Otevřete svá srdce a peněženky !

20. 07. 2015 9:09:09
Nikdo snad nepochybuje o tom, že je každý extrém škodlivý. Je tomu tak i v případě postojů k často dnes diskutované problematice imigrantů.

V souvislosti s imigranty byla u nás již publikována celá řada článků, beroucích si na mušku popu­lismus některých politiků, šikovně využívajících vzdouvající se vlnu odporu vůči nelegálním imi­grantům, hrnoucím se do Evropy. Méně se již objevují články o aktivitách „sluníčkářů“, v případě imigrantů preferujících údajně nás obohacující multikulturismus, který se ve skutečnosti v žádném z evropských států neosvědčil. Jak se ukázalo, každý velký příliv imigrantů, lpících nejen na svých tradicích, ale i na své specifické kultuře, pro kterou nedochází k jejich asimilaci či inte­graci, proka­zatelně vede ke vzniku ghet, obvykle spjatých s vysokou mírou kriminality. A pokud imigrant ne­mluví jazykem hostitelské země, není si ani schopen najít zaměstnání. Ostatně, jak se můžeme dočíst i na Wikipedii, v roce 2011 se od multikulturalismu distancovali tři největší evropští lídři: ně­mecká kancléřka Merkelová, britský premiér Cameron i francouzský prezident Sarkozy. Ti shodně konstatovali, že multikulturalismus v Evropě selhal. Popravdě řečeno, někteří z levicových aktivistů si to začali uvědomovat a v případě diskutovaných imigrantů „multi-kulti“ koncepci již opustili a za­čali se věnovat „potírání xenofobie“.

A tak levicovými intelektuály tak trochu zfanatizovaní členové některých politických stran či hnutí, spolu se zástupci a příznivci řady neziskových organizací, se hrnou na veřejná prostranství, aby tu brojili proti údajné „xenofobii českého národa“, aniž by si vůbec uvědomovali, co se pod pojmem xenofobie (xeno = cizí, fobie = chorobný strach, úzkost, odpor) ve skutečnosti rozumí. Pod tímto pojmem se totiž nerozumí „strach z cizinců“, nýbrž „strach z cizího“. Tedy strach z toho, co mi není vlastní, co mi není důvěrně známé a tak podobně. A už vůbec zde nejde o nějaký politický postoj nebo světový názor, ale jen o specifickou úzkostnou poruchu. Naproti tomu pod „islamofobií“, ro­zebíranou sociology, se dnes rozumí „strach z islamismu“ (přičemž se i u nás najdou vzdělaní muslimové, kteří o sobě prohlašují, že jsou islamofoby). Nejde tak o strach z náboženství, které praktikuje většina Arabů, označovaných za muslimy, ale o opodstatněný a zcela přirozený strach z islamismu, coby ideologie odvolávající se na islám jako základní zdroj politického a právního myšlení. Nejde tedy o petice „Ne islámu“, ale jde o to, abychom všude a za každých okolností všichni jasně a zřetelně vyslovovali svoje „Ne islamismu“.

Atmosféru demonstrací výše zmíněných sluníčkářů pak podtrhují cedule s nápisy jako „Praotec Čech byl také imigrant”, „Přijměme milion uprchlíků“, „Třiťte odpad a ne lidi“, ale i „Chabé české penisy tyčí pevnou hranici”. Celé toto „různobarevné“ hnutí pak reprezentuje několik tragikomic­kých figurek. Například údajný filozof (ve skutečnosti jen česko-americký performer) Ing. et BcA. Milan Kohout, který získal na konci 80. let azyl ve Spojených státech a v současné době působící jako externista na Katedře anglického jazyka a literatury Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni, kde s oblibou prohlašuje: „Prodali jsme bez větších protestů kapitalistům kromě svých těl i naši mysl.“ Milan Kohout, který se původně cítil být divadelním hercem, ve Spojených státech vy­tvářel celovečerní performanční představení zaměřená na politiku, lidská práva a kritiku nábožen­ství. Některé prvky svých amerických představení v současné době aplikuje do vystoupení v českých sdělovacích prostředcích, v nichž se prezentuje, mimo jiné, i těmito slovy: „Katolická cír­kev je jako červ parazitující na vybájeném Ježíši Kristu. A z názoru Čechů na uprchlíky je mi na blití.“ Přitom svou sebestředností zaslepenému panu Kohoutovi uniklo, že například zástupci České biskupské konference a Ekumenické rady církví přišli s nabídkou, že první velkou skupinu azylantů z řad u nás přijímaných uprchlíků ubytují v klášterech, které nejsou plně využity.

Aniž si to širší veřejnost uvědomuje, většina našich sluníčkářů, majících plná ústa „solidarity“ a „humanismu“, veřejnost v rámci boje za své utopické vize ohlupuje. Neboť když volají po tom, aby­chom „otevřeli svá srdce“, jedním dechem k tomu dodávají: „Není na tom přece nic nepřirozeného, že jdou imigranti za lepším“. A tak nevolají jen po tom, abychom otevřeli svá srdce, ale volají i po tom, abychom otevřeli i své peněženky. Neboť zapomínají diferencovat mezi ekonomickými mi­granty, které zajímá náš sociální stát, a mezi migranty, kteří přicházejí proto, že bojují o holý život, což se týká především celých rodin. Ve skutečnosti však to nejlepší, co můžeme pro vyhladovělé obyvatele Afriky udělat, je snažit se pomáhat jim tam, odkud přicházejí, a ne snažit se jich desítky tisíc (natož pak stovky tisíc) u nás v Čechách šokovou metodou integrovat. Přijímání imigrantů nemůže být efektivním řešením problému jak pomoci lidem v ostatních státech světa, kde trpí chu­dobou.

Zrovna tak ovšem tzv. ochránci lidských práv a aktivisté z nejrůznějších neziskových organizací na těchto demonstracích vykřikují, že nelze desetitisícům uprchlíků, každý týden se valícím z Afriky do Evropy, upírat právo na azyl. Jenže při tom jaksi zapomínají zmínit fakt, že mezinárodní právní řád přiznává uprchlíkovi právo na azyl jen v první bezpečné zemi, kam uprchl před hrůzami války, nebo hrůzovládou některého režimu. Toto pravidlo má zabránit tomu, aby se stíral rozdíl mezi skutečným uprchlíkem, kterému jde „o život“, a ekonomickým migrantem, kterému jde „o lepší ži­vot“. Cílem mezinárodních dohod o azylu nikdy nebylo umožnit migrantům, aby si mohli vybírat cílovou zemi podle jejího sociálního systému či jiných pro ně zajímavých parametrů, podobně jako když si vybírají zboží při nákupech v supermarketu.

Zkušenost s takovýmto chováním migrantů vedla státy Evropské unie k uzavření Dublinské kon­vence. Dokument byl vypracován ustavenou imigrační skupinou a po ratifikaci všemi členskými státy vstoupil v platnost 1. září 1997. Nešlo jen o snahu zamezit „asylum shoppingu“, kdy si ža­datel o azyl mohl vybrat, ve které zemi žádost podá, a často tak učinil ve více zemích současně. Šlo též o snahu předejít jevu, který je označován za „asylum seeker in orbit“, tedy situaci, kdy je žadatel o azyl neustále „přesouván“ z jednoho státu do druhého a fakticky nemá šanci přimět kon­krétní členský stát, aby se jeho žádostí zabýval. K vyřešení těchto dvou problémů bylo třeba sta­novit pevně daná kritéria, podle nichž je jeden určitý stát vždy odpovědný za posouzení žádosti. Zásadním prvkem, který přináší Dublinská konvence nad rámec Schengenu, je tak harmonizace azylových politik členských států Evropské unie, kdy žadatel o azyl nejenže nemá možnost volby země, ve které bude jeho žádost projednána, ale navíc nemůže po zamítavém rozhodnutí v jedné zemi již „zkoušet štěstí“ někde jinde.

Tím, že konvence jasně stanovuje kritéria a tedy i stát, který je příslušný se žádostí zabývat, fak­ticky představuje pro žadatele o azyl záruku, že jeden ze členských států Evropské unie přijme odpovědnost za řešení jeho žádosti. To ovšem samo osobě neznamená, že tento konkrétní stát skutečně žádost musí přezkoumat. Samotná procedura přezkoumání žádosti totiž probíhá vý­hradně podle národního práva daného státu. To znamená, že klidně může dojít k použití procedury „safe thirdcountry“ (bezpečná třetí země) a stát, který v rámci dublinského procesu byl označen jako odpovědný za přezkoumání žádosti, vůbec k rozhodnutí, zda žádost přijme či nikoliv, nepři­kročí. K transferu žadatele o azyl do „bezpečné třetí země“ jsou členské státy oprávněny přikročit na základě článku 3 Dublinské konvence. Musí ovšem respektovat své závazky z mezinárodního práva – především Ženevskou konvenci z roku 1951. Pokud pak hodlá stát požádat jinou členskou zemi, aby přijala odpovědnost za žádost, musí tak učinit nejpozději do šesti měsíců od chvíle, kdy byla žádost podána, jinak zůstává odpovědnost na státě, kde reálně žadatel žádost podal. Situace, kdy cizinec požádal o azyl v členském státě poté, co již dříve v jiném členském státě podal a ná­sledně stáhl žádost o azyl, má být v rámci dublinského procesu vyřešena odesláním žadatele zpět do původního státu, pokud od odchodu jedince z první země neuplynuly minimálně tři měsíce, nebo danému jedinci nebylo uděleno v novém státě povolení k pobytu na rovněž nejméně třímě­síční dobu. Pokud jde pak o dnešní příliv ilegálních imigrantů, je v Dublinské konvenci přímo ře­čeno, že k přezkoumání žádosti o azyl je určen „příslušný stát, jehož hranici žadatel nelegálně pře­kročil při vstupu na území Unie“. Tudíž v případě dnešních „plaváčků“, hrnoucích se z Afriky ke břehům Evropy, je příslušným státem ten, na jehož území se migranti vylodili.

Jinak řečeno, Dublinská konvence zakotvuje právo žadatele na to, aby jeho žádost o azyl byla projednána jedním z členských států, zároveň však ponechává státům právo odkázat žadatele do třetí země v souladu s národní legislativou a mezinárodními závazky. Tento stav je terčem časté kritiky ochránců lidských práv, někdy jimi bývá dokonce označován za porušení Ženevské kon­vence. Jejich tvrzení ovšem žádnou oporu v právních předpisech a zákonech nemá. Ženevská konvence přináší žadateli pouze právo na přístup k azylové proceduře. A Schengenská prováděcí úmluva, ani Dublinská konvence, ve skutečnosti účastnické státy k projednání žádosti o azyl neza­vazují. Ponechání národní legislativy jako rozhodujícího faktoru při samotném řešení žádosti a rozhodování o jejím možném přijetí pak v otázce práv žadatele znamená, že ani případný souhlas státu s odpovědností za přezkoumání žádosti, kdy stát tuto žádost skutečně prošetří a vyřkne roz­hodnutí, nepřináší právo žadatele na poskytnutí azylu jako takového. Nejde tedy o to sepisovat nějaké petice o nepřijímání imigrantů, ale spíše o to, aby všichni občané České republiky trvali na striktním dodržování všech pravidel evropské imigrační politiky nejen naší vládou, ale i příslušnými státními orgány, za které je vláda zodpovědná.

Nařízením Rady ES č. 2725/2000 ze dne 11. prosince 2000 pak došlo ke zřízení systému EURO­DAC pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování Dublinské úmluvy. Zde je za­kotvena povinnost členského státu neprodleně sejmout otisky prstů všem žadatelům o azyl starším 14 let a předat je spolu s dalšími osobními údaji ústředí. Eurodac se skládá z ústřední jednotky, vybavené počítačovou ústřední databází pro porovnávání otisků prstů a ze systému pro elektro­nický přenos dat mezi zeměmi EU, přičemž objem přenášených dat v posledních měsících prudce narůstá. Povinnost členských států sejmout otisky prstů je rozšířena i na cizince zadržené v sou­vislosti s neoprávněným přechodem hranic, kteří nejsou vráceni zpět. Ovšem využití dat nashro­mážděných v systému Eurodac pro jakékoliv jiné účely než určení členského státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl, posouzení žádosti o azyl a plnění všech závazků vyplývajících z Dub­linské konvence, není povoleno. Díky ochráncům lidských práv, zasahujícím do tvorby evrop­ských právních předpisů, nemohou být imigrantům sejmuté otisky prstů paradoxně využívány při vyšetřování trestných činů, ba ani při identifikaci radikálních islamistů. A v této souvislosti je třeba zmínit fakt, že mezi imigranty připlouvajícími z Afriky již bezpečnostní složky přímořských států od­halily i „uprchlíky“, kteří si poleptali či popálili bříška prstů natolik, že jim otisky prstů nelze sejmout.

Nejsem nikterak proti tomu, abychom v případě válečných uprchlíků otevírali svá srdce. Ovšem jsem zásadně proti tomu, abychom chudobu v Africe řešili tím, že budeme imigrantům bláhově otevírat své peněženky. Nelíbí se mi, když sluníčkáři a tzv. ochránci lidských práv na svých shro­mážděních nenávistně pokřikují vulgární hesla na adresu těch, co s nimi nesouhlasí, nebo když tvrdí, že český národ je xenofobní, nebo že uprchlíkům upíráme právo azylu. Nelíbí se mi, že tato pestrobarevná směska aktivistů od dříve proklamované „pravdy a lásky“ došla až ke „lži a nená­visti“. A také se mi nelíbí jejich kříšení pouček marxisticko-leninské ideologie, se kterou jsme se před čtvrt stoletím rozloučili.

Autor: Karel Wágner | pondělí 20.7.2015 9:09 | karma článku: 35.08 | přečteno: 1817x

Další články blogera

Karel Wágner

Je třeba utáhnout šrouby ?

Jak se v posledních dnech díky nejrůznějším článkům a rozhovorům z našich sdělovacích prostředků dozvídáme, na českých silnicích loni zemřelo 565 lidí, o 63 více než předloni.

12.1.2019 v 9:00 | Karma článku: 26.32 | Přečteno: 722 | Diskuse

Karel Wágner

Memento mori

Premiér Andrej Babiš v pondělním rozhovoru před novináři prohlásil, že nechce, aby se Česká republika připojila nejen k paktu o migraci, ale i k paktu o uprchlících.

19.12.2018 v 9:09 | Karma článku: 29.07 | Přečteno: 663 | Diskuse

Karel Wágner

Jak nám v Kosovu pravda s láskou zvítězily

Z našich sdělovacích prostředků se dozvídáme, že Kosovo bude mít pravidelnou armádu. A tak bych rád zopakoval povídání o Kosovu, které jsem zveřejnil ve čtvrtek 7.4.2016 na svém blogu.

14.12.2018 v 18:00 | Karma článku: 43.93 | Přečteno: 2926 | Diskuse

Karel Wágner

Začneme brát 4. dimenzi vážně?

Řada vědců dnes soudí, že čtvrtá prostorová dimenze by mohla být buď velká, a proto i patrná, nebo naopak malá, svinutá, pro nás nepozorovatelná.

24.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 18.61 | Přečteno: 1355 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jana Karvaiová

Zamyšlení nad důvěrou

Dnešní zamyšlení bude o normálnosti (nenormálnosti) světa a důvěře. A kupodivu se dostanu i ke školství.

21.2.2019 v 19:20 | Karma článku: 10.36 | Přečteno: 142 | Diskuse

Jan Dvořák

Dobrou chuť, pokud víte, co jíte

Čas k dílu / čas k jídlu. Oba úkony by se neměly prolínat, vede to k neurózám. Stejně nebezpečné je také „dlabat“ u televize, to si pak člověk při obzvlášť dramatické zprávě může omylem vrazit vidličku do brýlí.

21.2.2019 v 18:59 | Karma článku: 9.81 | Přečteno: 196 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Me too a my

Je to přesně rok a půl, co se kampaň Me too objevila ve Spojených státech. Zatím neutichá a k nám se jí zatím naštěstí nedaří proniknout. Věřme, že to tak i zůstane

21.2.2019 v 17:36 | Karma článku: 32.28 | Přečteno: 821 | Diskuse

Jakub Kouřil

Pohřeb hudby

Žil byl král, který byl přísný a málokdy se usmál. Většinou se jen mračil a mračil. Královská tvář zrcadlila veliké starosti, které brázdily pod kůži, a zanechávaly za sebou ošklivé vrásky. Vladařovou láskou byla moc ...

21.2.2019 v 17:21 | Karma článku: 5.78 | Přečteno: 274 | Diskuse

Přemysl Čech

O tom, že z polských potravin strach nemám, ale..

Ale za negativní publicitu si mohou Poláci sami. Nejspíše je to tím, že tamní zemědělství je víc budováno na základech levnosti, než na základě kvality a to už od dob socializmu..

21.2.2019 v 17:03 | Karma článku: 16.17 | Přečteno: 410 | Diskuse
Počet článků 245 Celková karma 33.11 Průměrná čtenost 2858
příležitostný publicista
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz