Záhada kavkazské Zany

3. 12. 2013 9:09:09
V padesátých létech minulého století se v sovětském Rusku objevily ve sdělovacích prostředcích zprávy o výskytu podivného tvora, považovaného za určitou formu Yetiho či dnešního severoame­rického Bigfoota, v oblasti Kavkazu nazývaného Almast či Kaptar.

Brzy nato byla v Moskvě ustavena při Akademii věd komise pro „studium sněžného člověka“. Když pak Zeměpisná společnost v Moskvě shromáždila přes 200 záznamů výpovědí očitých svědků o údajném výskytu neznámého hominida na Kavkaze, vyslala do odlehlých kavkazských oblastí ně­kolik neú­spěšných expedic. Dr. Boris Fjodorovič Poršněv, nejznámější z badatelů zabývajících se ruskou variantou Bigfoota nebyl (i když se to o něm traduje) zoolog. Jako historik a sociolog přišel Poršněv s hypoté­zou, podle které ruská verze Yetiho či Bigfoota představuje potomka neander­tálce a kav­kazký Al­mast začal být označován za reliktního hominida. Poršněv následně nachází podporu u vědců ve Francii, především pak u francouz­ského zoologa Bernarda Heuvelmase (který je po­važován za zakladatele kryptozoologie), o čemž svědčí jejich společná kniha L’Homme de Nean­derthal est toujours vivant (Plon,1974). Oba se také věnovali studiu historických pra­menů, které podle nich dokládají, že se v 19. století podařilo abcházským lovcům odchytit reliktního ho­minida na Kav­kaze.

Konkrétně se jedná o divokou dívku z Abcházie, které dali její objevitelé jméno Zana. Úplně nahá a špinavá Zana, vesničany považovaná za Abynuavy, což v abcházštině značí „lesní člověk“, byla ve druhé půli 19. století pola­pena lovci v jedom z údolí zalesně­ného podhůří Kavkazu. Vše se ode­hrálo v gubernii Očamčyra, což je dnes územně-správní celek au­to­nomní repuliky Abchá­zie, uzná­vaný jak abcház­skou separatistickou vládou, tak centrální gruzín­skou vládou v Tbilisi. Zana neu­měla mluvit a více než člověka připo­mínala vesničanům vzpouzející se chlupaté zvíře. Jako nevol­nice, kterou za­kou­pil abcházský statkář Ja­dgi Genaba k pobavení svých kumpánů při buja­rých pit­kách, byla později v poutech do­pravena do vesnice Tchina, kde nakonec žila až do své smrti. Podle dochovaných zpráv měla Zana zploštělý nos a tma­vou po­kožku, po­rostlou srstí černo-hnědé barvy (podle některých autorů bylo její ochlupení spíše hnědo-červené, přičemž na zádech měla srst vy­tvářet ja­kousi hřívu). Dospívající Zana s plnými ženskými tvary zpo­čátku odmítala nosit oděv, ale nako­nec se na­učila nosit alespoň jednoduchý bederní pás. Ovšem žádná z dochovaných zpráv nepři­nesla potřebné vo­dítko, které by přivedlo badatele na stopu Zanina et­nického původu.

Letitá záhada se zdála být vyřešena ve třetím díle dokumentu z produkce Channel 4, nazvaného Bigfoot Files (odvysílán 3. listopadu 2013), ve kterém uznávaný britský genetik prof. Bryan Sykes nejširší veřejnost informoval o výsledcích svého výzkumu. Profesor Sykes netestoval jen vzorky DNA od šesti žijí­cích potomků Zany, ale zabýval se i analýzou DNA, jež byla extrahována ze zubu lebky jejího syna Chvita, kterou se roku 1971 podařilo vypátrat jednomu z ruských badatelů. Ana­lýzy DNA pak přinesly překvapivý výsledek: původ Zany nesahal ke kořenům žádného ze zná­mých kavkazských etnik, nýbrž k etnickým kořenům v subsaharské Africe. Po pečlivém studiu lebky je­jího syna Chvita (Khwita) profesor Sykes měl pak dojít k závěru, že některé neobvyklé morfolo­gické rysy lebky nasvědčují tomu, že v případě Zany nemuselo jít nutně o potomka moderních Af­ričanů, do carského Ruska zavleče­ných otro­káři z Afriky. Podle prof. Sykese totiž mohlo jít o po­tomka ne­groidní populace, která ještě před dávnými předky Kavkazanů v prehistorických dobách při svém ko­čovném způ­sobu života doputo­vala ze subsa­harské Afriky až na Kavkaz. Respektive myšlena je zde vůbec nejstarší migrace, která měla předcházet migrační vlně, označované termí­nem „out of Africa“.

5395738_f260.jpg 5395715_f260.jpg

Chvit, nejmladší syn Zany. Lebka Chvita, nalezená roku 1971.

Profesor Sykes není antropolog a morfolo­gické rysy jím zkoumané lebky nejspíše nebudou skep­tickým antropologům připadat až tak neobvyklé. Je také třeba zde podotknout, že v Africe se dnes vyčleňuje až 3 500 etnik, přičemž pří­slušníci jednotlivých etnik, mající společný původ a stejný či podobný jazyk, mohou žít na území více států. Pokud nám tedy někdo řekne, že etnické kořeny Zany ne­najdeme na Kavkaze, ale v subsaharské Africe, o etnické příslušnosti Zaniných předků nám neřekl prakticky nic. Na druhé straně je ale pravda, že v době, kdy byl televizní dokument od­vysílán, ještě studie prof. Sykese, kterou odevzdal do recenzovaného časopisu, nevyšla tiskem. A tak se řada milovníků záhad radovala, že ve studii publiko­vaná haploskupina mitochondri­ální DNA, umožňující sledovat zpětně mateřskou linii od Chvita až po nej­starší Zaniny předky, může hypotézu prof. Sy­kese podpořit pádnými argumenty. Navíc se dá předpokládat, že prof. Sykes haploskupinu mitochondri­ální DNA porovnal se známými haploskupinami v Africe. Pokud našel shodu, tak nám může řici, z jaké oblasti subsaharské Afriky Zana pravděpodobně pocházela. Pokud tato sku­pina známa není, pak týmu prof. Sykese nezbyde než po ní začít v současné Africe pátrat.

Ale vraťme se k popisům Zany. Její tmavé ochlupení, které mělo očitým svědkům připomínat zví­řecí srst, se v posledních týd­nech stává námětem internetových diskusí. A to především v souvis­losti s uvažovanou existencí tvora v Rusku nazývaného Alma nebo Almast, v případě Abcházie pak Abynuavy, který měl žít (a podle entuziastů se má dosud vy­skytovat) na Kavkaze. Ovšem v diskusích o tmavé srsti Zany se nezaujatý čtenář, který by si chtěl vytvořit svůj vlastní názor, nemá prakticky o co opřít. Ve skutečnosti však některé poznatky, které nám pomohou se zoriento­vat v dané problematice, již zveřejnila britská antropoložka Dr. Mary-Ann Ochota, která se speciali­zuje na prezentaci antropologie, archeologie a sociální historie. Ta mimo jiné ověřuje též fakta vztahujcící se k novodobým případům tzv. divokých dětí, se kterými se do­konce po tom, co je vy­pátrá, sama pak sejde.

Mary-Ann Ochotovou byla nedávno zdokumentována kauza divokého chlapce Johna Ssebunya z Ugandy, známého též jako „Monkey boy“. Chlapec utekl do lesa během občan­ské války a byl nalezen v roce 1992. Prvé čtyři roky svého života sice vyrůstal mezi lidmi, následně však žil s opi­cemi v džungli až do svých sedmi let. Opice se s ním dělily o potravu a chránily ho, dokonce jej údajně zuřivě bránily před jeho objeviteli. Ale co je pro nás podstatné, když chlapce vesničané na­šli na okraji lesa, byl porostlý chlupy, pokrývajícími jeho tělo i tváře, takže jej zprvu považovali za monstrum. Nejenže ho doma museli umýt a ostříhat mu nehty a vlasy, ale dokonce jej oholili po celém těle. Dr. Mary-Ann Ochota k tomu poznamenává, že plně nevyvinutý dětský orga­nismus se takto může přizpůsobit danému prostředí, s čímž asi nebude řada biologů souhlasit. Zároveň ale upozorňuje na fakt, že ochlupení těla se objevuje i v jiných zdokumentovaných případech „divo­kých dětí“ a že tento fenomén bude ještě třeba řádně objasnit.

Mary-AnnOchota.jpg

Dr. Mary-Ann Ochota s Johnem Ssebunyanem z Ugandy.

Jak se nedávno ukázalo, s fenoménem osrstěných dětí se setkali i lidé, kteří ve Francii objevili di­vokou dívku z Champagne. Příběh Marie-Angélique byl v anglicky mlu­vících zemích prakticky ne­známý a vypadalo to, že byl téměř zapomenut i ve Francii. K obratu do­šlo v letech 2011 a 2012, kdy ve sdělovacích prostředcích vystoupil Dr. Serge Aroles, který pří­běh Marie-Angélique popisuje ve své knize L'énigme des Enfants-Loups: Une Certitude Biologique mais un Deni des Archives 1304-1954 (Paris, Editions Publibook, 2007). Jak říká doktor Aroles, když byla modrooká Marie-Angélique v roce 1731 objevena, vykazovala některé rysy regrese a požívala stravu včetně masa pouze v syrovém stavu. Její černá kůže byla podle dochovaných záznamů porostlá chlupy a nehty měla podobné drápům pre­dátora. Zpočátku si vikomt d'Epinoy a jeho služebnictvo mysleli, že je snad zanedbaná Marie-An­gélique černoška, ale po horké koupeli, která při důkladné očistě odpla­vila veškeré nánosy špíny (a zřejmě i dívkou používaná přírodní barviva) zjistili, že její pleť má stejnou barvu jako ta jejich.

V případě Zany objevené v podhůří Kavkazu bylo po analýzách DNA jejích po­tomků prokázáno, že oproti Marie-Angélique z Francie šlo opravdu o černošku. I když nejno­vější analýzy DNA namísto konečných odpovědí vyústily v další spekulace o jejím sku­tečném etnickém původu. Dochované popisy čer­ných chlupů po těle adolescentní Zany pak většina ortodoxních skeptiků zavrhuje s tím, že ne­mohlo jít o žádné osrstění, ale jen o popis černé barvy kůže, který byl později zkomolen a vy­kládán jako černé chlupy po jejím těle. Čímž de facto zavrhují i hypotézu hypertrichózy (nadměr­ného ochlupení lidského těla vyvolávajícího zdání zvířecí srsti, za které je zodpovědný hormon di­hydrotestoste­ron). Generalizovanou hypertrichózou totiž bývá interpretováno ochlupení „divokého“ či „lesního“ člověka, který se ve spisech evropských učenců objevuje od starověku až do 19. sto­letí. Přičemž dosud není úplně jasné jak se kromě dědičnosti na ochlupení, obje­vujícím se na tě­lech „divokých dětí“, ale i „divokých“ či „lesních“ lidí, podílí endokrinní systém, který do jisté míry řídí procesy těles­ného a psy­chického vývoje člověka. Ovšem nelze opomíjet ani hypotézu, podle které „chlupaté“ děti pro jejich abnormalitu zavrhla lidská společnost a ony tak vlastně jako vyvrhelové dokázaly, oproti očekávání, v divočině přežít. Přičemž z takovýchto „chlupatých“ dětí se v případě jejich zdárného přežití mohl v dospělosti nakonec stávat pověrami opředený „divoký“ či „lesní“ člověk.

Fenomén osrstění (obyčejně označovaný za atavismus) byl zaznamenán u řady di­vokých dětí a je dodnes různými autory zmiňován. Pokud tedy na příběh Zany nahlížíme ve světle ostatních „divo­kých dětí“, zdá se být och­lupení těla čer­nošské dívky, přežívající v lesích Abcházie, v souladu s dosavadními poznatky. Jinak řečeno, údajná „zvířecí srst“ Zany s největší pravděpodobností ne­byla skutečnou srstí, charakteristickou pro zvířata. Mohla být však adekvátní ochlupení jiných dětí, které bez pomoci lidí a bez jakýchkoliv výdo­bytků civili­zace od nejútlejšího věku vyrůstaly v divočině.

38.jpg

Autor: Karel Wágner | úterý 3.12.2013 9:09 | karma článku: 24.23 | přečteno: 2422x

Další články blogera

Karel Wágner

Je třeba utáhnout šrouby ?

Jak se v posledních dnech díky nejrůznějším článkům a rozhovorům z našich sdělovacích prostředků dozvídáme, na českých silnicích loni zemřelo 565 lidí, o 63 více než předloni.

12.1.2019 v 9:00 | Karma článku: 27.03 | Přečteno: 797 | Diskuse

Karel Wágner

Memento mori

Premiér Andrej Babiš v pondělním rozhovoru před novináři prohlásil, že nechce, aby se Česká republika připojila nejen k paktu o migraci, ale i k paktu o uprchlících.

19.12.2018 v 9:09 | Karma článku: 29.27 | Přečteno: 719 | Diskuse

Karel Wágner

Jak nám v Kosovu pravda s láskou zvítězily

Z našich sdělovacích prostředků se dozvídáme, že Kosovo bude mít pravidelnou armádu. A tak bych rád zopakoval povídání o Kosovu, které jsem zveřejnil ve čtvrtek 7.4.2016 na svém blogu.

14.12.2018 v 18:00 | Karma článku: 43.95 | Přečteno: 2988 | Diskuse

Karel Wágner

Začneme brát 4. dimenzi vážně?

Řada vědců dnes soudí, že čtvrtá prostorová dimenze by mohla být buď velká, a proto i patrná, nebo naopak malá, svinutá, pro nás nepozorovatelná.

24.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 19.49 | Přečteno: 1524 | Diskuse

Další články z rubriky Věda

Jan Fikáček

Směřuje pro nás čas zleva doprava nebo shora dolů?

Chceme-li znázornit běh času, časovou osu, jak to uděláme? Většina lidí nakreslí šipku zleva doprava, jiní ale znázorní běh času opačně, někteří šipkou shora dolů. Zní to dost tajemně, ale má to poměrně velmi logický důvod.

23.9.2019 v 9:03 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 466 | Diskuse

Dana Tenzler

Úřady prý jdou přes mrtvoly - tolerují zamoření radioaktivitou

Hraniční dávky ionizujícího záření, které se všeobecně považují za bezpečné, podle anti-jaderných aktivistů neodpovídají skutečně bezpečným hodnotám. V honbě za ziskem jdou prý provozovatelé i úřady doslova přes mrtvoly. Opravdu?

23.9.2019 v 8:00 | Karma článku: 28.37 | Přečteno: 525 | Diskuse

Jaroslav Chudáček

Americké námořnictvo přiznalo existenci UFO's

Médii včera proběhla zajímavá zpráva, která sice nejasnosti o UFO ́s a ufounech nijak nevyřešila, ale snad odstraní tabu, které se tohoto tématu týká.

19.9.2019 v 10:22 | Karma článku: 20.61 | Přečteno: 827 | Diskuse

Dana Tenzler

Proč padají kroupy spíš přes den a ne v noci?

Zamysleli jste se někdy nad tím, že kroupy padají většinou jen ve dne a téměř nikdy v noci? Jak je to možné? (délka blogu 5 min.)

19.9.2019 v 8:00 | Karma článku: 27.15 | Přečteno: 635 | Diskuse

Jan Fikáček

Nevědecké pohádky moderní vědy I - nekonečno

Fyzika se dostává extrémně daleko od našeho přirozeného světa, a tím se ocitá v oblasti záhad, které je hodně těžké pochopit. Nejednou si s nimi neporadí i ti největší géniové. Pak je ale velmi důležité vyloučit prosté chyby.

16.9.2019 v 9:07 | Karma článku: 38.14 | Přečteno: 1833 | Diskuse
Počet článků 245 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2898
příležitostný publicista
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz