Stála za vraždou Němcova ruská mafie?

9. 03. 2015 8:09:10
Redakce iDNES nás pravidelně informuje o všelijakých demonstracích na podporu uprch­líků i o protestech proti nám přidělovaným ilegálním imigrantům. Nejen u nás, ale i v ostatních zemích EU.

Především není pochyb o tom, že tak jako v nedávné době ruskou ekonomikou prorůstal organizo­vaný zločin, prorůstal i ruskou politikou. Organizovaný zločin se v Rusku vždy vyznačoval přísnou hierarchickou strukturou, kdy na vrcholu pomyslné pyramidy zločinecké organizace (nejčastěji označované za mafii) vyšetřovatelé nenacházeli zidealizovaného filmového „kmotra“, ale ruského „vora v zakoně“, ve volném překladu „zloděje ze zákona“. Tedy zkušeného zločince, který si domi­nantní postavení a respekt ostatních zločinců vydobyl patřičnou kriminální kariérou. Vor v zakoně nikdy nepracoval, dbal na svoji (i když kriminální) čest, vychovával si žáky a klanu vládl až do své smrti, často násilné. Kořeny této kriminální subkultury sahají až do carského Ruska.

Když se po pádu Sovětského svazu objevili v Rusku první úspěšní byznysmeni, zločinci se na no­vopečené milionáře přisáli. Peníze se hromadily a kriminálníci je začali ukládat do bank, které rostly v Rusku jako houby po dešti. "Neexistuje jediná banka, ve které by při jejím založení nebyly špinavé peníze z podsvětí," říká Vladimír Ovčinskij z Interpolu. V Rusku pak bandy zlodějíčků po­stupně vystřídaly zločinecké klany, které disponovaly těmi nejlepšími právníky a dokonce i vlast­ními armádami, vybavenými jak nejmodernějšími zbraněmi, tak dokonalou technikou. A tak v le­tech 1994 až 2000 v ulicích ruských měst zuřila válka o výnosy z privatizace. V té době si již šé­fové velkých klanů, označovaní dnes za kmotry ruské mafie, začali uvědomovat, že výnosy z nezákonné či trestné činnosti bude třeba legalizovat. A tak se z ruských banditů stávali ctihodní podnikatelé, ovlivňující sdělovací prostředky i politickou scénu, neboť své obchodní zájmy je třeba náležitě chránit.

V první půli 90. let se někteří z rusky hovořících vorů v zakoně dokonce pokoušeli rozjet svůj byz­nys v Če­chách. Starší čtenáři si možná ještě pamatují, jak v roce 1995 zasahoval Útvar pro od­ha­lování or­ganizovaného zločinu (ÚOOZ) v restauraci U Holubů na pražském Smíchově, kde po­zatý­kal špičky ruskojazyčné mafie. Velitel zásahu, policista Zdeněk Macháček, skončil v roce 1999 na tři měsíce ve vazbě za údajné vydírání celníka. Když se pak případ dostal k soudu, ukázalo se, že obvinění je zcela vykonstruované, tedy že šlo o mstu. Z nedávné doby zná pak širší veřejnost vora v zakoně Andranika Soghojana, který si v podsvětí vy­sloužil přezdívku "Zap". Podle české policie si Andranik Soghojan v Praze roku 2007 objednal vraždu ar­ménského podnikatele. Při následném vražedném útoku byl v metropoli omylem zavraž­děn jiný člověk a další byl pobodán. Za objed­návku vraždy dostal Soghojan v říjnu 2014 dle defini­tivního rozsudku 22letý trest, ovšem v té době byl již v zahraničí, neboť díky českým právníkům ho jeden z pražských soudců pro­pustil z vazby. A není bez zajímavosti, že v prosinci 2013 Obvodní soud pro Prahu 6 odsoudil advokáta Julia Kra­mariče k roční podmínce za podplácení, přičemž také třicet měsíců nesměl vykonávat své povo­lání, neboť Kra­marič podle obžaloby požadoval po dvou vězních, aby za úplatek při soudním jed­nání se Soghoja­nem lhali, navíc údajně po jednom chtěl, aby obvinil z podplácení Útvar pro od­ha­lování or­ganizovaného zločinu, který případ vyšetřoval (v dubnu 2014 Městský soud v Praze ad­vo­káta Julia Kramariče obžaloby zprostil). V říjnu 2014 sice jako mezi­národně hledaného zločince Soghojana zadržela policie v Jerevanu, ale už 29. ledna 2015 byl Andranik Soghojan arménskou justicí prohlášen za nevin­ného a byl pro­puštěn na svo­bodu.

V 90. létech se ruský zločinecký slang obohatil o pojem „kryša“, v překladu „střecha“. Kryša za pe­níze chrání obchodníky před jinými zločineckými organizacemi a poskytuje jim napojení na politiky. „Bankovní sektor zastřešovala přímo ruská policie. Systém takzvané kryši, kdy je pro nelegální podnikání bezpodmínečně nutné mít na své straně státní úředníky a policisty, se změnil tak, že jednotlivé části státu kontrolují své podsvětí. Stát se vlastně s podsvětím prolnul," říká v rozhovo­rech poskytnutých našim novinářům Stanislav Beránek, analytik a projektový vedoucí české po­bočky organizace Transparency International (TIC). „Dnes už starý svět vorů v zakoně pomalu mizí, zločin více prorůstá přímo do politiky. Klasické podsvětí je vytlačováno novým organizovaným zločinem" dodává k tomu Beránek. Celý tento proces divákům objasňuje dokument Vor v zakoně režiséra Alexandra Gentělova, který u nás v roce 2011 odvysílala ČT2. Snímek podává svědectví o tom, jak gangy zlodějíčků během Gorbačovovy pěrestrojky v sovětském Rusku vstu­povaly do světa vel­kého zločinu a umožní neinformovaným divákům sledovat přerod těchto gangů v novodo­bou rus­kou mafii:

https://www.youtube.com/watch?v=iG5CagkUqK4

V říjnu 2009 byl jeden z nejmocnějších kmotrů ruské mafie Vjačeslav Ivaňkov, známý pod přezdív­kou "Japončík", pochován do hrobu své matky v Moskvě. Obřadu se tehdy účastnily stovky členů podsvětí, zatímco hřbitov obklopovali strážci pořádku. Policisté rovněž kontrolovali vchod na hřbi­tov, který před tím prohledali pyrotechnici. Pohřeb se odehrál bez incidentů, jen v kufru jednoho z aut zaparkovaných poblíž hřbitova našli policisté dvě automatické pušky Kalašnikov se šesti zásob­níky. Na podezřelý vůz měl údajně upozornit náhodný kolemjdoucí, který zde venčil psa. Smuteční obřad podle agentury RIA Novosti osobně řídil gruzínský rodák Aslan Usojan, přezdí­vaný "Děd Chasan", považovaný za nástupce zesnulého legendárního Japončíka. Chasanovi se také přisu­zovaly největší šance v boji o nadvládu nad ruským podsvětím s dalším gruzínským ro­dákem Ta­rielem Onianim, kterému část médií připisovala Japončíkovu smrt. Ruská policie v sou­vislosti s Ja­pončíkovou smrtí veřejnost ujišťovala, že nepřipustí válku gangů v ulicích města. Za­tímco policejní pátrání po odstřelovači bylo bezvýsledné, podle ruského tisku mafie najatého střelce (údajně vete­rána afghánského tažení) vypátrala, donutila ho k prozrazení zadavatele a oba zlikvidovala.

Vjačeslav Ivaňkov alias Japončík byl už v dobách sovětského Ruska považován za jednu z největ­ších krimi­nálních autorit. Skupiny, které vedl, vymáhaly výpalné od bohatých sběratelů a překup­níků umění, obchodníků na černém trhu, sázkařů, pasáků a veksláků. V 80. létech byl odsouzen k deseti rokům odnětí svobody za krádeže, násilí, těžké ublí­žení na zdraví a další zločiny. Byl však z vězení předčasně propuštěn, a to na doporučení známých sovětských umělců a obránců lid­ských práv. Na počátku 90. let před ruskou policií a justicí uprchl do USA, kde byl v roce 1995 za­tčen agenty FBI, aby pak v roce 1997 byl v USA za pokus o vymáhání výpalného a za nezákonný pobyt odsouzen k devíti letům a sedmi měsícům odnětí svobody. Celý trest si zde však neodpykal, neboť byl roku 2004 vydán do Ruska, kde čelil obvi­nění z vraždy dvou tureckých občanů. Zde jej roku 2006 soud zprostil viny a Ivaňkov byl propuštěn na svobodu. Nakonec pak v Moskvě roku 2009 podlehl zraněním, která mu způsobil 28. července neznámý odstřelovač. Ten Ivaňkova za­sáhl do břicha kulkou vypálenou z armádní odstřelovačské pušky Dragunov SVD ráže 7,62 mm, když vycházel z thajské restaurace, kde se pravděpodobně zúčastnil jednání zločineckých klanů. Tato vražda se v ruských i zahraničních sdělovacích prostředcích dávala do souvislosti s válkou gangů o kontrolu nad staveništi v Soči, kde se měly uskutečnit zimní olympijské hry.

