Pod „aureolou“ se rozumí v astronomii barevný nebo bílý kruh kolem Měsíce nebo Slunce, vznikající ohybem světla v kapénkách vody, v hornictví pak světle modrý plamen v benzinové důlní lampě, který se objevuje při výskytu výbušných plynů v ovzduší.
Pod pojmem „aura“ se pak v medicíně rozumí symptom předcházející záchvatu, nejčastěji epileptickému. Daleko rozšířenějším je však lidový, obrazný pojem „aura“ (vztahovaný tzv. alternativní medicínou především k lidským jedincům), jehož výklady či interpretace se v lidovém podání různí. Už v 19. století také německý chemik Dr. Karl von Reichenbach zjistil, že citlivými jedinci v absolutní tmě (po delší světelné deprivaci) byla při pokojové teplotě na povrchu pevných anorganických těles pozorována barevná aura, dodnes označovaná za ódické či Reichenbachovo světlo. Na první pohled by se mohlo zdát, že lidový pojem „aura“ je pouhým produktem obrazotvornosti, ale opak je pravdou. O čemž svědčí i několik článků, které publikoval na sklonku svého života Ing. Věnceslav Patrovský, CSc. (1926-2000), český chemik, jemuž se v roce 1955 jako prvnímu v tehdejším Československu podařilo připravit čisté kovové gálium, později též vypracoval řadu fotometrických metod ke stanovení vzácných prvků. Proto také za vhodný úvod do dané problematiky považuji zde uvedenou citaci původních textů Ing. Patrovského:
„Popisovatelé, citlivci a léčitelé, pokud mluví o auře, mají na mysli obal lidského těla, který v tlumeném denním světle, případně na tmavém pozadí vidí někteří citlivci a ze změn usuzují na diagnózu. Tato aura má být tedy viditelná při rozptýleném světle. Pokud vím, nikdo nezkusil, zda tito citlivci ji vidí i ve tmě a tedy zda souvisí s Reichenbachovými fenomény. Aurou se zabýval anglický parafyzik H. Benson (In your, paraphys. 4, 58 1970) za účasti mnoha osob. Pan Hayton se vyjádřil, že když má trochu rozostřený zrak a roztáhne prsty proti tmavému pozadí, vidí modravou záři, která mění intenzitu, ale ne barvu. Pan Hayton se měl přesvědčit, zda podobný efekt nevyvolá neživý předmět, například dřevěná či sádrová soška. Benson provedl pak pokusy s dalšími, kteří tvrdili, že vidí auru, ale výsledek byl naprosto negativní.
Ve dvacátých letech zkonstruoval J. Kilner brýle, které údajně umožnily vidět auru. Byly to kyvetky naplněné roztokem dicyaninu v triethanolaminu. V roce 1962 elektroinženýr Elinson tuto metodu zkritizoval v tom smyslu, že pana Kilnera nikdy nenapadlo se brýlemi podívat na neživý předmět, například sádrovou bustu. Roztok dicyaninu totiž propouští jen slabý proužek červeného a fialového světla a protože toto světlo se velmi liší v disperzi, mají předměty červený a fialový obrys, což ovšem není žádná aura. Zajímavé je, proč pan Kilner použil dicyaninu, který je značně drahý. Určitě to nebylo proto, aby udělal dojem na okolí, ale vtírá se myšlenka, že právě dicyanin, který začal být v té době používán jako barvivo zcitlivující fotografický materiál pro červené světlo, učaroval panu Kilnerovi, který si zřejmě myslel, že podobně zcitliví lidské oko, což je ovšem velký omyl. Zájemce si může podobné efekty zkusit s tmavě modrým kobaltovým sklem. Podívá-li se na žárovku, uvidí její vlákno ve dvou barvách, dá-li mezi sklo a žárovku prst nebo hřebík, opět uvidí dvojité obrysy. Podobně mylné je přesvědčení, že aura z prstu, který se přiloží na pásek se svítícím sirníkem vápenatým způsobí rozzáření a pak hasnutí. Je to vliv tepla. Auru charakterizuje A. Puharich ve své knize Beyond telepathy jako částečně plynný obal lidského těla, obsahující elektricky nabité i neutrální částice a výpotky. Kirlianova elektrografie také neukazuje žádnou auru, ale jen koronový výboj, jehož charakteristika závisí na elektrické vodivosti kůže a to zase na fyzickém a duševním stavu subjektu. Je to ovšem známý jev Réré-Veraguthův z přelomu století, který byl využit ve třicátých letech v detektorech lži. Aura ovšem existuje a lze ji zachytit fotograficky i videokamerou při citlivosti vlnové délky 10/mikro. Je to ovšem jen infračervená složka aury.“
Ing. Patrovským zmiňovaný Réré-Veraguthův jev byl využíván na přelomu 19. a 20. století jako fyziologický indikátor ve vědeckém experimentu. Jung, Peterson, Binswanger a jiní badatelé se během asociačního experimentu pokoušeli měřit psychogalvanický efekt. Využitím psychogalvanického reflexního fenoménu se zabýval i švýcarský neurolog Otto Veraguth, jenž kritizoval Petersona, propagujícího v USA po svém návratu z Evropy galvanický psychometr, prvně popsaný roku 1890 Tarchinoffem. A pokud jde pak o samotnou Kirlianovu fotografii, obvykle se podle Ing. Patrovského soudí, že „S.D. Kirlian přišel na způsob zobrazování obrysů prstů elektrickým výbojem v roce 1939 při opravě Arsonvalava přístroje pro elektrizaci. Následovala řada pokusů, ale až v roce 1949 dostal na své zařízení autorské osvědčení, patrně neprávem, protože s podobnou elektrografií přišel již v roce 1890 náš B. Navrátil a kolem roku 1940 se metodou zabýval S. Prát a J. Schlemmer. Zájemce najde poučení v časopise Chemie 6, 101, 1950 nebo ve Schlemmrově knize Fotografování neviditelna (Grafická unie, Praha, 1947). Poláci zase uvádějí jako předchůdce Jodko Narkiewicze.“
Ke slovům Ing. Patrovského nutno ještě dodat, že Kirlianova fotografie jako obrazy korónového výboje kolem různých částí lidského těla je obyčejně laiky považována za důkaz existence energie, která by měla z lidského těla vystupovat. Záření je zde zaměňováno s elektromagnetickým polem a energie je tu chápána jako nějaká substance, což je velmi vzdáleno původnímu významu pojmu „energie“, totiž míře schopnosti určitého fyzikálního systému „konat práci“. Zůstává zde však základní otázka: existuje vůbec nějaké skutečně již prokázané, obecné vyzařování látek, které by bylo možné označit za auru, nebo snad z technického hlediska za případnou korónu? Odpověď bude pro zástupce české vědecké obce, dosud označujících existenci aury za „totání nesmysl“, zřejmě překvapivá.
Ve skutečnosti již byla existence takovéto aury, tedy technicky vzato spíše koróny, prokázána kolem povrchu každého objektu o pokojové teplotě. Auru, jakožto pozorovatelný opar, je totiž možné chápat jako termoemisi volných elektronů, kterou najdeme nad povrchem každého objektu, jehož teplota je vyšší než absolutní nula. Takováto koróna je závislá na vodivosti okolního vzduchu a dá se zvýraznit například zvlhčením okolního vzduchu, tedy zvětšením jeho elektrické vodivosti. K těmto závěrům došel před několika lety odborník v oboru bezdotykového měření teplot doc. Ing. Vladimír Lysenko, CSc. z katedry fyziky Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, který namísto vysokofrekvenčního (VN) zdroje, používaného pro kirlianovu fotografii, použil citlivý (nA) ampérmetr, aby pak prováděl měření elektrického proudu v okolí pevných anorganických těles při jejich různých teplotách. V závěru svého výzkumu došel ke zjištění, že proud je závislý přibližně na 4. mocnině teploty zkoumaného vzorku. Navrhl pak metodu měření povrchové teploty měřením emitovaných volných elektronů v okolí měřených povrchů. Při měření povrchové teploty 300 K (lidově stupňů Kelvina) měřicí vzdálenost odpovídala 100 mikrometrům, pro teplotu povrchu 1000 K činila měřicí vzdálenost 1 mm od povrchu. O této metodě, která leží mezi dotykovým a bezdotykovým způsobem měření teplot, referoval doc. Lysenko ve svém příspěvku na konferenci Měření a regulace teplot v teorii a praxi, konané v Ostravě ve dnech 4.- 5. 6. 2002. Termoemisi volných elektronů, tedy takzvanou auru, lze pak detekovat též měřením za použití infračervené (IR) kamery s rozlišením 0,1 Kelvina. Tato fakta však převážné části české vědecké obce nejsou dosud známa.
A tak lze označit za pravdivý výrok doc. Zlatníka z klubu Sisyfos, který (původně ironicky) na webu Českého klubu skeptiků konstatuje, že „Reichenbachovo světlo není halucinací, protože četné výpovědi senzibilů jsou konzistentní, byť jednotlivci vnímají ód v různé intenzitě.“ A téměř 200 let stará záhada Reichenbachova světla, jako našimi vědci opomíjený a dosud neobjasněný fenomén (přičemž prvopočátky výzkumu z 19. století se váží k našemu Blansku), se pomalu a jistě přesouvá z webů a blogů nejrůznějších záhadologů, senzibilů a lidových léčitelů na stránky recenzovaných odborných časopisů a publikací, kam bezesporu patří.
DOPORUČENÁ LITERATURA
Lysenko Vladimír - Měření povrchové teploty metodou odsávání elektronů. Tanger s.r.o., Ostrava 2002, ISBN 80-85988-75-5.
Wágner Karel - Reichenbachovo světlo. Československý spisovatel, s.r.o., 20011, ISBN 978-80-87391-96-9.
Zlatník Čeněk - Reichenbachův ód a Wágnerova výzva:
http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1303850129
Věnceslav Patrovský, člověk a badatel:
http://www.kpufo.cz/oblasti/oso/patrov/
