Alchymie versus moderní věda

V lidském organismu by se mělo nacházet zhruba 1 – 2,2 kg vápníku. Jedná se tak o nejrozšíře­nější minerálii v lidském těle. Podobně jsou na tom i zvířata, včetně často diskutova­ných kuřat. V nich obsaženým vápníkem se zabýval francouzský badatel Corentin Louis Kervran (1901–1983), skeptiky přezdívaný Horlivý obdivovatel alchymie. Neboť Kervran ve druhé půli 20. století šo­koval vědeckou obec hypotézou, podle které by v živých organismech mělo docházet k přeměně prvků, nazývané biologická transmutace.                         

Této problematice se od roku 1993 věnuje francouzský vědec Jean-Paul Biberian, který 40 let pů­sobil jako profesor fyziky na Aix-Mar­seille University. Jako obhájce biologické transmutace v  ně­kolika svých populárních článcích o Kervranových poznatcích píše i toto: „Uvnitř vejce, ze kterého se vylíhne kuře, na­jdeme pod skořápkou bílek a žloutek, které obsahují kromě draslíku a sodíku (a několika stopo­vých prvků) i fosfor a vápník, potřebné pro tvorbu kostry obratlovců. Ale váp­níku je v bílku a žloutku málo na to, aby kuře při jeho narození mělo třikrát více váp­níku, než kolik se ho ve žloutku a bílku nachází. Když se pak snažili výzkumníci vysvětlit dispro­porci mezi vápníkem v organismu narozeného kuřete a vápníkem ve vejci tím, že došlo k převodu to­hoto prvku ze sko­řápky do kostry vyvíjejícího se ptačího embrya, nebyli schopni to dokázat.“

Jde o zajímavé téma s celou řadou podivných souvislostí, nad kterým se můžeme trochu zamyslet. Vždyť nakonec kuřata všichni známe a dozvědět se o nich něco nového nebude na škodu. A po­kud má platit ono staré dobré „důvěřuj, ale prověřuj“, mohli bychom se také pokusit, alespoň v obecné rovině, některá z výše uvedených tvrzení prověřit. Nemusíme kvůli tomu hned studovat chemii na vysoké škole: naši nejrůznější odborníci, od biologů a zoologů až po veterináře a lékaře, o vápníku ve vejcích a kuřatech již publikovali celou řadu článků, navíc jsou po webech roztrou­šeny i diplomové a bakalářské práce, ve kterých se o vápníku ve slepičím vejci a v kuřatech ho­voří. Jinak řečeno, s rozvojem internetu se povaha rešeršní práce výrazně změnila a každý zá­jemce o potřebné informace si je pomocí počítačových vyhledávačů a online databází dokáže dnes vyhle­dat.

Začněme tím, že průměrná váha násadového vejce se pohybuje kolem 60 g (označováno jako hmot­nostní skupina M). Přičemž největší podíl hmotnosti vejce zaujímá bílek (58 %), dále žloutek (31 %) a nejméně skořápka (11 %). Za průměrnou hmotnost vaječné skořápky se pak udává 6 gramů. A pokud nás zajímá vápník, pak ve sko­řápce najdeme uhličitan vápenatý (89–97 %) a fos­forečnan vápenatý (0,5-5 %). Tudíž ve skořápce slepičího vejce najdeme necelých 6 gramů váp­níku ve formě slouče­nin. Což také odpovídá jiné zmínce z odborné literatury, že skořápka předsta­vuje pevný obal va­ječného obsahu, tvořený z 95 % uhličitanem vá­penatým CaCO3, který by tak měl vážit 5,7 g. Jenže kuřecí embryo se nevyvíjí ze skořápky, ale ze žloutku a bílku, které oproti skořápce vápníku obsahují mizivé množství. Jestliže celé vejce, včetně skořápky, jak je nejčastěji uváděno, obsahuje 10,9 % minerálních látek, pak samotný žloutek jich obsahuje jen 1,1 % a bílek jen 0,6 %. Tedy žloutek s bílkem obsahují 1,7 % minerálních látek (převažovat by měl vápník) z celkové hmotnosti vejce, což činí zhruba 0,6 gramu.

Váha kuřete po vyklubání, v první den jeho života, by měla činit 36 – 43 gramů, tedy nejčastěji uvá­děných 40 gramů. Žloutek s bílkem (89 % hmotnosti vejce) sice vážily zhruba 50 gramů, čímž by nám mělo u kuřete chybět malé množství organické hmoty. Jenže ta se spotřebovává v různých procesech látkové přeměny, nutné pro jeho vývoj a tvorbu tepla (během inkubace dojde ke spotře­bování přibližně 24 kalorií na vývoj a růst embrya), navíc se během inkubace z vejce odpařuje voda. V novějších tabulkách se uvádí: hmotnost čerstvého vejce 60,00 g, ztráty hmotnosti během inkubace 7,27 g, hmotnost kuřete při vylíhnutí 44,74 g, hmotnost skořápky včetně rezidua po líh­nutí 6,92 g. Nakonec je obecně známo, že čtyřiadvacet hodin od vyklubání se kuřatům nepodává krmivo, protože kuře ještě využívá živin čerpaných ze žloutkového vaku, čehož se využívá při transportu kuřat z líhní. Proto také první den po vylíhnutí, než začne přijímat potravu, kuře ztrácí část své hmotnosti (až 1 g za hodinu). Jestliže však žloutek s bílkem podle orientačních výpočtů obsahovaly téměř 0,6 gramu vápníku a „novodobý al­chymista“ Kervran uvádí, že oproti tomu or­ga­nismus jednodenního kuřete obsahuje 3 x více vápníku, říká pak, že v kuřeti může být obsaženo až 1,8 gramu vápníku. Když si uvědomíme, jaký podíl na celkové hmotnosti jednoden­ního kuřete mají veškeré jeho kostní tkáně, obsahující (kromě fosforu) především vápník, pak se zdá být tento údaj při uváděné hmotnosti jednodenního kuřete věrohodný.

Ačkoli se z odborných článků dozvídáme, že jednodenní kuře obsahuje například 0,35 – 0,40 mg zinku, ni­kde se mi nepodařilo nalézt přesný, jednoznačně určený obsah vápníku v jeho těle. Obsah váp­níku v celém organismu jednodenních kuřat měl v 80. letech minulého století stanovit Georgievj­skij, jehož cituje celá řada našich autorů. Od nich se tak dozvídáme, že vápníku je 1770 mg/100g v sušině. Sušina předsta­vuje procentu­álně kvantifikovaný zbytek hmotnosti po odpařo­vání, kdy rozdíl hmotnosti před a po vysušení udává obsah vody (hodnoty jsou při­bližné: vodu ne­vysušíme beze zbytku, protože vá­zaná voda v sušině zů­stává). Sušinu lze buď pou­žít k analýze organických sloučenin, nebo ji spálit a získat tak popelo­vinu, která obvykle tvoří 4 – 5 % sušiny a je možné v ní dále určovat množství různých minerálních látek.

Lidově řečeno, jestliže chceme získat z mrtvého kuřete sušinu, musíme z něho odpařit veškerou vodu. Jenže nikde není uvedeno, kolik té vody vlastně jednodenní kuře obsahuje, kolik že bylo su­šiny získáno z kuřete, vážícího 40 gramů. Ale s tím si nakonec při našich orientačních výpočtech můžeme poradit. Je totiž obecně známo, že voda je nejzákladnější a nej­rozšířenější sloučeni­nou obsaženou v těle obratlovců, kde její průměrný obsah činí 60–70 %. Její obsah závisí na prostředí, ve kterém organismus žije, na druhu organismu, i na jeho stáří (čím je starší, tím méně vody obsa­huje). Po­kud pro ori­entační vý­počet budeme předpokládat, že organismus právě narozeného ku­řete obsahuje zhruba 70 % vody, pak by sušina z kuřete měla vážit pouhých 30 % z celkové hmot­nosti 40 gramů, což činí 12 gramů (přesnější výpočet bude zřejmě o něco nižší). A tedy podle vý­počtů, které uvádí Geor­gievjskij, by tato sušina měla obsahovat, při tradovaném údaji 1770 mg/100g, pouhých 212,4 mili­gramů, tedy 0,21 gramu vápníku.

S podobným výpočtem přicházeli badatelé již na počátku 20. století. Zde pro ilustraci ukázka z článku, publikovaného v roce 1918: „Harcourt a Fulmer vyšetřovali, jak mnoho vápníku a kyseliny fosforečné je obsaženo ve vejcích různých plemen slepičích a jak mnoho jich vnímá zárodek. Oba učenci vyšetřili, že obsahovalo-li kuře 0.16 g vápna, nemohlo žíti a že při 0.21 g vápna jevila se u kuřete zvláštní životní síla. Vápenný obsah přirozeně vylíhnutých kuřat byl vždy o něco vyšší než takový obsah kuřat pomocí líhně vylíhnutých.“ K tomuto návratu do historie vědy je třeba po­dotknout, že podle obecně platných poznatků kosti ptáků, na rozdíl od kostí savců, obsahují  vyšší pro­cento sloučenin vápníku, takže jsou tvrdší, ale i křehčí, přičemž hmotnost kostry ptáků tvoří zhruba jednu desetinu celkové hmot­nosti ptáka. Pokud tento údaj bude při našich orientačních vý­počtech platit i pro jednodenní kuře, pak by jeho kostra měla vážit zhruba 4 gramy. Pak ovšem Kervranova informace, že organismus jedno­denního kuřete obsahuje 3 x tolik vápníku, než kolik obsahoval žloutek s bílkem (ty obsahují 0,6 gramu minerálních látek) připadá laikům více reálná, než pouhých 0,21 gramu vápníku podle vý­počtů, ke kterým měli dospět na začátku minulého sto­letí Harcourt s Fulmerem a v 80. letech Ge­orgievjskij.

Pokud jde pak o samotný proces „odčerpávání“ uhli­či­tanu a fosforečnanu vápenatého ze skořápky, ten by se měl projevit při analý­zách skořápek zbylých po vylíhnutí kuřat. Jenže o ana­lýzách, při kterých je porovnáván obsah vápníku ve skořápce snáše­ného vejce s obsahem vápníku ve sko­řápce zbylé po vyklubání kuřete, se v odborných článcích jaksi nehovoří (mohu se mýlit, ale do této chvíle jsem se odborného článku na toto konkrétní téma nedopátral). Pokud jde pak o články růz­ných chovatelů, tam se obyčejně říká, že potřebný vápník a fosfor embryu dodává chorioalantois (spojené zárodečné obaly) ze skořápky, při čerpání minerálních látek embryem se údajně ztenču­jící o třetinu, takže je pak „velmi křehká a snadno se drtí“. Pokud však nahlédneme do některé z tabulek ve vědeckých studiích, pak zjistíme, že při hmotnosti násadového vejce 60 g zbylá sko­řápka a na ní ulpívající rezidua po vylíhnutí měla hmotnost 6,92 g. A pokud podíl skořápky na hmotnosti násadového vejce před inkubací opravdu představuje 11 %, což podle našich výpočtů činí 6,6 g, pak se skořápka po vyklubání kuřete vůbec nezdá se být lehčí o nějaké embryem „od­čerpané“ sloučeniny vápníku. Naopak se zdá být o 0,32 gramu těžší (zřejmě o rezidua po líhnutí, ulpívající na vnitřní straně prázdné skořápky).

Při „čer­pání“ vápníku ze sko­řápky, k čemuž by podle laických představ některých chovatelů mělo docházet díky chemickým vlastnostem vody, musí embryo překonávat dvě bariéry. Neboť pod sko­řáp­kou se nacházejí (na což laik obyčejně zapomíná) dvě podskořápkové blány: vnitřní o tloušťce 15 µm, vnější o tloušťce 45 µm. Ty nejenže svou pružností vy­rovná­vají křeh­kost skořápky, ale na­víc i chrání vaječný obsah. Přesto jsou podskořápkové blány překonávány při odpařování vody, sko­řápka a podskořápečné blány také umožňují odvádění oxidu uhličitého, který je zplodinou lát­kové přeměny za současného výdeje tepla. Během inkubace se z vejce podle současných po­znatků od­paří zhruba 400 – 450 mg vody denně. Množství odpařené vody závisí především na charakteru pórů ve skořápce, přičemž se hovoří o konduktanci vodních par. Rozdíl v tlaku vodních par z vnitřní a vnější strany skořápky by měl vytvářet gradient, který reguluje tok vodních par z vejce. To ovšem znamená, že voda v plynném skupenství skořápkou, která obsahuje velké množ­ství váp­níku, sice poměrně často prochází, jenže směřuje do okolního prostředí. Tento proces tedy ne­může stát za nějakým „čerpáním vápníku ze skořápky“. Navíc je uhličitan vápenatý prakticky ne­rozpustný ve vodě.

S vývojem kuřete je to pak trochu složitější. Embryo kuřete se ve vejci vyvíjí v plodových oba­lech, které zajišťují jeho ochranu i výživu. Konkrétně se čtvrtý den inkubace zvětšuje alantoidní vak a začíná přirůstat k choriu, vzniká tak chorioalantois, který má umožňovat vstřebávání či rozpouš­tění vápníku ze skořápky. Desátý den inkubace se pak chorioalantois (spojené zárodečné obaly em­brya) za­číná slučovat (fúzovat) s vnitřní podskořápečnou blánou, dvanáctý den je pak fúze cho­rio­alantoidní membrány s podskořápečnou blánou dokončena. Třináctý den, v čemž se většina od­borníků shoduje, začíná kostra embrya kalcifikovat, přičemž se alantois (plodový obal, který u vej­corodých zajišťuje dýchání) svrašťuje. Osmnáctý den alantoidní krevní oběh jako dýchací a vy­ži­vovací systém začíná zanikat. Devatenáctý den mládě protrhne vnitřní podskořápečnou blánu, čímž proniká do vzduchové komůrky. Cho­rioalantois zasychá, amniová tekutina vymizela, žlout­kový vak je vtahován do těla. Jednadvacátý den kuře, kterému se nedostává vzduchu, svým va­ječným zubem naruší skořápku a vyklube se, při­čemž zbytky plodových obalů ulpívají na vnitřní straně skořápky.

Za současných představ o vývoji kuřecího embrya jde tedy o to, kolik vápníku umožňují záro­dečné obaly kuřecímu embryu vstřebávat ze skořápky, respektive jak přesně k tomuto procesu do­chází. Podle některých zahraničních badatelů diskutované „čer­pání“ vápníku ze sko­řápky není do­sud exaktně interpretováno, tedy na základě konsensu není dosud podán jeho úplný, či vyčerpá­vající vědecký výklad (nevy­lučuji, že se mohou tito zahraniční vědci mýlit, ale exaktní interpretaci tohoto pro­cesu, podloženou důkazy, se mi na internetu dosud nelézt nepodařilo). Jinak mohu jen konstatovat, že každý laik v případě posuzování problému disproporce vápníku, i přes velké množ­ství všelijakých údajů z článků našich odborníků, s největší pravděpodobností bude se svým rozu­mem prostě a jednoduše v koncích. Každopádně však i laická rešerše nasvědčuje tomu, že myš­lenka biologické transmutace, kterou má v kuřecím embryu vznikat vápník, může nepředpojaté ba­datele dovést k hlubšímu poznání některých procesů probíhajících v živých organismech.

Žádný objektivní a nepředpojatý vědec, na rozdíl od vědeckých fundamenta­listů, neprohlásí vznik vápníku transmutací v živých organismech za zhola nemožný. Ten je možné z hlediska vědeckého skepticismu označovat jen za málo pravděpodobný. Obzvláště po tom, co v případě na­notechno­logií řadě vědců připadalo jednodušší problematiku do­sud nepoznaných fyzikálních pro­cesů z mikrosvěta odmítnout nebo kritizovat, než je studovat a snažit se porozumět novým, nečekaným vlast­nostem hmoty na úrovni molekul a atomů. Navíc se v posledních letech ukazuje, že transmu­tace prvků v živých organismech není (jak si povíme v pokračování tohoto článku) až tak neobvyk­lá. To ovšem nemá nic společného s tvrzením senzacechti­vých novinářů, že hypotéza biolo­gické transmutace na­svědčuje tomu, že středověcí alchymisté při transmutaci kovů využívali zna­lostí ja­derných reakcí.

POKRAČOVÁNÍ ZÍTRA