Jak záhadná aura na pole vědy doputovala

Pod „aureolou“ se rozumí v astronomii barevný nebo bílý kruh kolem Měsíce nebo Slunce, vznika­jící ohybem světla v kapénkách vody, v hornictví pak světle modrý plamen v benzinové důlní lampě, který se objevuje při výskytu výbušných plynů v ovzduší.

Pod pojmem „aura“ se pak v medicíně rozumí symptom předcházející záchvatu, nejčastěji epileptickému. Daleko rozšířeněj­ším je však lidový, obrazný pojem „aura“ (vztahovaný tzv. alterna­tivní medicínou především k lidským jedin­cům), jehož výklady či interpretace se v lidovém podání různí. Už v 19. století také ně­mecký chemik Dr. Karl von Reichenbach zjistil, že citlivými jedinci v absolutní tmě (po delší světelné deprivaci) byla při po­kojové teplotě na povrchu pevných anor­ga­nických tě­les pozorována barevná aura, dodnes označovaná za ódické či Reichenbachovo světlo. Na první pohled by se mohlo zdát, že lidový pojem „aura“ je pouhým produktem obrazo­tvor­nosti, ale opak je pravdou. O čemž svědčí i několik článků, které publikoval na sklonku svého ži­vota Ing. Věnceslav Patrov­ský, CSc. (1926-2000), český chemik, jemuž se v roce 1955 jako prv­nímu v tehdejším Českoslo­vensku po­dařilo připravit čisté kovové gálium, později též vypracoval řadu fotometrických metod ke stanovení vzácných prvků. Proto také za vhodný úvod do dané pro­blematiky považuji zde uvede­nou citaci původních textů Ing. Pat­rovského: 

„Popisovatelé, citlivci a léčitelé, pokud mluví o auře, mají na mysli obal lidského těla, který v tlume­ném denním světle, případně na tmavém pozadí vidí někteří citlivci a ze změn usuzují na dia­gnózu. Tato aura má být tedy viditelná při rozptýleném světle. Pokud vím, nikdo nezkusil, zda tito citlivci ji vidí i ve tmě a tedy zda souvisí s Reichenbachovými fenomény. Aurou se zabýval anglický parafyzik H. Benson (In your, paraphys. 4, 58 1970) za účasti mnoha osob. Pan Hayton se vyjádřil, že když má trochu rozostřený zrak a roztáhne prsty proti tmavému pozadí, vidí modravou záři, která mění intenzitu, ale ne barvu. Pan Hayton se měl přesvědčit, zda podobný efekt nevyvolá ne­živý předmět, například dřevěná či sádrová soška. Benson provedl pak pokusy s dalšími, kteří tvr­dili, že vidí auru, ale výsledek byl naprosto negativní.

Ve dvacátých letech zkonstruoval J. Kilner brýle, které údajně umožnily vidět auru. Byly to kyvetky naplněné roztokem dicyaninu v triethanolaminu. V roce 1962 elektroinženýr Elinson tuto metodu zkritizoval v tom smyslu, že pana Kilnera nikdy nenapadlo se brýlemi podívat na neživý předmět, například sádrovou bustu. Roztok dicyaninu totiž propouští jen slabý proužek červeného a fialo­vého světla a protože toto světlo se velmi liší v disperzi, mají předměty červený a fialový obrys, což ovšem není žádná aura. Zajímavé je, proč pan Kilner použil dicyaninu, který je značně drahý. Ur­čitě to nebylo proto, aby udělal dojem na okolí, ale vtírá se myšlenka, že právě dicyanin, který za­čal být v té době používán jako barvivo zcitlivující fotografický materiál pro červené světlo, učaroval panu Kilnerovi, který si zřejmě myslel, že podobně zcitliví lidské oko, což je ovšem velký omyl. Zá­jemce si může podobné efekty zkusit s tmavě modrým kobaltovým sklem. Podívá-li se na žárovku, uvidí její vlákno ve dvou barvách, dá-li mezi sklo a žárovku prst nebo hřebík, opět uvidí dvojité ob­rysy. Podobně mylné je přesvědčení, že aura z prstu, který se přiloží na pásek se svítí­cím sirníkem vápenatým způsobí rozzáření a pak hasnutí. Je to vliv tepla. Auru charakterizuje A. Puharich ve své knize Beyond telepathy jako částečně plynný obal lidského těla, obsahující elek­tricky nabité i neutrální částice a výpotky. Kirlianova elektrografie také neuka­zuje žádnou auru, ale jen koronový výboj, jehož charakteristika závisí na elektrické vodivosti kůže a to zase na fyzickém a duševním stavu subjektu. Je to ovšem známý jev Réré-Veraguthův z pře­lomu století, který byl využit ve tři­cátých letech v detektorech lži. Aura ovšem existuje a lze ji za­chytit fotograficky i video­kamerou při citlivosti vlnové délky 10/mikro. Je to ovšem jen infračervená složka aury.“

Ing. Patrovským zmiňovaný Réré-Veraguthův jev byl využíván na přelomu 19. a 20. století jako fy­ziologický indikátor ve vědeckém experimentu. Jung, Peterson, Binswanger a jiní badatelé se bě­hem asociačního experimentu pokoušeli měřit psychogalvanický efekt. Využitím psychogalvanic­kého reflexního fenoménu se zabýval i švýcarský neurolog Otto Veraguth, jenž kritizoval Peter­sona, propagujícího v USA po svém návratu z Evropy galvanický psychometr, prvně popsaný roku 1890 Tarchi­noffem. A pokud jde pak o samotnou Kirlianovu fotografii, obvykle se podle Ing. Pat­rovského soudí, že „S.D. Kirlian přišel na způsob zobrazování obrysů prstů elektrickým výbojem v roce 1939 při opravě Arsonvalava přístroje pro elektrizaci. Následovala řada pokusů, ale až v roce 1949 dostal na své zařízení autorské osvědčení, patrně neprávem, protože s podobnou elektro­grafií přišel již v roce 1890 náš B. Navrátil a kolem roku 1940 se metodou zabýval S. Prát a J. Schlemmer. Zá­jemce na­jde poučení v časopise Chemie 6, 101, 1950 nebo ve Schlemmrově knize Fotografování nevidi­telna (Grafická unie, Praha, 1947). Poláci zase uvádějí jako předchůdce Jodko Nar­kiewicze.“

Ke slovům Ing. Patrovského nutno ještě dodat, že Kirlianova fotografie jako obrazy korónového výboje kolem různých částí lidského těla je obyčejně laiky považována za důkaz exis­tence energie, která by měla z lidského těla vystupovat. Záření je zde zaměňováno s elektromagnetickým polem a energie je tu chá­pána jako nějaká substance, což je velmi vzdáleno původnímu vý­znamu pojmu „energie“, totiž míře schopnosti určitého fyzikálního systému „konat práci“. Zůstává zde však základní otázka: existuje vůbec nějaké skutečně již prokázané, obecné vyzařování látek, které by bylo možné ozna­čit za auru, nebo snad z technického hlediska za případnou korónu? Od­pověď bude pro zástupce české vědecké obce, dosud označujících existenci aury za „totání ne­smysl“, zřejmě překvapivá.                         

Ve skuteč­nosti již byla existence takovéto aury, tedy technicky vzato spíše koróny, pro­kázána ko­lem po­vrchu kaž­dého ob­jektu o pokojové  teplotě. Auru, jakožto pozorovatelný opar, je totiž možné chá­pat jako termoemisi volných elektronů, kterou na­jdeme nad povrchem každého objektu, jehož tep­lota je vyšší než absolutní nula. Takováto koróna je závislá na vodivosti okolního vzduchu a dá se zvý­raznit například zvlhčením okolního vzduchu, tedy zvětšením jeho elektrické vodivosti. K těmto zá­věrům došel před několika lety odborník v oboru bezdotykového měření teplot doc. Ing. Vladimír Lysenko, CSc. z katedry fy­ziky Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, který na­místo vyso­kofrekvenčního (VN) zdroje, používaného pro kirlianovu fotografii, použil citlivý (nA) am­pér­metr, aby pak prováděl měření elektrického proudu v okolí pevných anor­ganických tě­les při je­jich růz­ných teplotách. V závěru svého výzkumu došel ke zjištění, že proud je závislý při­bližně na 4. moc­nině teploty zkoumaného vzorku. Navrhl pak metodu měření povrchové teploty měřením emi­tova­ných volných elektronů v okolí měřených povrchů. Při měření povrchové teploty 300 K (lidově stupňů Kelvina) měřicí vzdálenost odpovídala 100 mikrometrům, pro teplotu po­vrchu 1000 K činila měřicí vzdálenost 1 mm od povrchu. O této metodě, která leží mezi dotykovým a bezdotykovým způso­bem měření teplot, referoval doc. Lysenko ve svém příspěvku na konferenci Měření a regu­lace teplot v teorii a praxi, konané v Ostravě ve dnech 4.- 5. 6. 2002. Termoemisi volných elek­tronů, tedy tak­zvanou auru, lze pak de­tekovat též měřením za použití infračer­vené (IR) kamery s rozli­še­ním 0,1 Kelvina. Tato fakta však převážné části české vědecké obce nejsou do­sud známa. 

A tak lze označit za pravdivý výrok doc. Zlatníka z klubu Sisyfos, který (původně ironicky) na webu Českého klubu skeptiků konstatuje, že „Reichenbachovo světlo není halucinací, protože četné vý­povědi senzibilů jsou konzistentní, byť jednotlivci vnímají ód v různé intenzitě.“ A téměř 200 let stará záhada Reichenbachova světla, jako našimi vědci opomíjený a dosud neobjasněný fenomén (přičemž prvopočátky výzkumu z 19. století se váží k našemu Blansku), se pomalu a jistě přesouvá z webů a blogů nejrůznějších záhadologů, senzibilů a lidových léčitelů na stránky recenzovaných odbor­ných časopisů a publi­kací, kam bezesporu patří.   

DOPORUČENÁ LITERATURA       

Lysenko Vladimír - Měření povrchové teploty metodou odsávání elektronů. Tanger s.r.o., Ostrava 2002, ISBN 80-85988-75-5.

Wágner Karel - Reichenbachovo světlo. Československý spisovatel, s.r.o., 20011, ISBN 978-80-87391-96-9.

Zlatník Čeněk - Reichenbachův ód a Wágnerova výzva:

http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1303850129

Věnceslav Patrovský, člověk a badatel:

http://www.kpufo.cz/oblasti/oso/patrov/