Ohýbání vidliček a lžic

Ve sdělovacích prostředcích často vzpomínaný Uri Geller, který se narodil v Izraeli, kam se po více než čtyřiceti letech života v zahraničí letos vrátil, měl už v sedmi letech pouhým pohledem zastavit a ohnout ručičky hodinek, v osmi měl poprvé údajnou sílou vůle zlomit lžíci. V tela­vivském tele­vizním studiu předvedl jeho mentální ohýbání lžic a vidliček poprvé roku 1970. Netrvalo dlouho a jeho popularitu v Evropě i Ame­rice pak odstarto­valo vystoupení v  pořadu Hovory s Davi­dem Dim­bleyem, odvysí­la­ném televizní stanicí BBC.    

To, co předvedl před kamerami, šokovalo osazenstvo studia i diváky: vše se zdálo nasvědčovat tomu, že Geller pouhým pohledem ohnul vidličku, kterou moderátor pořadu držel pevně v ruce. Největší pozornost však vyvolal fakt, že se vzápětí rozdrnčely ve studiu telefony, neboť mnoho rozrušených diváků sdělovalo, že v jejich domácnostech se jaksi samy od sebe ohnuly vidličky jako ta moderátorova. Podobně se po Gellerově návštěvě Tokia měly u japon­ských dětí projevo­vat u nich dříve netušené schopnosti. Osm z těchto dětí prověřoval v roce 1974 pat­náctičlený tým vědců, který sestavil profesor Shigemi Sasaki z tokijské Denki Tsushin Uni­ver­sity. Laboratorní testy byly navrženy k ověření jejich podivných schopností. U dvanáctiletého Juna Sekiguchiho tehdy nejenže měla být prokázána schopnost neobjasněným způsobem deformovat kov, ale podle japonských vědců měl dokázat i jím produko­vanou, blíže neurčenou energií oživit zcela vybitou baterii.

A tak se zrodil dodnes diskutovaný fenomén „mentálního“ ohý­bání kovu a Gellerovo ohýbání lžiček a klíčů začala napodobovat široká veřejnost. Záhy se objevily první  workshopy, na kterých měli lidé v sobě probouzet netušené „psychické síly“, jež jim údajně umožňovaly chůzi po žhavých uhlících a ohýbání jídelních příborů. Typicky ohýbali lžíce rukama, přičemž trvali na tom, že nevyvinuli dostatečnou sílu svalů, kterou by mohlo být ohýbání dosa­ženo. V tom se samozřejmě mýlili, neboť jim pořadatelé připravovali hromadu lžic a vidliček z měkkého kovu. Především příbory z hliníku, pro jejich dobrou tepelnou vo­divost a snadné tvá­ření zastudena, případně příbory ze slitiny nazývané Britania, která ob­sahuje 90 % měkkého cínu. Naproti tomu lžíce a vidličky z nerezové oceli účastníci ta­kovýchto workshopů, až na údajné (neověřené) výjimky, ohnout nedokázali.

V této situaci vstupuje do hry James Randi, v počátcích své kariéry profesionálního jevištního kouzelníka působící pod svým skutečným jménem Randall Zwinge, které později nahradil pseu­donymem Amazing Randi (Úžasný Randi). Randi na sebe strhl pozornost mezinárodní ve­řej­nosti, když začal ve sdělovacích prostředcích kritizovat vystoupení Uriho Gellera a napadal jeho paranormální tvrzení. Obvinil Gellera z toho, že používá standardní kouzelnické triky, aby do­sáhl údaj­ných pa­ranormálních jevů. Své postřehy Randi prezentoval i v knize The Truth About Uri Geller (Pravda o Uri Gellerovi). Kouzelníci a reprezentanti vědeckého fundamentalismu ko­lem Randiho tehdy na­byli přesvědčení, že veškeré jimi shlédnuté „mentální ohýbání“ lze dupli­kovat tri­kem. Což podle nich vedlo k nevyhnutelnému závěru, že i jiné telekine­tické účinky na kov, označo­vané věrohodnými svědky za skutečné, rovněž nejsou ničím jiným než vý­sledkem triků a že jich není možné jinak dosáhnout. Nutno zde podotknout, že jejich závěr, ač si to dodnes laická veřejnost neuvědo­muje, představoval lo­gický kotrmelec. Logika, kromě dalších obecně platných zásad, má na zřeteli i jednu z těch nejstarších: a posse ad esse consequentia non valet (závěry z možného na skutečné neplatí). Jinak řečeno, z pouhé mož­nosti nelze usuzo­vat na skutečnost.

K zásadnímu, i když zprvu zcela nenápadnému zvratu došlo v lednu roku 1981, kdy letecký in­ženýr George (Jack) Brandt Houck, jenž zemřel 26. března 2013 ve věku 74 let,  uspořádal svoji první soukromou PK Party (psychokine­tický večírek). Tehdy se ukázalo, že u většiny lidí, kteří o nějakém „mentálním“ ohýbání lžic ještě ani neslyšeli, se projevuje podivná schopnost ohýbat lžíce a vidličky z nerezové oceli. Jeho večírky či se­ance se staly populární a v průběhu let byly mnohokrát opakovány. A není bez zajímavosti, že v pořadí 376. PK Party Jacka Houcka se odehrávala u nás v Čechách, a to večer 30. dubna 2005 v prostorách barokní usedlosti Toulcův dvůr, na území Prahy 10. Systém PK Party od Houcka v zahraničí pře­vzalo mnoho dalších organizátorů, na svých vlastních seancích obvykle dosahujících stejných výsledků. Na koncepci Houckových večírků se podílel metalurg Severin Dahlen, který některé z ukázek „mentálního ohýbání“ následně analyzoval v laboratoři. Podle Houcka a Dah­lena jsou příbory z tvrdého nerezu, na rozdíl od hliníkových, k pokusům nejvhod­nější. Charakte­ristické vlastnosti vysocelegované oceli údajně zmizí, jakmile člověk začne mít pocit, že mu kov v ruce změkl a po několik vteřin mu při­pomíná gumu.

V dubnu 2001 pak profesor psychologie a neurologie Gary E. Schwartz z Arizonské univerzity zor­ganizoval seanci „ohýbačů lžic“, při které 60 vysokoškolských studentů ohýbalo lžíce a vid­ličky zprvu tak, že je drželi oběma rukama, tedy kov ohýbali s pomocí síly vyvinuté v prstech. Poté si každý účastník setkání z hromady příborů vybral dvě stejné vidličky a ujistil se, že nejsou nijak zohýbané či poškozené. Po vizualizačním cvičení se měli pak studenti snažit o jejich deformaci ve stylu známém z PK večírků, tedy vidličky před sebou pouze držet v natažených rukách a nevyvíjet prsty na kov žádný tlak. Mnohé z vidliček se údajně v rukou stu­dentů, aniž by s nimi manipulovali, v nějaké míře „samy od sebe“ ohnuly. Nejvíce deformované vidličky prof. Schwartz předal na Pennsylván­skou státní univerzitu, kde je zkoumal tým odbor­níků v oboru materiálových věd a inženýrství pod vedením profesora Rustuma Roye. 

Podle lektorů z PK seancí má člověk, patřičně k tomu naladěný, jestliže chce do­sáhnout samo­volného ohýbání lžic, postupovat takto: 1) mentálně se propojit s objektem, který chce ovlivnit. 2) vydat příkaz kovu: Bend! Bend! Bend! (Ohni se! Ohni se! Ohni se!). 3) uvolnit se a odvrátit od objektu pozornost. Lžíce, držená v natažené ruce, se pak podle zjištění Houcka a Dahlena může jaksi sama od sebe v nejužším místě ohnout. I když metalurg Severin Dahlen přišel s hypotézou, která má vysvětlovat změny v krystalické mřížce kovu, žádný z fyziků dosud neidentifikoval fyzikální pole, která by musela krystalickou mřížku kovu ovlivňovat. Neboť žádný tým fyziků v případě tohoto fenoménu ještě s rozsáhlým základním výzkumem nepřišel. 

Popravdě řečeno, se základním výzkumem ani tým fyziků přijít ne­mohl. Neboť podle více jak tři­cet let pro­klamovaných výroků Jamese Randiho a jeho kolegů, tak jako podle vědeckých fun­damentalistů, fenomén telekineze, natož pak telekine­tická či mentální deformace kovů ve skutečnosti nee­xistuje. Tudíž co neexistuje, to také nelze zkoumat. A tak několik fyziků, kteří netrpěli přesudky, paradoxně zajímala více verifikace tohoto fenoménu (v experimentech užívali například vzorky kovů z hutní laboratoře, uzavřené do skleněných trubic) než hledání jeho fyzikálních příčin. Za­jímavou výjimku představovaly experi­menty z laboratoře na University of London, v roce 1975 zorganizované profesorem Johnem Barrettem Hastedem, renomovaným fyzikem z Birkbeck College, který při sledované deformaci kovů gaussmetrem mapoval hodnoty magnetické indukce kolem subjektem ovlivňovaných vzorků. 

Rozhodně není pravda, že by lidé za ohýbáním lžic a vidliček vždy hledali nějaké zázračné síly. Zde je například výňatek z publikace Travels (Harpers Perennial, 1988) Mi­chaela Crightona z kapitoly nazvané Ohýbání lžiček, kde autor popisuje večírek v Los Angeles pořádaný Jackem Houckem, na kterém se podařilo všem přítomným lžíce ohnout: „Kouzelníci jako James Randi tvrdí, že ohýbání lžiček není paranormální fenomén, ale pouhý podvod. Ale já jsem lžičku ohnul a vím, že to podvod nebyl. Rozhlížel jsem se kolem sebe po místnosti a viděl jsem jak malé osmileté, devítileté děti, ohýbají tlusté kovové tyče. Ony se nesnažily nikoho pod­vést. Byly to pouze malé děti, které se výborně bavily. Mohly zůstat v pátek večer déle vzhůru a společně s dospělými ohýbat věci. Takže jsem si pomyslel, tady názor kouzelníků nestojí za nic. Ohýbání lžiček očividně musí mít nějaké obyčejné vysvětlení, jelikož to dokážou dělat stovky různých lidí. A také to není zahaleno nějakým tajemstvím: jenom chvíli mneš lžíci a zanedlouho změkne a ohne se. A to je vše.“  

Podmínkou projevu neobvyklých schopností umožňujících lidem způsobit dosud neobjasněné de­formace kovu by měl být, jako u mnoha jiných fenoménů, bdělý trans (stav změněného vědomí). Proto pak také nejlepších výsledků mohou dosahovat lidé v kolektivech, kde stoupá sdílené vzrušení či nadšení a proje­vují se nejrůznější emoce, podobně jako tomu někdy bývá na nábo­ženských shromáždě­ních. Chaos či zmatek, který takovéto seance či večírky „ohýbačů lžic“ provázejí, však nejsou zde vy­volávány proto, aby byla pozor­nost účastníků odpoutána od pod­vodných triků, ale proto, aby lektor navodil atmo­sféru napomáhající vzniku transu, který si laik neuvědomuje. Ostatně obecné povědomí o tom, co že vlastně představuje bdělý trans, je vpravdě mizivé a dodnes jej široká veřejnost spojuje s celou řadou pověr a mýtů. Jinak zde platí, že čím větší bude sugestibilita přítomných osob, tím rychleji navo­zený bude jejich trans, kdy se mohou projevovat jejich schopnosti, které si neuvě­domují.

Podobně uvolněnou atmosféru plnou nadšení, vzrušení, ale i údivu osob, vtažených do jeho vy­stoupení, provází tzv. Bending metals (ohýbání kovů), které před televizními kamerami a na pó­diích zábavních podniklů předvádí Guy Bavli, označovaný sdělovacími prostředky za mistra mentální deformace. Mentalista a moderátor Guy Bavli, který patří mezi profesio­nální kouzel­níky, je původem z Izraele. Tam také u něho v dětském věku probudil zájem o „mentální“ ohý­bání lžic značně populární Uri Geller. Učitelem a rádcem se mu už v jeho deseti letech stal izra­elský mentalista Roni Shachnaey (Ronaldo), který původně začínal jako hudebník a skladatel. Později se začal věnovat kouzelnickým číslům s atmosférou divadelních představení a oboru bizarních kouzel (Bizarre Magick). Roni Shachnaey je autorem mnoha efektů, kouzelnických triků a pomů­cek (jejich občasným spoluautorem bývá Guy Bavli), především však patří k zakladetům britské asociace Psycrets, tedy British Society of Mystery Entertainers. Guy Bavli v současné době žije na Floridě, kam se z Izraele přestěhoval v roce 2002.

Zde ukázka Bavliho vystoupení:

http://www.youtube.com/watch?v=wcxMwmz7waw

Je pravda, že tzv. mentální ohýbání lžic a vidliček do svého čísla zahrnuje mnoho profesionál­ních iluzionistů, využívajících nejrůznějších forem manipulace a technických a technologických ře­šení, jako třeba předem připravené únavy materiálu, přičemž zde platí, že vlastní magie spočívá v odvedení pozornosti diváka. Nejčastěji vidíme na pódiu klasickou manipulaci, ale při dokona­lejším provedení se užívá slitin kovů s tvarovou pamětí. První „men­tálně“ ohýbané lžíce iluzio­nistů vyráběné z nitinolu byly velmi drahé. Avšak dnes je již jiná situ­ace. Využití jevu tvarové paměti, kterým se zabývá materiálové inženýrství, nachází uplatnění prakticky ve všech prů­myslových odvětvích, dokonce i v textilním průmyslu u košile, která se vli­vem lidského tepla „sama vyžehlí“. Materiálů s tvarovou pamětí bylo v roce 1900 známo 37, dnes je odhadován je­jich počet na více než 25 000. Stále nové a nové slitiny s tvarovou pamětí (intermetalika) od konce minulého století vznikaly díky mladému oboru, který se nazývá fyzika kovů a stojí ve světě za několika milióny patentovaných nápadů jak sli­tiny s tvarovou pamětí využívat. Protože výrobky z kovových intermetalických slitin s tvarovou pamětí (Shape Memory Alloys) dříve bý­valy hodně drahé, měl iluzionista obyčejně jen jednu in­termetalickou lžíci nebo vid­ličku, kterou v případě potřeby šikovně vyměnil za obyčejné kusy, jemu k předvedení kouzla na­bízené. Dnes ovšem kouzelníkům vyrábějí čínské firmy „samoohý­bací“ lžíce, vidličky, hřebíky, klíče, otvíráky na láhve a jiné pomůcky na zakázku, přičemž výroba jedné lžíce či vidličky při malosériové výrobě vyjde zhruba na 2 až 5 dolarů. A tak si jich dnes mentalista, který nakoupí pomůcky ve velkém, na scénu může přinést doslova plný kufr. 

Tak by tomu ovšem nemuselo být v případě, že by podivná deformace kovu byla vyvolána lidskými schop­nostmi, jak tvrdí například metalurg Severin Dahlen, nebo profesor Schwartz. To, že pro­fesio­nální kouzelníci za pomoci triků napodobují nějaký mimořádnými schop­nostmi podmíněný jev, je irelevantní. Ve skutečnosti totiž může iluzi­onista za pomoci triků napo­dobovat prakticky všechny jevy, předvá­děné lidmi s mimořádnými schopnostmi, aniž by to existenci těchto schop­ností vylu­čovalo. V některých pří­padech dokonce může dojít k tomu, že i člověk, který se živí je­vištními kouzly, díky dlou­hodo­bému tréninku některé neobyklé či mimořádné schopnosti získá. Například v ori­entální magii jsou předváděna kouzla indických fakírů, v nichž o žádné triky nejde, neboť při ukázkách bývá využíváno schopností a vlastností lidského organismu, které můžeme pocho­pit a vysvětlit díky fyziologii a psychologii, někdy též interpretovat klasickou fyzikou (kata­leptický most, chůze po žhavých uhlících, nebo uléhání na lůžko sestavené z mnoha hrotů). Po­dobně si někteří iluzio­nisté dokážou propichovat různé části těla aniž by tato místa krvácela, spolykat niť a následně ji vy­táhnout z oka, nebo „ronit“ skleněné slzy. Jako dokáže iluzionista, aniž by se zranil, sku­tečně spolykat rozkou­sané sklo, ale i spolykat obrovské (pro laika neuvěři­telné) množtví tekutin a stát se tak „živou cisternou“, chrlící dle potřeby velké gejzíry vody. Zrovna tak mohou někteří lidé s mimořádnými schopnostmi pouhým přiblíže­ním prstů pohybovat kousky papíru nebo jednotlivými zápalkami po stole, ale mohou i vy­chýlit střelku kom­pasu. Ve výjimečných případech mohou dokonce pouhou kon­centrací a přiblí­žením ruky k papíru, nebo k proschlému senu, způsobit vznícení těchto hořla­vých látek.

Ale vraťme se k výše zmiňovanému mistrovi "mentální deformace“. Jak Guy Bavli říká, své techniky ohýbání lžic netají. V nedávné době vydal třídílný soubor s názvem Ben­ding Minds - Bending Metal (3 Volume set), kde kolegům mentalistům předvádí a vysvětluje svoje perfor­mance. I když Bavli proslul ukázkami tzv. telekinetické deformace v nej­různějších televizních vy­stoupeních, ni­kdy neprohlašoval, že ovládá napřirozené či paranormální síly. Největším překva­pením pro jeho kolegy pak bylo Bavliho civilní vystoupení v televizním pořadu Superlidé (Stan Lee Su­perhumans). Neboť v tomto televizním dokumentu jsou dramaturgy a režisérem před­sta­vováni lidé s mimořádnými či neobvyk­lými, diváky udivujícími schopnostmi, posou­vajícími hra­nice mož­ností lidského orga­nismu.

Zde se představuje Guy Bavli jako člověk s neobvyklými schopnostmi:

http://www.youtube.com/watch?v=LNctiOZPdO8

Jak k tomu Guy Bavli podotýká, vystupovat jako mentalista může proto, že se učil mnoha tech­nikám, díky kterým získal v průběhu let své schopnosti. Co je však nejdůleži­tější, za všemi jím předváděnými, pro laiky nepochopitelnými jevy, jak sám Bavli říká, stojí jen psycholo­gie, fyziolo­gie a kvantová fyzika. I když v televizním dokumentu Su­perhumans předvedl Guy Bavli i předem neplánované ukázky toho, jak dokáže pohnout menšími předměty aniž by se jich přímo dotýkal, šlo podle vyjádření amatérských kouzelníků v internetových diskusích opět o pouhé triky, tedy jen o docela obyčejný podvod. K tomu by však bylo třeba zodpovědět ještě jednu podstatnou otázku: Cui bono? K čemu že to vlastně Bavlimu bylo dobré, čeho tím dosáhl? 

V dokumentárním seriálu Superhumans nevy­stupují parapsy­chologové, ani tu nikdo nepropa­guje nadpřirozené síly. Tento tele­vizní dokument, který shlédli už mi­lióny diváků po celém světě, jim prostě a jednoduše představuje nejrůznější mimořádné či výji­mečné lidské schopnosti, a to u konkrétních osob z masa a kostí, které podá­vají měři­telné a ověřitelné výkony před kamerami a fotoaparáty. Kouzelníci či mentalisté tedy nemají potřebu ze­směšňovat tvůrce tohoto televizního pořadu jako když Ja­mes Randi zesměšnil parapsychology svým projektem Alfa, při kterém jeho mladí asistenti Steve Shaw (dnes známý mentalista Bana­chek) a Mike Edwards v letech 1979-1983 pa­rapsychologům v jejich laboratořích předváděli „mentální ohýbání kovu“, aniž by para­psycho­lové přišli na to, že v případě tohoto „mentálního ohýbání“ se jedná o pouhý podvod. Po­třebu zesměšňo­vat tvůrce pořadu Superhumans tedy nemá ani Guy Bavli, který jako zkušený menta­lista na žádné nadpřirozené jevy nevěří. 

Bending metals, tedy ohýbání kovů (a další zdánlivé projevy telekineze) dnes veřejnosti předvádí mnoho reprezentantů jevištního mentalismu, kterým se dostává, jako jiným umělcům, zasloužené popularity. Ve specia­lizovaných obchodech pro kouzelníky se již prodávaly všelijaké návody na správné pro­vedení triků Bending metals, které kolegům nabízeli mistři svého oboru jako Bana­chek nebo Morgan Stebler, podle nichž se magie „odehrává v mysli publika." A tak na telekinezi v podání Guye Bavliho na­hlížím z pozice vědeckého skepticismu. Rozhodně bych se neodvážil tvrdit, že tzv. projevy te­lekineze v podání Guye Bavliho představují objektivní realitu, když pro ta­kovéto tvrzení nemám žádný nezvratný důkaz. Na druhé straně nemohu ani tvrdit, že teleki­neze jako taková je zhola nemožná. Z pozice vědeckého skepticismu mohu jen prohlásit, že je málo prav­děpodobná.

Z tohoto úhlu pohledu však dané téma odkrývá poměrně závažný problém. Od druhé půle 19. sto­letí, tedy více jak sto let, sehrávali jevištní kouzelníci nezastupitelnou roli v odhalování pod­vodů, vydáva­ných za objetivní realitu. Tedy při bourání všelijakých pověr a mýtů, při odhalování pod­vodů spi­ritistických médií, věštců a všelijakých strůjců zázraků, ohlupujících laickou veřej­nost svými triky. Nicméně nyní, na počátku 21. století, se tomuto tradičnímu poslání řada kou­zelníků, i když se hlásí k odkazu Houdiniho, zpronevěřuje. Neboť kromě poskytované zábavy i oni (po­dobně jako strůjci falešných zázraků) veřejnost ohlupují. Nejde tu o to, že při svých vy­stoupeních klamou zrak diváka, vždyť jejich performance jsou na tomto principu založeny a každý, kdo na takové vystoupení půjde, si musí být vědom toho, že jeho zrak, coby základní lid­ský smysl, bude v rámci zábavy klamán (nakonec se dnes kouzelníkům říká iluzionisté právě proto, že vytvářejí iluze). Na tom není nic špatného. Podobně také nelze nic namítat proti jejich trikům využívajícím nej­modernějších výdobytků vědy a techniky. Není však možné mávnout ru­kou nad případy, kdy kouzelníci veřejnost uvádějí v omyl.

Jestliže v programu představujícím mimořádné výkony lidí, podávané bez triků, předvádí Bavli tzv. mentální ohýbání náhodně v želežářství vybraného klíče, nebo způsobí pohyb náhodně vybraných předmětů bez doteku, pak výklad toho, co jsme díky kamerám měli spo­lečně spolu s milióny jiných diváků možnost shlédnout, povede ke dvěma možným závěrům: buď nás svými triky (podvody) mentalista Guy Bavli uvedl v omyl a jím předváděná telekineze nepřed­stavuje objektivní realitu, nebo jím předváděná telekineze objektivní realitu představuje, tudíž zde o žádný kouzelnický trik nejde. Ovšem žádný z těchto závěrů věhlasní kouzelníci kritizující nejen Uri Gellera, ale i výše zmiňovanou tzv. mentální deformaci ze seancí Houcka a Dah­lena, laické veřej­nosti dosud nepředložili. 

Jinak řečeno, kouzelníci by si měli zamést před vlastním prahem. Pokud guru skeptického hnutí James Randi kritizuje Gellera za to, že své triky vydává za mimořádné lidské schopnosti, měl by také kritizovat kouzelnické triky, kterými Guy Bavli v pořadu Superhumans ohlupoval miliony di­váků po celém světě.

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří by existenci mimořádných lidských schopností popírali. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že se i u nás najdou lidé, kteří dokážou (bez kouzelnických triků) díky svým neobvyklým schopnostem pouhým přiblížením holé ruky pohnout střelkou kompasu, nebo lehkými, malými objekty na stole, jako tomu kdysi činila v Rusku Nina Kulaginová. Pokud se mi takový člověk ozve na moji e-mailovou adresu, zde na blogu uvedenou, sli­buji, že mu po­mohu s financováním a přípravou řádného experimentu, který jeho schopnost ověří a zdoku­mentuje. A je jedno, zda bude z Čech, z Moravy, nebo ze Slovenska. Pokud na chystaný expe­riment přicestuje z větší dálky, zajistím mu po prokázání jeho schopností metodicky korektním experimentem jak pro­pla­cení cestovních výloh, tak ubyto­vání i stravy zde v Praze. 

A nemusí pak jezdit nikam do ciziny, aby získal odměnu (podmíněnou klič­kami amerických právníků) za prokázání paranormální síly, vypsanou Jamesem Randim. Pokud bude člověk s mimořádnými schopnostmi o to stát, může za svůj výkon po dvou metodicky korektních experimen­tech vylučujících náhodu, eskamotérské a všelijaké technické či technologické triky, v české Paranormální výzvě získat od­měnu 1.000.000,- Kč (jeden milion korun českých), českého donátora. A je pouze na něm, zda si získanou částku ponechá pro osobní potřebu, nebo ji věnuje na cha­ritu, na opravu kostela či kapličky, nebo na vý­zkum jevů, které se zdají být v rozporu se současnými vědeckými poznatky o schopnostech člověka.          

Jak šestileté dítě zlomilo vidličku:

http://www.youtube.com/watch?v=5b_ic1mTv5U

Výsledky experimentální deformace plastických hmot:

http://www.jackhouck.com/pdf_files/psd.pdf

Jak roztaje kávová lžička:

http://gadgets.vtm.e15.cz/rozpustna-cajova-lzicka/a-21269/default.aspx

Když ponoříte do teplé vody nebo čaje lžičku z galia, která je na první pohled k nerozeznání od obyčejné kávové lžičky, budete svědky jevu, jenž se zdá odporovat zdravému rozumu: kávová lžička ve vodě roztaje. Galium je totiž kov s nízkou teplotou tání (přibližně 29,8 °C) a ve vodě o teplotě lidského těla se mění jeho pevné skupenství ve skupenství kapalné.