub­likaci Teorie čtyřrozměr­ného prostoru (Theorie des 4-dimensionalen Raumes) z roku 1867 se dostalo vel­kého uznání a ohlasu jak mezi badateli, tak v řadách laické veřejnosti. Nutno zde znovu podotknout, že ter­mín "teleki­neze" (z řeckého tele = vzdálenost, vzdálený, kinesis = pohyb, změna), za­vedený pro fyzikální (a pří­padné navazující chemické) jevy, znamená pohyb či změnu na dálku. Pod "ki­nezí" však nerozumíme jen mechaniku, tedy změny vzájemné polohy těles, či je­jich de­formace, nýbrž změny vůbec - tedy i změny tepelného nebo světelného komfortu, ale i k fe­noménu se vážící zvuky, nebo pachy, změny proudění vzduchu v místnosti a jiné průvodní, napří­klad elektrické, magnetické, či elektromagnetické jevy.

I přesto, že si náš trojrozměrný mozek nedo­káže čtvrtý rozměr představit, bylo najednou zřejmé, že fyzi­kální procesy, které stojí za telekinezí ze spi­ritistických seancí a za "řáděním poltergeista", vůbec ne­musí odporovat známým přírodním zákonům. Je ovšem pravda, že celá řada badatelů, existenci vybáje­ných duchů a jiných neviditelných entit zavrhujících, na přelomu 19. a 20. století začala hledat nezná­mou (telekinetickou) sílu namísto v okolním prostředí v organismu člověka, především v jeho mozku a psychice, čímž se z hle­diska exaktních věd výzkum telekineze ocitl ve slepé uličce. Paradoxně se k nim pak přidávali i pohrobci spiritismu, jejichž terminologie mnohdy jen maskovala neotřesitelnou víru v ne­smrtelnost a autono­mitu (svébytnost) lidské duše. Ve skutečnosti například není telekineze to samé co tzv. psychokineze. V pojmu "psychokineze" je de facto již obsažena para­psychologická interpretace jevů obecně označova­ných za telekinezi. Podle většiny parapsychologů (a později i některých psychotroniků) jsou totiž teleki­netické jevy zapříčiněny ja­kousi mentální či psychickou sílou, kdy je zcela mylně a nelo­gicky ryze fyzi­kální pojem "síla" spojován s psychikou či duševní činností lidského je­dince.      

- pokračování -

DISKUSE BUDE OTEVŘENA U POSLEDNÍHO DÍLU