Také se divíte ?

Psychologové spolu se sociology se v poslední době snaží laickou veřejnost pořád něčím překvapovat. Tak jako když podle jejich ne­dávno zveřejně­ných, údajně překvapivých vý­sledků výzkumu mají být druhým národem v Evropě (hned za Angličany) nejvíce posedlým duchy a duchaře­ním Dánové.  

Z dotázaných 1000 obyvatel Dánska výzkumnému týmu více než čtvrtina odpovídala, že věří na duchy, přičemž u patnácti procent z nich se má víra zakládat na vlastní zkuše­nosti. Žádný z článků, oznamujících výsledky výzkumu, už ale nezmiňuje fakt, že v Dánsku, a ve Skandi­návii vůbec, znovu ožívá tradice spiri­tis­tických seancí, na kterých se lidé mohou setkávat s dosud neobjasněnými, pro ně strašidel­nými jevy. Zde si nejspíš budou výzkumníci ještě na mušku brát kognitivní procesy, tedy všechny mentální pozná­vací procesy (racio­nální i ira­cio­nální, vě­domé i nevědomé). A celá záležitost by nako­nec mohla zajímat i evoluční psycho­logy a biology, neboť některé vzorce chování a některé psycholo­gické znaky, které zde odborníci na­chá­zejí, se nutně musely šířit v populaci předků. 

Pokud jde o samotné seance, v Dánsku se již před druhou světovou válkou objevila k pokusům svolná média, se kterými ex­perimentovali nejrůznější vědci a lékaři. S nimi pak spolupracoval Sven Türck, renomovaný skandináv­ský fotograf. Nebyl to spiritista, ale fasci­novala ho teleki­neze a le­vitace ze seancí, na kte­rých v roli média vystupovali Anna Melloni Rasmussen a Ei­ner Niel­sen. Projevy mediumity u této dvojice byly v meziválečném období testo­vány nejrůz­nějšími badateli po celé Evropě. Při­čemž Einer Nielsen jako médium proslul i materializací, tedy ex­teriorizací (ztělesněním, ztvárněním) ektoplazmy. Existuje několik fo­tografií, na kte­rých z jeho uší, nosu a úst měla vystupovat substance, nazývaná ekto­plazma. 

Termín „ektoplazma“ do tzv. vědy metapsychické za­vedl původně vůči mate­rializaci značně skep­tický nositel Nobelovy ceny, francouzský fyziolog Char­les Richet. Ten si po­jem „plazma“ vypůjčil z biologie, kde se pod plazmou rozumí tělesná teku­tina, například součást krve nebo obsah buňky. Podle jeho vyjád­ření ektoplazma představuje bělavou substanci, nejčastěji vy­cháze­jící z úst nebo hrudi média, která se „po­zne­náhlu organizuje“. V několika málo pří­pa­dech se dokonce vědcům při seanci mělo po­dařit odebrat vzorek ektoplazmy do zkumavky, ale ještě než ji sta­čili uzavřít, se jim měl vzorek roz­plynout. Jindy se také v místnostech, ve kterých probíhala experi­mentální se­ance, měly ve volném pro­storu objevovat bě­lavé oblaky a světél­kující páry, které pak zkon­denzo­valy do nejrůznějších tvarů. Podle tehdej­ších před­stav ekto­plazma představo­vala ja­kýsi vý­ron tělesné pod­staty či buněčných složek člověka, ko­lem ně­hož k takovýmto projekcím do­cházelo. Proto byly takovéto úkazy jak badateli, tak nakonec i spiritisty nazývány „materi­alizace“, neboť vznikající ob­jekty tvořila „materie“, tedy hmota či hmotná podstata. 

K Rasmussenové a Nielse­novi se později přidal ještě Borge Michaelsen. Vznikl tak tým, díky němuž mohl začít Sven Türck ve svém studiu v Kodani fotografovat levitující židle a stoly, dokonce i člověka vznášejícího se ve vzduchu. Dokumentární záběry tako­výchto jevů Türck vždy pořizoval z různých úhlů prostřednictvím několika kamer, umístěných v ro­zích místnosti. V roce 1945 nakonec vydává Türck knihu Jeg var dus med anderne (Seznámil jsem se s duchy), doplněnou o fo­tografie, jejichž autentičnost potvrdili vědci a lé­kaři z řad očitých svědků jím zdokumentovaných jevů. Všechny fotografie, které byly po­ří­zeny v průběhu expe­rimentálních seancí v Türckově studiu a v jeho knize publikované, byly na žá­dost akade­mické obce podrobeny pečlivému rozboru celkem pěti ex­pertů, mezi nimiž nechy­běl ředitel Dánské foto­grafické školy Theodore Andresen. Uznávaní odborníci měli přístup k negativům a na zá­kladě provedených analýz dospěli k jedno­značnému závěru, že k mani­pulacím s negativy, ani dodateč­ným úpravám fotografií v tomto případě ne­došlo. Zde alespoň dvě ukázky z nadčasových, Türckem poří­zených momentek:    

V únoru 2008 se na internetu objevily fotografie ektoplazmy z kolekce více než 700 snímků doktora Thomase Glendenninga Ha­miltona a jeho choti Lil­lian. V domě manželů Hamiltono­vých ve Winnipegu byly v letech 1918–1945 pořádány ex­perimentální seance, z nichž po­cházejí některé snímky, objevující se na YouTube. Díky svým zájmům a vlastnímu výzkumu dr. Hamilton nashromáždil ce­lou řadu dokumentárních foto­grafií dokládají­cích telekinezi a představujících vzácnou mate­riali­zaci. Některé ze snímků jsou natolik přesvědčivé, že se o nich v Kanadě a ve Spojených státech začalo znovu vážně disku­tovat na vysokých školách, tedy na akademické půdě. V této souvislosti je třeba zmínit za­jímavý fakt, že se tzv. para­normál­ním výkladům ektoplazmy rozhodli vlastním výzkumem čelit zástupci římskokatolické církve, o čemž svědčí webové stránky kanadské Ontario Catholic Para­normal Re­search Society (OCPRS), založené v dubnu roku 2010 v Torontu. Ha­milto­nova sbírka uni­kátních fotografií z experimentálních seancí se na­lézá v archivu kanad­ské University of Ma­nitoba ve Winni­pegu. Celá ko­lekce byla digitalizo­vána a fotografie jsou volně přístupné všem uživatelům in­ternetu:       

https://www.youtube.com/watch?v=W0HncGNBCqY

I když v případě projevů mediumity nacházíme v literatuře z 19. a 20. století podrobné popisy mnoha experimentů s dobrozdáním přírodovědců, lé­kařů, právníků a jiných dů­věryhodných svědků, chybí zde prubířský kámen, za který vědecká obec považuje novodobé zopako­vání experimentů. Neboť nezávislé zopakování je jedním ze základních předpokladů pro to, aby byl nějaký převratný poznatek vědeckou obcí přijat jako nezpochybnitelný fakt. A tak jako se ve skandinávských zemích (Dánsku, Švédsku a Nor­sku, v posledních několika letech do­konce i v Grónsku a na Islandu) spiritistické kroužky vrá­tily k experimentálním se­ancím, ob­jevují se podobné snahy o zopakování dřívěj­ších expe­rimentů i v německy mluvících zemích. Asi nejznámějším je spiritistický kroužek Felix Experi­mental Group (FEG), který se od roku 2005 snaží zopakovat (za stej­ných podmínek se stejnými proprietami) experi­mentální se­ance z první půle 20. sto­letí a ově­řit tehdy studo­vané projevy me­diumity. Tak ve švýcarském Bernu, kde od října 2008 do června 2009 probíhala v Muzeu komuni­kace (Mu­seum für Kommunikation) sé­rie experi­mentálních seancí FEG, byla znovu pozoro­vána a infra­červe­nými kamerami zaznamenána celá řada jevů, popiso­va­ných jak spiritisty, tak i badateli na konci 19. a začátkem 20. sto­letí. Dle očitých svědků byla na seancích v muzeu pozorována teleki­neze (pohyby bez dotyku), levitace (vzná­šení se před­mětů), ale i drobné spiritistické apporty (přínosy):                         

https://www.youtube.com/watch?v=XCGo9sHBhks

Tajemství materializace či exteriorizace ektoplazmy by pak mohly poodhalit mo­mentky z roku 2012, na nichž má být patrná jedna z forem ektoplazmy, připo­mínající pavučiny nebo cukro­vou vatu. Ovšem jak tomu nasvědčují otevřená ústa média v transu, kde se zdá substance uvolňovat ze sliznice jazyka kryté vícevrstevným epite­lem, nemá v nich médium Kai Muegge z FEG ani pavouky, ani výrobník cukrové vaty. Tato sub­stance měla postupně kondenzovat do hut­nější, zdánlivě vlhké a chladné formy, která se však vůbec nepodobá vaječnému bílku, nebo mýdlovým bubli­nám, za což ektoplazmu ve 20. století označovali kritici ově­řování existence tohoto výji­mečného úkazu. V případě těchto fotografií zobrazená substance neza­nechala na tričku novodobého média, v souladu s dřívějšími poznatky bada­telů, žádné stopy. Celý úkaz měl podle autora snímků krátké trvání, šlo řádově o pouhé de­sítky sekund, při­čemž „materia­lizo­vaná“ ektoplazma se nakonec postupně „dematerializo­vala“, tedy se roz­plynula či vymi­zela (sublimo­vala), což v případě tohoto úkazu popisovali i přírodovědci na konci 19. a za­čátkem 20. století:  

Zde si pak můžete prohlédnout fotografie nejčastější verze zfalšované materializace. Na obr. vlevo byl pro napodobení ektoplazmy použit tyl (průhledná tkanina nebo pletenina malé hmot­nosti s jemným mřížko­váním, vyrobená z jedné či dvou soustav nití). Na obr. vpravo je kla­sický chuchvalec vaty, který však musí být (zde mimo záběr) podepírán:

Již první pohled na falzifikáty naznačuje, že substance, kterou dnešní spiritisté z Německa označují za ektoplazmu, nemá s tylem nebo vatou pravděpodobně nic společného. O ekto­plazmě se mezi spiri­tisty tra­duje, že je citlivá na dotyk a na bílé světlo. Proto se také nejčas­těji v novodobých ex­peri­mentech k osvětlení místnosti na žádost média užívají jen čer­vené žárovky z fotokomor a pro filmování pak infrakamery s infračerveným přisvícením. Podle spi­ritistů mělo být v minulosti hlášeno několik pří­padů závažných vnitřních zranění média při náhlém a nečeka­ném ucho­pení ektoplazmy, vtahující se nazpět do organismu média, nebo při roz­svícení bí­lého světla někte­rým z horlivých skep­tiků, snažících se dokázat, že tu nejde o materi­alizaci (ekto­plazmu), nýbrž jen o docela obyčejný pod­vod. Pokud by však byla tako­váto tvrzení spi­ritistů obecně platná, nemohly by se dochovat žádné fotografie ektoplazmy z počátku 20. století, pořizované badateli za den­ního světla, kdy ke zranění médií nedochá­zelo. A nemohly by zřejmě vznikat ani nejnovější snímky ektoplazmy, pořizované digitálním fotoaparátem, při sil­ném záblesku bílého světla. I když na druhou stranu je třeba zde uznat, že záblesk z fotoaparátu trvá pouhé zlomky sekundy, tudíž nejde o dlouhodobé působení.                     

Popravdě řečeno, výše uvedené snímky substance zvané ektoplazma tomu, co před zhruba sto lety spiritisté označovali za ektoplazmu, tak úplně neodpovídají. Ovšem jak víme z dobových pramenů, ne všechny snímky údajné ektoplazmy se těšily pozornosti badatelů. Například údajné obláčky ektoplazmy s vmontovanými plochými obličeji ne každý badatel bral vážně. Především díky kauze francouzského fotografa Edouarda Bugueta, který se proslavil svými fotografiemi duchů. V roce 1875 jej však počastoval francouzský soud rokem vězení po té, co policie vnikla do jeho studia, kde byly nalezeny do jemné látky (která zřejmě měla představovat tajemnou ektoplazmu) zahalené dvě figuríny a celkem 299 hlav či obličejů vystřižených z fotografií, nalepených na karton. Když byl pak konfrontován s důkazy, k pod­vodné výrobě duchů se Buguet přiznal.  

Rozhodně se tak žádný rozumný badatel neodváží ektoplazmu ze starých fotografií prohlásit za objektivní realitu. Pokud snad ektoplazma opravdu představuje neznámý přírodní jev či úkaz, bude třeba její materializaci nejprve doložit nezvratnými důkazy. Mezi ně však nepatří ani další autentický záznam materializace, který se na internetu objevil v prosinci 2013. Ten pořídil americký dokumenta­rista Robert Narholz na jedné z experimentálních seancí, pořá­daných basilejskou asociací BPV (Basler Psi-Verein) ve Švýcarsku. Záběry mají ukazovat tex­turu substance, zde vycházející z organismu média ve stavu změně­ného vědomí zvaném somnambulismus, kterým má být opět Kai Muegge z německého Felix Circle, tedy médium z fotografií, na kterých ektoplazma vychází z jeho úst:                    

https://www.youtube.com/watch?v=vxr1IhhZGE4 

Zastánci ryze vědeckého pohledu na projevy mediumity, čas od času toto téma v literatuře zmiňující, je obyčejně chápou jen jako pověstnou „černou labuť“ filozofa a teoretika vědy Karla Raimunda Poppera, kterou není radno ve vědeckých časopisech uvádět. I když se mezi akademiky již objevují výjimky. Například Stephen E. Braude, Ph.D., emeritní profesor z Uni­versity of Maryland Baltimore County, autor šedesáti vědeckých prací, který ve svém článku Investigations of the Felix Experimental Group: 2010–2013, zveřejně­ném v čer­venci 2014 v časopise Journal of Scientific Exploration (07/2014; 28:285-343), vědeckou obec informoval o experimentálních seancích dříve již zmiňovaného německého kroužku, kterých se osobně zúčastnil, což dokládá i na YouTube zveřejněný videošot z experimentální seance Felix Circle. Tak jako mnohá další podobná videa, objevující se na internetu, jsou tyto záběry pro nás za­jímavé, z  vědeckého hlediska však neprůkazné. Ovšem zdají se nasvědčovat tomu, že vý­hle­dově bude možné i v tomto kroužku zopakovat a řádně zdokumentovat levitaci stolu, ja­kou např. verifikoval (potvrdil její pravdivost) dánský fotograf Sven Türck na svých fotografi­ích ve 40. létech minulého století. Zde tedy videošot, na kterém je prof. Stephen Braude (holohlavý chlapík v brýlích vpravo) přítomen sice krát­kému, přesto však patrnému levitování stolku, tedy jeho vznášení se bez viditelné podpory:                                  

https://www.youtube.com/watch?v=P9mVoQFqR6o

To, že se ve skandinávských zemích začalo hovořit o nové vlně spiritismu, se nás v České republice zdánlivě netýká. Jenže tak jako spiritistický boom na konci 19. a na začátku 20. století nebyl podmíněn jen vírou v nesmrtelnost lidské duše, není tomu tak ani dnes. Pod­statnou roli ve víře v duchy sehrává skutečnost, že řadu tajemných a strašidelných jevů, po­zorovaných na seancích, věda nejenže neuměla, ale dodnes ještě neumí objasnit. Zde krátký, autentický vi­deozá­znam (je třeba shlédnout jej celý, až do úplného konce) z listopadu 2011, na kterém si dívky z Norska hrají na vyvolávání duchů prostřed­nictvím napodobeniny populární spiritis­tické ta­bulky, zvané ouija board, kdy se v místnosti objevily po­hyby bez do­tyku, tedy spontánní projevy teleki­neze:   

https://www.youtube.com/watch?v=yKQrl9tkYIw

Pochopitelně je tak spiritismus v dnešním světě na vzestupu. Například miliony Brazilců (dnes má Brazílie více než 200 milionů obyvatel) praktikují spiritismus jako nábožen­ství, které zahrnuje jak křesťan­skou víru, tak i víru ve vyvolávané duchy. My sice žijeme v Evropě a nikoli v Jižní Americe, ale ve skutečnosti tvrzení některých našich akademiků, že se dneš­ních Evropanů spiri­tismus netýká, se neopírá o fakta, ale o zbožná přání. Vždyť nee­xistuje žádný výzkum, který by např. zodpověděl pedagogy a školními psychology diskutovanou otázku, kolik že pu­bescentů a adolescentů se vlastně po­kouší či pokoušelo vyvolávat duchy za pomoci trado­vaných návodů a pomůcek. A nemusíme se rozhlížet po Evropě, neboť i u nás o tomto pro­blému sociologové a psychologové dosud „taktně“ mlčí. Přitom i naše vě­decká obec má potomky, kterých se tvrzení některých akademiků, že žádné „pohyby bez dotyku“ neexistují, možná týká. Jak ale mají těmto akademikům dorůstající generace věřit, když se s fyzikálními jevy, které vědci (nikoliv sama věda, ale jen jednotliví vědci) popírají, mohou setkávat i ve škole: zde videozáznam, při kte­rém byla kamera nastavena tak, aby se dala pro účely hodnocení zaznamenat probíhající výuka. Když se následně studenti učitele ptali, co o této události soudí, prohlásil, že nemohl uvěřit svým očím. Po tom, co na obličeji ucítil cosi jako drobné výboje statické elektřiny, které ho vy­vedly z míry, však pochopil, že ho zrak nešálí:                                             

https://www.youtube.com/watch?v=6lzjafv-kHA

Jinak řečeno, při cestě za poznáním anomálních jevů, po­zorovaných (nejen) na seancích, nejde ani tak o sporadický výskyt dosud sporné ektoplazmy, jako o poměrně častý výskyt pohybů bez dotyku, zvaných též telekineze. Ty vyvolávají v pověrčivých lidech i v 21. století údiv a strach, neboť je z hlediska přírodních věd žádný tým odborníků vysvětlit nedo­káže. A tak tyto jevy, které za poslední dvě století po celém světě na vlastní oči pozorovaly ne pouhé desítky či stovky, ale již doslova statisíce svědků, mnohdy laická veřejnost považuje za jevy nadpřirozené, či jak se říkávalo, za divy. A spiritistická média, údajně komunikující s duchy, pak za divotvorce. 

Postskriptum :

Zde na archivních záběrech doklad o úspěšně zopako­vaných experimentech z 19. století, při kterých se vznášel stůl bez podpory. Z autentického filmového záznamu je zřejmé, že tohoto efektu lze dosáhnout za určitých podmínek nejen za denního světla, ale i za přítomnosti velkého množství svědků. Záběry zde komentuje Stephen E. Braude, Ph.D., zmiňovaný výše v článku. Archivní zá­běry pocházejí z doby, kdy ještě nebylo možné za pomoci softwarového vybavení záznam dodatečně upravovat, tedy např. vymazat nějaká lanka, vlasce a podobné pomůcky, použí­vané ke kouzelnickým trikům. Navíc se vše odehrá­valo na volném prostran­ství. Inkrimino­vané záběry najdete na stopáži 1:15 – 1:30 tohoto filmového dokumentu:      

https://www.youtube.com/watch?v=BZ6sEO49MGs

Závěrem je třeba pro čtenáře, kteří s fenoménem telekineze nejsou obeznámeni podotknout, že telekineze není to samé jako tzv. psychokineze. Více o te­lekinezi v předchozím článku Jak vznikal pojem telekineze.