V září 2010 se pak stává nástupce Japončíka, hlavní postava ruského podsvětí Aslan Usojan, známý pod přezdívkou Děd Chasan, jeden z nejmocnějších představitelů ruské mafie, také terčem odstřelovače. Útok vedený nedaleko Kremlu kmotr přežil. Neznámý útočník začal střílet ve chvíli, kdy Usojan vycházel z budovy na Tverské třídě v centru Moskvy, přičemž vraždu zachytily prů­myslové kamery. Podle prvních informací měl kmotr ruské mafie podlehnout zásahu do břicha ještě v sanitce během převozu do nemocnice. Posléze však prokuratura a policie upřesnily, že střelbu přežil jak kmotr Chasan, tak jeho zraněný tělesný strážce. Média se domýšlela, že zprávy o smrti kmotra měly zřejmě za cíl předejít případnému opakování útoku během jeho převozu do přísně střežené Botkinovy kliniky.

Ovšem v lednu 2013 již pětasedmdesátiletý Děd Chasan dalšímu smrtelnému zranění podlehl. Právě vycházel z restaurace v Povarské ulici, když se ozvala první rána. Útočník, který střílel z protějšího domu odstřelovací puškou s tlumičem, jej zasáhl celkem šestkrát, přičemž mířil na hlavu a na břicho. Smrtelnou ránu podle vyšetřovatelů představovala jedna ze střel, které ho zasáhly do hlavy. Usojana obvykle při cestách po ruské metropoli doprovázelo až deset ozbrojených ochránců, především bývalých příslušníků tajných služeb. Z restaurace s ním však vyšel pouze je­den, což bylo podle ruských médií velmi neobvyklé. Usojan, který byl kurdské národnosti a narodil se v sovětské Gruzii, ovládal zločineckou říši sahající od Petrohradu přes Moskvu až po severní Kavkaz. Podle bývalého ruského ministra vnitra Anatolije Kulikova tak mohla Usojanova smrt zna­menat novou fázi bojů mezi různými zločineckými klany, na které si Rusové pamatují z 90. let. „V té době byla řada mafiánů zatčena a odsouzena, nyní však postupně vycházejí z vězení“ prohlásil Kulikov v rozhovoru pro agenturu ITAR-TASS. Ve skutečnosti však nejzuřivější spory mezi jednot­livými zločineckými klany propukaly v době, kdy se ještě nedokázaly domluvit na kontrole toku pe­něz, který měl proudit do výstavby olympijského centra.

Zimní olympijské hry v Soči se konaly od 6. února do 23. února 214, o čemž bylo rozhodnuto v Guatemale 4. července 2007. Hry byly organizovány ve dvou centrech, v pobřežním městě Soči a v horském středisku Krasnaja Poljana. Olympiáda v ruském Soči byla nejen megalomanská, ale i v dějinách her nej­dražší, neboť náklady na vybudování olympijského centra se odhadují na 50 mi­liard dolarů. A že při výstavbě tak gigantického komplexu docházelo ke korupci a rozkrádání, o tom snad nikdo nepochy­buje. Ke kritice projektu přispěl i Boris Němcov, když v květnu 2013 s kolegou Leonidem Martynjukem zveřejnil zprávu o výstavbě olympijského centra v jeho rodném městě. Podklady ke zprávě sbírali Němcov s Martynjukem více jak půl roku. Svoji studii nazvali Zimní olympiáda v subtropech. Černomořské letovisko Soči má totiž subtropické klima a na absurdnost nápadu uspořádat tu zimní hry upozorňovali ekologové i Putinovi oponenti od samého začátku, tedy ještě před tím, než s kritikou her vystoupil Boris Němcov. Průběh příprav na olympiádu kritizo­vala i mezinárodní organizace Human Rights Watch, která zjis­tila, že sportoviště staví novodobí nevolníci: dělníci, kterým zaměstnavatelé sebrali doklady, praco­vali dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu, přičemž plat dostávali s obrovským zpožděním, ba někdy vůbec. Podle Němcova a Martynjuka i přes "fakta o neskutečném předražení olympijských objektů" ani jedno vyšetřování ko­rupce či porušování stavebních předpisů neskončilo soudním říze­ním. Autoři studie pak upozorňují na fakt, že všichni činovníci, kteří byli za přípravu olympiády od­povědní, patří k okruhu prezidenta Vladimíra Putina. A právě zde vidí autoři studie jednu z příčin, proč byly veškeré stavební práce nejen předražené, ale vyznačovaly se i nízkou kvali­tou.

Boris Němcov, původním povoláním fyzik, se do veřejného života prvně zapojil na jaře roku 1986 po havárii jaderné elektrárny Černobyl. Byl členem ekologického hnutí Za jadernou bezpečnost v Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) a toto angažmá mu vyneslo v roce 1990 křeslo v parlamentu. V srpnu 1991 podpořil prezidenta Borise Jelcina, čelícího pokusu o komunistický převrat. Po potla­čení puče byl Němcov jmenován zmocněncem prezidenta v oblasti Nižnij Novgorod. Funkci prv­ního vicepremié­ra ruské vlády zastával v letech 1997–1998, od března do listopadu 1997 navíc za­stával i post ministra paliv a energetiky, kdy z titulu své funkce jednal s několika ruskými oligarchy. Energetický komplex (především těžba a prodej zemního plynu) se v té době stal strategickým in­strumentáriem pro zahraniční vztahy a na druhé straně i důležitým zdrojem příjmů ruského roz­počtu. Prezident Boris Jelcin o Němcovovi uvažoval jako o svém nástupci, ale nakonec si místo něho zvo­lil Vladimíra Putina, který pak funkci ruského prezidenta zastával po dvě funkční období, konkrétně mezi roky 2000–2008. Po zvolení Putina prezidentem se Němcov stal jedním z nejhla­sitějších kritiků jeho vlády, pomáhal organizovat pouliční protesty a psal o korupci státních úřed­níků. S potíráním korupce a mafiánskými praktikami oligarchů a státních úředníků měl Boris Něm­cov své zkušenosti. Ještě jako gubernátor oblasti Nižnij Novgorod byl nucen se vypořádat s kla­nem svého bývalého přítele Andreje Klimentěva. V září 2013 byl také Boris Němcov zvolen do zá­konodárného shromáždění (dumy) regionu Jaroslavl, kde se opět zapojil do boje s korupcí a prak­tikami místních kmotrů. Což ostatně přiznává i Vladimír Votápek, analytik mezinárodních vztahů, který ve svém komentáři na iDNES zde dne 6. března 2015, věnovanému motivům vraždy Něm­cova, říká: „Pro pořádek dodejme, že dalšími možnými pachateli jsou regionální baroni z Jaro­slavle, kterým se Němcov také snažil šlapat na paty.“

U nás málo známý podnikatel Andrej Klimentěv se seznámil s Borisem Němcovem už v roce 1980. Podle tra­dované verze pamětníků se oba, Němcov i Klimentěv, věnovali hazardním hrám a sáz­kám, a proto také společně navštěvovali hernu v Soči (vzhledem k tomu, že Němcov nebyl jen fy­zik, ale i ma­tematik, se nezdá být jeho zájem o hazardní hry motivován pouze ziskem). Svoji krimi­nální dráhu Klimentěv zahájil roku 1982, kdy byl zatčen spolu se svými bratry Sergejem a Ale­xan­drem za "šíření porno­grafie", kdy proti němu zahájila řízení regionální KGB. V srpnu 1982 byl od­souzen k odnětí svo­body na 5 let na základě obvinění z přípravy podvodu a k tomu ještě na 3 roky za šíření pornogra­fie. Zde je však třeba podotknout, že byl později plně rehabilitován Nejvyšším soudem a obdržel ná­hradu 77.000 rublů, což je přibližně 10 tisíc rublů za každý rok strávený ve vězení. Po propuštění z vězení v roce 1989 začal Andrej Klimentěv ve velkém podnikat a o rok později se stal již mnoho­násobným milionářem. Stává se majitelem proslulého kasina Roccky a supermarketu Evropa v Nižním Novgorodu, ale i rusko-norské společnosti Aroco. Na podzim roku 1993 Klimentěv již jako novgorod­ský oligarcha financoval (což je veřejně známo) předvolební kampaň Borise Němcova do Rady federace.

Roku 1994 pak Klimentěv figuruje v mnohokrát již nezávislými novináři probíra­ném případu „nava­šinských miliónů“, ve kterém se jednalo o privatizaci Okské loděnice ve městě Nava­šino, ležícím na řece Oka, tedy o výrobce říčních a námořních plavidel (např. ropné tankery a kontejnerové lodě). V zájmu rozvoje regionu 20. ledna 1994 Ministerstvo financí Ruska uzavřelo s Okskou lodě­nicí smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 30 miliónů dolarů na dobu dvou let. Nicméně podle do­hody, kterou uzavřel guvernér Boris Němcov s ředitelem Okské loděnice, mohl podnik ze svého měno­vého úvěru čerpat pouze 18 miliónů dolarů, zbytek peněz mohla loděnice použít až po její privati­zaci a kompletní distribuci akcií. Vzápětí Andrej Klimentěv s podporou Němcova koupil kont­rolní podíl v Navašinské loděnici s tím, že prostřednictvím rusko-norské společnosti Aroco zajistí odbyt lodí v zahraničí, respektive zajistí pro loděnici potřebné kontrakty.

V celé kauze figu­roval i Novgorodský bankovní dům (NBD), kde se v roce 1992 za podpory Něm­cova předsedou představenstva stává 24letý Boris Brevnov, v dalších letech spojovaný s jinými fi­nančními skan­dály. Jeho politická kariéra nebyla strmá, ale přímo zázračná. V květnu 1997 byl totiž Borisem Němcovem, tehdejším prvním místopředsedou vlády Ruské federace (zároveň v té době i ministrem paliv a energetiky) jmenován předsedou představenstva Jednotného energe­tic­kého systému Ruska, tedy Unified Electricity Systems of Russia, za který v roce 1998 na zase­dání Světového ekonomického fóra v Davosu podepsal desetiletou dohodu o strategické spolu­práci s americkou energetickou společností ENRON, která stála za snad vůbec největším finanč­ním skandálem v americké historii (v roce 2002 společnost vyhlásila bankrot a její představitelé byli v soudních procesech vesměs pravomocně odsouzeni k trestu odnětí svobody). Ale vraťme se k loděnici. Že nešlo o zcela čistou privatizaci Na­vašinské loděnice a že zde ke zpronevěře milionů skutečně došlo, o tom dnes nejširší veřejnost v Rusku nepochybuje. Ovšem k čemu přesně zde došlo a jakou roli v této kauze sehrál tehdejší gu­vernér Boris Němcov, o tom se můžeme jenom dohadovat. Jisté je jen to, že se v roce 1994 Kli­mentěv s Němcovem pohádali, načež se Andrej Klimentěv rozhodl založit si vlastní politickou stranu a sám vstoupit do vyšší politiky. Zde odkaz na jeden z článků, které se tématu regionální oligarchie věno­valy v dobách, kdy o vraždě ruského po­litika a podnikatele Borise Němcova ještě nikdo neměl ani tušení:

http://www.promved.ru/articles/article.phtml?id=1647&nomer=58

V dubnu 1997 ještě krajský soud Andreje Klimentěva za zpronevěru odsoudil k odnětí svobody na 6 měsíců, avšak propuštěn na svobodu byl již v soudní síni, neboť svůj trest si odseděl ve vyšetřo­vací vazbě. V lednu 1998 pak začal Klimentěv sbírat podpisy pro registraci své kandidatury na post guvernéra oblasti Nižnij Novgorod, kterým byl také 29. března 1998 zvolen, když získal 33,4 % hlasů. Na druhý den však předseda ústřední volební komise A. Ivančenko označil volby za zmani­pulované kvůli několikanásobnému porušení pravidel v průběhu předvolební kampaně. K objas­nění okolností voleb v Nižním Novgorodu byl z Moskvy vyslán zástupce vedoucího prezidentské administrativy, načež Zemská volební komise 31. března 1998 výsledky voleb zrušila. Ovšem už 2. dubna 1998 byl Klimentěv zatčen přímo v soudní síni, kde se začala projednávat jeho zprone­věra několika miliónů dolarů z valutového úvěru Ministerstva financí, za což byl pak 25. května 1998 odsouzen k šestiletému pobytu v nápravném zařízení. V době, kdy bylo v této kauze zahá­jeno šetření, se na stranu státního žalobce postavil i guvernér Boris Němcov, který nakonec 17. března 1997 (toho dne také přijal Jelcinovu nabídku, aby se stal prvním vicepremiérem federální vlády) u soudu vy­povídal jako svědek obžaloby. Odsouzený Andrej Klimentěv byl nakonec v říjnu 2000 z vězení podmínečně propuštěn. Novinářům následně oznámil, že se hodlá vrátit do politiky a znovu kandi­dovat na post guvernéra. Avšak jeho politické touhy byly již pouhou fata morgánou.

V roce 2008 pozornost zahraničních novinářů upoutala kniha nesoucí název Mezi úřední mocí a vězením (Měždu vlasťju i ťjurmoj). Jak uváděly ruské sdělovací prostředky, tuto knihu vydal „pod­nikatel a politik Andrej Klimentěv. Napsal ji v trestanecké kolonii, kde se ocitl pro trestný čin, který podle jeho verze on sám nespáchal.“ Autor zde píše o svém dětství a dospívání, o jeho prvním po­bytu ve vězení za éry sovětského Ruska, ale i o tom, jak se v 90. létech dostal k moci. Dále vy­práví o tom, kdo a jak v té době ovládal region Nižnij Novgorod, o skandálu s nava­šinskými milióny a o jeho přátelství s Borisem Němcovem, bývalým guvernérem regionu Nižnij No­vgorod a pozděj­ším místopředsedou vlády Ruska. Úryvky z této knihy jsou dosud roztroušeny po internetu, v jednom z nich Klimentěv říká: „Kdyby nebylo mne, nebylo by ani guvernéra Němcova. Bránil jsem ho a financoval. Ale finanční pomoc si prosím nepleťte s úplatkem, není to totéž. Na samém počátku jeho kariéry jsem Borise učil: pokud nechceš být považován za úplatného člověka, neber peníze od všech, ale jen od jednoho. On je učenlivý, striktně se řídil mojí radou. A vybudoval si po­věst čestného, bezúhonného guvernéra.“

Nutno ještě podotknout, že se po vraždě opozičního politika Borise Němcova na internetu objevilo několik ruských článků o motivech vraždy s vyjádřením Andreje Klimentěva, které na­šim sdělova­cím prostředkům jaksi unikly. Klimentěv zde říká: „S největší pravděpodobností byly důvodem vraždy peníze. V poslední době Němcov vydával velké sumy a pravděpodobně se dostal do dluhů. Zřejmě šlo o dolary a poté, co kurs dolaru vyskočil, se částka, která musí být v určitý termín vrá­cena, navýšila. Samozřejmě to nemohu vědět určitě, ale je jasné, že byl zabit především kvůli pe­nězům“, dodal Klimentěv. Jinak řečeno, podle bývalého přítele Němcova nešlo o atentát coby útok na život významné osoby, provedený z politických důvodů. A i když se ve sdělo­vacích prostředcích vyrojily všelijaké spekulace o motivech vraždy Němcova, ne všechny možnosti, spojené s dluhy, byly v novinách zmiňovány. Nikdo se dosud nezajímal ani o jeho případný dluh z hazard­ních her, pro který by ho byla schopna banda kdejakého vora v zakoně zlikvidovat.

Vyšetřovatelé mají k dispozici zá­znamy průmyslových kamer, zobrazující události na mostě (tele­vizními stanicemi nejčastěji pro­mítaný záznam zachytila kamera meteo­ro­logů). I když je záznam nekvalitní, podařilo se vyšetřovatelům sestavit popis muže podezřelého ze zavraždění Borise Něm­cova i popis automobilu, do kterého po spáchání vraždy nasedl a z místa činu v něm ujel. Ve spolupráci s operátory také již vyšetřovatelé vyhodnotili telefonní hovory v inkriminované oblasti v době vraždy (jak se např. ukázalo, Durycká po vraždě volala nejdříve matce na Ukrajinu, teprve pak zavolala policii). Po­licie sice vyslechla očitého svědka vraždy Annu Duryc­kou, která má povin­nost vypovídat jako svě­dek o tom, co je jí známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení, Durycká však prohlásila, že si nic podstatného z proběhlých událostí nepamatuje. Nakonec pak 2. března z Moskvy v doprovodu svého advokáta Vadima Prochorova (jenž zamítl žádost vy­šetřova­telů o ověření výpovědi Durycké na detektoru lži) odletěla do Kyjeva. Ve čtvrtek 5. března Durycká oznámila ukrajinské policii, že jí někdo během je­jího pobytu u rodičů vyhrožoval smrtí. Klí­čovou svědkyni v případě vraždy Němcova tak začala chránit SBU (Služba bezpečnosti Ukra­jiny). Poslanec Nejvyšší rady Anton Geraščenko následně v ukrajinské televizi prohlásil, že ukra­jinská policie Annu Duryckou do Ruska k dalšímu výslechu nepustí.

Němcov na ruské politické scéně reprezentoval koalici RPS-PARNAS, které předsedal společně s Michailem Kasjanovem, bývalým premiérem Ruska (v letech 2000-2004 za prezidenta Putina). Žádná z dosavadních informací dosud nenasvědčuje tomu, že v případě Němcova jde o atentát na opozičního politika z příkazu některého člena ruské vlády, natož pak prezidenta Vladi­míra Putina. Přesto se v našich novinách a na internetu objevují články, podle nichž měli Němcova zastřelit agenti ruské tajné služby na přímý Putinův rozkaz. Při­tom tito senzacechtiví novináři ani netuší, že ochranky ruských oligarchů a kmotrů ruské mafie se skládají především z bývalých pří­slušníků taj­ných služeb a speciálních útvarů ruské policie. Ti ovšem nebývají vyzbrojeni pistolemi Makarov, dnes v Rusku ještě dostup­nými na černém trhu za přijatelnou cenu. Je to pistole spo­lehlivá, po­měrně přesná a odolná v ná­ročných podmínkách, ale přece jen už poněkud zastaralá.

Pistole Makarov PM bychom dříve našli nejen v Rudé armádě, ale i v armádách států bývalé Var­šavské smlouvy, kde se tato pistole vyskytovala především jako záložní zbraň. Ruský vý­robce sice inovoval střelivo pro pistoli Makarov, kdy po upravení nábojové komory u novější verze zbraně lze užívat zesílenou munici, tu však není možné použít v původních zbraních. A jak se údajně uká­zalo, prázdné nábojnice nalezené na místě vraždy byly vesměs staršího data výroby, přičemž vy­šetřo­vatelé dokonce hovořili o růz­ných výrobcích zde použitého střeliva. Z toho pak ex­perti usuzují, že vrah také mohl střílet ze dvou pistolí, případně se na vraždě mohli podílet dva střelci. Každo­pádně však bylo na Němcova vystřeleno nejméně šestkrát, při­čemž Němco­vova záda zasáhly jen čtyři kulky. Střelec navíc nechal naživu (zcela nezraněného) očitého svědka, Něm­covovu ukrajin­skou přítelkyni Annu Duryckou. Vzhledem k této skutečnosti a vzhledem k faktu, že i když vrah útočil na cíl zblízka, hlavu své oběti nezasáhl, ruští vyšet­řovatelé údajně došli k závěru, že z pistole Maka­rov nestřílel oprav­dový profesionál. Ovšem infor­mace z ruských sdělovacích prostředků jsou mnohdy natolik rozpo­ruplné, že bez zveřejněné podrobnější zprávy vyšetřovatelů není možné si o celé události udělat jasnou představu. A tak in­ternet zaplavují nejrůznější spekulace a konspirační či spiklenecké teorie:

http://www.nwoo.org/2015/03/04/7-zvlastnosti-smrti-borise-nemcova/

Jak o tom informovala agentura Reuters s odkazem na tiskové prohlášení Alexandra Bortnikova, ředitele Federální bezpečnostní služby (FSB), byli v souvislosti s vraždou Borise Němcova dne 7. března 2015 zadrženi Zaur Dadajev a Anzor Gubašev, kteří byli obviněni z podílu na přípravě a vykonání vraždy. Podle informací agentury RIA Novosti za­dr­žení muži pocházejí ze severního Kavkazu. Sám jejich původ však ještě nenaznačuje motiv vraždy. Každý, kdo se někdy zabýval problematikou ruského organizovaného zločinu, může našim novinářům potvrdit, že z Kavkazu po­cházelo nejvíce vykona­vatelů nájemných vražd, kdy byli na objednávku ruské mafie likvi­dováni konkurenti a nepoho­dlní či neposlušní podnikatelé, nebo novi­náři. Podle zpráv ruských médií z ne­děle 8. března měl zatčený Zaur Dadajev sloužit v posledních letech v pluku Sever, který spadá pod ministerstvo vnitra Čečenské republiky, přičemž se k účasti na vraždě Němcova měl již vyšetřovatelům při­znat. Anzor Gubašev podle ruských novinářů v Moskvě pracoval jako člen ochranky v obchodním centru a účast na vraždě popírá (bohužel se nikde neuvádí, zda jde či nejde o obchodní dům GUM, ve kterém Durycká s Němcovem před jemu osudnou procházkou povečeřeli). Jak oznámil mluvčí vyšetřovatelů Vladimír Mar­kin, ve skutečnosti bylo v souvislosti s vraždou Němcova zadr­ženo cel­kem pět osob. Zaur Dadajev a An­zor Gubašev jsou považováni za vy­konavatele vraždy. Zbylí tři podezřelí, Guba­ševův mladší bratr Šagid, Ramzan Bachajev a Tamer­lan Eskerchanov měli být do vraždy zapo­jeni. Da­dajev a bratři Gubaševovi byli zadrženi v Ingušské republice.

Ovšem i v případě dosud málo uvažo­vaných variant motivu, kdy kromě islámského fundamenta­lismu by moti­vem Němcovovy vraždy mohlo být i jeho podnikání (dosud zahalené mlčením), nebo snad do­konce dluh z hazardu, klí­čové v trestním řízení bude vytěžení informací, které povedou k odhalení toho, kdo si Němcovovu vraždu objednal. Ale ať už si vraždu Němcova objednal kdoko­liv, stojí proti němu v Rusku – z nejrůznějších důvodů – nejen celá široká veřejnost, ale i vedoucí předsta­vitelé státu. Nemůže tedy předpokládat, že se z objednávky vraždy vyvlékne, jako nám z české kauzy známý Andranik Soghojan.

Autor: Karel Wágner | pondělí 9.3.2015 8:09 | karma článku: 20.66 | přečteno: 910x

Další články blogera

Karel Wágner

Je třeba utáhnout šrouby ?

Jak se v posledních dnech díky nejrůznějším článkům a rozhovorům z našich sdělovacích prostředků dozvídáme, na českých silnicích loni zemřelo 565 lidí, o 63 více než předloni.

12.1.2019 v 9:00 | Karma článku: 26.32 | Přečteno: 722 | Diskuse

Karel Wágner

Memento mori

Premiér Andrej Babiš v pondělním rozhovoru před novináři prohlásil, že nechce, aby se Česká republika připojila nejen k paktu o migraci, ale i k paktu o uprchlících.

19.12.2018 v 9:09 | Karma článku: 29.07 | Přečteno: 663 | Diskuse

Karel Wágner

Jak nám v Kosovu pravda s láskou zvítězily

Z našich sdělovacích prostředků se dozvídáme, že Kosovo bude mít pravidelnou armádu. A tak bych rád zopakoval povídání o Kosovu, které jsem zveřejnil ve čtvrtek 7.4.2016 na svém blogu.

14.12.2018 v 18:00 | Karma článku: 43.93 | Přečteno: 2926 | Diskuse

Karel Wágner

Začneme brát 4. dimenzi vážně?

Řada vědců dnes soudí, že čtvrtá prostorová dimenze by mohla být buď velká, a proto i patrná, nebo naopak malá, svinutá, pro nás nepozorovatelná.

24.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 18.61 | Přečteno: 1355 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jana Karvaiová

Zamyšlení nad důvěrou

Dnešní zamyšlení bude o normálnosti (nenormálnosti) světa a důvěře. A kupodivu se dostanu i ke školství.

21.2.2019 v 19:20 | Karma článku: 10.43 | Přečteno: 143 | Diskuse

Jan Dvořák

Dobrou chuť, pokud víte, co jíte

Čas k dílu / čas k jídlu. Oba úkony by se neměly prolínat, vede to k neurózám. Stejně nebezpečné je také „dlabat“ u televize, to si pak člověk při obzvlášť dramatické zprávě může omylem vrazit vidličku do brýlí.

21.2.2019 v 18:59 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 200 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Me too a my

Je to přesně rok a půl, co se kampaň Me too objevila ve Spojených státech. Zatím neutichá a k nám se jí zatím naštěstí nedaří proniknout. Věřme, že to tak i zůstane

21.2.2019 v 17:36 | Karma článku: 32.48 | Přečteno: 840 | Diskuse

Jakub Kouřil

Pohřeb hudby

Žil byl král, který byl přísný a málokdy se usmál. Většinou se jen mračil a mračil. Královská tvář zrcadlila veliké starosti, které brázdily pod kůži, a zanechávaly za sebou ošklivé vrásky. Vladařovou láskou byla moc ...

21.2.2019 v 17:21 | Karma článku: 5.80 | Přečteno: 277 | Diskuse

Přemysl Čech

O tom, že z polských potravin strach nemám, ale..

Ale za negativní publicitu si mohou Poláci sami. Nejspíše je to tím, že tamní zemědělství je víc budováno na základech levnosti, než na základě kvality a to už od dob socializmu..

21.2.2019 v 17:03 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 414 | Diskuse
Počet článků 245 Celková karma 33.11 Průměrná čtenost 2858
příležitostný publicista
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz