Dočkáme se v případě Reichenbachova výzkumu vědecké stati ?

14. 12. 2010 8:08:08
Toto pojednání vznikalo značně dlouhou dobu a do současné podoby jsem jej mohl zpracovat jen díky radám a připomínkám mnoha odborníků, jejichž cenné postřehy tříbily mé průběžně korigo­vané názory. Problematika zde zpracovaná je značně složitá a velmi rozsáhlá, neboť laikům z řad čte­nářů jsem se snažil poskytnout základní informace, důležité pro pochopení daných souvislostí. Proto jsem také rozdělit text do samostaných 4 kapitol na sebe navazujících, přičemž pod jednotli­vými díly (až na výjimky) nebude uváděna doporu­čená lite­ratura, neboť tento rozsáhlý seznam se nalézá u resumé, kde bude také otevřena závě­rečná dis­kuze. Zpracovat odbornou tématiku do lai­kům přístupné formy je pro publicisty věc ne­lehká a nikdy se všem čtenářům plně nezavděčí - pro odborníky jsou takovéto texty povrchní, pro laiky pak mnohdy složité. I když při dnešní až přílišné specializaci si leckdy fyzik rád přečte něco o poznatcích z psychologie, stejně tak jako třeba biolog o nejnovějších poznatcích ze světa techniky. Přesto však platí, že je tento text určen především čtenářům, kterým alespoň některé z článků na mém blogu připadaly zajímavé.


Jako polyhistor ve své době zasáhl Dr. Karl Ludwig von Reichenbach (1788-1869) významně ne­jen do technických, ale i přírodních věd. Po neshodách s hrabětem Salmem mladším od­chází Rei­chenbach z Moravy roku 1840 do Dolního Rakouska, kde zakoupil z nabytého jmění zámek Rei­senberg. Zde se zabýval experimentováním v jím vybu­dované temné komoře, při kterém mapoval projevy senzitivní percepce. Se svými poznatky seznámil zástupce akade­mické obce ve Vídni (Kaiserliche Akademie der Wissenschaften in Wien), kde měl od května do července 1865 celkem 6 přednášek. Kritizované výsledky svého rozsáhlého výzkumu se pak rozhodl obhájit i před zástupci akade­mické obce v Lipsku. K tomu však nedošlo, neboť Reichenbach v Lip­sku vážně onemocněl a 19. ledna 1869 zde umírá.

Jak bylo řečeno, ve druhé půli 19. století se Dr. Karel Reichenbach zabýval rozsáhlým výzku­mem lidského vnímání v tem­né komoře. Adaptace zraku na náhlou změnu podmínek probíhá zpočátku velmi rychle, ale postupně výrazně zpomaluje, k maximální možné adaptaci dojde až po poměrně dlouhé době, tedy úplné adaptace na tmu dosáhne lidské oko nejdříve po 40 minutách. Pokusné osoby po světelné de­privaci (několi­kahodinový pobyt v pro­storách bez světla) v Reichenbachově temné komoře uváděly, že vidí ba­revné "plameny" vystupující z mag­netů. Na obou koncích tyčo­vého magnetu, polože­ného přes roh stolu "hoří plamen, světlý, jiskřivý, jasný; na severním pólu modrý, na jižním žlutočer­vený... Postavte tyčový magnet svisle, jižním pólem nahoru a plamen roste... Ještě zřetelnější bude zá­ření, použijete-li magnetu podko­vovitého a postavíte-li jej oběma póly vzhůru... z obou jeho pólů tryská jemný plamen, tedy dva plameny vedle sebe, které se ne­přitahují, neruší, nepůsobí na sebe navzájem." Reichenbach po mnoha ex­perimentech vý­sledky svého výzkumu zveřejnil (mimo jiné) v Ódických listech (1852), kde počitky pokusných osob su­ma­rizoval. K tomuto tématu se vrátil v díle Odische Erwiderungen (Ódické návraty), vydaném roku 1856, po dalších nesčetných experimentech. Asi bych nevěnoval jeho výzkumu pozornost, kdyby jím uváděné počitky ne­potvrdilo, ne­závisle na sobě, v teh­dejší době hned několik badatelů: Dr. Buch­mann von Al­vensleben, Dr. Büch­ner von Tübing, Dr. Neumann, Dr. Ranke a prof. Rapp, prof. Gre­gory, Dr. Ash­burner, Dr. Ellis, Dr. Elliotson.

