Samovznícení člověka aneb SHC

V létě 2013 informovaly zahraniční sdělovací prostředky o případu in­dického chlapce z Villupuramu, který byl ve věku pouhých tří měsíců s rozsáhlými popáleninami přijat na jednotku intenzivní péče fakultní nemocnice v Chennai. Vzhledem k okolnostem, za kte­rých měl chlapec jménem Rahul popáleniny utrpět, se hovořilo o „lid­ském samovzní­cení“.

Chlapcova matka Rajeshwari Karnanová uvedla, že již pouhých devět dnů po jeho narození na­šla poté, co se od něj na chvilku vzdálila, na plačícím chlapci plameny. "Oheň měl na břiše a jeho pravém koleni. Můj manžel přispěchal s ručníkem, aby ho rychle uhasil", řekla v rozhovoru pro New York Times. Po tomto prvním incidentu, jak uvádějí rodiče Rahula, začalo jejich dítě ho­řet ještě třikrát. Mezi tím navštívili s Rahulem místní lékaře, ale i chrám, kde utratili všechny své úspory. Avšak motlitby očividně nepomáhaly a tak se nakonec s chlapcem vydali na cestu do Kilpauk Medical College Hospital (KMCH) v Chennai, jednoho z předních státních zdravotnic­kých zaří­zení v Indii, ne­boť přesto, že neměli již žádné finanční prostředky, stále ne­přestávali doufat v pomoc lékařů a rozsáhlejší léčbu synka. 

Popálení představuje jeden z nejzávažnějších úrazů, jehož hojení může být velmi zdlouhavé, bolestivé a v neposlední řadě také značně nákladné. Zde najdete jednu z televizních reportáží o údajném samovznícení dítěte : 

http://www.dailymail.co.uk/news/article-2389972/Three-month-old-baby-boy-suffers-horrifying-burns-spontaneously-bursting-flames-fourth-time.html#ixzz367CNjB7u 

Podle indických lékařů mohlo u malého Rahula docházet k vylučování některých plynů z po­vrchu těla, což by pak vedlo k popáleninám. Profesor R. Jayachandran, pediatr z chen­naiské univer­zity k tomu podotkl: "Dítě musí být pečlivě sledováno. Budeme provádět testy, abychom zjistili, jaký druh plynů je generován dítětem. A musíme také zjistit, zda je one­mocnění gene­tické. Do určení správné diagnózy může být jeho léčba pouze symptoma­tická.“ Ne všichni lékaři ale uvažovali o samovznícení dítěte. Dr. Jagan Mohan, specia­lista z oddělení popáleninové léčby, v rozhovoru pro Times of India prohlásil: "Syndrom spontán­ního lidského vzní­cení je falešná teo­rie. Aby se dítě spontánně vznítilo, to není možné. Alkoho­lici vy­lučují velmi malé procento alko­holu v potu, ale ani to nebude generovat oheň."

A tak začali novináři o původu popálenin chlapce spekulovat. Za jeho popáleninami měla stát jeho krkavčí matka, neboť mělo jít o zneužívání či zanedbání dítěte. Místní média dokonce přišla s tím, že v případě popálenin chlapce jde o stejné příčiny, jaké stály za požáry v matčině rodné vesnici, kde v roce 2004 záhadně shořelo několik domů. Jenže tyto požáry státní orgány již dávno vyšet­řily a také objasnily, neboť podle vyšetřovatelů se ukázalo, že zdejší chýše byly vy­stavěny za pomoci oblíbeného stavebního materiálu - kravského hnoje smícha­ného se slámou. Nikdo z vesničanů tehdy netušil, že se v kravincích nacházelo značné množství fosforu (ostatně v Indii se neustále objevují problémy s kontaminovaným prostředím a tak vesničany sbírané kravince mohly být opravdu kontaminovány forsforem). A když pak časem od fosforu chytla stébla slámy, došlo ke zdánlivě ne­vysvětli­telným požárům. Což ovšem znamená, že spojitost mezi požáry poničenými vesnickými chýšemi a popáleninami ma­lého Rahula, kterého nikdo kravským hnojem ani blátem nepomazal, je málo pravděpodobná.

Poté co provedli lékaři řadu testů, nenašli žádný náznak toho, jak by se dítě mohlo po­pálit. Testy nepro­kázaly žádné abnormality a pečlivé vy­šetření dítěte nepotvrdilo podezření, že bylo opako­vaně popáleno vroucí tekutinou nebo hořícím olejem. A tak se většina in­dických lékařů nakonec přece jen při­klonila k názoru, že za popáleninami dítěte je třeba hledat fenomén Spontaneous Human Com­bustion (SHC), tedy spontánní lid­ské vznícení, pro které neexistuje dosta­tečné vy­světlení, neboť se jim nepodařilo obje­vit žádné hořlavé látky, které by se vypařovaly z chlapcovy pokožky. Nepřišli ani na to, jaká že hypotetická látka z lidského or­ganismu by vlastně mohla být za pří­padné spontánní vznícení člověka zodpo­vědná.

První zprávu o samovznícení člověka, která pochází ze spolehlivých zdrojů, nám zanechal dán­ský anatom a matematik Thomas Bartholin, objevitel soustavy lymfatických (mízních) cév v těle člověka. Bartholin se v roce 1663 zajímal o případ ženy, která se proměnila „v popel a dým", když spala.  V roce 1673 ve svém díle "De Incendiis Corporis humani Spon­taneis" popsal Jonas Dupont již celou řadu ověřených případů takového spontánního vznícení. Pokud jde pak o první lékařem doložený případ SHC v moderní odborné literatuře, ten najdeme v článku z časopisu Boston Medical and Surgical Journal, kde doktor B. H. Hartwell popi­suje případ z Ayeru ve státě Massachusetts, ke kterému byl povolán 12. května 1890. Následně pak o výskytu fenoménu SHC odbornou veřejnost informoval článek lékaře E. G. Archera, zve­řejněný 26. srpna 1905 v British Medical Journal. V poslední době byl feno­mén samovznícení člověka zazname­nán například na Slovensku, a to v březnu 2011 v případě osmašedesátileté Márie Hajdučíkové z Bratislavy. V souvislosti s touto událostí další výskyt fenoménu SHC  slovenským sdě­lova­cím prostředkům potvrdil MUDr. Ivan Závodný (Súdnolekárské a pato­logickoanato­mické pra­co­visko ÚDZS Nitra), který se s tímto fenoménem setkal ve své praxi.

Ještě na přelomu 19. a 20. století v úvahách spisovatelů a novinářů, spekulujících o příčinách lidského samovznícení, figurovaly alkoholy a étery, i když většina lékařů pouka­zovala na zá­věry, k nimž došel chemik Justus von Liebig, zakladatel vědecké agrochemie. Se svým spolu­pracovníkem Fridrichem Wöhlerem se zabýval demonstračními pokusy, v nichž mimo jiné na­máčením amputovaných částí lidských těl do alkoholu prokázal, že ani takto macerované části lidského těla nehoří. A jak se traduje, v další sérii experimentů injekčním podáváním ethanolu labo­ratorním hlodavcům měl Liebig nakonec dokázat, že ani takovýto zásah do organismu po­kus­ných zvířat k jejich spontánnímu vznícení nevede, ba nevede ani k jejich mimořádné hořlavosti.

Je pravda, že směsi těkavých etherů se vzdu­chem se snadno vznítí. Ethery lze považovat za deriváty vody, v níž oba atomy vodíku byly na­hrazeny uhlovodíkovými zbytky, které se samo­volně oxidují za vzniku peroxidu etheru. Nejzná­mějším re­prezentantem etherů je diethylether, často zvaný pouze éter. Je to těkavá, velmi hoř­lavá kapa­lina lehčí než voda, která se průmys­lově vyrábí de­hydrogenací etanolu. Má tišící a narkotické účinky, proto ho také chirur­gové a stomatologové začali po roce 1849 využívat jako anestetikum. Dnes ovšem nikdo již ne­přepo­kládá, že by za lidským samovznícením mohly stát jakési ethery z lidského organismu, nebo snad dříve uvažovaný střevní plyn coby směs du­síku, kyslíku, oxidu uhličitého, metanu (26 %) a vo­díku (až 47 %), na jehož tvorbě mají největší podíl střevní bakte­rie.

Dnes biology a lékaře v souvislosti se samovznícením více zajímá aceton, který patří mezi ke­tony. Ketony jsou organické sloučeniny obsahující ketoskupinu (C=O) uprostřed uhlovodíkového řetězce. Řadí se spolu s aldehydy, které obsahují karbonylovou skupinu -CHO na konci řetězce, mezi karbonylové sloučeniny. Jak aldehydy tak ketony se běžně vyskytují v pří­rodě. Aldehydy jsou sou­části rostlinných silic a také intermediáty biochemických reakcí. Například acetaldehyd, který se v přírodě vyskytuje ve zralém ovoci, nebo kávě, je produkován rostlinami jako součást jejich metabolismu. V lidském organismu acetaldehyd vzniká při metabolizování ethanolu, hovo­rově lihu či špiritusu.  

Za názorem, že nejde v případě fenoménu zvaného Spontaneous Human Combustion (SHC) o pouhé mýty, ale o reálný jev, si dnes stojí, jako řada dalších vědců, renomovaný biolog Brian J. Ford, autor několika knih o buněčné biologii. Ten také měl SHC objas­nit. Svoji rozvahu profesor Ford publikoval na stránkách periodika New Scientist. Při­čemž nemá jít o pou­hou hy­potézu, ale o experimenty doloženou teorii. Podobně jako jiní vědci se totiž začal zabývat ketalátkami zva­nými aceta­cetáty, které představují zdroj energie pro tkáně. Avšak za určitých metabolických stavů pro­dukce ketonů převyšuje možnosti organismu je zpracovat a přebytečné ketony se vylu­čují močí, dokonce i potem na povrchu těla. Vyšším než normálním hladinám ke­tolátek v krvi či moči se říká ketone­mie či ketonurie. Výsledným stavem je ketóza. Nejběžnější příčinou ketózy je hla­do­vění, nebo nadměrný přísun tuků spolu s nedostatečným přísunem sa­charidů, někdy se může podle odborníků u dětí projevit v souvislosti s prořezáváním zoubků.

Zde dokument ITV z kategorie Věda a technologie, kde profesor Ford vysvětluje svoji teorii :

https://www.youtube.com/watch?v=O1WrLn22Fzg

Většina laiků zná sice aceton jako ředilo, ale málo kdo si je vědom toho, že se aceton vyskytuje v lidském organismu. Aceton je obecně užívaný název pro propan-2-on nebo též dimethylketon. Aceton je bezbarvou kapalinou specifického zápachu, která je hořlavá, s vodou neomezeně mí­sitelná. V lidském organismu vzniká aceton v malém množství spontánní dekarboxylací aceta­cetátu, jenž vzniká v játrech při zpracování mastných kyselin. Acetacetát je ketolátka, která představuje alternativní zdroj energie pro buňky. Při diabetu (cukrovce) se v lidském organismu tvoří zvýšené množství ketolátek (acetacetát, aceton a ß-hydroxybutyrát), proto je také dech diabetiků cítit po acetonu. Směs acetono­vých par s kyslíkem není jen hořlavá, ale i výbušná. Zde je také třeba si připomenout bod vzpla­nutí acetonu, což je důležitý údaj pro hodnocení nebezpečnosti látek. Neboť v rozli­šovaných hoř­lavinách je aceton pro jeho bod vzplanutí do 21°C řazen do I. třídy, tedy z hlediska požárů patří k nejnebezpečnějším látkám. Aceton také může oxidovat na velmi nesta­bilní peroxidy. Při­čemž platí, že peroxidy acetonu jsou nejenom na náraz, ale i na tření desetkrát citlivější než lai­kům známější nitroglycerin. A pokud jsme u toho tření, pak je třeba si připome­nout, že o povrch lid­ského těla se otírá oděv, tedy různé textilie.  

A právě zde leží pro laika „neviditelý pes“, náležitě zakopaný v teorii prof. Forda. Tím zakopa­ným psem jsou myšleny textilie, do kterých byla oblečena těla, o nichž se tra­duje, že se spon­tánně vznítila. Ve skutečnosti se u prof. Fordem vzpomínaných doložených pří­padů z historie SHC spontánně nevznítilo samo lidské tělo, ale vznítily se textilie, které lidské tělo za­krý­valy, kdy spalování lidského těla začínalo vnějším zdrojem tepla. Dokonce i na do­kumentárních záběrech z jeho experimentů zapaluje prof. Ford oblečení figu­rek, které obsahuje syntetická vlákna.

Ta zdánlivě nepředstavují podstatný detail. Jenže syntetická vlákna musíme brát v úvahu pro je­jich roli, kterou sehrávají při vzniku statické elektřiny. Dnes už i školák ví, že při chůzi po koberci ze syntetických materiálů, ale i třením textilií vzniká statická elektřina. Pod statickou elektřinou se rozumí nerovnováha elektrických nábojů uvnitř nebo na povrchu nějakého materiálu. Tím se statická elektřina liší od elektřiny, kterou si doma svítíme, tedy od elektrického proudu, který protéká dráty nebo jiným vodičem a přenáší energii. Elektrostatický výboj je pak způsoben tím, že dojde k neutralizaci nahromaděného náboje. Indukce náboje představuje zdroj proudu pro elek­trostatický výboj, v odborné lite­ratuře nazývaný Electrostatic discharge, zkratkou ESD. 

Shromáždí-li se elektrostatický náboj na jednom místě, může mít hodně potenciální energie (na­pětí). Jako analogie se tak obyčejně uvádí vrstva sněhu na vrcholu hory, kde jen tak klidně pole­hává. Ale pokud se začne pohybovat, stéká po svahu hory jako la­vina. Podobně je to s elektro­statickým výbojem ESD, kdy celý akumulovaný náboj proudí rychle pryč (stejně jako když sníh klesá z velké výšky). Během nanosekund pak vybíjecí proud může do­sahovat až desítek ampér a ztrátový výkon dosahovat jednotek kW. U velkého objektu jakým je dospělý člověk přitom do­jde jen k minimálnímu poškození povrchu kůže (elektrická rána), ale třeba malý tranzistor v mo­derní elektronice může takovýto proud v jediném okamžiku roztavit. 

Při tření se indukuje elektrostatický náboj v důsledku nedostatku nebo přebytku elektronů v povrchových vrstvách textilie. Ale aby to nebylo tak jednoduché, vodivost v textilním vláknu zá­visí i na relativní vlhkosti prostředí. Přičemž s rostoucí relativní vlh­kostí vzduchu vodivost v textilním vláknu klesá až o několik řádů. A čím méně je vlákno vo­divé, tím více náboje se indu­kuje. Tak v tropech a subtropech s vyšší relativní vlhkostí vzduchu je třeba uvažovat nižší vodi­vost v textilním vláknu a tím pak při tření textilie lepší podmínky pro in­dukci elektrostatického náboje. Na vznik elektrostatických nábojů nemá vliv jen relativní vlhkost vzduchu, ale i materiál, ze kterého byl oděv vyroben. Například bavlna se při rela­tivní vlhkosti vzdu­chu kolem 30% nabíjí víc než plastické hmoty. Její elektrostatický náboj dosa­huje maxima při 35% a teprve při vyšší vlh­kosti se snižuje. Naproti tomu takový nylon si udržuje náboj i při rela­tivní vlhkosti vzduchu 60%, při které se už bavlna vůbec nenabíjí. Oděv z čisté bavlny je dnes drahý a tak nosíme textilie z umělých (syntetických) vláken, která jsou lev­nější. Také se nemačkají, snadno se perou a rychle schnou. Jejich nevýhodou je ovšem častější vznik statické elektřiny, ale i  je­jich velká hořlavost.

Kompletní záznam této přednášky by měl shlédnout každý odborník, který o existenci fenoménu nazývaného SHC pochybuje - Lecture on Prof. ford's new theory on SHC given as 'An Evening with Brian', Inter/Micro symposium, Chicago, Illinois, July 2012 :

https://www.youtube.com/watch?v=C1urkOiOI7E

V čem jsou ale úvahy prof. Forda tak zajímavé, že zaujaly i skeptiky. Zajímavé jsou přede­vším pro vzpomínaný aceton, jenž představuje prchavou hořlavinu a zapálení prchavé hořlaviny pro­bíhá na rozdíl od těch ne­prchavých velmi snadno. Teplo uvolněné hořením snadno zápalné pr­chavé hořlaviny pomáhá rozbíhat proces vznícení u hořlavých látek. Podle Briana Forda aceton prostupuje do vrstev podkožního tuku a poté se dokonce shromažďuje v záhybech oble­čení. Jinak ře­čeno, pokud by výboj zapálil při povrchu lidského těla i nepatrné množství acetonu, není pochyb o tom, že by hořlavá vlákna z oděvu mohl vzápětí zachvátit oheň. To ovšem v případě lidského těla stále ho­vo­říme o jeho po­vrchu. Ale za vznícením v dutinách těla by musel stát úplně jiný kalibr. 

Pokud zůstaneme u toho acetonu, pak by hypotetické kandidáty mohly představovat například peroxidy acetonu, neboť jsou krajně citlivé na náraz, elektrostatický výboj, dokonce i na změny teploty, kdy mohou explodovat samovolně. Za nejvýznamnější ze skupiny peroxidů acetonu se označuje peroxoaceton, teroristy uží­vaný jako výbušnina. Je to třaskavá látka, která vzniká re­akcí pero­xidu vodíku s acetonem. Což o to, biologům i chemikům je známo, že se v lidském těle tvoří peroxid vodíku ve štítné žláze, ve střevech, dokonce i v plících, odkud vydýcháváme vzpo­mí­naný aceton. Ale že by dochá­zelo uvnitř lidského organismu k reakci peroxidu vodíku s acetonem a vznikal tak peroxoaceton, schopný zapříčinit sa­movznícení v dutinách lidského těla, se zdá být z hlediska dosavadních vědec­kých poznatků málo pravděpodobné. 

Popravdě řečeno, i když úvahy o výskytu acetonu v lidském organismu mo­hou při­spět k objasnění podivného procesu hoření lidských pozůstatků, žádný badatel k objasnění toho, co fyzika označuje pojmem „vznícení“, nashro­mážděnými údaji o výskytu acetonu na povrchu lid­ského těla dosud nepřispěl. A tak než ztrácet čas hledáním acetonu na pokožce tvora Homo sa­piens sapiens, odlišujícího se od ostatních živočichů, bude lepší se oprostit od antropocent­rismu, tedy od se­bestředných názorů a postojů, podle nichž je člověk středem veškerého dění v přírodě a pánem všeho tvorstva, tudíž zcela výjimečná bytost. Jestliže některé přírodní, třeba i dosud nám ne­známé mechanismy, opravdu u lidí způ­sobují „samovznícení těla“, proč by se po­tom mělo vy­skytoval pouze u lidí? Proč by se nemohly samovolně vznítit třeba ovce a krávy, psi a kočky, nebo jiná zvířata? I když budeme předpoklá­dat, že je takovýto úkaz opravdu velice vzácný, stejně pak díky mi­liardám nejrůznějších zvířat na planetě Zemi bychom v rámci statistiky mohli očekávat, že se denodenně stovky z nich v nejrůznějších koutech světa samovolně vznítí. Jenže k tomu, jak známo, nedochází. 

Inu, zví­řata nemají civilizační návyky a žádné z nich se neobléká. Kdežto lidé se odívají již celá tisíciletí. Postupně přitom vyměnili zvířecí kůže za tkané látky, tedy za textilie, jejichž vlákna se mohou za určitých podmínek samovolně vznítit. Takové požáry jsou zahrnovány mezi již objas­něná fyzi­kální samo­vznícení. I když v tomto směru u třídy fyzikálních samovznícení na­cházíme určité vý­jimky. Z nedávné doby můžeme vzpomenout dosud ne zcela ob­jasněná sa­movzní­cení vyba­vení domácností v italském Canetto di Caronia, kdy předměty ho­řely zdánlivě samovolně, bez viditel­ných příčin. Z těch starších pak samovznícení z Pyrenej­ského polo­ostrova, kde poblíž městečka La Roda dochá­zelo v červenci 1945 k  samo­vznícení sušícího se prádla, přičemž se často sa­movolně vzněco­val i oděv na lidech, pohybují­cích se po volném pro­stranství. Badatelé, které sem poslala španělská vláda, došli k závěru, že požáry způsobila sta­tická elektřina a za pů­vodce záhadného samovznícení tehdy označili pří­rodní úkaz St. Elmo fuego, nám známý Eli­ášův oheň, poz­ději vzpomínaný i v Canneto di Caro­nia, když vědci hledali vysvětlení pro tamější záhadné požáry.

Neobjasněný zůstal též případ ze švédského Göteborgu, kde se v listopadu 2011 před jedním z obchodů u centrálního nádraží vznítil dvačtyřicetiletý muž. Podle očitých svědků se na jeho oblečení náhle, bez zjevných příčin, objevil oheň. Událost vylíčil ducha­přítomný řidič tram­vaje: "Jen tam tak stál před obcho­dem. Najednou se na něm objevily plameny a on za­čal kři­čet. Bylo tam několik lidí, ale ti ho jen sledovali. Běžel jsem k němu, rychle z něj strhnul kabát a spolu s jedním chlapem se nám ho podařilo uhasit." Záchranná služba na místo dorazila během několika minut a popáleného muže převezla do Sahlgrenské fakultní nemoc­nice (Sahlgrenska Universitetssjukhuset). Incident vy­šetřovala švédská policie, ale závěry jejího šet­ření a vyjádření lé­kařů nebyly zveřejněny. Přesto se na internetu objevily články, ve kterých je tento incident ozna­čován za spontánní vznícení lidského těla, tedy za fenomén SHC.

Jinak řečeno, všechny formy spontánního vznícení, řazené do třídy fyzikálních samovznícení, představují objektivní realitu. V za­hranič­ních sdě­lova­cích prostředcích, odkud opisují naši novi­náři, se však některá samovzní­cení, vzpomínaná milovníky záhad, ozna­čují ang­lickým souslo­vím Spontaneous Human Com­bustion (SHC), tedy „spontánní lidské vznícení“, či samovznícení člo­věka, respektive lidského těla. Pokud ale shrneme všechny nám do­stupné po­znatky o údaj­ném „lid­ském samovznícení“, pak se nám pro te­nto fe­nomén bude z hlediska definic jako přesnější jevit označení Idiopa­tic Spontaneous Com­bus­tion (ISC), tedy hezky česky „idio­pa­tické spon­tánní vznícení“ či „idiopa­tické samovzní­cení“. Přičemž pod pojmem „idiopatický“ se ro­zumí „bez zná­mých příčin“. A bez zná­mých příčin jenom proto, že u výše jmenovaných variant fyzikálního samovznícení nebyl výzkum, při kterém zís­kává vědecká obec po­třebná data, dosud ukončen, ba v drtivé vět­šině jejich výskytů nebyl ani zahájen. 

Brian J Ford on the spontaneous human combustion theory :

http://www.brianjford.com/w-SHC01.htm

Post scriptum:

Jeden z výkladů příčin SHC počítá s bleskem, který by měl člověka zapálit, přičemž se často spekuluje o účincích kulového blesku, na který se mnohé z dosud neobjasněných přírodních jevů svádí. Případně se hovoří o plazmoidech, tedy o dosud tak trochu tajemných ohnivých či světelných koulích, pozorovaných v atmosféře, a to jak na nebi, tak při zemském povrchu, prakticky po ce­lém světě. O kulovém blesku, který by případně mohl stát za úmrtím a vznícením mladé ženy z Brazílie v roce 2007, údajně spekulovali i k hořícím pozůstatkům přivolaní policisté: 

Již na první pohled je zřejmé, že tyto šokující fotografie kolující po internetu se vymykají většině před­stav o průběhu SHC, podle nichž má trup člověka na počátku hoření vybuchovat. Záběr vý­sledného stavu také dokazuje, že shořely jen ruce a spodní části nohou, což neodpovídá ar­chiv­ním fotografiím, kterými měly být zdokumentovány dávnější případy SHC, ani případům, kdy těla lidí zavražděných drogovými kartely částečně shořela po té, co byla polita benzínem a zápelena. Více fo­tografií z tohoto inci­dentu bylo zveřej­něno na CharonBoat.com (Showing Beyond, Acci­dent, Spontane­ous Human Combustion). Ovšem ani zde nenajdeme původní zdroj zveřejněných foto­grafií, odkud by bylo možné získat více podstatných informací.