Bláznivá hypotéza

Pokud se máme i nadále zabývat problematikou dosud neobjasněného fenoménu zvaného „star jelly“, měli bychom ho nějak definovat. U tohoto přírodního úkazu dosud nevíme čím je, ale můžeme se pokusit udělat si jasno v tom, čím není. Neboť za substanci, nazývanou hvězdné želé, se dosud považuje mnoho různých věcí, lišících se nejen svým původem, ale i svou strukturou a svými vlastnostmi.  

I když mohou zbytky komet či meteority, prolétající atmosférou, nějakým způsobem ovlivnit ně­které procesy v atmosféře, žádný rozumně uvažující člověk nemůže v dnešní době uvěřit tomu, že star jelly na sobě z vesmíru přinesly meteority. I děti školou povinné dnes ví, že meteority se při průchodu atmosférou třením vždy rozžhaví (proto také na nebi svítí) natolik, že ve vzniklém žáru doslova „odtávají“. I kdyby snad nějakou nám neznámou „hvězdnou“ sub­stanci na planetu Zemi přinášely z mezihvězdného prostoru, tato by jednoduše v atmosféře sho­řela, či spíše se v mžiku vypařila. Avšak přesto, že nemá star jelly s největší pravděpodobností s astronomickými jevy nic společ­ného, nemůžeme mávnutím ruky odbýt po několik století shro­mažďované empi­rické po­znatky, podle nichž star jelly „padá z nebe“. Vždyť opravdu čas od času v podobě malič­kých hrudek zřejmě leckde naprší na zem. Jestliže však na zem padá ve větším množ­ství spolu s kapkami deště, pak padá z bouřkových mraků, a za jeho pádem těžko budeme hledat hejna ptáků, za letu vyvrhujících nestrávené želé z žabích vajíček.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tzv. hvězdné želé z Velké Británie je to samé co ně­mecký Sternenrotz (hvězdný hlen) či Meteorgallerte (meteorické želé), jehož původ je některými zoo­logy považován za objasněný, neboť se má vztahovat ke snůškám žabích vají­ček požíraných dravci, kteří jejich želatinové zbytky vyzvraceli. Ve skutečnosti je však za Sternenrotz či Meteor­gallerte označováno v Německu několik forem podivného „želé“, nejen různých tvarů a konzis­tence, ale i různých barev. A aby to nebylo tak jednoduché, mnohdy je Meteorgallerte za­měňo­váno s želatinovým houbám podobnými útvary nazelenalé barvy, známým jako Sternenschnäut­zer, které však mezi houby nepatří, neboť jsou bakteriálního původu. Co je ale podstatné, roz­množování většiny žab probíhá časně na jaře. Proto je údajně také Sternenrotz (hvězdný hlen) na německých loukách nalézán na jaře, kdy se žáby houfně rozmnožují a ve vodách se objevují jejich slizem obalená vajíčka. Ovšem například hrudky gelu, které byly ve velkém množství nalézány na skotských pastvi­nách, i když v důsledku deště na vlhkých místech, byly v trávě obje­veny na podzim. Tedy v době, kdy po nakladených žabích vajíčkách ve volné přírodě nikde už nebývá vidu ani slechu.

Star jelly nalezené 4.1.2012 v Německu, nedaleko Stuttgartu :

https://www.youtube.com/watch?v=_TjdqfL3DZY

V případě některých na internetu prezentovaných německých nálezů záhadného želé, označo­vaného za Mete­orgallerte či Sternenrotz, se pravděpodobně jedná o houby zvané rosolovky (Jelly Brain Fungus, Geel Jellie­swam), které však nemohou představovat opravdové „hvězdné želé“ z Anglie, ne­boť hvězdné želé ve Velké Británii nebylo nacházeno na pařezech a zbytcích dřeva v lese, ale v zahradách a na pastvinách, rozeseté po trávě a na kamenech. Oproti tomu ze Spoje­ných států po­cházejí zprávy o nálezu želatinových útvarů označovaných za star jelly, vyskytujících se na dřevě z tamních lesů. Ve skutečnosti však fotografie tako­výchto nálezů z USA ukazují zajímavou houbu Tremella fuciformis, nazýva­nou „sněžná houba“, nebo „bílá houba“ (laikům je známa z polévek v čínských restaura­cích). Přes její přízvisko „sněžná“ se obecně vyskytuje v teplejších částech světa, kde parazituje na vláknech hub rozkláda­jících dřevo, přičemž v USA se vyskytuje nejčastěji na Flo­ridě. Ovšem pokud budeme respektovat vý­sledky dosavadního spo­radického výzkumu, pak houby nemají s pravým anglickým astrálním či hvězdným želé nic společ­ného. Dr. Andy Taylor z výzkumného ústavu v Aberdeenu, tak jako před ním již badatelé na počátku 20. století, totiž vyloučil možnost (tentokrát již definitivně), že by se v případě star jelly ze skotských pastvin mohlo jednat o houby.

Jedna novější hypotéza spojuje dosud nevyřešenou záhadu původu star jelly se zajímavými organismy, které se nazývají hlenky či slizovky (Mycetozoa), německy „schleimpilze“, anglicky „slime mold“. Jedná se o skupinu eukaryotických (jaderných) amébovitých organismů, které patří mezi měňavkovce (Amoebozoa). Ty mohou vytvářet na zemi zvláštní slizovité útvary, které svědčí o vyčerpání zdrojů jejich potravy na daném místě. Zpočátku (ještě pod povrchem půdy) dochází k přerodu mnohých samostatně žijících buněk v mnohobuněčný organismus. Vytvoří se tak mnohobuněčný agregát v podobě mobilní formy slizu, kterému biologové říkají grex (slimák), jehož různé části mají různé funkce a navíc procházejí dalšími změnami. Koordinace stovek tisíc jednotlivých améb vede k aktivnímu pohybu a takovýto „slimák“ se může pohybovat po pevných podkladech. Některé z améb pak vytvoří plodnice (sporocarp) v podobě k podkladu uchyceného stonku, zakončeného hlavičkou či kapslí. Ta je plná spor, které rozne­sou vítr, hmyz a třeba hraboši do vzdálenějších, pro hlenky vlastními silami nedosažitelných míst.

Po­kud jde o souvislost hlenek či slizovek s pátráním po původu hrudek hvězdného želé, jedná se tu především o aspekty tzv. zoolo­gické hypotézy, která trsy malých černých kuliček, na­lézané poblíž hromádek neidentifikovaného želé, označuje za zčernalá žabí vajíčka (která by ovšem bez slizovitého obalu rychle vyschla), zatímco vy­znavači tzv. hlenkové hypotézy je označují za plod­nice hlenek, které se často podobají ostruži­nám, nebo černému kaviáru. Ovšem oba tábory se ve sdělovacích prostředcích a na internetu (např. i na Wikipedii) při svých úvahách opírají jenom o fotografie daného feno­ménu. Závěry z mikroskopic­kých a DNA analýz černých kuliček, pokud je mi známo, dodnes nezve­řejnili.

Jestliže při objasňování původu tzv. star jelly vyloučíme různé zoologické a mykolo­gické hy­potézy, pak ze všech v tisku i na internetu přetřásaných hypotéz, které mají objasňo­vat pů­vod záhadného želé, se jako nejslibnější jeví hypotéza, která za tajemným želé hledá kolonie mikroskopických organismů. Tato hypotéza je plně v souladu s výskytem po­divného slizu ze Somersetu, který měl představovat opravdové či skutečné „hvězdné želé“, v Anglii nacházené po několik století. Podle biologů se zde mělo jednat o formu sinic, tvořící shluky nebo kolo­nie zvané „blob“, tedy beztvaré objekty či hrudky nezřetelného tvaru, složené z buněk v rosolo­vitém obalu. Na první pohled se tato hypotéza zdá být v rozporu s případy, kdy bylo hvězdné želé nalézáno nejenom v trávě na loukách, ale i na větvích stromů, či dokonce ve formě maličkých hrudek spolu s kapkami deště při bouřkách v různých koutech světa napršelo na zem. Ovšem existuje hypotetická možnost, že v těchto případech spolu s deštěm ve shlucích na zem padal i aeroplankton, kam patří též sinice.

Sinice (Cyanobacteria, Cyanoprokaryota) se hojně vyskytují jak v nejrůznějších typech půdy, tak ve vodním prostředí, přičemž jsou schopné přežívat v extrém­ních podmínkách, například v horkých pramenech, na poušti, ale i v polárních oblastech. Sinice se vyskytují ve formě vláken, jednotlivých buňek, nebo jako shluky buněk v koloniích, kdy může docházet ke specializaci me­tabolismu jednotlivých buněk ve prospěch celého společenstva. Ko­lonie sinic mohou dosahovat různých barev: od ocelově šedé k blankytně modré, přes malachitově zelenou, žlutou a červe­nou až po černou. Toto za­barvení sinic způsobují fotosyntetické pigmenty, tedy organická bar­viva, která využí­vají pro přeměnu světelné energie na chemic­kou. A po­kud jde o ba­dateli často zmi­ňované „si­nicové želé“, pak platí, že jednotlivé sinice ob­sahují slizo­vou vrstvu (glykokalyx) slože­nou z lipopolysacharidů, která obyčejně tvoří silnou pochvu kolem celé buňky. Sinice mo­hou žít v želatinových koloniích, obklopených pláštěm, pro který bývá jejich kultivace v labora­torním prostředí velmi obtížná, neboť pokus o kultivaci má obyčejně za následek změny chemic­kých a fyzikálních vlastností pláště, které bývají příčinou rychlého rozkladu pláště i buněk bakte­riemi. A to by také mohl být důvod, proč se hrudky hvězdného želé podle jejich nálezců rychle rozpadají na po­stupně mizející, či do země se údajně vsakující rozbředlou hmotu. 

Když se díky mikroskopickým a biochemických studiím ukázalo, že sinice představují jednu z podskupin bakterií, získaly nejen botanické, ale i bakteriologické  názvosloví, pod kterým jich ale většina v odborné literatuře není dosud uváděna. Obecně platí, že sinice (cyanobakterie) jsou nenáročné a velmi přizpůsobivé organismy, schopné se rozmnožovat v širokém rozmezí teplot. A pokud mají dostatek minerálních živin, jsou schopné se velmi bohatě pomnožit. Sinice produ­kují množství sekundárních metabolitů a podpůrných látek, tedy i široké spektrum toxinů (jedů), souhrnně zvaných cyanoto­xiny. Ty způsobují lidem alergie, záněty spojivek, bronchitidy a zvířa­tům, která se napila vody s velkým obsahem cyanoto­xinů, dokonce mohou způsobovat vážné otravy. Specializo­vané tlustostěnné buňky (heterocyty) sinic obsahují enzym nitroge­názu, díky němuž může v buňce pro­bíhat redukce vzdušného dusíku na amoniak, což vysvětluje, proč některé kolonie sinic podivně páchnou. Jinak též platí, že jsou sinice v celosvě­tovém měřítku významnými fixátory vzdušného dusíku a výrazně ovlivňují koloběh dusíku v přírodě.  

Více fotografií a více informací k nálezům z roku 2011:

http://helvellyn.wordpress.com/2011/10/20/star-jelly-by-ullswater/

Popravdě řečeno, v případě sinic se stále ještě můžeme dočkat nějakého překvapení, neboť podle odborníků všechny sinice, které se na planetě Zemi vyskytují, nejsou badatelům známy. Navíc je pro sinice typická schopnost osídlovat různá prostředí, nehostinná pro jiné skupiny organismů, a tak mohou být časem nalezeny i tam, kde bychom je nečekali. Mezi dosud opomíjené prostředí, ve kterém se výskyt kolonií sinic na první pohled zdá být málo pravděpodobný, patří atmosféra. Představa, že v atmosféře mohou žít a případně se i rozmnožovat sinice, ale není až tak úplně nová, neboť se objevila už v době, kdy se začala formovat aerobiologie. Počátek aerobiologie jako vědy spadá do druhé poloviny 19. století, i když samotný termín aerobiologie byl poprvé použit F. C. Meierem v roce 1930. Tento termín označoval projekt zabývající se mikrobiálním životem ve vzduchu a následně se stal celosvětově používaným termínem pro vědu o životě v atmosféře. Jinak řečeno, díky slunečnímu svitu a vlhkosti ze stoupají­cích vodních par, mohou (tak jako jiné mikroorganismy) sinice v atmosféře  nacházet vhodné podmínky pro život. Obecně platí, že je zemská atmosféra pro­středníkem při biologickém a chemickém oběhu mnoha látek, ale také transportním médiem pro nejrůznější objekty organického původu. Pro drobné organismy, jež se vyskytují ve velkých výškách, kde se nechávají pasivně unášet vzdušnými proudy, se již v aerobiologii vžilo označení aeroplankton, tedy vzdušný plankton.

Pokud vynesou stoupavé vzdušné proudy v mracích sinice do vyšších vrstev, neznamená to ještě, že nemohou přežít zdejší chlad. Neboť sinice se přizpůsobily i životním podmínkám v Arktidě a Antarktidě, kde jsou schopny přežít opakující se zmrazování a rozmrazování. Případná námitka, že by se jim v mracích pro jejich života­dárnou fotosyn­tézu nedostávalo potřebného světla, u těchto organismů také neobstojí. O sinicích, vyskytují­cích se i v jeskyních, je známo, že se vyrovnávají s úbytkem světla chromatic­kou adaptací, čímž se posouvá spektrum sinicemi využí­vaného světla. Jinak řečeno, sinice si mohou při fotosyntéze vystačit i s vlnovými délkami světla procházejícího mraky, ze kterých po tom, co dosáhnou jejich kolonie kritické hmotnosti, se kterou si již stoupavé vzdušné proudy neporadí, v podobě hrudky padají na zem.

Mraky vznikají v atmosféře tak, že se teplý vzduch při zemi nasytí vodní párou a začne stoupat vzhůru. Tím se vzdálí od povrchu, který ho ohříval, jeho teplota poklesne a vzduch začne ztrácet schopnost poutat vodu ve formě páry. Voda se pak na drobných částicích, které vzduch obsa­huje, vysráží v nižších vrstvách atmosféry (troposféře) do kapiček. Těmto částicím se říká kondenzační jádra a tvoří je například prach, popílek, ale i pyl rostlin, nebo spory či výtrusy hub. Zrovna tak ovšem mohou kondenzační jádra tvořit si­nice, kterým se tak dostává vody ze vzduchu, na­syceného vodní párou. Přičemž právě sinice prosluly neobvyklou schopností náhle obnovit me­tabolickou aktivitu po tom, co jsou rehydratovány kapalnou vodou.

Hypotéza uvažující kolonie sinic v atmosféře se může jevit skeptikům, neobe­známeným s danou problematikou, jako bláznivá. Zrovna tak se ovšem ještě na za­čátku našeho sto­letí zdála být bláznivou hypotéza, podle které se organismy měly vyskytovat i ve strato­sféře, tedy v ta­kových výškách nad zemským povrchem, do kterých se člověk nemůže vypravit bez skafandru. A to až do té doby, než vě­decký tým ze Sheffield­ské a Buckinghamské univerzity pod vede­ním moleku­lár­ního biologa Mil­tona Wainwrighta poblíž města Chesteru vypustil průzkumný balón nad An­glii, aby ve výšce 22 až 27 kilometrů sbíral při roji meteo­ritů vzorky. Balón se v červenci 2013, k velkému překvapení vědců i široké ve­řejnosti z pásma stratosféry, obsahujícího vyso­kou kon­centraci ozónu, vrátil s organismy zvanými rozsiv­ky. Ty pak odstarto­valy podrobnější výzkum, při kte­rém badatelé začínají pátrat po dalších organis­mech, posouvajících hranice biosfé­ry. Ostatně o tom, že život existuje i v takovýchto závratných výš­kách svědčí fakt, že zde byly již dříve jinými týmy vědců nalezeny různé bakterie, před­stavující nejrozšíře­nější skupinu orga­nismů na planetě Zemi.

Hypotéze atmosférických kolonií sinic se zdá nasvědčovat i kauza z městečka Oakville ve státě Wa­shington, kde drobné želatinové hrudky v srpnu roku 1994 během bouřky měly napršet z nebe. Ně­kteří zvědavci tu podivné hrudky sbírali a všelijak je mačkali, trhali či krájeli, když se snažili dopátrat jejich struktury a původu. Což mělo, podle dochovaných zpráv, u mnohých osob za ná­sledek jejich různé zdravotní problémy. Objevovaly se u nich alergické reakce, bolesti hlavy, často i dýchací potíže, podobné příznakům chřipky. Dochovalo se i kuriózní svědectví jednoho z obyvatel městečka, jehož kotě, které vyběhlo na trávník před dům, záhadné hrudky želé ochutnávalo či olizovalo, což mělo u zví­řete vyvolat otravu, v důsledku které pak údajně za krátko pošlo. I když na takovéto zprávy obyvatel Oakville většina skeptických státních úředníků i zástupců vědecké obce pohlížela s velkou nedůvěrou, nezdají se být tato svědectví v rozporu s tím, co víme o sinicích. Neboť kolonie sinic, jak víme, produkují široké spektrum to­xinů, souhrnně zvaných cyanoto­xiny. Pokud s nimi přicházejí lidé do styku, vyskytují se u nich stejné zdravotní potíže, jaké uváděli obyvatelé městečka Oakville po kontaktu s hrudkami astrál­ního želé.

Mnohé tak nasvědčuje tomu, že za dosud záhadným hvězdným želé mohou stát případné kolonie mik­roor­ganismů, vyskytující se v atmosféře. A pokud to nejsou přímo sinice, pak by se tyto or­ga­nismy mohly sinicím v mnoha ohledech podobat. Ve skutečnosti o hledaných organis­mech zatím víme jen to, že patří mezi eukaryota a že obsahují glykoprotein. Popravdě řečeno, od­hady týka­jící se počtu druhů eukaryot se dnes pohybují mezi pěti až třiceti miliony, přičemž popsáno a za­řazeno jich bylo zatím méně než miliony dva. Na planetě Zemi by tak měly existovat další ne tisí­covky, ale do­slova miliony dosud nepopsaných druhů eukaryot. Proto také v tuto chvíli nelze vy­loučit možnost, že některé z dosud pro nás neznámých eukaryot stojí za vznikem uvažovaných atmosférických kolonií mikroorga­nismů, považova­ných za hvězdný gel či želé, čas od času na zem padající z oblohy.

Nelze ovšem tvrdit, že všechno želé, které dosud bylo nacházeno v trávě, na stromech a na ka­menech, vždy napadalo na zem s deštěm z oblohy. V drtivé většině případů jen pozorovatelé vycházeli z toho, že na místech, kde bylo želé nápadného vzezření nale­zeno, jej nikdo v předešlých dnech neviděl. Pro­tože bylo pak objeveno po dešti, zdála se být možnost, že tu želé napršelo z nebe, nejpravděpodobnějším zdůvodněním jeho nečekaného vý­skytu. Takováto úvaha, která se zdá být lo­gická, však ještě nemusí být pravdivá. Pokud chce například někdo tvrdit, že star jelly ve Velké Británii na louky padá spolu s kapkami deště, měl by pro své tvrzení předložit důkaz. Stačí obyčejný videodokument, na kterém se očitý svědek za deště prochází po loukách a pozoruje, jak zde padá star jelly spolu s kapkami deště na trávu, ale i na deštník, rozevřený nad jeho hlavou.

Podobně by bylo chybou všechno to, co je dnes označováno za hvězdné či astrální želé, pova­žovat za je­diný úkaz či fenomén. Neboť želé, kterému se dostává přívlastku „hvězdné“, předsta­vuje mnoho různých věcí. Vždyť nakonec na fotografiích a v jednotlivých popisech nálezů mívá „záhadné želé“ různé tvary, různé barvy a různou konzistenci. Zřejmě tedy neexistuje jedna je­diná látka, která by stála za veškerými hrudkami želé, nalézanými v nejrůznějších koutech světa. A tak nám nezbývá než se rozloučit s představou, že pro vznik či původ všeho, čemu se dosud říká „hvězdné želé“, najdeme jedno univerzální vysvětlení. 

P.s.: Podle některých internetových spekulací bychom měli za hrudkami želé a doporovázejícími je černými kuličkami hledat hlemýždě zahradního (Helix pomatia), našeho největšího ulitnatého plže. Je pravda, že hlemýžď pro usnadnění pohybu produkuje v chodidlové žláze sliz, který obsahuje ve vodě bobtnající mucin, avšak nikdy nemůže vyprodukovat takové množství slizu, které by odpovídalo nálezům tzv. star jelly. Hlemýždě nelze označovat ani za původce černých vajíček, nacházených kolem želatinových hrudek. Hlemýžď zahradní po spáření vajíčka neklade volně na trávu, ale pro každou snůšku v zemi vyhloubí jamku a tu po nakladení vajíček zahrne. Neoplodněná vajíčka jsou čiste bílá, oplodněná vajíčka mají nádech do žluta. Tedy vajíčka hlemýždě zahradního se černým kuličkám, nacházeným kolem hrudek tzv. star jelly, vůbec nepodobají. To ostatně dokládá i fotografie, kterou na BioLib.cz umístil Vladimír Motyčka :

http://www.biolib.cz/cz/taxonimage/id139180/?taxonid=2981&type=1