Pokud se vnímání pokus­ných osob v temné ko­moře alespoň vzdáleně podobá našemu vnímání světla, mělo by nás pak obklopo­vat na zemském povrchu ještě jedno fyzikální pole (o jiných frek­vencích a vlnových délkách než světlo), svou elektromagnetickou povahou světlu do jisté míry adekvátní, s vnímáním v temných komorách související. Ta­kovéto fyzikální pole by však, na rozdíl od světla, muselo pronikat (dle Reichenbachových poznatků) do struktury hmoty. Bylo by pak po­chopitelné, že u nejrůznějších látek, v závislosti na jejich chemických a fy­zikálních vlastnostech, docházelo i k po­zoro­vání nejrůznějších barev z celkového spektra. Jak Reichenbach uvádí "všechno co bylo z mědi, bylo rozžhavené do červena a obklopeno zeleným plamenem. Cín, olovo, pala­dium a kobalt modré, vizmut, zinek, os­mium, titan, draslík byly červené, stříbro, zlato, platina, antimon a kad­mium bílé, nikl a chrom zele­navé, přecházející do žlutozelena. Železo bylo téměř pestrobarevné, zahrávající duhovými bar­vami. Arsen, uhlík, jód a selen svítily červeně, síra modře... Zářily i všechny slouče­niny, některé nápadně silně, například vypálené vápno krásně čer­veně". Nakonec dochází Rei­chenbach k zá­věru, že jsme ve světě naplněném zářící hmotou, při­čemž údajně nejs­laběji svítí řídká tělesa, jako bavlněné věci, vlněné tka­niny, dřevo, zemina. Z amorfních těles nej­jasněji svítí kovy a jedno­duché látky vůbec. Tento "zdroj světla", vyvěrající ze všeho, co nás obklo­puje, je údajně co do síly mno­hem slabší než zdroje ostatní, zato je však "předčí svým rozsahem".

Snad vůbec nejpřesvědčivější je Reichenbachův experiment s jednoduchým elektromagne­tem. Reichanbach v Ódických listech píše: "Potom jsem si nechal udělat dutou železnou kouli tak vel­kou, že jsem ji pažemi neobjal. Zavěsil jsem ji na hedvábném závěse do temné komory. Uvnitř jsem upevnil svisle železnou tyč, omotanou šestkrát měděným drátem, který jsem spojil s baterií. Zvenčí nic z toho nebylo vidět. Ve chvíli, kdy jsem železnou tyč připojením změnil na elektromag­net, spatřili citlivci kouli, jak se vznáší v temnotě obklopena pestrými barvami. Celý její povrch zářil duhovým světlem. Část koule otočená k severu byla modrá od pólu k pólu, povrch otočený k seve­ro­západu byl zelený, k západu žlutý, k jihozá­padu oranžový, k jihu červený, k jihovýchodu še­do­červený, k východu šedý, k severovýchodu čer­veně pruhovaný s nastupující modří. Barvy tvořily zřetelné jemné čáry, od sebe oddělené vždy temnějším polem. Celá koule byla zaha­lena do jas­ného, svítícího oparu. Horní, ódicky záporná polovina měla přes všechny barvy modravý svit, spodní, ódicky kladná, svit více červenavý. Na nejvyšším místě, kde byl se­verní pól elektro­mag­netu, vystupoval z koule na vzdálenost dlaně a v síle paže světelný sloup do modra naběhlý, rozši­řoval se pak na všechny strany jako deštník a proudil kolem koule dolů ve vzdálenosti asi pěti až sedmi centimetrů od jejího povrchu. Od druhého pólu vycházel stejně silný ohnivý svazek čer­ve­ného světla, který zahýbal posléze vzhůru kolem koule. Oba se třepily a ztrácely dřív, než do­sáhly rovníku. Je jasné, že jsem měl v úmyslu vytvořit ve smyslu Barlowově terrellu malou, vznášející se Zeměkouli se severním a jižním pólem, vybave­nou příslušnými magnetickými silami a podrobenou zkoušce ódického světla. Je skutečně zřetelné, že úkazy, které jsem právě popsal, se v překvapu­jící míře podobají úkazům severní a jižní polární záře naší planety. Při dalším, podrobnějším zkoumání, na které zde ale není místo, obstojí bližší srovnání tak dokonale, že mínění, že severní polární záře je kladné světlo ódu, silně získává na pravděpodobnosti" (Odisch-magnetische Briefe, Zweite Ausgabe,1856).

Jako zku­šený chemik sestavil Reichenbach také množství nejrůznějších vzorků do rozsáhlé sbírky, kte­rou otevíral jen při experimentech v temné komoře. Záhy pak odhalil určité sou­vislosti mezi vy­zařová­ním jednotlivých vzorků a jejich elektrickými i chemickými vlastnostmi. V roce 1845 měl Rei­chen­bach mož­nost jím sestavenou řadu v Karlových Varech osobně konzultovat s jedním ze za­klada­telů moderní che­mie, švédským badatelem Berzeliem, který s jeho závěry plně souhlasil. K jejich plánovanému druhému setkání v důsledku Berzeliova úmrtí již nedošlo. Jöns Ja­cob Berze­lius (1779-1848) objevil několik chemických prvků, zdokonalil chemické názvos­loví a symboliku, ale také seřadil prvky na zá­kladě jejich chemické reaktivnosti v elektro­chemickou sou­stavu, která začínala draslíkem a končila kyslí­kem. A právě Berzeliova elektroche­mická sou­stava, až na pár výjimek, měla korelovat s Rei­chenbachovou řadou chemických prvků, sesta­venou na základě po­zorování v temných ko­morách.

Je tedy s podivem, že v odborné literatuře dosud nenajdeme ani jednu vědeckou práci, která by po­divné Rei­chenbachovo světlo interpretovala. Občasná zmínka, na kterou narazíme, hovoří jen o jakési luminis­cenci, i když sám Reichanbach v Ódických listech odmítl podivné světelné jevy oz­na­čit za dobře mu známou fosforescenci. Jediné, v čem máme jasno, jsou magnety, používané Rei­chenba­chem v tem­ných komorách. Jde o tzv. perma­nentní magnety, které ne­potřebují k vytváření mag­ne­tického pole vnější vlivy. Materiál, který je k takovémuto magnetu silně přitahován, má vyso­kou permeabilitu - tou se rozumí fyzikální veličina, udávající míru magnetizace v důsledku působí­cího magnetického pole.

Železo a ocel jsou dva příklady materi­álů s velmi vysokou permeabilitou a jsou tedy silně magnety přitahovány. Voda má oproti nim relativní permeabilitu tak nízkou, že je magne­tic­kým polem lehce odpuzována. Permeabi­litu lze měřit nejen u jednotlivých kovů, ale i u rostlin, zví­řat a lidí, dokonce i plynů (všechny takovéto objekty podle Reichenbacha různě září). Obecně pak platí, že je hodnota relativní permeability látek určena vlastnostmi atomů, z nichž je látka složena, tedy chováním (rotací) nabitých částic (elektronů, protonů) v ato­mech. K podobnému poznatku dospěl již Ampere, který tvrdil, že magne­tické vlastnosti látek určují elektrické proudy uv­nitř těchto látek. Obecně také platí, že je každá látka schopna se ve vnějším magnetic­kém poli magnetizovat, t.j. získat nenulový makroskopický mag­netický moment. Permeabi­lita by tak zřejmě mohla předsta­vovat jeden z faktorů, ovlivňu­jících cha­rakter podiv­ného světla, vy­zařova­ného zmíněnou sadou vzorků v temné komoře.

Ale nakolik je Reichenbachův výzkum vlastně pro nás dnes významný? V případě jeho výzkumu nejde jen o pouhé poznatky "vypozorované", ale i o poznatky podepřené různými experimenty, které je dokazují. Jedná se tak o dobový, de facto exaktní výzkum, zveřejněný v po­kra­čování Ódic­kých listů, nazvaném Der sensitive Mensch und sein Verhalten zum Ode z roku 1855, i v předcho­zím díle Untersuchung über die Dynamide des Magnetismus, der Elektrizität, der Wärme, des Lichtes usw. in ihrer Beziehung zur Lebenskraft z roku 1850. Rei­chen­bach jím zkoumané "všepro­nika­jící záření" oz­na­čil termínem Ód nikoli proto, že by byl mystikem, jak se na skepti­ckém fóru mylně traduje, ale jen jako příměr (v latině vado, ve staré nordštině vada znamená jdu rychle, spě­chám, proudím. Z toho starogermánské Wodan znamená všepronikající, což se v dalších nářečích mění na Wuodan, Odan, Odin). Sám Reichenbach říká: "Pozoruji projevy ener­gie, kterou ne­mohu za­řadit ni­kam mezi druhy energie známé. Po­kud zjištěná fakta ne­posu­zuji mylně, jde o energii ně­kde mezi magnetis­mem, elektřinou a teplem, která však nemůže být s žádnou jmenova­nou zto­tož­ňo­vána. V těchto rozpacích naz­val jsem tuto energii Ódem". Pokud budeme chápat Rei­chenba­chovo podivné světlo jako projevy elektro­magnetického pole, je mu už v teh­dejších do­bách Rei­chen­bach na stopě. Ovšem elektro­magnetické pole samo bylo v té době učencům ne­známé. Te­prve v roce 1873, tedy čtyři roky po Reichenba­chově úmrtí, vy­dává skotský fyzik James Clerk Ma­xwell své nejslavnější dílo Treatise on Electricity and Mag­netism (Pojednání o elektřině a mag­ne­tismu), ve kterém elektromagneti­cké pole popsal.

Z tohoto pohledu jsou pak po­znatky Dr. Reichen­ba­cha pro nás opravdu důležité, neboť v 50. le­tech 19. století, kdy ještě neexistovaly žádné elektrické rozvoné sítě, dokokce ani ty nejjednodušší elektrospo­třebiče, nemohlo být vnímání subjektů v temné komoře narušováno žádným z uměle vytvořených elektro­magnetic­kých polí, jež nás dnes obklo­pují. Hypoteticky bychom se zde mohli setkat jen s různými frekvencemi elektromagnetického pole přírodního původu, tzv. Schumanno­vými rezonan­cemi. Tato přirozená elektro­magnetická akti­vita je agregátním efektem šíření elek­tromagnetických vln, generovaných tropickými bouřemi, v re­zonanční dutině mezi zemským po­vrchem a ionosfé­rou.

K výzkumu tzv. ódických jevů dospěl Reichen­bach na základě "empirických a zákonitou cestou sesbíraných fyzických a fyziologických podkladů" a jeho pohled na tyto jevy se dle jeho vlastních slov "podstatně liší od často vyumělkovaných a poně­kud zmatených názorů o tzv. živočišném či animálním magnetismu". Jak sám Reichenbach říká, zabýval se ve skuteč­nosti jen výzkumem senzitivní percepce (předmluva k 2. vydání Ódických listů z roku 1856), přičemž jeho poznatky potvrdilo hned několik badatelů. Dr. Buch­mann von Alvensleben ve svém díle Die Hydrometeore in ihrer Beziehung zur Reizung der sensitiven Nervenfaser prohlásil, že "pokusy Dr. Reichenbacha četnými vlastními pokusy potvrdil". V jiném díle, nazvaném Das Od, eine wissenschaftliche Skizze, vyjmeno­val Dr. Büchner von Tübingen případy, kdy byly za jeho přítomnosti pozorovány jevy, po­pisované Reichenba­chem (těchto experimentů se zúčastnili i Dr. Ranke a profesor Rapp). Dr. Ne­umann, sám senzitivní, potom co pozoroval ve tmě "ódi­cké světlo ve všech jeho hlavních for­mách", do­konce vystavěl za účelem experi­mentálního výzkumu v Berlíně temnou komoru, kde v průběhu prvních pokusů vidělo světelné jevy, Reichenbachem udávané, celkem 34 různých osob (část svých pokusů zveřejnil Dr. Neumann v časopise Atheneum für Heilgymnastik). V Anglii potvr­dil poznatky z Reichenba­chova výzkumu senzitivní percepce ve spise Letters on animal magne­tism též William Gre­gory, profesor chemie na univerzitě v Edinburgu (v Anglii v té době autorita sta­věná po bok Fardaye), který také sám přeložil některé z Reichenbachových spisů do anglič­tiny (ty překládal i Dr. John Ashburner, v anglických překladech zachovávající pů­vodní termín "Od", který Gregory nahrazuje termínem "Odyle").

