Poměrně dobře popsaný výskyt poltergeista v rodině Ščapových z přelomu roku 1870 nám podává podstatné informace, bez kterých se v budoucnu neobejdeme při objasňování takovýchto sporadicky se vyskytujících přírodních jevů. Především je zde možné vyloučit vliv elektrorozvodných sítí, neboť roku 1870 neměla ve svém domě jmenovaná rodina zavedenu elektřinu: zdejší fyzikální jevy tedy rozhodně nejsou adekvátní výskytům tzv. elektropoltergeista, známého například z kauzy u nás medializovaných hořících zásuvek ze Strašic. Zrovna tak můžeme na základě těchto dochovaných zpráv vyloučit zahoření šatů na manželce majitele domu v důsledku tolik dnes proklamovaného výboje nashromážděného elektrostatického náboje (chůzí po koberci ze syntetických materiálů se může člověk nabít elektrickým nábojem), neboť v domě Ščapových bychom v roce 1871 ještě nenašli koberec ze syntetických materiálů, či spíše bychom v jejich vesnickém domě nenašli v tehdejších dobách koberec vůbec žádný. Přitom je však nad slunce jasné, že ona zmiňovaná „modrá jiskra“ z domu Ščapových nebyla ničím jiným než dlouhým elektrickým výbojem, pozorovaným na konci 19. a začátekm 20. století i na jiných místech spontánních projevů telekineze (kde nebyl ještě zaveden elektrický proud) – na seancích spiritistů, kde za přítomnosti přírodovědců docházelo k témuž samovolnému vznášení se a létání nejrůznějších předmětů.
I proto lze za vůbec nejzajímavější považovat Ščapovem popisované plazmoidy, tedy svítící či zářící objekty ve tvaru koule, pozorované též na jiných místech výskytu spontánních projevů telekineze (a to v nejrůznějších zemích), podobající se kulovým bleskům: jde tu jak o zmiňovanou „ohnivou kouli“, která vyletěla zpod postele, přičemž „nejdříve byla maličká“, potom však se postupně zvětšovala až do velikosti gumového míče, tak i o plazmoidy, kterých bylo „několik velikosti vlašského ořechu nebo jablka: tvarem byly kulaté, barvy tmavočervené a modře růžové, ne úplně průhledné, spíše zakalené“. I zde nám poměrně dobře popisované jevy napomohou při budoucích interpretacích spontánních projevů telekineze, neboť zmiňované plazmoidy nelze podle dosavadních poznatků spojovat s přírodním jevem označovaným za kulový blesk. I když žádná obecně uznávaná interpretace vzniku a příčin tohoto jevu dosud není známa, ledacos již o kulovém blesku víme: pro nás je důležitý fakt, že kulový blesk doprovází různé typy bouřek (na rozdíl od celoročních výskytů poltergeista) v Evropě téměř výhradně od června do září, naproti tomu různobarevné plazmoidy v podobě koulí (uvnitř i vně domu Ščapových) byly pozorovány nejen v březnu, ale dokonce i za tuhé ruské zimy, totiž v prosinci. Na druhé straně je docela dobře možné, že časem nasbírané poznatky o plazmoidech spojovaných s projevy telekineze, tedy i s „řáděním poltergeista“, mohou vést k závěru, že lze vystopovat kauzální souvislost mezi těmito plazmoidy a kulovými blesky, tedy že si oba tyto přírodní jevy žádají společnou interpretaci.
Zde je však třeba podotknout, že jedno z nejhodnověrnějších pozorování zářící koule v Rusku, coby meteorologického jevu, pochází už ze 16. století. Dochovalo se na staré listině, nalezené v 80. letech minulého století v archivu moskevské Státní knihovny. Po překladu starobylého textu se odborníci dozvěděli o neobvyklém jevu, pozorovaném obyvateli vesnice na břehu jezera Rob u Novgorodu. Za bílého dne se tu objevila na obloze ohnivá koule, z níž vyzařovaly dva paprsky. Koule začala rychle klesat, čímž vyvolala na břehu paniku. Nakonec zůstala viset nad vodou a postupovala podél jezera, přičemž několikrát pozorovatelům zmizela, aby se pak znovu objevila o několik set metrů dále napravo či nalevo. Při svém putování se koule dostala poměrně blízko ke břehu, na kterém se shromáždili ohromení lidé. Několik odvážlivců se vydalo ke kouli na pramici, přiblížit se k ní však nedokázali, neboť z koule sálal velký žár. V magnetickém poli jezera byly pak detekovány anomálie, shodující se s popisovanou dráhou plazmoidu. Proto byl také přírodovědci na jezeře Rob prováděn podrobný průzkum, který měl umožnit specialistům vypracovat fyzikální model průběhu jevu, popsaného jejich dávnými předky.
Aby to nebylo tak jednoduché, zhruba v téže době se v sovětském ústředním tisku objevují články chemiků, popírajících jak hypotézu, s níž přišel v roce 1987 ruský vědec Smirnov, podle kterého je kulový blesk tvořen jakousi kostrou složenou z částeček sazí, kovu a vody o velikosti mikrometrů (odpařených při úderu běžného čárového blesku), tak i komplikovanější hypotézu nositele Nobelovy ceny akademika P. L. Kapicy, který předpokládal, že ionizovaný (a tedy vodivý) plyn v kulovém blesku musí být zvenčí zásobován energií prostřednictvím elektromagnetických vln. Naproti tomu jsou v očích chemiků zářící koule jen „chemiluminiscenční“ útvary jasně bílé či citronově žluté barvy, které mají vznikat nezávisle na bouřkové činnosti. Mohou se volně vznášet v atmosféře, po dlouho dobu setrvávat na zemském povrchu, pohasínat a znovu se rozhořet, přičemž mohou údajně vybuchovat a zapalovat porost nebo budovy. Právě s takovýmito útvary se měli setkat pozorovatelé v září 1984 v Udmurtské republice, nacházející se v Předuralí, mezi řekami Kama a Vzjatka. Obloha nad poli jednoho ze sovchozů se náhle rozjasnila a na zem začaly padat oslnivě bílé koule, které letěly po klikatých dráhách a různě tu kroužily, až se nakonec plavně snesly na zem, přičemž prokazatelně způsobily poruchy na elektrickém vedení a v okruhu dvaceti kilometrů vyřadily z provozu transformátory.
Inu, když se to tak vezme, nakonec tedy každý odborník (jak už kdosi jednou poznamenal v jedné z internetových diskusí) dokáže spekulovat nad podstatou „ohnivých“ či „svítivých“ koulí podle toho, na jaké fakultě získal svůj diplom. Ale na skutečně exaktní (přesnou, dokonalou) interpretaci takovýchto přírodních jevů si zřejmě nějaký čas ještě počkáme. Neboť pro drtivou většinu vědců po celém světě nejsou tyto nás při zemském povrchu provázející jevy hodny jejich pozornosti natolik, jako např. fyzikální jevy, probíhající v mezihvězdném prostoru. Ale to už je téma opravdu na hony vzdálené Novotného „zjevům spiritistickým“.
Pokud jde o samotný spiritismus, poukazoval v roce 1906 prof. Novotný na výrok proslulého fyziologa Gustava Theodora Fechnera (průkopníka experimentálních metod v psychologii, s nímž při svém pobytu v Lipsku diskutoval o spontánních projevech telekineze i náš první prezident T. G. Masaryk), podle něhož spiritismus sám představuje jen určitý „druh pomatenosti“. Ve svém článku Spiritismus zdokonalením křesťanství? profesor J. Novotný mimo jiné píše: „Vedle sebevraždy šílenství mezi spiritisty velmi často se přihází. V denních listech možno čísti o takovýchto obětech spiritismu. Tvrzení naše potvrzuje výrok odborníka. Několik občanů budějovických podalo žádost k ministerstvu, by jim bylo povoleno založiti spiritistický spolek. Ministerstvo žádalo zdravotního radu v Praze o dobrozdání, zdaž radno povoliti takovýto spolek. Referentem v této záležitosti byl ředitel zemského blázince prof. Dr. Schlager, který prohlásil: Spiritismus má – jak je dokázáno, na ducha svých přívrženců škodlivý vliv a v pražském blázinci jsou oběti tohoto blouznění. Na základě tohoto výroku žádost ona zamítnuta.“
DOPORUČENÁ LITERATURA:
Josef Novotný - Zjevy spiritistické a různé pokusy vysvětliti příčinu zjevů těch. Časopis katolického duchovenstva, ročník 1907, číslo 3, str. 170-178
Ivan Štoll - Tajemství kulového blesku. Horizont, Praha 1988
Karel Wágner – Poltergeist existuje! Československý spisovatel, Praha 2011
