Vrací se věda k transmutaci alchymistů ?

V souvislosti se zprávami o novodobých transmutacích při likvidaci jaderného odpadu se na internetu znovu začíná diskutovat o málo známém odkazu zakladatele exaktní vědy Isaaca Newtona. Jeho spisy z oblasti fyziky a matematiky totiž tvoří jen malý zlomek toho, co Newton za svého života napsal: drtivá většina jeho rukopisů se ve skutečnosti spolu s teologií zaobírala alchymií, kterou New­ton sám praktikoval.          

Při dekonta­mi­naci zeminy radioaktivním cesiem se kolem Černobylu, ale dnes už i kolem japonské Fu­kušimy, využívá výsevu slunečnice, která dokáže vázat a absorbovat některé radioaktivní látky ob­sažené v zemině, například cesium 137Cs. Radioaktivní cesium se velmi podobá dras­líku, a proto může být kořenovým systémem slunečnic vstřebáváno. Problém je ale s následnou likvi­dací velkého množ­ství kontaminovaných rostlin. Jednoduše je spálit nelze, protože by se cesium v kouři dostalo do ovzduší. Používají se tedy bakterie, které rostlinnou hmotu rozloží při komposto­vání, čímž klesne objem biomasy na zlomek jeho pů­vodního objemu a dá se pak lépe likvidovat. Ovšem na pořadu dne se ocitla kacířská otázka, zda nemohou některé bakterie škodlivé radioaktivní ce­sium z biomasy odstranit tím, že je promění na sta­bilní izotop. To byl také jeden z důvodů, proč nedávno Fukušimu navštívil profesor Vladimir Iva­no­vič Vysockij, ve­doucí Katedry matematiky a te­oretické radiofyziky Kyjevské univerzity.

Ten totiž v roce 2003 ve své knize Jaderná fúze a transmutace izotopů v biologických systémech publikoval nalezené důkazy biologické transmutace. Experimenty jeho týmu mají dokládat, že uvnitř buňky dochází ke slučování jádra manganu a deuteria. A jak Vysockij říká „kostra rostoucí biolo­gické struktury tvoří takový stav, ve kterém může docházet k jaderné reakci“. Díky tomu může být údajně dosaženo i urychleného odstranění radioaktivního cesia, které kontaminuje černobylské zóny, přičemž k podobným závěrům mělo dospět i několik ruských vědců. Stručně řečeno, ve svých pu­blikacích Vysockij uvádí: „Prokázali jsme, že cesium 137Cs může být poměrně rychle de­aktivo­váno v biologických médiích. U vybrané kultury dochází k jaderné transmutaci cesia 137Cs v baryum 138Ba. Tento izotop je stabilní, a proto nemá žádné produkty rozpadu. Od roku 1992 jsme připravili stovky experimentů na kulturách a identifikovali směs, ve které je vliv na proměnu nejsilnější.“ A nutno zde podotknout, že Vysockij ve Fukušimě v podstatě navazoval na jednu starší japonskou práci, neboť japonský badatel H. Komaki v roce 1990 zveřejnil svoji studii nazva­nou Přístup k bi­ologické atomové transmutaci pomocí mikroorganismů (An approach to the biolo­gical atomic transmutation using microorganisms).

Jinak řečeno, výzkum některých badatelů měl odhalit organismy, jakými jsou různé formy bakterií, jež mají schopnost iniciovat jaderné reakce s prostředím, včetně radioaktiv­ního cesia. Aplikace to­hoto objevu by měla pak v průmyslovém využití zbavit naši pla­netu narůs­tajícího radioaktivního odpadu ve formě radio­nuklidů (radioizotopů), což jsou atomy prvků s nestabilním já­drem. Jenže: to by nesměl o transmutaci v biologických systémech hovořit v minulém století fran­couzský badatel Corentin Louis Kervran (1901–1983), který si vyslou­žil pře­zdívku „Horlivý obdivo­vatel alchymie“ (jeho první práce byla publikována v La Revue Générale des Sciences v červenci 1960). Kervran totiž aka­demickou obec šokoval hypotézou, podle které se ve všech ži­vých organismech vyskytuje pře­měna prvků, jím nazývaná "biologická transmutace". Podobně na akademické půdě způsobil rozruch v roce 1959 už badatel Pierre Bar­ranger, když časopis Science et Vie otiskl jeho článek o transmutaci lehkých prvků v organismech.

Tématu biologické transmutace se věnuje Jean-Paul Biberian z Aix-Mar­seille University ve svém článku, publikovaném vJournal of Condensed Matter Nuclear Science:

http://pages.csam.montclair.edu/~kowalski/cf/406bio_alchemy.pdf

Kervran především zopa­ko­val po­kusy z roku 1799, které prováděl francouzský chemik Louis Ni­colas Vauquelin, objevitel chromu a berylia. Dále pak Kervran experimentoval s drůbeží a zkou­mal skořápky vajec, aby došel nakonec k závěru, že or­ga­nismy draslík, jehož největší množství v potravě drů­beže obsahují obiloviny, mo­hou přeměňovat na vápník v nízkoenergetické jaderné reakci. Ne­šlo o příjem vápníku potravou či vodou, ani přes kůži, jako je tomu u nejrůznějších toxinů při kon­taktních otravách, ale o prvek vznikající uvnitř organismu v procesu transmutace (ovšem zůstává otázkou, nakolik zde uvažoval pohotovou rezervu vápníku v medulárních kostech). V roce 1993 zís­kal Kervran za jeho "ne­pravděpodob­nou biolo­gic­kou transmutaci“ tehdy ještě ryze paro­dickou Ig No­belovu cenu. Ker­vran byl přesvěd­čen o tom, že enzymy v roli kataly­zátorů mohou usnadnit bio­lo­gické transmutace pro­bíhající v živých or­ganis­mech za pomoci slabé jaderné síly. Zde vycházel zřejmě z poznatku, že en­zymy jako každý ka­talyzátor snižují aktivační ener­gii che­mické re­akce, při­čemž ve srovnání s anorganickými katalyzá­tory jsou mnohem účinnější, a to i ve velmi malých množ­stvích. Podle Ker­vrana (a dal­ších několika bada­telů z 19. a 20. století) v biolo­gických systé­mech k transmutaci prvků dochází pravi­delně. Nejenom v rostlinné, ale i v živo­čišné říši, a to jak u mi­k­robů, tak i v mnohobuněčných orga­nis­mech. Nutno zde ještě podotknout, že v roce 1978 So­lomon Goldfein (Army Material Tech. Lab, Ft. Belvoir) rov­něž studo­val biologic­kou přeměnu dras­líku na vápník, přičemž došel k podobným závě­rům jako Ker­vran. A jsme opět u níz­koenerge­tické jaderné reakce, o které hovoří výše zmiňovaný V. I. Vy­sockij z Katedry matematiky a teoretické ra­diofyziky Kyjevské univerzity. Ale naštěstí o ní hovoří i řada techniků a fyziků, která nemá s biologickou transmutací nic společného.

Zahraniční tisk na konci března 2014 informoval o tom, že v přednáškové místnosti massachusett­ského Institute of Technology japonský fyzik Yasuhiro Iwamura, který je jedním z vedoucích pra­covníků Advanced Technology Research Center (ATRC) z Mitsubishi Heavy Industries, více než stovce odborníků ze států, v nichž jsou provozovány ato­mové elektrárny, představil výsledky vý­zkumu svého týmu (pokud se snad tohoto důležitého se­tkání zúčastnil i některý z českých odbor­níků, zůstává pro nás záhadou, proč žádná z vědeckých rubrik našich novin, ba ani žádný z našich „popularizátorů vědy“, nás o tomto zásadním setkání vědců neinfor­movali). Yasuhiro Iwamura tehdy prohlásil: "Můžeme potvrdit, že do­šlo k ja­derné transmutaci 1 mikrogramu reakč­ního pro­duktu." Generální ředitel ATRC pak jeho vý­rok roz­vedl s tím, že výzkum v posledních ně­kolika le­tech výrazně zrychlil. Zvýšením koncentrace deute­ria v různých metodách byl výtěžek transmuto­vaných prvků zvýšen o tři řády, tedy z nano­gramů na mikrogramy. Proto také hodlá Mitsubishi Heavy Industries, primární výrobce jaderné technologie, při likvidaci odpadu využívat nízkoenerge­tickou transmutaci radio­aktivního stroncia a cesia na neškodné stabilní prvky.

Následně v dubnu 2014 Nikkei (japonský ekvivalent Wall Street Journal) oznámil, že firma Mitsub­ishi Heavy Industries začala využívat nízkoenergetické nukleární reakce (LENR) na čištění jader­ného odpadu. Tuto patentovanou metodu v Mitsubishi vyvinuli Yasuhiro Iwamura a Takehiko Itoh. Pro „zaří­zení nuklidové transmu­tace“ byl evropský patent udělen 12. dubna 2013 (Bulletin 2013/49). Pa­tent uvádí, že pro­bíhající nukleární reakce není ště­pením nebo fúzí, ale dvoustupňo­vým mecha­nismem, začínajícím slabou interakcí, následovanou neutronovým proce­sem. Tak ja­ponský vyná­lez kromě Japonska a Spoje­ných států začal být chrá­něn také v Německu, Francii, Velké Británii a Itá­lii.

Moderní věda se neobejde bez me­zinárodních týmům erudovaných odbor­níků a často až astro­nomicky drahých přístrojů. Přesto se stále obje­vují badatelé, kteří se vědě věnují mimo oficiální in­stituce a s poměrně jednoduchým vybavením praktikují „garážovou vědu“. Roz­hodně není radno je podce­ňovat, neboť na kontě mají řadu úspěchů od astronomie až po mo­leku­lární biologii. Odtud se také rekru­tuje řada vědců, kteří se věnují nízkoenergetické nukle­ární reakci, v angličtině Low Energy Nuclear Re­action (LENR), dříve označované za stude­nou fúzi. Podle jejich současných představ LENR zahrnuje komplexní, pro­pojenou rodinu ja­der­ných jevů, které se zá­sadně liší od štěpení já­dra (atomové elektrárny) a termo­nukleární fúze probíhající ve hvězdách (tokamaky). A i když je dnes nej­větší pozornost věnována konstrukcím malých reak­torů, určených pro výrobu tepla a elek­třiny, ne­pře­stávají při­cházet z nejrůznějších (nejen) garážových labo­ratoří zprávy o dalších transmutacích chemických prvků při nízkoenerge­tické nukleární reakci. Což by údajně mohlo pou­kazovat na případnou budoucí „průmyslo­vou výrobu“ vzácných prvků, tedy i kovů. Například zlata (po jehož výrobě toužili středověcí alchy­misté), o které je dnes velký zájem i mezi výrobci elektro­niky a v různých oborech nanotech­nologií.

V po­sledních desetiletích se značná část zlata ztrácí (spolu s dalšími vzácnými kovy) v elektronic­kých výrobcích, které končí na skládkách. A tak je vytěženého zlata, při stoupající poptávce po tomto kovu, stále málo (například společnost Aple na výrobu zlatých hodinek v několika příš­tích letech vykoupí celou třetinu roční světové produkce zlata). Navíc jsou vlast­nosti zlatých nanočástic (AuN) v současné době předmětem intenzivního základního výzkumu a jejich apli­kační potenciál je velký: od metamateriálů a hledaného „pláště neviditelnosti“ přes ultracitlivé a zároveň miniaturní senzory až po nosiče léčiv. Syntéza homogenních populací AuN s definovanými tvary a rozměry dnes umožňuje „ladit“ vlastnosti nejenom individuálních AuN, ale také materiálů z nich utvořených. V bi­omedicíně se AuN již rutinně používají v mikroskopických zobrazovacích meto­dách a jsou z nich vyvíjeny cílené nosiče léčiv, jež po ozáření uvolní transpor­tovanou látku ve zvoleném místě, nebo se silnými pulsy světla prudce zahřejí natolik (hyperter­mická terapie), že na přesně určeném místě usmrtí zhoubné buňky. Optické vlastnosti materiálů obsahujících zlaté nanočástice závisejí na tvaru těchto částic, případně na jejich vzájemné konfigu­raci, přičemž vhodným periodickým uspořádáním AuN lze vytvořit materiál se záporným indexem lomu. Těleso pokryté vrstvou takové­hoto metamateriálu by se pak z hlediska optiky stalo nevidi­telné. Jinak ře­čeno, pro jejich vlastnosti se zlaté nanočástice drží (a zřejmě ještě dlouhou dobu bu­dou držet) v popředí vědeckého zájmu, včetně zájmu armádních technologů.

Úvahy o „průmyslové výrobě“ zlata transmutací při nízkém tlaku a teplotě ovšem nejsou než pou­hou spekulací. Jiná situace ale nastává v případě vývoje zařízení, poskytujícího alternativní zdroj energie. Ne každý stát je na tom jako Norsko, které vyrábí téměř všechnu elektřinu ve vodních elektrárnách. I v jiných zemích byly přehrady s elektrárnou v minulosti vybudovány všude tam, kde to šlo, ale další už není kde stavět. A tak by měly vše vyřešit nové zdroje takzvané čisté energie od větrných a slunečních elektráren až po elektrárny přílivové. Jak se ale uká­zalo, zdroje odvozené od větru a slunce budou vždy nestabilní a v jiných nově koncipovaných zaří­zeních lze „čistou“ energii vyrábět jen na určitých lokalitách či za určitých podmínek. Dosud tak chybí zdroj, kterého bychom mohli využívat k výrobě elek­třiny bez škodlivých emisí všude a ne­přetržitě. Pokud by navíc tento zdroj nahrazoval i stávající po­honné hmoty v automobilové a letecké dopravě, můžeme jej považovat za skutečnou náhradu fosilních paliv. A tak by žádný rozumný člověk neměl za­vrhovat myšlenku LENR reaktorů určených k výrobě elektrické energie jen proto, že u této koncepce ne­máme v tuto chvíli dokonalou, do všech detailů vše objasňující interpretaci pozorovaných jevů. Více o vý­voji LENR reaktorů v minulém článku:

http://karelwagner.blog.idnes.cz/c/456647/konecne-bez-fosilnich-paliv.html

Je pravda, že dosud neumíme přenášet elektřinu beze ztrát na velké vzdálenosti, ani ji neumíme efektivně ve velkém skladovat. Tyto problémy ale nemusí řešit rozvoj energetiky, který se vydá cestou malých LENR reaktorů, určených maloodběratelům. Z hlediska spotřeby elektrické energie by se jednalo především o kategorii, v níž jsou registrovaní spotřebitelé připojeni na síť nízkého napětí do 1 kV, tedy o podnikatele a domácnosti. Nejen každý rodinný dům může mít svůj vlastní zdroj pro vytápění a výrobu elektrické energie, ale malý zdroj by si teoreticky (v případě výhodné ceny) pro vlastní produkci elektřiny mohli nakonec pořídit i ma­jitelé jednotlivých bytů v panelovém domě na každém městském sídlišti. Něco takového u větrných elektráren (a v praxi vlastně ani u fotovoltaických panelů) není možné. Nárůst využívaných LENR reaktorů stávajícími maloodběrateli elektřiny by se pak jistě projevil zlepšením kvality ovzduší, přičemž vyu­žití dalších variant těchto reaktorů v automobilové dopravě by vedlo k radikálnímu snížení emisí z dopravy. Oproti této uva­žované koncepci několik málo informovaných kritiků LENR hledá škodlivé emise přímo v samotných LENR re­aktorech, když je připodobňují k reaktorům v atomových elektrárnách. Jenže v LENR re­aktorech nepůjde o žádné štěpení atomových jader, ale o úplně jiné procesy, probíhající za nízkých tlaků a teplot.

Ale jak už to tak bývá, pro mimořádná tvrzení je třeba mimořádných důkazů. Je tedy na vyná­lez­cích a konstruktérech, aby skeptikům předložili hmatatelný důkaz v podobě funkčních LENR reak­torů. Ne­boť neje­nom ortodoxní skeptik, ale i vědecký fundamentalista neuvěří ničemu, na co si nemůže sáhnout, co nemůže na kousíčky roz­řezat.

Nuclide transmutation device and nuclide transmutation method:

http://www.google.com/patents/EP1202290B1?cl=en

???????? ?. ?., ????????? ?. ?.,??????? ?????? ? ???????????? ???????? ? ????????????? ????????. ?.: ???, 2003, 302 ?., ISBN 5-03-003647-4 OCLC 67158435