Obecně málo známé poznatky z Reichenbachova výzkumu senzitivní percepce představují zatím jen pouhá historická fakta. Jestliže však platí, že Dr. Karl Reichenbach dospěl v 19. století k tako­výmto poznatkům na základě "fyzických a fyziologických" podkladů, zaslouží si jeho dílo pozornost vědecké obce. Možná se najde několik fyziků a chemiků, pro které budou tato neobjasněná fakta představovat výzvu. Teprve pak se v některém z odborných periodik může objevit vědecká stať, která by po­divné Rei­chenbachovo světlo nakonec opravdu exaktně in­terpretovala.

Autor: Karel Wágner | úterý 14.12.2010 8:08 | karma článku: 25.65 | přečteno: 3061x

Další články blogera

Karel Wágner

Je třeba utáhnout šrouby ?

Jak se v posledních dnech díky nejrůznějším článkům a rozhovorům z našich sdělovacích prostředků dozvídáme, na českých silnicích loni zemřelo 565 lidí, o 63 více než předloni.

12.1.2019 v 9:00 | Karma článku: 26.07 | Přečteno: 719 | Diskuse

Karel Wágner

Memento mori

Premiér Andrej Babiš v pondělním rozhovoru před novináři prohlásil, že nechce, aby se Česká republika připojila nejen k paktu o migraci, ale i k paktu o uprchlících.

19.12.2018 v 9:09 | Karma článku: 28.98 | Přečteno: 663 | Diskuse

Karel Wágner

Jak nám v Kosovu pravda s láskou zvítězily

Z našich sdělovacích prostředků se dozvídáme, že Kosovo bude mít pravidelnou armádu. A tak bych rád zopakoval povídání o Kosovu, které jsem zveřejnil ve čtvrtek 7.4.2016 na svém blogu.

14.12.2018 v 18:00 | Karma článku: 43.93 | Přečteno: 2926 | Diskuse

Karel Wágner

Začneme brát 4. dimenzi vážně?

Řada vědců dnes soudí, že čtvrtá prostorová dimenze by mohla být buď velká, a proto i patrná, nebo naopak malá, svinutá, pro nás nepozorovatelná.

24.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 18.61 | Přečteno: 1353 | Diskuse

Další články z rubriky Životní prostředí a ekologie

Wanda Dobrovská

Šárecký potok

Oddělen od Litoveckého, nemá Šárecký potok pramen. Začíná za výpustí vodní nádrže Džbán a rovnou vtéká do přírodní rezervace Divoká Šárka.

18.2.2019 v 8:21 | Karma článku: 7.88 | Přečteno: 218 | Diskuse

Milan Smrž

Proč není 100% obnovitelné energie aktivistickou chimérou?

V prostředí přetrvávající velké české podpory jaderné energii poukazuji na to, že je drahá, dotovaná netransparentním způsobem, její výstavba se stále prodlužuje a jedinou schůdnou cestou je především větrná a sluneční energetika.

16.2.2019 v 17:39 | Karma článku: 9.93 | Přečteno: 731 | Diskuse

Alexandra Dítětová

Cizinec není našinec, ale ekofanatik to stejně nepochopí

Španělsko zavře všechny jaderné elektrárny. Od roku 2050 chce vyrábět elektřinu jen z obnovitelných zdrojů. Tleskám, ale je mi jasné, že ekofanatici začnou křičet, že to máme u nás dělat stejně. I když je to nesmysl.

14.2.2019 v 10:59 | Karma článku: 39.56 | Přečteno: 1992 | Diskuse

Renata Šindelářová

Obdivuhodný ptačí svět

Víte, jak jsou ptáci inteligentní? Že mají sociální vazby, používají jednoduché nástroje, dokážou vyřešit hlavolam či hrát pexeso? Víte, že mnoho druhů ptáků v posledních letech vymírá?

9.2.2019 v 15:25 | Karma článku: 14.07 | Přečteno: 281 | Diskuse

Milan Smrž

Janusova tvář německé energetiky

Mnoho občanů proklíná obnovitelné zdroje, které, ač produkují mnohem čistší energii než fosilní paliva, jsou dotovány. Jak to vypadá s podporou fosilních zdrojů, které emitují oxid uhličitý, oxidy dusíku a prachové částice?

8.2.2019 v 20:07 | Karma článku: 18.77 | Přečteno: 2469 | Diskuse
Počet článků 245 Celková karma 33.00 Průměrná čtenost 2858
příležitostný publicista
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz