Tajemné GMO

Vzhledem k současnému vývoji se o téma geneticky modifikovaných organismů, pro laiky často v mnoha ohledech příliš složité a ta­jemné, s největší pravděpodobností začnou v dohledné době více zajímat redakce všelijakých novin a časo­pisů. To ale můžeme předpokládat, že se pak také v řadě článků objeví nejen rozporuplné ná­zory a postoje, ale i všelijaké komolení v duchu známého rčení - hodinky, jako holinky, oboje se natahuje. A tak si zkusme povědět něco o geneticky modifikova­ných organismech a gene­ticky modifikova­ných plodinách a potravinách i o je­jich zavá­dění na náš trh (kde na chvilku odbočíme k ší­leným krávám) tak, aby se mohli čtenáři z řad naprostých laiků v houští nejčastěji jim podáva­ných in­formací alespoň trochu vyznat.                              

Tedy geneticky modifiko­vaný organismus (zkrat­kou GMO) je takový organismus, jehož ge­ne­tický materiál byl umělou cestou změněn či přesta­věn (rekom­bi­nován). Umělými změnami gene­tického materiálu rostlin i zví­řat se dnes zabývá gene­tické in­že­nýrství, kterému rychlý vývoj mo­lekulární biologie a bio­chemie přinesl ce­lou řadu dříve netu­še­ných možností. Li­dově řečeno, ge­netické inženýrství dnes vyu­žívá me­tod, kte­rými jsou do vy­braného organismu vnášeny gene­tické infor­mace z jiného orga­nismu, nebo jsou jeho stávající genetické informace upravovány. V případě takto modifi­ko­va­ných (upravených, přizpůsobených) organismů již nejde o klasické šlechtění a kří­žení, kte­rým se lidé zabývali po celá staletí. I když to ob­čas někteří novináři tvrdí, není pravda, že by se u nás žádná potra­vina z ge­neticky modifikova­ného organismu neprodá­vala. V České repub­lice se spotřebitel v ob­chodech setkává se schvá­lenými rostlinnými oleji (sójové, řep­kové) vyro­benými z geneticky mo­difikova­ných plodin, k čemuž si povíme více poz­ději. Je ovšem pravda, že u širší veřej­nosti gene­ticky mo­difiko­vané (zkratkou GM) plo­diny budí nedůvěru. Zde totiž platí, že do­kud se bude pro­ble­matika GMO nej­širší veřej­nosti jevit jako ta­jemná nebo ne­průhledná a ne­bude ve­řejně diskuto­vána, budou spo­třebitelé v případě geneticky modifikova­ných plodin a z nich vyráběných potravin (často i pře­hnaně) opa­trní. 

V dobách, kdy byly rozorány meze a všelijaká malinká políčka se proměnila v mnohahektarové lány, se lidé museli začít smiřovat s faktem, že pěstování obilnin, ale i zeleniny, a dokonce i ovoce v sa­dech, se neobejde bez chemie při hnojení či ochraně proti chorobám a škůdcům. Samozřejmě se najde dnes v Evropě pár komunit, které se rozhodly čelit stávajícímu trendu a začaly si stavět domy ze slámy a hlíny a pěstovat na políčkách vlastní obilí a všelijakou zeleninu tak, jak to dělá­vali naši předci v 18. a 19. století. Jenže všichni nemůžeme žít v environmentál­ních (s přírodou spjatých) osa­dách či ves­ničkách a na záhumencích si pěstovat vlastní obilí na chleba, vedle pak bram­bory, mrkev a ce­ler, okurky, rajčata, k tomu pak ještě nějaký ten šnytlík (na Moravě šnytlich), do polévek libe­ček, na čaje mátu a meduňku, nebo snad rebar­boru na ko­láč. A tak bě­háme s košíkem ko­lem regálů supermarketů a nabíráme do nich to, co zde prodejci vysta­vili. Přičemž zeleninu ne­chceme jen čerstvou a čistou, ale i hezky vybar­venou a pravi­delně rostlou, v regálech s ovocem napří­klad jablka bez červů a bez strupů na slupce, prostě taková, aby se na ně srdce smálo. A to všechno ještě s náležitou chutí a vůní a za takovou cenu, jakou si mů­žeme dovolit. A protože jsou šlechtilé vůči nám vstřícní, najdeme zde i hrozny vinné révy bez peciček, nebo grepy bez jader. Ovšem všechna ta nejhezčí zelenina a všechno to nej­hezčí ovoce ze všech su­permarketů po celém světě dnes, ať se nám to líbí nebo ne, za své vzezření v drtivé většině vděčí moderní chemii a nejno­vějším trendům šlechtění v podobě me­tod biotech­nolo­gic­kých, kdy nejčastěji ho­voříme o meto­dách „in vitro“, tedy „ve zkumavce“. Pod biotechlogií se ro­zumí jakákoli technolo­gie, která vyu­žívá biologické systémy, živé organismy nebo jejich části k určité produkci, nebo jejich přeměně či jinému specifickému použití. Jsou to vesměs technologie za­ložené na po­znatcích z biologie, kterých se využívá v zemědělství, potravinářství i v medicíně.         

Pod biotechnolige využívané v medicíně dnes patří i tkáňové inžernýrství, které se zabývá pěs­továním buněčných kultur na tkáňových nosičích, nahrazujících umělé implantáty. Buňky mohou být odebrány přímo od pacienta, čímž odpadá nebezpečí odmítnutí implantátu daným organis­mem. Tkáňové inženýrství se stalo populární díky fotografiím laboratorního hlodavce, o němž bulvární plátky tvrdily, že mu vědci prostřednictvím gene­tické manipulace ne­chali narůst lidské ucho. Ve skutečnosti se vědci pokusili vypěstovat lidskou chru­pavku na umě­lohmotném nosiči, ale nedokázali tvořící se tkáň uživit. Proto voperovali umělo­hmotnou kostru osazenou lidskými buňkami pod kůži laboratorní myši, která nemá funkční imu­nitní systém. Or­ganismus myši lid­ské buňky na umělohmotném nosiči přijal a vyživoval je. Protože měl nosič tvar lidského ušního boltce, vypadala myš jako by jí na zádech vyrostlo lid­ské ucho. A tak i zde platí, že zdání mnohdy klame. Je ale pravda, že nejintenzivněji se roz­víjejí­cím odvětvím bio­technologie jsou dnes genetické manipulace, založené na využívání po­znatků z genetiky.   

Vylepšováním vzezření a vlastností různých organismů se lidé zabývají už od starověku. Ale zá­klady vědec­kého experimentování najdeme až u zakladatele genetiky, augustinián­ského mnicha Jana Ře­hoře Mendela, jenž se v Brně zabýval ve 2. polo­vině 19. století hybridi­zací rostlin. Roku 1866 své pokusy a závěry publikoval v knize Versuche über Pflanzenhybriden (Pokusy s rostlin­nými kříženci), avšak jeho práce ne­měla v době jejího vydání žádný ohlas a s postupem času byla zapomenuta. Ke znovuobjevení Mendelovy práce a ke vzniku genetiky jako plnohodnot­ného vědního oboru tak došlo až na po­čátku 20. století, kdy byla pravdivost Mendelových po­znatků, které objasňují základní princip dědičnosti, potvrzena. A jak se nakonec ukázalo, veš­keré dě­dičné či genetické informace organismů jsou obsaženy v molekulách deoxyribonukleové kyse­liny (zkratkou DNA). První mo­lekulu deoxy­ribonukleové kyseliny sice objevil už v roce 1869 švý­carský lé­kař Miecher, avšak charakteristic­kou strukturu DNA objevili až Watson s Crickem. V roce 1953 Crick, Watson a Wil­kins sesta­vili první model DNA s dvojitou šroubovicí, která při­pomíná miniaturní točité schodiště, jehož stupně tvoří takzvané báze. Do začátku sedmdesátých let byla analýza molekuly DNA možná pouze nepřímo. Obrat nastal až se zavedením metody molekulového klonování DNA, detekce specific­kých sekvencí a rychlých metod sekvenace DNA. Tehdy se také začalo dis­kuto­vat o tom, co všechno může lidstvu přinést vývoj genetiky. Po světě začaly vznikat specializo­vané laboratoře, které uváděly nejnovější poznatky genetiky do praxe a přicházely s prvními ge­neticky modifiko­vanými organismy.           

Vůbec prvními geneticky modifikovanými organismy se roku 1973 staly bakterie, o kterých se předpokládalo (což se skutečně potvrdilo), že mohou být modifikovány tak, aby  vytvářely inzulín nebo lidský růstový hormon. Postupně také genetikové zjišťovali, že do určitých rostlin mohou být rychle vnášeny nejen ge­netické informace z jiných druhů rostlin, ale i z mikroorganismů, do té doby využívaných prakticky jen v potravinářství a lihovarnictví, dokonce i ge­netické informace z hmyzu. To otevíralo možnosti pěstování plodin s úplně novými vlastnostmi. Zrovna tak může být ovšem vnášena genetická informace hmyzu do genomu (veš­keré genetické informace ulo­žené v DNA) některého savce. Což potvrzovaly transgenní (s přeneseným cizím genem) ve tmě světélkující laboratorní myši, které byly vybaveny genem pro luciferázu od světlušek. Později do­šlo i na jiná světélkující zvířata, třeba na králíky s fluorescentním proteinem z medúz. Ale zde nešlo jen o pouhé bezúčelné hrátky. Díky takovýmto experimentům se dnes například na malých farmách mohou chovat kozy, jejichž mléko obsahuje pavoučí vlákna. Efektivní chov pavouků na vlákno je totiž prakticky nemožný a tak je přízi z pavoučích vláken, potřebnou pro chirurgické nitě, vhodnější získávat z mléka kozy s pavoučím genem.

V levo světélkující mláďata potkanů, v pravo světélkující mláďata králíka.

Ale jak že je to s těmi geneticky modifikovanými potravinami. Pokud jde o přesnější definici, pak geneticky modifikovanou (zkratkou GM) potravinou se rozumí potra­vina, která obsa­huje gene­ticky modifikované organismy, sestává z nich, nebo je z nich vyro­bena. Uvádění gene­ticky mo­difiko­vaných organismů na trh Evropské unie (EU) pro použití v potravi­nách pod­léhá přísné re­gulaci dle nařízení EP a R (ES) č. 1829/2003.  Spotřebitelům v EU je možné dle tohoto nařízení prodá­vat jen GM produkty rostlinného původu, žádná GM potravina či GM krmivo živočišného pů­vodu se prodávat v EU nesmí (pokud snad došlo v poslední době k nějakým změnám, pak přehled o schválených GM potravinách zájemce nalezne na aktualizo­vaných stránkách Evrop­ské komise v Registru geneticky modifikovaných potra­vin a krmiv). Roz­hodně však platí, že maso zvířat, která byla krmena GM plodinami, nepatří, jak se řada laiků domnívá, do kategorie GM potravin. A nutno podotknout, že dovozy GM plodin, určených pro výrobu krmiv jsou ne­zbytné, neboť EU si není sama schopna zajistit dostatečné množství bílko­vinných zdrojů. Pokud jde o další vývoj, pak nejen v tuzemské, ale i evropské legislativě týkající se regulace produkce gene­ticky modifi­kovaných organismů se v současné době připravují změny. 

Jestliže si laik poslechne stesky nadnárodních firem, které na dvou rozlohou největších konti­nentech, tedy v Asii a Americe geneticky modifiko­vanými potraviny od roku 1994, kdy se poprvé GM potraviny objevily, zaplavují trh, může z jejich nářku získat mylný dojem, že se přebujelá by­rokracie Ev­ropské unie urputně brání jejich výdobytkům moderní vědy. Ale ono to není o odporu vůči výdobytkům vědeckého výzkumu, ani o nějakém brá­nění či brz­dění pokroku. To je prostě a jed­noduše o ochraně spotřebitelů. Neboť každý spotře­bitel má právo znát původ a složení po­travin které konzumuje (čemuž se některé nadnárodní společ­nosti zabývající se genetickým inže­nýrstvím brání), zrovna tak jako státní instituce mají povin­nost pečlivě prověřit (což trvá dlouho, neboť čím důkladnější je prověřování, tím delší bývá) všechna eventuální rizika pro lid­ské zdraví, spojená s konzumací potravin, uváděných na trh. A nic na tom nezmění tvr­zení ze­mě­dělců, že jsou to potraviny nezávadné. Neboť u toho, co jíme nebo pijeme, ještě pořád platí ono staré dobré „důvěřuj, ale prověřuj“. Nakonec se to před pár týdny ukázalo i na kauze šíle­ných krav.       

Za hlavní důvod rozšíření onemocnění nazývaného „nemoc šílených krav“, správně BSE (Bo­vinní spongiformní encefalopatie), u skotu či hovězího dobytka je považována masokostní moučka, vyráběná z uhynulých přežvýkavců v kafilériích. I když se v poslední době v článcích různých výzkumníků objevuje názor, že za přenos BSE masokostní moučka vždy zřejmě ne­mohla, protože k nákazám docházelo i přesto, že byla z krmných dávek v Evropské unii vyřa­zena. V těchto vyjádřeních ovšem chybí dost podstatný dovětek, že takovýto názor odborníka není než spekulativní hypotézou, neboť neexistuje možnost jak kontrolovat krmivo (a to ještě každý den a každou hodinu) všech krav co v Evropské unii existují. Jinak řečeno, nikdo z nás nedá ruku do ohně za to, že všichni sedláci v EU se tomuto zákazu plně podřídili a masokostní moučku vyráběnou z přežvýkavců, pro ně ekonomicky výhodnou, dál svým kravkám leckde v tichosti nesypali do ko­ryt.

Ač se to zdá být neuvěřitelné, po všech těch minulých aférách s šílenými krávami ještě v září 2013 v reakci na zprávy polských médií o krmení skotu zakázanou masokostní moučkou naše Státní veterinární správa musela neprodleně požádat polského hlavního veterinárního lékaře o bližší informace a hlavně o ubezpečení, že se na území České republiky nedostaly žádné vý­robky živočišného původu ze zvířat krmených nepovolenou masokostní moučkou. V srpnu 2013 sice Polsko navštívila komise EU, jejíž šéf měl ocenit postupy v potírání nelegálního používání masokostních mouček, avšak polský hlavní veterinární lékař Janusz Zwiazek na český dotaz v září 2013, mimo jiné, ještě odpověděl: „Akce a kroky podnikané polskou veterinární inspekcí a ros­toucí povědomí a znalosti polských farmářů jistě v brzké době vyústí v úplné vymizení tako­výchto a podobných negativních případů.“ A tak každý, kdo umí číst, se mohl přesvědčit, že ony „negativní případy“ podle oficiálního vyjádření polské veterinární správy ještě z polských farem úplně nevymizely. Kdy opravdu a nadobro vymizí jsme se nedozvěděli, neboť by měly vymizet v blíže neurčené „brzké době“.             

Video s informacemi o zkrmování polské masokostní moučky :    

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/213411000100912/obsah/279550-dalsi-potravinovy-skandal/

Ale nenechte se strašit novináři z bulvárních plátků, že by se snad k nám závadná moučka z Polska dovážela. Při případ­ných dovozech masokostních mouček, které je možné u nás dosud používat při krmení nepotravinových zví­řat (kožešinových zvířat, ale i koček a psů) poža­duje naše Státní veterinární správa garance, že moučky byly vyrobeny v souladu s platnou vete­ri­nární legislativou. Tedy lidově řečeno, že nebyly vyráběny z uhynulých krav. V diskusích na netu se pak mů­žete setkat s radikálním názorem dané problematiky neznalých laiků, podle nichž by bylo nejlepší veškerou výrobu masokostní moučky v EU zakázat. To by ovšem nebylo nikterak moudré. Masokostní moučka jako taková se ve velkém vyrábí a nadále po celém světě vyrábět bude především proto, že představuje vhodné organické hnojivo, které je  zdrojem du­síku, fos­foru a mnoha dalších důležitých mikro a makro biogenních prvků. Živiny jsou zde pře­vážně v organické formě, takže dochází k jejich po­stupnému uvolňování a využívání rostlinami v průběhu delšího období a v závislosti na vegetaci. Možná si nakonec ještě vzpomínáte na staré Erbenovy verše o Štědrém večeru, kdy se v rámci tradic nemá dostávat jen „hospodáři štědrovky a kravám po výslušce“, ale i „ovoc­nému stromoví od večeře kostí“.  

V jedné z posledních diskusí k problematice GMO ze stránek Technetu na iDNES se znovu ob­jevil mnohokrát již opa­kovaný názor, že odmítání GM potravin je každého soukromá věc, i když je postaveno na stej­ném prin­cipu jako košer potraviny. Takováto kritika odpůrců GMO je však za­vádějící. Košer po­traviny mají přesně určené složení, přičemž jejich výroba následuje židov­ské dietní právo, jehož hlav­ním základem je, aby byly po­traviny vyrobeny pouze z povolených zvířat a surovin. Tyto po­tra­viny odpovídají certifikaci a na jejich obalu je uvedeno písmeno K, nebo označení „pareve“, což znamená, že potravina je z hlediska uvedeného zá­kona neutrální. Přís­ným pravidlům ne­podléhá jen výroba košer potravin, těm dokonce podléhá i samotná po­rážka zvířat. Pokud jde pak o živo­čichy v seznamu po­volených, tedy košer potravin, jsou to ně­které druhy ptáků, jako kuře, kachna, husa či krůta, ze čtvernožců pak jelen, ovce či koza. Podle ži­dovského dietního práva mohou být konzumovány i ryby, například tuňák, kapr nebo sleď, ale zakázány jsou moř­ské plody, kam patří humři, krevety, nebo škeble. Striktně za­kázána je kon­zumace masa a všech ostatních produktů vyrobe­ných z prasete, zajíce či vel­blouda.   

Oproti košer potravinám budou asi těžko výrobci potravin na všech svých obalech uvádět, že jimi vy­ráběná potravina je z hlediska GMO neutrální. Pokud bychom tedy měli mluvit o nějakém ozna­čo­vání, pak tedy o nařízení výrobcům, které jim ukládá na obalech kromě povinných in­for­mací o původu a složení dané potraviny uvádět v případech, že byla vyráběna z geneticky mo­difikovaných orga­nismů, i jednotné, výrazné logo GMO. Ale není vyloučeno, že se v budoucnu na trhu objeví i potraviny, jejichž obal kromě loga GMO bude obsahovat i certifiko­vané logo BIO, spotře­bitelům dokládající, že potravina pochází z ekologického zemědělství, kdy její výroba byla z ekologického hlediska šetrná k přírodě. Pod ekologickým hospodařením se totiž rozumí takové hospodaření, které dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky sta­novením omezení či zá­kazů používání látek a postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a které zvýšeně dbá na vnější životní pro­jevy a chování a pohodu chovaných zvířat. A právě zde v případě GMO leží, jak se říká, ten „za­kopaný pes“, coby předmět neutuchajících, sá­hodlouhých diskusí. Neboť podle odpůrců GMO není pěstování GM plodin k přírodě šetrné, ba naopak v přírodě způsobuje značné škody. Do­kladem toho měla být svého času také brukev, známá jako řepka olejka.

Řepka představuje v mírných a subtropických pásmech hojně pěstovanou rostlinu. Pěstuje se nejvíce v Evropě, u nás již od 13. století, a to jako ozimá, nebo jarní plodina. Ze semen řepky se totiž lisuje olej a zbytky po lisování (pokru­tiny) se používají jako krmivo. K markantnímu nárůstu ploch osetých řepkou u nás došlo poté, co stát začal dotacemi podporovat biopa­liva, díky čemuž se řepka stala jednou z nejlukrativnějších plodin. Podle posledních odhadů řepka olejka u nás zabírá téměř dvacet procent veškeré orné půdy, neboť pro svou nenáročnost se pěstuje i v ob­lastech s nižší úrodností, jako je například Vysočina či západní Čechy. Avšak čím více polí se na jaře za­zele­nalo řepkou, tím více stížností přicházelo od myslivců, neboť pro srnčí zvěř je na po­čátku jara řepka často jedinou zelenou potravou. S důsledky tohoto faktu širokou veřejnost se­známil Josef Pubal, mluvčí Českomoravské myslivecké jednoty, těmito slovy: "Zvířatům pak pře­stávají správně fungovat ledviny, plíce i játra, ztrácejí pud plachosti, dochází k poruše nervové sou­stavy, při­chází trávící problémy, dehydratace, některé kusy oslepnou a dochází k hromad­nému úhynu."

Jeho slova byla vodou na mlýn některých rádobyekologů, kteří hned úhyn srnců začali spojovat s u nás pěstovanou GM řepkou olejkou. Geneticky modifikovaná řepka byla také v inter­netových spekulacích označována za jednu z příčin tzv. syndromu zhroucení včelstev, neboť úhyn včel neměly způsobovat viry, bakterie a pesticidy. Za jejich úhynem měl údajně stát  pyl GM  řepky, který má způsobovat rekombinaci genů ve včelách, a tím se má dokonce stávat to­xickým med, který včelstva produkují. Ale nenechte se strašit internetovými Všeználky: pokud by jejich vyspe­kulované závěry byly pravdivé, pak by geny modifikované řepky vlastně skákaly jako blechy a každý člověk, který by se k lánu kvetoucí GM řepky přiblížil, by se musel bát poblíž takového pole i jen na­dechnout. To bychom pak ale těžko našli i mezi těmi nejotrlej­šími sed­láky někoho, kdo by takovou plodinu na svém poli pěstoval.

Ve skutečnosti byla GM řepka olejka v ČR pokusně pěstována v letech 1997 - 2001 na pouhých patnácti malých, pokusných lokalitách. K otravám srnčí zvěře však docházelo po celém území republiky. Navíc k nim docházelo již před rokem 1997 a docházelo k nim i po roce 2001. Tudíž otravy nemohly mít nic společného s genetickou modifikací řepky. Otravy srnčí zvěře, pasoucí se na řepce, jsou způsobeny nečím úplně jiným. Na jaře totiž zemědělci řepku hnojí dusíkatými hnojivy a nově rostoucí listy jsou plné dusičnanů. Navíc nahnilé spodní listy, které po zimě odumírají, často obsahují mykotoxiny. Rostlina také obsahuje glukosino­láty, tedy orga­nické sloučeniny, které jsou sekundárními produkty její přirozené ochrany proti škůdcům. Odtud také pochází aroma, typické pro čeleď brukvovitých. Je tedy pravda, že řepka olejka obsahuje látky, které poškozují srncům játra, plíce, nebo nervovou soustavu. Avšak tyto látky obsahovala už v dobách, kdy se o genetickém inženýrství nikomu ještě ani nesnilo.

Řepka olejka je trnem v oku jak myslivcům, tak mnoha ekologům, ale dokonce i kritikům tzv. „zelených tunelů“, zpochybňujícím nezbytnost dotací pro biopa­liva. Přičemž nám nezbývá, po pravdě řečeno, než s nimi se všemi nakonec souhlasit. To jsou však trny v oku, za nimiž nestojí genetické inženýrství. Kritika GMO má jiné favority. Nejčastěji dnes diskutovanou GM plodinou bývá kuku­řice, a ač se to na první pohled nezdá, též GM brambora. Často diskutované gene­ticky modifi­kované bram­bory, pěstované pro průmyslové využití, jsou od roku 1996 komerčně pěstovány v USA, Mexiku a Kanadě (dnes např. i ve Švédsku). Málem byly pěstovány i ve Velké Británii, ale roku 1998 vypukla ve Skotsku „Pusztaiova aféra“, která slibně se rozvíjející plány tamních farmářů, doslova ze dne na den, zhatila.

Zhruba od r. 1992 studoval Puzstaiův tým vliv (kromě dalších látek) nejrůznějších proteinů zva­ných lektiny, přidáva­ných v malém množství zvířa­tům do potravy, na růst a imunologický sys­tém, na stav střevního epitelu a na další ukazatele zdraví pokusných potkanů. Výsledky byly po­chopitelně va­rující, avšak účinky lektinu Galanthus nivalis agglutinin (zkratkou GNA) se nezdály být v daných poku­sech prokázány, což mělo naznačovat, že GNA působí na hmyz, ale ne tolik na savce. Prof. Ar­pád Pusztai z Rowet­tova výzkumného ústavu ve skotském Aber­deenu tedy zabudoval do ge­nomu brambory gen ze sně­ženky, který způsobil, že transgenní brambory pro­dukovaly GNA. Šlo tedy o experiment po­dobný jiným vědec­kým experimentům, při nichž ba­da­telé hle­dali (a dosud hledají) látky, které by po genetické ma­nipulaci mohly rostliny chránit před škůdci. Pusztai pak syrovými brambo­rami z jeho produkce krmil pět labora­torních potkanů. Ovšem výsledky svých pokusů s laboratorními zví­řaty, kr­menými transgenními bramborami, ne­publikoval v recenzova­ném vě­deckém ča­sopise, jak bývá zvykem. Namísto toho v srpnu 1998 vystoupil v britské tele­vizi s poplašnou zprávou, že transgenní brambory mají dle jeho zjištění vliv na stav střevního epitelu po­kusných zvířat, neboť u nich "potlačují imu­nitu". V dalších tele­vizních vystoupeních pak prohlou­bil vzniklou pa­niku prohlášením, že on sám nebude GM potra­viny nikdy jíst a že po­va­žuje za nefér, když vědci, zabývající se genetickým in­ženýrstvím, spolu­občany „používají jako po­kusná mor­čata".

A tak byl Arpád Pusztai sdělovacími prostředky oslavován jako hrdina, který přinesl nezvratný důkaz o tom, že geneticky modifikované plodiny jsou lidskému zdraví škodlivé. Až do té doby, než se k celé záležitosti začala vyjadřovat řada uznávaných expertů, rozebírajících jednotlivé aspekty daného problému. A najednou začalo být i novinářům jasné, že lek­tin GM v bramborách nemohl laboratorním potkanům nikterak svědčit. Především proto, že u nich vyvolává, jako u ji­ných savců, shlukování (aglutinaci) červených krvinek: vždyť pro tuto jejich vlastnost také byly první lektiny při jejich objevu pojmeno­vány „aglutininy“. Ovšem nejpodstatnější je fakt, že lektiny se ničí varem. V případě, že člověk syrové brambory nekonzumuje, tedy nemůže s GM brambo­rou konzumovat žádný lektin. A pokud se bram­borami krmí třeba prasata, jde o stejný případ. Vždyť zkuste přesvědčit někoho, kdo má doma pašíka ve chlívku, aby namísto vařených bram­bor ze šlichty denodenně ču­níkovi do ko­rýtka sypal brambory v syrovém stavu. Jsem si jist, že vás cho­vatel s takovým nápadem po­žene, jak se u nás říká, svinským krokem. Ve skutečnosti tedy ne­lze „Pusztaiovu aféru“ chápat jako důvod k obavě z přípravy a pěstování GM rostlin, ale spíše jako námět k diskusi nejen o etice vědecké práce, ale i o odpovědnosti za zveřejňování a interpretaci jejích výsledků

Téma genetického inženýrství, i když často proložené celou řadou fám a pověr, je na internetu laiky po celém světě hojně diskutováno. Mnozí diskutéři se dosud odmítají smířit s prostým fak­tem, že další vý­voj ge­netického inženýrství, které představuje rozjetý vlak, nikdo ani při nejlepší vůli neza­staví. Genetické inženýrství je např. dnes neodmyslitelně spjato v interdisciplinárním oboru zvaném lékařská genetika s genovou terapií, kde dnešní techniky umožňují do lidského ge­nomu vpravit novou (zdravou) verzi genetické informace. Díky genetickému inženýrství dnes produkují mikro­orga­nismy lidem se nedostávající hormony, bez genové manipulace by nebylo ani výroby nové gene­race proteinových léčiv. Pro genové manipulace v buňkách se užívají osvědčené mik­roorganismy, ale ex­perti v laboratořích manipulací s geny vytváří i nové, mode­lové orga­nismy pro ověřování tera­peutických postupů před tím, než se uplatní na lidech. V posledních desetile­tích spatřilo světlo světa velké množství rozmanitě geneticky upravených linií myší, které se staly stěžejním zákla­dem výzkumu zárodečného vývoje a širokého spektra onemocnění u savců. Ale nejrůznějších geneticky upravených zvířat je dnes třeba i k přípravě vakcín proti ži­vočišným jedům, kdy specialisté potřebují laboratorní zvířata, která si vyrá­bějí v těle potřebné protilátky. Je pravda, že již v laboratořích vznikla i odpůrci GMO kritizovaná pra­sata s lidskými geny. Ale ta nejsou určena pro chovy na famách. Lidé už nejsou (až na zvrácené výjimky) kani­balové a nikdo z nás by prase s lidskými geny, lidově řečeno, do huby nevzal. Ta­kováto prasata se ve vědec­kých ústavech ve skutečnosti rodí proto, aby se ověřilo, nakolik bu­dou prasečí orga­nismy „kompa­tibilní“ s lidským organismem. Tedy zda bude prasata, po celá tisíciletí konzumo­vaná lidmi, v medicíně po genetické modifikaci možné využít i jinak než k jídlu.

Pokud jde pak o tu dnes všelijak skloňovanou a překrucovanou ekologii, ta se ve skutečnosti, jako každá vědní disciplína, v případě GMO ne­zabývá aspekty (pohledy či hledisky) nějaké ide­olo­gie či zájmo­vých skupin, ale fakty. Jestliže ekologové posuzují pěstování GM plodin, pak je vždy posuzují v širších souvislostech a určitě je všechny a priori, tedy předem nezavrhují. Vez­měme si příklad rostlin geneticky modifi­kovaných pro účely našeho farmaceutického průmyslu, kterých lze využít pro výrobu proteino­vých léčiv. Mezi léky na bázi proteinů patří kromě inzulínu například látky proti alergiím nebo imunosupre­siva, ale třeba i vakcína proti viru, který způsobuje rakovinu děložního čípku. Výroba proteinových léčiv ve farmaceutických provozech, při které se dosud používají bakteriální kul­tury nebo kvasinky, je drahá a komplikovaná. Daleko výhodnější tak bude k produkci farmaceu­tických proteinů využívat ge­neticky modifikovanou sóju: ta k „výrobě“ proteinů potřebuje jen oby­čejnou vodu, sluneční svit a trochu živin z půdy. Z hlediska ekologie je pak nejdůležitější fakt, že se žádné divoké odrůdy sóji v Evropě nevyskytují, tedy v našich podmínkách sója nemá žádné plané příbuzné, se kterými by se mohla křížit. Navíc je sója samosprašná, tedy u rostlin dochází k opylení ještě před otevřením květu. A protože se­mena sóji obsahují velké množství bílkovin, k vypěstování větších objemů vakcíny nakonec po­stačí i poměrně malé množství rostlin, jimiž lze osázet chráněný skleník. A tak může vznikat i u nás laciná, ekologicky čistá výroba vakcíny, kterou lze aplikovat ve formě sójového mléka, vyrá­běného ze sóji geneticky modifikované pro účely farmaceutického průmyslu.

A pokud budeme chápat již zmiňovanou řepku olejku jako ekologický problém, pak je zbytečné ztrácet čas hašte­řením o to, zda bu­deme nebo nebu­deme u nás na polích vysé­vat její GM vari­anty. Zde stojíme z hlediska ekologie před úplně jinou, zá­sadní otázkou: proč máme u nás vů­bec vysé­vat to­lik řepky, když lze prostřednic­tvím rychlé py­rolýzy (intenziv­ního tepelného roz­kladu za ab­sence kyslíku) vy­rábět biopalivo například z vedlej­ších produktů tradičního ječmene? Vždyť 1 kg ječné slámy a plev py­rolýzou proměníme na zhruba 0,5 kg biooleje, podob­ného top­ným olejům. Navíc lze zrno ječmene kromě zkrmování vy­užít při lukrativnější výrobě eta­nolu, tedy lihu, kdy ze su­šených obi­lek zbylých po desti­laci nakonec můžeme (podobně jako již ze slámy a plev) opět vy­rábět pyrolý­zou olej, ur­čený výrob­cům pohonných hmot, nebo k výrobě tepla a elektrické energie v průmyslových pro­vozech. Při­čemž důležitý atribut či pod­statný znak pěstování ozi­mého ječ­mene představuje fakt, že může snižovat půdní erozi a vyplavování du­síku z půdy. Zrovna tak je ovšem možné pro vý­robu biooleje pyrolýzou pěstovat na našich polích křížence žita a pše­nice s velkými klasy zvaného tritikále či žitovec (Triticale Münt­zig), kterého se částečně vy­užívá pro výrobu speciálního pečiva, ale jeho hlavním využitím jsou krmné účely. Je to obil­nina s vy­so­kým výnosovým potenci­álem, tolerantnější k horším pěstitelským podmínkám než pšenice. Při­tom zrno žitovce je snad­něji zpracovatelné liho­varským způsobem a dává větší vý­těžky eta­nolu.

Samozřejmě ve střízlivých diskusích o zavádění GM plodin na náš trh nelze opomíjet ani ve sdělovacích prostředcích málo probíranou negativní stránku věci. I na­prostý laik ví, že nám GMO nabí­zejí velké, nadnárodní společnosti. Ovšem ani ten největší idea­lista dnes nevěří tomu, že těmto společnostem či korporacím půjde o naše blaho. Všechny tako­véto firmy vzni­kaly v prostředí tržního hospodářství, ve kterém jde majitelům i vedení firem pře­devším o zisk. Není ale bez zajímavosti, že se o těchto firmách u nás leckdy hovoří jako o zlých Ame­ričanech. Po­dobně se u nás za minu­lého režimu hovořilo svého času o amerických imperia­listech, kteří k nám zavlekli „amerického brouka“, tedy mandelinku brambo­rovou, aby tak po­škodili naše soci­alistické hospodářství. Socialismus sice už nemáme, ale ten ame­rický strašák se ještě čas od času leckde vynoří. Při­tom ani ta nejčastěji zmiňovaná firma Monsanto, vyrábějící nejprodáva­nější herbicid na světě zvaný Roundup, není de facto americká. Ve skuteč­nosti se jedná o nad­národní společnost, která prostřednictvím poboček pů­sobí v mnoha zemích po celém světě, při­čemž se všechny divize a pobočky, včetně té v České republice, dnes v rámci strate­gie soustře­ďují vý­hradně na agrární, tedy zemědělský sektor.

Ale to už je na další povídání, co bude třeba začít, jak se u nás říká, z jiného soudku...      

Na závěr trocha humoru. Prohlížejí si dvě blondýnky v časopise fotomontáž žáby. Hele, ta žába je napůl pomeranč! diví se první. Druhá blondýnka ji pokárá: Copak jsi ještě neslyšela o genetickém inženýrtví..? No slyšela! odsekne jí první. Jenom jsem nevěděla, že se už dělají žabí stehýnka na pomerančích...!      

P.s.: příští článek - Všichni jíme mutanty