Jinak doufám, že tento článek a videa z odkazů nikdo nebude ukazovat dětem. Snad tedy můžeme začít rovnou tím, jak jsou už dlouhá léta prakticky ve všech státech světa pozorována (mnohdy a mnohde i fotoaparáty a kamerami zaznamenávána) dodnes neobjasněná poškození lidské pokožky, svým vzezřením připomínající škrábance, často však spíše řezy žiletkou nebo ostrým nožem. O nich se nešťastní, těmito šrámy postižení lidé, spolu s rodinou a přáteli obyčejně domnívají, že byly způsobeny zásahem nějakých nadpřirozených, pro nás neviditelných bytostí, zpravidla označovaných za zlé duchy nebo démony, v islámských komunitách za džiny a v romských pak za zlé skřítky, kteří je napadali.
Zde nejčastěji diskutované záhadné škrábance:
U jednoho ze starších, dobře zdokumentovaných případů takovéhoto „napadání“, figuroval exorcista otec William Bowdern, který v roce 1949 opakovaně vymítal zlé duchy z 13letého chlapce veřejnosti známého jako Roland Doe. Článek z přední strany Washington Post o tomto vymítání upoutal pozornost mladého Williama Petera Blattyho, studenta z Georgetown University, který se po prostudování dostupných pramenů pustil do psaní dodnes vzpomínané knihy Exorcista, jež se objevila na knižních pultech v roce 1971. Ještě populárnější, nezapomenutelný film se stejným názvem byl do kin uveden o dva roky později, přičemž hlavní postavou se zde stala 12letá dívka. Scénář k této proslulé filmové adaptaci, za který získal Oscara, napsal též Blatty.
V roce 1949 vedoucí exorcista otec William Bowdern v přesně stanovených církevních rituálech za pomoci několika dalších duchovních z chlapce vymítal démony opakovaně, po několik týdnů. Další ze zúčastněných kněží, otec Raymond J. Bishop si do svého deníku zaznamenával průběh těchto setkání, s celou řadou informací o projevech Rolandova údajného posednutí, které se mimo jiné mělo vyznačovat i tím, co laická veřejnost nejčastěji označuje za „řádění poltergeista“, nebo různými škrábanci či dokonce písmeny tvořícími různá slova (tzv. dermografismus), vyvstávajícími na chlapcově pokožce. V archivu Pamětní knihovny na Saint Louis University je uložena řada dokumentů vztahujících se k tomuto případu, včetně Bishopova deníku, jehož přepis lze dohledat na internetu, pročež se každý, kdo se o vlastní průběh těchto událostí zajímá, může s nimi seznámit. Nás však v této chvíli zajímá jedna důležitá pasáž, popisující do vymítání začleněný obřad eucharistie, z níž cituji: „Když bylo přistoupeno k přijímání těla Našeho Pána, objevily se škrábance na těle (Rolanda) od boků až ke kotníkům (in heavy lines), zdánlivě na protest proti svatému přijímání." Představu o tom, jak takové škrábance mohly vypadat, si můžeme učinit díky v poslední době pořízeným autentickým záběrům jejich spontánního výskytu.
Jedna z forem škrábanců:
https://www.youtube.com/watch?v=Tsw0AD_gwxA
Aby toho nebylo málo, na internetu se též objevují zprávy o šrámech či škrábancích bez lidského přičinění vznikajících na skříních, stěnách či podlahách. I když ne vždy, přece jen se tu v některých případech naskýtá možnost, že je v lidských příbytcích způsobili domácí mazlíčci, především psi, nebo kočky. Naproti tomu nemohou psi ani kočky způsobovat škrábance lidem na jejich pokožce při náboženských obřadech. Přesto však posledních zhruba 50 let zástupci akademické obce k těmto případům zaujímali ryze negativní stanovisko a někteří z vědeckých fundamentalistů dokonce neváhali osoby s těmito šrámy zesměšňovat. Podle nich byli tito lidé psychopaty a poškrábali se či pořezali sami, aby si vynutili pozornost okolí či širší veřejnosti a užili si tak svoji chvilku pomíjivé slávy. V lepším případě objasňovali vznik škrábanců stopami po trnitých keřích, kterými se lidé s krvácejícími šrámy (snad jako náměsíční?) předtím někde prodírali. Ovšem všechny takovéto spekulace okolo podivných škrábanců se ukázaly být liché, když došlo na kauzu Julie Kimové z Naju (okres Honam, Jižní Korea).
Julia Kim vyrůstala v rodině protestantů, spolu s rodinou však později přestoupila do římskokatolické církve. Na jejím těle se již delší dobu objevovaly různé krvácející rány, označované za stigmata. Ovšem za svoji proslulost vděčí především opakujícím se zázrakům při eucharistii, tedy při svatém přijímání, provázeném krvácením z jazyka. Jednomu takovému zázraku eucharistie byl dokonce v roce 1995 přítomen i u nás nesmírně populární papež Jan Pavel II, který hostii sám Julii podával. Tento zázrak z 31. října roku 1995 byl podle jihokorejských sdělovacích prostředků římskokatolickou církví oficiálně uznán v roce 2001 poté, co vědecká komise prohlásila, že věda takovýto úkaz objasnit nedokáže. Naproti tomu v roce 2009 se Vatikán ukázal být již překvapivě pokrokový, když uspořádal konferenci o možnosti existence mimozemského života.
Ale nyní to podstatné. Julie Kimová s výpravou korejských římskokatolických duchovních přicestovala na konci února 2010 do Vatikánu, kde ji arcibiskup Giovanni Bulaitis (1933 - 2010), bývalý apoštolský nuncius v Koreji, pozval na jím celebrovanou nedělní mši svatou, na které byl de facto očekáván další zázrak eucharistie v jejím podání. V neděli 28. února 2010 byl celý zázrak s oplatkou (hostií) v malé kapli nafilmován. Ze záběrů je zřejmé, že oplatka krátce namočená v poháru nebobtná v Juliiných ústech díky nepatrnému množství mešního vína, nýbrž bobtná v jejích ústech díky krvi, vzlínající z jazyka.
Jak hostie nasákla krví a stal se zázrak:
https://www.youtube.com/watch?x-yt-ts=1421914688&v=CczuAOB82tE&x-yt-cl=84503534
Ovšem již následující den, tedy 1. března, Julii Kimovou měli napadnout zlí duchové či démoni. A aby tomu nebylo málo, napadli ji několikrát. V úterý 2. března nejenže ji údajně škrtili, pokousali a poškrábali, ale dokonce na ní měli i částečně roztrhat oděv. Na tomto místě je třeba zmínit ještě zajímavý fakt, že vzniku řezů či škrábanců na jejím těle, jak je i z autentického videozáznamu patrné, předcházela zvýšená činnost Juliiných ekkrinních potních žláz. Dokonce i u prvně se objevujících výrazných škrábanců jsou patrné velké kapky potu. Zde odkaz na video.
Jak na Julii Kimovou útočili zlí duchové:
https://www.youtube.com/watch?v=lk6Jw1-tnjQ
Nicméně arcibiskup Giovanni Bulaitis stigmatizovanou Julii Kimovou utěšoval, že to se jen nečisté síly mstí za předešlý zázrak eucharistie, na který výpravě korejských duchovních vystavil své dobrozdání. A jako před ním i jiní kněží, připomněl požehnané Julii, že jejím osudem je snášet extrémní obtíže jako náhradu za hříchy tohoto světa. Jaká jednání pak za zavřenými dveřmi probíhala, se asi už nikdy nedozvíme. Ze zveřejněných videoreportáží můžeme jen usuzovat na to, že v příštích dnech Julie doslova zářila štěstím. A tak se výprava korejských duchovních, doprovázející Julii Kimovou, odvážející si potvrzení dalšího zázraku, mohla vydat na zpáteční cestu. To už se ale blížil jeden z největších křesťanských svátků, totiž Velikonoce. A pro nás jsou obzvláště zajímavé události, ke kterým došlo v jihokorejském Naju na Velký pátek, tedy 2. dubna 2010.
V křesťanském kalendáři se Velkým pátkem rozumí pátek před Velikonocemi, jako součást svatého týdne a velikonočního tridua. Obsahem velkopátečních obřadů je zpřítomnění Kristova utrpení a smrti. Pro liturgii však není Velký pátek dnem smutku a pláče, nýbrž dnem zamyšlení nad krvavou obětí Ježíše, která je zdrojem spásy. Proto také Velký pátek představuje výhradní den v roce, kdy středem církevní liturgie a jejím vrcholným momentem není eucharistie, ale kříž. A tak se například v římském Koloseu koná pobožnost křížové cesty, jejímž završením je Via crucis, na Velký pátek vedená papežem. Podobně konají toho dne pobožnost křížové cesty i římskokatoličtí křesťané v nejrůznějších koutech světa, tedy i v našem hlavním městě, kupříkladu od roku 1735 na Petříně. Stejně tomu bylo 2. dubna 2010 v jihokorejském Naju, kde se pobožnosti, obklopena duchovními, zúčastnila Julie Kimová.
Julia Kim na pobožnosti křížové cesty v pátek 2. dubna 2010:
https://www.youtube.com/watch?v=E-I2zT2Thv4
Na Velký pátek se v římském ritu čtou Janovy pašije (z latinského passio = utrpení). Pašije v původním významu značily vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista, později předčítání evangelia knězem. Dnes však nemají formu pouhého předčítání jako při čtení evangelia v ostatních dnech roku, nýbrž bývají obvykle dramatizovány, nebo částečně ztvárňovány. A tak korejští duchovní přišli na nápad včlenit utrpení Julie Kimové do pobožnosti křížové cesty, konané na Velký pátek. Přičemž předchozí vývoj událostí nasvědčuje tomu, že jejich dramatizace Janových pašijí s největší pravděpodobností byla předem konzultována s církevními činiteli ve Vatikánu. I když jistou obezřetnost zde ještě nacházíme: jak se mohl na záběrech z výše uvedeného videa každý přesvědčit, krvavé šrámy, které se objevovaly na těle Julie Kimové po útoku zlých duchů či démonů, zde byly ještě zkrápěny svěcenou vodou.
Ovšem zcela jinak tomu už bylo na Velký pátek příštího roku, tedy 22. dubna 2011. To Juliiny šrámy nikdo svěcenou vodou již nekropil. A jelikož se dříve již krvavé šrámy objevovaly u Julie po celém těle, tedy i ve vlasech (o čemž svědčí na YouTube zveřejněná videa z návštěvy Vatikánu, kde arcibiskup Giovanni Bulaitis utěšuje duchy napadenou Julii, které zpod vlasů vytéká krev), dostává se jí tentokrát nejen na chvilku samotného kříže, ale i trnové koruny, jakou při cestě na popraviště nesl na hlavě Ježíš. Čímž se zdá být krvácení z Juliiny hlavy z pohledu účastníků náboženského shromáždění legalizováno, tedy v jejich očích se proměnilo ve stigmata.
Zde Julia Kim při pobožnosti křížové cesty 22. dubna 2011:
https://www.youtube.com/watch?v=qCFJpxrG_AM
Tak se nakonec nejrůznější šrámy po těle Julie roku 2011 mění v obdobu těch, které se po bičování měly objevovat na těle Ježíše Krista. Ovšem jak se každý na videu natočeném Korejci mohl sám přesvědčit, v závěru detailně rozebírané šrámy na pokožce Julie se ani v nejmenším nepodobají ranám po bičování. Jak vypadají stopy po bičování ukazuje americký film z roku 2004, který nese název The Passion of the Christ, u nás Umučení Krista, který režíroval Mel Gibson. Jeho film o posledních dvanácti hodinách života Ježíše se snaží do těch nejmenších detailů přiblížit Ježíšovu utrpení natolik, že není vhodný pro děti a mladistvé, ani pro diváky slabší povahy (v zájmu maximalizace autenticity dokonce hovoří postavy ve filmu latinsky a aramejsky, ve třech pasážích zazní i hebrejština). Naproti tomu šrámy na těle Julie Kimové připomínají spíše sebepoškozování, tedy řezy způsobené žiletkou či ostrým nožem, přičemž však ani ten nejzatvrzelejší skeptik již nemůže pochybovat o tom, že takovéto poškození pokožky si ostrými nástroji při pobožnostech nezpůsobovala sama.
A tak se vlastně v římskokatolické církvi, dle jednoho ze starých pořekadel, vlk nažral a koza zůstala celá. Jenže poslední desetiletí je charakteristické rychlým vzestupem množství nových poznatků ve všech medicínských oborech. V případě nových objevů s nimi má držet tempo i kožní lékařství, tedy dermatologie, zejména zásluhou poměrně velkého pokroku biologických a genetických metod na molekulární úrovni. Navíc se dermatologie stále více integruje v medicíně, neboť vyžaduje mezioborovou spolupráci, týkající se např. endokrinologie, interního lékařství, imunologie a alergologie. Není tak pochyb o tom, že exaktní interpretaci, tedy vysvětlení škrábanců či řezů objevujících se bez zjevných příčin na těle postižených osob nám dluží minimálně dermatologové spolu s biology. A logicky bychom se v případě tohoto jevu měli dočkat nějakých poznatků i od psychiatrů a klinických psychologů, neboť v dnešním pojetí medicíny se hovoří o bio-psycho-sociálním paradigmatu medicíny, jehož podstatou je výslednice působení biologických, psychologických a sociálních faktorů.
Podivným škrábancům v podobě červených či bělavých čar, případně sporadicky se vyskytujících nápisů či obrazců, na těle člověka vznikajícím bez zjevných příčin, se dostává názvu dermografismus (dermographism), nebo plastický dermografismus, což je reakce kůže vznikající jako odpověď na fyzikální podráždění. Dermografismus se může objevit v jakémkoliv věku, ale nejčastěji se objevuje u mladých dospělých. Mnoho autorů poznamenává, že důležitým faktorem je zde nervozita (nervous factor). V místech podráždění kůže se objevují dobře ohraničená zarudlá, někdy i bělavá ložiska či urtika jako reakce kůže. Ke vzniku nejen pouhých čar, ale i písmen a obrazců dochází nejpozději do několika minut od podráždění. Ovšem v případě, kdy na pokožku dermografismem postiženého člověka tupým předmětem či nehtem on sám, ani nikdo jiný nepsal nebo nekreslil, stojí každý lékař před opravdovou vědeckou záhadou: co označit za vyvolávající příčinné faktory ve smyslu profylaxe expozice. Tento problém pak většina vědeckých fundamentalistů (jejichž specializace zpravidla nepatří mezi medicínské obory) odbývá mávnutím ruky s tím, že tu jde o docela obyčejnou urtikárii, neboť spoléhají na to, že laická veřejnost neví, co ta jimi zmiňovaná urtikárie vlastně je.
Dvě ukázky plastického dermografismu.
Urtikárie, jinak též kopřivka (lat. urtica = kopřiva), je onemocnění charakterizované výsevem rychle vznikajících pomfů (pupenů) či urtik, zpravidla svědivých, hojících se ad integrum (úplně, zcela). Její etiologie (příčina a původ) zůstává často nezjištěna, což vede, zejména u její chronické formy, k rozčarování jak pacienta, tak ošetřujícího lékaře. Jestliže na případ tajemných, dosud neobjasněných (zdánlivě duchy a démony zapříčiněných) škrábanců a nápisů budeme pohlížet jako na fyzikální kopřivku, která nemá imunologický podklad, pak jde podle lokalizace o kopřivku kontaktní, omezenou jen na místo působení fyzikálního podnětu, nikoliv o kopřivku reflexní s generalizovaným výsevem. Kontaktní kopřivky se vymezují na oblasti kontaktu kůže se zevně působící, vyvolávající příčinou, kdy k uvolnění mediátorů zánětu dochází po různých fyzikálních podnětech. A jsme opět u identifikace zevně působící, stopy na kůži zanechávající příčiny. A to zde ani nerozebíráme případy škrábanců připomínajících řezy žiletkou či ostrým nožem, které nebude žádný rozumný člověk považovat za kopřivku.
Je pravda, že ještě neznáme úplně všechna tajemství lidského organismu, natož pak celé okolní přírody. To ale neznamená, že nemůžeme v případě výše pojednávaných šrámů na lidském těle poznat jejich příčinu a skutečnou podstatu. Ovšem ani tady se samo nic nevyřeší, žádné hotové rozuzlení nikomu do klína nespadne. Tudíž i zde pro nás platí: „Tlučte a bude Vám otevřeno, hledejte a naleznete“.