Jak vznikal pojem telekineze

29. 12. 2014 9:09:09
V 19. století byla fyzika často považována za probádanou oblast, kde stačí vyřešit jen pár nejas­ností a učebnice fyziky se už nikdy nebudou muset přepisovat. Díky úspěchům přírod­ních věd se také zdálo být finální poznání veškeré reality, tedy celého světa, na dosah ruky.

Ovšem od padesátých let 19. sto­letí, v důsledku lavinovitě se šířícího spiritistického hnutí celou Evro­pou i Ameri­kou [1], se začala nejširší veřejnost setkávat se záhadnými jevy, pro které aka­de­mická obec neměla jiné vy­světlení než podvod. S tím se však nehodlali smířit nepředpojatí ba­da­telé, kteří měli s těmito jevy osobní zkuše­nost a začali s médii spiritistů expe­rimentovat. I když fyzikální jevy z experimentálních seancí mnoho vědců ve druhé půli 19. století pova­žovalo za pouhé podvody, celá řada jiných vědců zvažovala možnost, že představují objek­tivní realitu. Stejně tomu bylo i v Lipsku po roce 1870, kde malá skupina vědců začala expe­rimentální se­ance a jejich efekty brát vážně [2].

A tak se v letech 1877–1878 v Lip­sku odehrála série seancí, na kterých badatelé ověřovali fyzikální jevy, které mělo zapříčiňovat spiritistické médium Henry Slade (1835–1905). Podivné jevy spolu s astrofyzikem Fried­richem Zöllnerem (1834–1882) ověřoval matematik Wilhelm Scheibner (1826–1908), ale i fyziolog a zároveň jeden ze za­kladatelů moderní experimentální psycholo­gie, jinak též profesor fyziky, Gustav Theodor Fech­ner (1801–1887). Experimentál­ních seancí v Lipsku se spolu s Fech­nerem zú­častnil i další fyziolog a psycholog Wilhelm Maxi­mi­lian Wundt (1832–1920) a kupo­divu též profe­sor fyziky Wilhelm Eduard Weber (1804–1891), v jehož laboratoři se svého času věno­val výzkumu elektřiny a magnetismu Georg Friedrich Ber­nhard Ri­emann (1826–1866). V roce 1877 se některého z prvních po­kusů, jak lze vyvodit z různých po­zná­mek, zřejmě zú­častnil také fyzik Karl Ferdinand Braun (1850-1918), pozdější nositel Nobelovy ceny. Není však bez zajíma­vosti, že se jich toho roku coby po­zorova­tel na popud Fechnera zú­častnil, již jako doktor filozofie, i Tomáš Masa­ryk (1850–1937), pozdější první Česko­slovenský prezident, který v Lipsku praco­val na do­končení své habilitační práce. V té době s prof. G. T. Fech­ne­rem deba­toval mimo jiné též o spiritismu. Fech­ner (jeden ze zakladatelů Královské saské společnosti věd v Lipsku) se jako psycholog i jako fyzik vážně zajímal o pro­jevy mediu­mity ze se­ancí, při­čemž však proslul svým výrokem, že „spiritismus sám předsta­vuje jen určitý druh po­mate­nosti“.

Diskuse kolem prokazované existence fyzikálních jevů z experimentálních seancí grado­valy v Německu na počátku 20. století. Dr. Albert von Schrenck-Notzing (1862–1929), ně­mecký prů­kopník psychoterapie, jinak spolužák Sig­munda Freuda, zorganizoval ve spolu­práci s prof. Kar­lem Gruberem sérii experimentálních seancí v Mnichově, kde jako médium působil mladičký Willy Schneider (1903–1971). Seancí, jež mimo existence jiných jevů měly prokázat i existenci „po­hybů bez do­tyku“ [3], se zúčastnil mezi 3. prosincem1921 a 1. čer­vencem 1922 velký počet nejen ně­mec­kých, ale i zahraničních vědců. Přizváno bylo celkem 94 pozorovatelů, mezi nimi 23 univer­zit­ních pro­fe­sorů. Největší zastoupení akademiků měla pochopitelně univerzita v Mnichově. Podle docho­va­ných pramenů to byli tito profesoři: zoo­log Zimmer, psychologové Becher, Pauli, Huber, filozof Geiger, profesor jurisprudence Kal­ker, profesoři medicíny Freytag, Salzer a Heil­ner, fyzik Gra­etz, z chemiků Wildstaetter a Va­nino, z matematiků Hartogs a Huber. I když vět­šina vědců, jako očitých svědků, fyzikální jevy z těchto seancí následně označila za ob­jektivní realitu, šlo o pouhou kapku v moři akade­mické skepse [4], ve kterém se rychle rozply­nula.

Na konci 19. století se pro zmiňované „pohyby bez dotyku“ ještě užívalo označení „půso­bení na dálku“, nebo „pohyb na dálku“, v němčině Fernbewegung. I když se v Německu zdál být fyzikům zřejmě vhodnější ter­mín Fernwirkung, ve smyslu „efekt na dálku“. Zde je třeba si uvě­domit, že od dob Newtonových považovali badatelé fyzikální sílu za okamžité vzá­jemné půso­bení mezi dvěma vzdálenými tě­lesy, při­čemž se zde objevuje rozpor, když těleso ovliv­ňuje směr pohybu ji­ného tělesa, aniž by se ho jakkoliv dotklo. Matematik Riemann se pokusil jako první odstranit newto­novský princip půso­bení na dálku (actio in distans) a nahradit jej předsta­vou, v níž fyzi­kální síla reprezentuje důsle­dek geometrie. Ve svých úvahách došel až k závěru, že elektřina, magnetismus i gravitace jsou způ­sobeny za­křivením našeho trojroz­měrného vesmíru v nevidi­telném čtvrtém rozměru. Z jeho úvah pak vy­cházel Zöllner, který na experi­mentálních se­ancích v Lipsku hledal důkaz pro existenci Rieman­nem uvažované čtvrté dimenze, za což byl často vy­smíván.

Oproti Zöllnerovi v případě pohybu bez dotyku jiní badatelé vycházeli z klasické před­stavy, že pozorovaný objekt svoji kinetickou energii, projevující se pohybem, může získat tím, že je vysta­ven působení silového pole (v tehdejší terminologii silokřivkám), ke kterému žádnou čtvrtou di­menzi nepotřebovali. Koncept silového pole byl v podstatě představen již u pří­stroje se static­kou elektřinou, kde byla neviditelná elektrická síla po­psána jako „síla bez­kontaktní“. V pří­stroji zavě­šená, statickou elektřinou nabitá kulička měla vi­ditelný účinek na druhou ku­ličku, opačně nabi­tou. Jak se ukázalo, neviditelná elektrická síla působila mezi tě­lesy přesto, že je od sebe dělila daná vzdálenost, tedy síla působila „na dálku“. Roku 1834 přišel fyzik Michael Faraday (1791–1867) s myšlenkou, že prostor může být prostou­pen si­lokřivkami, které re­prezentují pro nás ne­viditelné fyzi­kální síly, schopné pohybovat před­měty a produkovat energii. A byl to právě Fa­raday, kdo v jednoduchém experimentu v roce 1853 také dokázal, že po­hyby spiritistické plan­žety, tedy dřevěné destičky [5], které se spiritisté dotý­kali prsty, nemají nic společného s nějakou nevidi­telnou sílou, ný­brž byly způsobeny samot­nými spiri­tisty, respektive jejich ideomotorickými pohyby.

Fa­radayovy představy o prostoru prostoupeném siločárami byly některými fyziky ve druhé půli 19. století aplikovány i na diskutované „pohyby bez dotyku“. Následně se v 80. létech 19. století v Německu objevuje nový pojem „te­lekineze“, který si roku 1905 osvojila v Evropě vzni­kající metapsychika, někdy též zvaná „věda metapsychická“ [6]. Za telekinezi začal být označován spontánní po­hyb těles, kte­rých se jak na seancích, tak i při projevech fenoménu zvaného polter­geist [7], jiná tělesa nebo lidé, kteří by eventuálně mohli zapříčinit jejich po­hyb, vůbec nedotý­kají. V roce 1934 si pak te­lekinezi vypůjčil americký parapsy­cholog (pro­fesí botanik) Joseph Banks Rhine (1895–1980) a zavedl nechvalně známý termín „psy­choki­neze“. Termín „psycho­ki­neze“ je sice od te­lekineze odvozený, ale pů­vodnímu smyslu to­hoto slova na hony vzdálený. Podle para­psy­cho­logů totiž pohyby bez dotyku, pozoro­vané na se­ancích, ale i zá­hadné klepání v židlích a ve sto­lech [8], představovaly vý­sledný efekt pů­so­bení „mentální“ či „psychické“ síly, kdy je zcela mylně a nelo­gicky ryze fy­zikální pojem "síla" spojován s psychikou lidského jedince, či spíše je po­važován za atribut nehmotné duše, po­dobně jako tomu bylo v učení spiritistů.

Ostatně terminologie u všech přírodních jevů, označovaných za jevy anomální, vždy před­stavo­vala zrádné úskalí. Je tomu tak i u telekineze (z řeckého tele = vzdále­nost, vzdálený; kinesis = pohyb, změna), pojmu ke konci 19. století v Německu zavedeného pro fyzikální (a případné na­vazující chemické) jevy, považované za "pohyb či změnu na dálku". Pod "kinezí" se ve sku­teč­nosti nerozumí jen mechanika, tedy změny vzájemné polohy těles, či jejich de­formace, nýbrž změny vůbec. Tedy i změny tepelného nebo světelného kom­fortu, ale i k fe­noménu se vážící zvuky, vůně nebo pachy, změny proudění vzduchu v místnosti a jiné ved­lejší, průvodní jevy (epifenomény), pověrčivými lidmi často označované za strašení. Řecký pojem "ki­nesis" ve svém původním významu zahrnuje vedle prostorového přemístění i růst, stárnutí či změnu barvy. Proto se také pojem "kinesis" nepřekládá jen jako "pohyb", ale i jako "změna". Po­kud jde pak o pojem "spontánní", rozumí se zde ve významu "samovolný". V pří­padě spontán­ních projevů te­lekineze jde tedy o skupinu fyzikálních jevů samovolných, jež nejsou výsledkem obecně zná­mých příčin, nejsou to podvody, technické triky ani optické klamy či halucinace.

Jinak řečeno, dochované písemnosti z 19. století nasvědčují tomu, že teh­dejší ofici­ální (dnes bychom řekli středně­proudá) věda, se od­míta­la zabý­vat fakty, na­shromáž­děnými badateli na experi­mentálních seancích. A protože se jevy nazývané pohyby bez dotyku z hlediska přírodních věd ani nepokoušela objasnit, zmocnili se jejich výkladu spiritisté. Zde ne­lze než souhla­sit s pregnantním výrokem, kterým da­nou situaci v Quarterly Journal of Science charakterizoval fyzik William Crookes: "Kdyby věda chtěla se­stoupiti ke studiu těchto fakt a byla by mohla k nim podati uspo­ko­jivější a věde­čtější vy­svět­lení, padla by spiritis­tická teorie sama se­bou". Věda (ve skutečnosti ovšem ne sama věda, ale vě­decký esta­blishment) však se­stoupit ze svého pie­destalu nehodlala. Nepředpojatými ba­dateli praktikova­nou metodu ex oc­casione zaměnila za metodu ex cathedra a pro vý­klad pozorovaných po­hybů bez dotyku zavedla teorii podvodu.

A jak říká ně­mecký mate­matik a po­pulari­zátor vědy Thomas von Randow: „Pokud se nějaká teorie šíří do­sta­tečně dlouho a po ge­nerace se studen­tům před­kládá jako vědecký názor, stane se z ní všeo­becně uznávaná skuteč­nost, nebo do­konce nezpo­chybni­telná pravda".

_______________________________________________________________

[1] První vlna spiritismu, do Evropy se valící z Ameriky, zasáhla Anglii, Francii a Německo již v padesátých létech 19. sto­letí. Snad nejhlubší kořeny zapustil spiritismus ve Francii, kde toto učení hlásal Allan Kardec (vlast­ním jménem Hippolite Rivail), jehož pět knih, vydaných v letech 1857–1868 bývá pova­žo­váno za fun­dament spiritistických nauk. Ve Francii a Švý­carsku se svého času díky protestantským církvím o spiritismu přednášelo i na teo­lo­gic­kých fakultách. Britská anglikánská církev dokonce ještě roku 1937 ustavila ko­misi za úče­lem „prozkoumání komunikace s duchy a nároky spiritismu na křesťanskou víru.“ Ve výsledku pak sedm z deseti členů komise považovalo komunikaci spiritistů s duchy za prav­děpodobně skutečnou a komise doporučila církvi, aby zůstala v kontaktu s umírněnými spiritisty. Biskup­ská konference byla těmito závěry zaskočena, ale ve stínu druhé světové války se na ně rychle zapomnělo. (Hazelgrove Jenny - Spiritualism and British Society Be­tween the Wars. Manchester University Press, Manchester 2000, p. 18).

[2] Staubermann Klaus B. – Tying the knot: skill, judgement and authority in the 1870s Lei­pzig spiritistic experiments. The British Journal for the History of Science; vol 34, issue 01, March 2001, pp 67–79.

[3] Schrenck-Notzing Albert von – Experimente der Fernbewegung (Telekinese) im psy­cholo­gischen Institut der Münchener Universität. Union, Stuttgart 1924.

[4] Podobně tomu bylo u italských experimentů, v nichž se angažoval pro­fesor Ce­sare Lom­broso, vlast­ním jménem Ezechia Marco Lombroso (1835–1909), uznávaný italský psychi­atr, an­tropo­log a kriminolog. Lombroso, který se zprávám o pohybu bez dotyku, přichá­zejícím z experimentálních seancí, zprvu vysmíval a svoji účast na seanci oddaloval (k ex­peri­men­tům jej přizval už v roce 1888 profesor Ercole Chiaia). Nakonec se však Lombroso přece jen v březnu 1891 zúčastňuje se­ance, kde se za plného denního světla stal svědkem jak kle­pání ve stole a židlích, tak i pohybu "velmi těžkých objektů bez kontaktu." A tak nako­nec Lom­broso plnou vahou své autority akademickou obec vy­zývá k „ex­pe­rimentál­nímu pozoro­vání" a „shromažďo­vání dat a faktů, která mluví sama za sebe". Ale jeho výzvy, mířící do nejvyš­ších sfér akademic­kých kruhů, jak známo, vysly­šeny nebyly, neboť podle cti­hodných akade­miků nebylo proč. Vždyť i pro ono pověstné ťukání či klepání ve sto­lech, s nímž se nejen Lombroso a jeho kolegové, ale i vět­šina účastníků tehdy populárních spiritistických seancí setká­vali, našel vědecký mainstream vy­světlení: vrzání a lupání v kloubech spiritistů, v lepším případě pak o sebe klepající žebra osob, upadají­cích do me­diálního transu.

[5] Spiritistická planžeta (plancheta) sehrála hlavní roli v soudním procesu z roku 1903, kdy Harry Cavendish vyhrál spor s manželi Charlesem a Madelinou Struttovými, kterým přene­chal kontrolu nad svým dědictvím ve výši 230 000 liber, a to na údajnou radu ducha své ze­snulé matky, komunikující dle spiritistů prostřednic­tvím planžety, kterou manželé Struttovi na seancích používali. Jeden z reportérů, zúčastnivší se tohoto soudního jednání, zde předvá­děnou inkrimi­novanou planžetu popsal jako „malý kousek dřeva ve tvaru srdce se dvěma ko­lečky na širší straně a otvorem na tužku ve špičce. Účastníci se­ance vloží prsty na tuto po­můcku a čekají, až tužka na papíře, vloženém pod ni, napíše poselství".

[6] Historii a princip metapsychiky podrobně pojednal Charles Richet (1850–1935), nositel No­belovy ceny za fyziologii, ve své knize Traité de métapsychique (Charles Richet – Pojed­nání o meta­psychice. Volvox Globator, Praha 2005. ISBN 80-7207-556-X). U nás první po­jednání o meta­psychice sepsal chemik Ing. Viktor Mikuška (1882–1966), prakticky ve stejné době jako Ri­chet (Viktor Mikuška – Věda metapsychická a její nynější stav. Sfinx, Praha 1922).

[7] Karel Wágner - Poltergeists & the Fourth Dimension. 1 edition 2014, Ama­zon Media EU. ASIN: B00OPZ3H7O.

[8] K interpretaci záhadných „klepavých“ zvuků (jejich zdrojem z pohledu fyziky je chvějící se těleso), adekvátních klepání z experi­mentál­ních seancí, se váže článek, který v roce 2010 publikoval Barrie Colvin. Ten analyzo­val na­hrávky „rappingu", po­sbírané při deseti zdoku­mentovaných výskytech fenoménu zva­ného pol­tergeist, přičemž se uká­zalo, že „klepnutí“ vy­chází opravdu ze struktury hmoty, na rozdíl od kont­rolního, napodobova­ného klepnutí na po­vrchu předmětů, které často trvá jen několik milisekund. To za­čne hlasitě a rozpadá se v průběhu času, přičemž nejhlasitější část zvuku se projevuje v jeho počátku. Na­proti tomu akustický projev fyzikálního děje, označo­vaný za „klepání" či „rap­ping“, je delší a za­číná po­měrně nenápadně, přičemž sílí až do ma­ximální výše, než se pak za­čne roz­padat (Barrie Colvin – Acoustic Properties of Unexplained Rapping Sounds. Journal of the Society for Psychical Research [2010] Vol 73.2 Number 899 pp 65-93).

Autor: Karel Wágner | pondělí 29.12.2014 9:09 | karma článku: 21.28 | přečteno: 1102x

Další články blogera

Karel Wágner

Je třeba utáhnout šrouby ?

Jak se v posledních dnech díky nejrůznějším článkům a rozhovorům z našich sdělovacích prostředků dozvídáme, na českých silnicích loni zemřelo 565 lidí, o 63 více než předloni.

12.1.2019 v 9:00 | Karma článku: 27.03 | Přečteno: 763 | Diskuse

Karel Wágner

Memento mori

Premiér Andrej Babiš v pondělním rozhovoru před novináři prohlásil, že nechce, aby se Česká republika připojila nejen k paktu o migraci, ale i k paktu o uprchlících.

19.12.2018 v 9:09 | Karma článku: 29.27 | Přečteno: 693 | Diskuse

Karel Wágner

Jak nám v Kosovu pravda s láskou zvítězily

Z našich sdělovacích prostředků se dozvídáme, že Kosovo bude mít pravidelnou armádu. A tak bych rád zopakoval povídání o Kosovu, které jsem zveřejnil ve čtvrtek 7.4.2016 na svém blogu.

14.12.2018 v 18:00 | Karma článku: 43.94 | Přečteno: 2957 | Diskuse

Karel Wágner

Začneme brát 4. dimenzi vážně?

Řada vědců dnes soudí, že čtvrtá prostorová dimenze by mohla být buď velká, a proto i patrná, nebo naopak malá, svinutá, pro nás nepozorovatelná.

24.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 19.05 | Přečteno: 1422 | Diskuse

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Komu vděčíme za objev kofeinu?

Za kofein vděčíme především pilným sběračům na plantážích, kde se pěstují kávovníky. Látku “kofein” pro nás pro změnu objevil před 200 roky vědec, který má na kontě nejeden objev v oblasti chemie. Uhodnete jeho jméno?(délka 5 min)

23.5.2019 v 8:00 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 166 | Diskuse

Karel Tejkal

Uveďme kosmologii na pravou víru

V půlnočním království žije kreacionista Vendelín Dobrotivý. Jeho koníčkem je kosmologie. Poté, co vrchní inkvizitor vyobcoval téměř všechny heretiky, stal se Vendelín Dobrotivý v půlnočním království zásadní vědeckou autoritou.

22.5.2019 v 16:21 | Karma článku: 8.07 | Přečteno: 261 | Diskuse

Lukas Plachy

Střelba do vlastních řad: Živit se v IT poctivě? Nemožné...

Dnes není nejmenších pochyb o tom, jak báječně se informační technologie rozšířily mezi nás a do našich životů. Obdobně se v jisté báji radovali obyvatele Tróje nad jedním dřevěným koněm. A tím nemám na mysli počítačové viry.

21.5.2019 v 16:17 | Karma článku: 16.52 | Přečteno: 1168 | Diskuse

Zdenek Slanina

Problém zatím ještě pod obzorem: Oslabení ozónové vrstvy stratosférickou leteckou dopravou

Oslabování ozónové vrstvy utlumil Montreálský protokol. Ukazuje se ale, že pokud by měl nastat rozmach letecké dopravy ve stratosféře ve výškách kolem 20 km, mohly by tam uvolňované spaliny vést k oživení problémů s úbytkem ozónu.

21.5.2019 v 15:33 | Karma článku: 17.10 | Přečteno: 1643 |

Dana Tenzler

Kolik vydržíte “radioaktivity”?

A jak je na tom váš psí přítel nebo třeba myš a ryba? Ne každý je stejně citlivý - a někteří savci vydrží v relativním zdraví obdivuhodnou dávku ionizujícího záření. (délka blogu 10 min.)

20.5.2019 v 8:00 | Karma článku: 25.91 | Přečteno: 670 | Diskuse
Počet článků 245 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2878
příležitostný publicista
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz