Jak se vlk v katolické církvi nažral

5. 02. 2015 9:10:11
Správně by měl nadpis znít „Jak se vlk v římskokatolické církvi nažral a koza zůstala celá“. Jenže by to bylo moc dlouhé, navíc jak začnu o koze, fundamentalisté hned rovnou o voze, a nakonec z toho čert na té koze jezdí. Hlavně však musím zdůraznit, že se tu nejedná než o vlka z pořeka­dla. Pročež všechny diskusní příspěvky pod článkem, obsahující jakoukoliv dehonestující zmínku o jednom z českých kardinálů, budou vymazány.

Jinak doufám, že tento článek a videa z odkazů nikdo nebude ukazovat dě­tem. Snad tedy můžeme začít rovnou tím, jak jsou už dlouhá léta prakticky ve všech státech světa pozorována (mnohdy a mnohde i fotoaparáty a kamerami zazna­menávána) dodnes neob­jasněná poško­zení lidské pokožky, svým vzezřením připomínající škrábance, často však spíše řezy žiletkou nebo ostrým nožem. O nich se nešťastní, těmito šrámy postižení lidé, spolu s rodi­nou a přáteli obyčejně domnívají, že byly způsobeny zásahem nějakých nadpři­rozených, pro nás neviditelných bytostí, zpravidla označovaných za zlé duchy nebo démony, v islámských komunitách za džiny a v romských pak za zlé skřítky, kteří je napadali.

Zde nejčastěji diskutované záhadné škrábance:

https://www.youtube.com/watch?annotation_id=annotation_626757&feature=iv&src_vid=WE8lK5c0nTE&v=5TzM65MdsVY

U jednoho ze starších, dobře zdokumentovaných případů takovéhoto „napadání“, figuroval exorcista otec William Bowdern, který v roce 1949 opakovaně vymítal zlé duchy z 13letého chlapce veřejnosti známého jako Roland Doe. Článek z přední strany Washington Post o tomto vymítání upoutal pozornost mladého Williama Petera Blattyho, studenta z Georgetown University, který se po prostudování dostupných pramenů pustil do psaní dodnes vzpomí­nané knihy Exorcista, jež se objevila na knižních pultech v roce 1971. Ještě populárnější, nezapomenutelný film se stejným názvem byl do kin uveden o dva roky později, přičemž hlavní postavou se zde stala 12letá dívka. Scénář k této proslulé filmové adaptaci, za který získal Oscara, napsal též Blatty.

V roce 1949 vedoucí exorcista otec William Bowdern v přesně stanovených církevních rituá­lech za pomoci několika dalších duchovních z chlapce vymítal démony opakovaně, po něko­lik týdnů. Další ze zúčastněných kněží, otec Raymond J. Bishop si do svého deníku zazna­menával průběh těchto setkání, s celou řadou informací o projevech Rolandova údajného posednutí, které se mimo jiné mělo vyznačovat i tím, co laická veřejnost nejčastěji označuje za „řádění poltergeista“, nebo různými škrábanci či dokonce písmeny tvořícími různá slova (tzv. dermografismus), vyvstávajícími na chlapcově po­kožce. V archivu Pamětní knihovny na Saint Louis University je uložena řada dokumentů vztahujících se k tomuto případu, včetně Bishopova deníku, je­hož přepis lze dohledat na in­ternetu, pročež se každý, kdo se o vlastní průběh těchto udá­lostí zajímá, může s nimi se­známit. Nás však v této chvíli zajímá jedna důležitá pasáž, popi­sující do vymítání začleněný obřad eucharistie, z níž cituji: „Když bylo přistoupeno k přijímání těla Našeho Pána, objevily se škrábance na těle (Rolanda) od boků až ke kotníkům (in heavy li­nes), zdánlivě na protest proti svatému přijímání." Představu o tom, jak takové škrábance mohly vypadat, si můžeme učinit díky v poslední době pořízeným au­tentickým záběrům jejich spontánního výskytu.

Jedna z forem škrábanců:

https://www.youtube.com/watch?v=Tsw0AD_gwxA

Aby toho nebylo málo, na internetu se též objevují zprávy o šrámech či škrábancích bez lid­ského přičinění vznikajících na skříních, stěnách či podlahách. I když ne vždy, přece jen se tu v některých případech naskýtá možnost, že je v lidských příbytcích způsobili domácí maz­líčci, především psi, nebo kočky. Naproti tomu nemohou psi ani kočky způsobovat škrábance lidem na jejich pokožce při nábožen­ských obřadech. Přesto však posledních zhruba 50 let zástupci aka­demické obce k těmto případům zaujímali ryze nega­tivní stanovisko a někteří z vědeckých fundamentalistů do­konce neváhali osoby s těmito šrámy zesměšňovat. Podle nich byli tito lidé psychopaty a po­škrábali se či pořezali sami, aby si vynutili pozornost okolí či širší veřej­nosti a užili si tak svoji chvilku pomíjivé slávy. V lepším případě objasňovali vznik škrábanců stopami po trnitých ke­řích, kterými se lidé s krvácejícími šrámy (snad jako námě­síční?) před­tím někde prodírali. Ovšem všechny takovéto spekulace okolo podivných škrá­banců se uká­zaly být liché, když došlo na kauzu Julie Kimové z Naju (okres Honam, Jižní Korea).

Julia Kim vyrůstala v rodině protestantů, spolu s rodinou však později přestoupila do řím­sko­katolické církve. Na jejím těle se již delší dobu objevo­valy různé krvácející rány, označované za stigmata. Ovšem za svoji proslulost vděčí přede­vším opakujícím se zázrakům při eucharistii, tedy při svatém přijímání, provázeném krváce­ním z jazyka. Jednomu takovému zázraku eucharistie byl dokonce v roce 1995 přítomen i u nás nesmírně populární papež Jan Pavel II, který hostii sám Julii podával. Tento zázrak z 31. října roku 1995 byl podle jihokorejských sdělovacích prostředků římskokatolickou církví ofici­álně uznán v roce 2001 poté, co vědecká komise prohlásila, že věda takovýto úkaz objasnit nedokáže. Naproti tomu v roce 2009 se Vatikán ukázal být již překvapivě pokrokový, když uspo­řádal konferenci o možnosti existence mimozemského života.

Ale nyní to podstatné. Julie Kimová s výpravou korejských římskokatolických duchovních při­cestovala na konci února 2010 do Vatikánu, kde ji arcibiskup Giovanni Bulaitis (1933 - 2010), bývalý apoštolský nuncius v Koreji, pozval na jím celebrovanou nedělní mši svatou, na které byl de facto očekáván další zázrak eucharistie v jejím podání. V neděli 28. února 2010 byl celý zázrak s oplatkou (hostií) v malé kapli nafilmován. Ze zá­běrů je zřejmé, že oplatka krátce namočená v poháru nebobtná v Juliiných ústech díky nepatrnému množ­ství mešního vína, nýbrž bobtná v jejích ústech díky krvi, vzlínající z jazyka.

Jak hostie nasákla krví a stal se zázrak:

https://www.youtube.com/watch?x-yt-ts=1421914688&v=CczuAOB82tE&x-yt-cl=84503534

Ovšem již následující den, tedy 1. března, Julii Kimovou měli napadnout zlí duchové či dé­moni. A aby tomu nebylo málo, napadli ji několikrát. V úterý 2. března nejenže ji údajně škr­tili, po­kousali a po­škrábali, ale dokonce na ní měli i částečně roztrhat oděv. Na tomto místě je třeba zmínit ještě zají­mavý fakt, že vzniku řezů či škrábanců na jejím těle, jak je i z autentického videozáznamu patrné, předcházela zvýšená činnost Juliiných ekkrinních potních žláz. Dokonce i u prvně se objevují­cích výrazných škrábanců jsou patrné velké kapky potu. Zde odkaz na video.

Jak na Julii Kimovou útočili zlí duchové:

https://www.youtube.com/watch?v=lk6Jw1-tnjQ

Nicméně arcibiskup Giovanni Bulaitis stigmatizovanou Julii Kimovou utěšoval, že to se jen nečisté síly mstí za předešlý zázrak eucharistie, na který výpravě korejských du­chov­ních vy­stavil své dobrozdání. A jako před ním i jiní kněží, připomněl po­žehnané Julii, že jejím osu­dem je snášet extrémní obtíže jako náhradu za hříchy tohoto světa. Jaká jednání pak za za­vřenými dveřmi probíhala, se asi už nikdy nedozvíme. Ze zve­řejně­ných videoreportáží mů­žeme jen usuzovat na to, že v příštích dnech Julie doslova zářila štěstím. A tak se výprava korejských duchovních, doprovázející Julii Kimovou, odvážející si potvr­zení dalšího zázraku, mohla vydat na zpáteční cestu. To už se ale blížil jeden z největších křesťanských svátků, totiž Velikonoce. A pro nás jsou obzvláště zajímavé udá­losti, ke kterým došlo v jihokorejském Naju na Velký pátek, tedy 2. dubna 2010.

V křesťanském kalendáři se Velkým pátkem rozumí pátek před Velikonocemi, jako součást svatého týdne a velikonočního tridua. Obsahem velkopátečních obřadů je zpřítomnění Kris­tova utrpení a smrti. Pro liturgii však není Velký pátek dnem smutku a pláče, nýbrž dnem zamyšlení nad krvavou obětí Ježíše, která je zdrojem spásy. Proto také Velký pátek předsta­vuje výhradní den v roce, kdy středem církevní liturgie a jejím vrcholným momentem není eucharistie, ale kříž. A tak se například v římském Koloseu koná pobožnost křížové cesty, jejímž završením je Via crucis, na Velký pátek vedená papežem. Podobně konají toho dne pobožnost křížové cesty i římskokatoličtí křesťané v nejrůznějších koutech světa, tedy i v našem hlavním městě, kupříkladu od roku 1735 na Petříně. Stejně tomu bylo 2. dubna 2010 v jihokorejském Naju, kde se pobožnosti, obklopena duchovními, zúčastnila Julie Ki­mová.

Julia Kim na pobožnosti křížové cesty v pátek 2. dubna 2010:

https://www.youtube.com/watch?v=E-I2zT2Thv4

Na Velký pátek se v římském ritu čtou Janovy pašije (z latinského passio = utrpení). Pašije v původním významu značily vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista, později předčítání evangelia knězem. Dnes však nemají formu pouhého předčítání jako při čtení evangelia v ostatních dnech roku, nýbrž bývají obvykle dramatizovány, nebo částečně ztvárňovány. A tak korejští duchovní přišli na nápad včlenit utrpení Julie Kimové do pobožnosti křížové cesty, konané na Velký pátek. Přičemž předchozí vývoj událostí nasvědčuje tomu, že jejich drama­tizace Janových pašijí s největší pravděpodobností byla předem konzultována s církevními činiteli ve Vatikánu. I když jistou obezřetnost zde ještě nacházíme: jak se mohl na záběrech z výše uvedeného videa každý přesvědčit, krvavé šrámy, které se objevovaly na těle Julie Kimové po útoku zlých duchů či démonů, zde byly ještě zkrápěny svěcenou vodou.

Ovšem zcela jinak tomu už bylo na Velký pátek příštího roku, tedy 22. dubna 2011. To Juliiny šrámy nikdo svěcenou vodou již nekropil. A jelikož se dříve již krvavé šrámy objevovaly u Ju­lie po celém těle, tedy i ve vlasech (o čemž svědčí na YouTube zveřejněná videa z návštěvy Vati­kánu, kde arcibiskup Giovanni Bulaitis utěšuje duchy napadenou Julii, které zpod vlasů vy­téká krev), dostává se jí tentokrát nejen na chvilku samotného kříže, ale i trnové koruny, ja­kou při cestě na popraviště nesl na hlavě Ježíš. Čímž se zdá být krvácení z Juliiny hlavy z pohledu účastníků náboženského shromáždění legalizováno, tedy v jejich očích se promě­nilo ve stigmata.

Zde Julia Kim při pobožnosti křížové cesty 22. dubna 2011:

https://www.youtube.com/watch?v=qCFJpxrG_AM

Tak se nakonec nejrůznější šrámy po těle Julie roku 2011 mění v obdobu těch, které se po bičování měly objevovat na těle Ježíše Krista. Ovšem jak se každý na videu natočeném Ko­rejci mohl sám přesvědčit, v závěru detailně rozebírané šrámy na pokožce Julie se ani v nejmenším ne­podobají ranám po bičování. Jak vypadají stopy po bičování ukazuje ame­rický film z roku 2004, který nese název The Passion of the Christ, u nás Umučení Krista, který režíro­val Mel Gib­son. Jeho film o posledních dvanácti hodinách života Ježíše se snaží do těch nejmen­ších detailů přiblížit Ježíšovu utrpení natolik, že není vhodný pro děti a mla­distvé, ani pro di­váky slabší povahy (v zájmu maximalizace autenticity dokonce hovoří po­stavy ve filmu latin­sky a aramejsky, ve třech pasážích zazní i hebrejština). Naproti tomu šrámy na těle Julie Ki­mové připomínají spíše sebepoškozování, tedy řezy způsobené žilet­kou či ostrým nožem, přičemž však ani ten nejzatvrzelejší skeptik již ne­může pochybovat o tom, že takovéto po­škození pokožky si ostrými nástroji při pobožnostech nezpů­sobovala sama.

A tak se vlastně v římskokatolické církvi, dle jednoho ze starých pořekadel, vlk nažral a koza zůstala celá. Jenže poslední de­se­tiletí je cha­rakteristické rychlým vzestupem množství no­vých poznatků ve všech medicín­ských oborech. V případě nových objevů s nimi má držet tempo i kožní lékařství, tedy dermatologie, zejména záslu­hou poměrně velkého pokroku bi­ologických a gene­tických me­tod na molekulární úrovni. Navíc se dermatologie stále více in­tegruje v medicíně, neboť vy­žaduje mezi­oborovou spolu­práci, týkající se např. endokrinolo­gie, interního lékařství, imu­no­logie a alergologie. Není tak pochyb o tom, že exaktní inter­pretaci, tedy vysvětlení škrá­banců či řezů objevujících se bez zjevných příčin na těle posti­žených osob nám dluží minimálně der­matologové spolu s biology. A lo­gicky bychom se v případě tohoto jevu měli dočkat nějakých poznatků i od psychiatrů a kli­nických psy­chologů, neboť v dnešním pojetí medicíny se hovoří o bio-psycho-sociálním para­digmatu medicíny, jehož podstatou je vý­slednice působení bio­logických, psy­chologic­kých a sociálních faktorů.

Podivným škrábancům v podobě červených či bělavých čar, případně sporadicky se vysky­tujících nápisů či obrazců, na těle člověka vzni­kají­cím bez zjevných příčin, se dostává názvu dermografismus (dermographism), nebo plas­tický dermografismus, což je reakce kůže vzni­kající jako odpověď na fyzikální podráždění. Dermografismus se může objevit v jakémkoliv věku, ale nejčastěji se objevuje u mladých do­spělých. Mnoho autorů poznamenává, že důle­žitým faktorem je zde nervozita (nervous fac­tor). V místech podráždění kůže se objevují dobře ohrani­čená zarudlá, někdy i bělavá lo­žiska či ur­tika jako reakce kůže. Ke vzniku nejen pouhých čar, ale i písmen a obrazců dochází nejpozději do několika minut od podráž­dění. Ovšem v případě, kdy na pokožku dermogra­fis­mem postiženého člo­věka tupým předmětem či neh­tem on sám, ani ni­kdo jiný nepsal nebo nekreslil, stojí každý lékař před opravdovou vědec­kou záhadou: co označit za vyvoláva­jící pří­činné faktory ve smyslu profylaxe expozice. Tento problém pak většina vědeckých funda­mentalistů (jejichž speciali­zace zpravidla nepatří mezi medicín­ské obory) odbývá mávnutím ruky s tím, že tu jde o do­cela obyčejnou urtikárii, neboť spoléhají na to, že laická veřejnost neví, co ta jimi zmiňovaná urtikárie vlastně je.

dermatographism.jpg dermografizmus.jpg

Dvě ukázky plastického dermografismu.

Urtikárie, jinak též kopřivka (lat. urtica = kopřiva), je onemocnění charakterizované výsevem rychle vznikajících pomfů (pupenů) či urtik, zpravidla svědivých, hojících se ad integrum (úplně, zcela). Její etiologie (příčina a původ) zůstává často nezjištěna, což vede, zejména u její chronické formy, k rozčarování jak pacienta, tak ošetřujícího lékaře. Jestliže na případ tajem­ných, dosud neob­jasněných (zdánlivě duchy a démony zapříčiněných) škrá­banců a nápisů bu­deme pohlížet jako na fyzikální kopřivku, která nemá imunologický podklad, pak jde podle lo­kalizace o kopřivku kon­taktní, omezenou jen na místo působení fy­zikálního podnětu, nikoliv o kopřivku reflexní s ge­neralizovaným výsevem. Kontaktní kopřivky se vymezují na oblasti kontaktu kůže se ze­vně působící, vyvolávající příčinou, kdy k uvolnění mediátorů zánětu do­chází po různých fyzikálních podnětech. A jsme opět u identifikace zevně působící, stopy na kůži zanechávající příčiny. A to zde ani nerozebíráme případy škrábanců při­pomínajících řezy žiletkou či ostrým nožem, které ne­bude žádný rozumný člověk po­važovat za kopřivku.

Je pravda, že ještě neznáme úplně všechna tajemství lidského organismu, natož pak celé okolní přírody. To ale nezna­mená, že nemůžeme v případě výše pojednávaných šrámů na lidském těle poznat jejich pří­činu a skutečnou podstatu. Ovšem ani tady se samo nic nevyřeší, žádné hotové rozuzlení nikomu do klína nespadne. Tudíž i zde pro nás platí: „Tlučte a bude Vám otevřeno, hle­dejte a naleznete“.

pat-on-the-back-mark.jpg

Autor: Karel Wágner | čtvrtek 5.2.2015 9:10 | karma článku: 23.00 | přečteno: 2216x

Další články blogera

Karel Wágner

Je třeba utáhnout šrouby ?

Jak se v posledních dnech díky nejrůznějším článkům a rozhovorům z našich sdělovacích prostředků dozvídáme, na českých silnicích loni zemřelo 565 lidí, o 63 více než předloni.

12.1.2019 v 9:00 | Karma článku: 26.32 | Přečteno: 722 | Diskuse

Karel Wágner

Memento mori

Premiér Andrej Babiš v pondělním rozhovoru před novináři prohlásil, že nechce, aby se Česká republika připojila nejen k paktu o migraci, ale i k paktu o uprchlících.

19.12.2018 v 9:09 | Karma článku: 29.07 | Přečteno: 663 | Diskuse

Karel Wágner

Jak nám v Kosovu pravda s láskou zvítězily

Z našich sdělovacích prostředků se dozvídáme, že Kosovo bude mít pravidelnou armádu. A tak bych rád zopakoval povídání o Kosovu, které jsem zveřejnil ve čtvrtek 7.4.2016 na svém blogu.

14.12.2018 v 18:00 | Karma článku: 43.93 | Přečteno: 2926 | Diskuse

Karel Wágner

Začneme brát 4. dimenzi vážně?

Řada vědců dnes soudí, že čtvrtá prostorová dimenze by mohla být buď velká, a proto i patrná, nebo naopak malá, svinutá, pro nás nepozorovatelná.

24.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 18.61 | Přečteno: 1355 | Diskuse

Další články z rubriky Věda

Jan Mestan

Něco málo k principu superpozice v geologii

Tento text věnuji vysvětlení tzv. principu superpozice v geologii. Následně provedu krátké zamyšlení nad tím, že geovědy mají významný problém s jeho uplatněním v praxi. Zejména pak v součinnosti s tzv. radiometrickým datováním.

21.2.2019 v 16:34 | Karma článku: 8.53 | Přečteno: 159 | Diskuse

Dana Tenzler

Je radioaktivita škodlivá? A proč vlastně… (1)

Může vás poškodit a může vás i vyléčit. Někdy vám také neuškodí - a když ano, tak ne všem stejně. Všichni se jí bojí. Velice často právem - a někdy neprávem. Tento (a následující blogy) se budou zabývat radioaktivitou.

21.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 22.71 | Přečteno: 523 | Diskuse

Petr Bajnar

Freudovské přeřeknutí

Ačkoli jsem si svůj poslední článek v rubrice Věda „O lidské (ne)inteligenci“ pro kontrolu dvakrát četl, přesto jsem v něm napsal větu: "Ve zvířatech bude vidět jen zdroj výživných bílkovin a ne LIDSKOU bytost".

18.2.2019 v 16:50 | Karma článku: 12.83 | Přečteno: 465 | Diskuse

Dana Tenzler

Chemie v jezírku - tajuplné bublinky v ledu

Jak se dostanou do ledu bubliny a proč se objevují jen někdy? Na vině je chemie a biologie, která neodpočívá ani v zimě. (délka blogu 5 min.)

18.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 18.01 | Přečteno: 327 | Diskuse

Jan Mestan

'Zapomenutý' článek H. G. Owena

V roce 1976 vyšel dlouhý text H. G. Owena, který jej publikoval v magazínu Philosophical Transactions of The Royal Society A Mathematical Physical and Engineering Sciences. Owen se v něm zabývá myšlenkou expandující Země.

17.2.2019 v 18:20 | Karma článku: 14.32 | Přečteno: 276 | Diskuse
Počet článků 245 Celková karma 33.11 Průměrná čtenost 2858
příležitostný publicista
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz