Přichází nová éra gastarbajtrů ?

21. 09. 2015 12:00:00
Ve druhé půli 20. století proběhla v západní Evropě řada významných společenských procesů. Měnila se její politická a hospodářská situace, což mělo svůj vliv i na demografii.

V době hospodářské konjunktury padesátých a šedesátých let přicházeli do západní Evropy cizinci najímaní na manuální práce, vykonávané bez kvalifikace. V německy mluvících zemích se pro ně vžilo označení „gastarbeiter“ (občan jiného státu pracující dlouhodobě v hospodářsky vyspělejší zemi), u nás „gastarbajtr“. Spolková republika Německo řešila potřebu pracovních sil mezistátní smlouvou o náboru dělníků v Turecku a v Jugoslávii. Přičemž se dnes obyčejně zapomíná na fakt, že v Německu po válce bylo třeba obnovit zničenou infrastrukturu, opravit či vystavět nové domy pro obyvatelstvo i budovy průmyslových podniků a zavést v nich novou výrobu. To bylo možné přede­vším díky americké pomoci zvané Marshallův plán (European Recovery Program), který při­spěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, tedy obnově průmyslu, zemědělství a oživení meziná­rodního obchodu. Tudíž šlo o úplně jinou situaci, než jaká je v dnešním Německu.

V souvislosti s ekonomickými problémy po arabsko-izraelské válce z roku 1973 pak západní státy, především Německo s Francií, nábor pracovních sil z řad cizinců zastavily. Jejich dosavadní imi­grační politika po­čítala s tím, že cizinci budou u nich pracovat jen omezenou dobu. A tak vlády na­bídly kompenzace všem, kdo se rozhodnou pro návrat do své domoviny. Současně však bylo po­voleno spojování rodin z humanitárních důvodů a místo věkově omezených skupin nekvalifikova­ných, manuálně pracujících cizinců, kteří původně nepočítali s dlouhodobým pobytem, natož s ně­jakou integrací, začaly tvořit součást západoevropských společností celé muslimské rodiny. Jinak řečeno, Ně­mecko zprvu předpokládalo, že zahraniční dělníci se po určité době vrátí zpět do jejich rodné země. Dlouhou dobu tak byla jejich občanská, politická a kulturní integrace odmítána, státní orgány po celou dobu podporovaly udržení jejich kultury pro usnadnění návratu imigrantů do jejich domoviny a „ochranu německé kulturní homogenity“. Pokud byly muslimské rodiny rozděleny, imi­granti rozlišovali mezi kulturou Evropy a kulturou jejich rodné země, podobně se stavěli i k náboženským otázkám. S příchodem rodin se však islám stal pro imigranty opět součástí jejich každodenního života, rodiny začaly dbát na dodržování muslimských zvyků a pravidel ve stravo­vání i oblékání, ve Francii a Německu namísto improvizovaných modliteben vyrůstaly se souhla­sem městských úřadů mešity a při mešitách kulturní či společenská centra. Němcům pak už nešlo jen o sjednocení rozděleného Ně­mecka, ale též o sjednocení Evropy na zá­kladě ideálů pan-evropismu, za jehož zakladatele je po­važován ra­kouský šlechtic s českosloven­ským občanstvím, spisovatel a politik Richard Coude­nhove-Kalergi.

Když v roce 1923 vyšla v německém originálu jeho kniha Pan-Evropa, byla Coudenhove-Kalergiho idea jednotné a spolupracující Evropy ještě obecně považována za utopii, za chimérickou smyš­lenku hrstky intelektuálů a idealistů, kterým ležel na srdci osud poválečné Evropy a její uspořádání. Ovšem sám Richard Coudenhove-Kalergi si uvědomoval, že možnosti k uskutečnění jeho ideje drží v rukou politici, kteří k tomu mají reálnou moc. Teprve když oni pochopí nutnost sjednotit Ev­ropu a tím ji hospodářsky i politicky pozdvihnout a zajistit si tak mír, bude možné nastartovat ta­ko­výto proces. A jeho myšlenky, názory a teorie, prezentované v knize Pan-Evropa, díky politicky ak­tivním levicovým intelektuálům, skutečně pak začaly ke konci 20. století ovlivňovat evropskou poli­tickou scénu.

Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi (1894 – 1972) zasvětil myšlence vytvoření sjednocené Ev­ropy celý svůj život. On sám pocházel z manželství rakouského diplomata a Japonky, přičemž jeho rodokmen sahal do všech koutů Evropy. Proto se také vždy hlásil k toleranci národnostní, rasové i náboženské. Díky různorodým vlivům a množství podnětů z dětství a dospívání hodnotil dě­jiny ev­ropských států jako komplex spolu souvisejících událostí. Kromě pohledu zevnitř posuzoval Evropu i zvenčí a chápal ji jako aktéra světových událostí. Především však ve své vizi prozíravě kladl dů­raz na francouzsko-německé vztahy. Neboť tyto dva nejlidnatější evropské státy měly vy­tvořit bázi jeho Pan-Evropy, ve které nebylo místo pro Rusko a Británii. Evropa pro něj nebyla po­jmem geo­grafickým, ale politickým, přičemž „jediná síla, která může uskutečnit Pan-Evropu, je vůle Evro­panů; jediná síla, která může Pan-Evropu udržet, je vůle Evropanů. Spočívá tedy v rukou kaž­dého Evropana část osudu jeho světa.“ Coudenhove-Kalergi na troskách starého světa ve 20. létech mi­nulého století hledal pro Evropu nový řád, který by byl lepší, bezpečnější a možná i soci­álně spra­vedlivější než ten předválečný. K tomu vytvořil koncepci, jejímž posláním bylo „probudit velké poli­tické hnutí, dřímající ve všech národech Evropy.“

Ovšem za pouhých dvacet let od vydání jeho knihy se nacházela Evropa, díky ideologii zvané na­cionální socialismus, znovu v troskách. V reakci na tuto skutečnost se pak v západní společnosti postupně zakořenil názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, nýbrž sjed­nocující se Evropa. Díky snahám o překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur se tak Coudenhove-Kaler­giho ideálům na přelomu 80. a 90. let, kdy padnul tzv. východní komunistický režim, dostalo sluchu. Přičemž se novému uskupení, jež díky jeho vizi vyrůstalo na půdě starého kontinentu, dostalo názvu Evropská unie.

Nejnovější vývoj událostí však nasvědčuje tomu, že do Evropy se valící tsunami imigrantů toto uskupení začala potápět. Přičemž na horní palubě této zdánlivě „nepotopitelné lodě“, k jejímuž kormidlu se v posledních týdnech posta­vila německá kancléřka, pokračují úředníci Evropské unie ve svých tanečcích oslavujících Evrop­skou komisi, jež na přerozdělování imigrantů ustavila po­vinné kvóty (princip vycházející z dřívějšího nepovedeného experimentu EU zvaného Eurema, založeného na dočasném umístění migrantů v jiných zemích). Bruselské úředníky ovšem nezajímá, že se uprchlíci v jim nadiktovaných zemích usadit nehodlají a většina jich touží výhradně po Německu, nebo po Švédsku, přičemž systém rozdělení stávajících 120 000 uprchlíků by měl sloužit jako precedens pro další podobné případy. Salámovou metodu z Bruselu odmítá nejen Česká republika, ale (spolu s dalšími zeměmi) celá Visegrádská čtyřka, za což je mnoha funkcionáři EU kárána. A tak nás ani nepřekvapí, že podle německých sdělovacích prostředků chybí Čechům zodpo­vědnost, přičemž naše odmítnutí povinných kvót již redaktoři Spiegelu nazvali „špatně skrytým ra­sismem“. Jenže pocit zodpovědnosti se nedá vynutit pokutami nebo výhružkami, jakými operuje například ně­mecký ministr vnitra Thomas de Maiziére. Ale neházejme všechny německé sdělovací prostředky do jednoho pytle: výjimku potvrzující pravidlo představuje článek „Východní Evropa má pravdu“, publikovaný v sobotu 12. září 2015 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, který náš názor na pevné kvóty považuje za správný.

Zde je třeba si uvědomit jednu zásadní skutečnost: Visegrádská čtyřka tím, že odmítá přijímat Evropskou komisí jí přidělované nelegální imigranty, v žádném případě nenese byť i ten nejmenší podíl viny na smrti doslova tisíců lidských bytostí, které se snažily doputovat do vytoužené Evropy. Naproti tomu o podílu viny Evropské komise, neschopné zastavit obchody pašeráků lidí, snad ani ten největší idealista nepochybuje. Jinak je ovšem pravda, že Visegrádská čtyřka jako aliance Česka, Maďarska, Polska a Slovenska, představuje alianci postkomunistických zemí. Podle některých západních politiků právě to, že v těchto zemích obyvatelstvo dlouhou dobu žilo v područí komu­nismu, mu brání s kulturně jej obohacujícími uprch­líky soucítit a projevovat jim solidaritu.

Přitom je tomu právě naopak. Ne­boť většina obyvatel post­komunistických zemí (včetně bývalé NDR), poznamenaných násilně jim vnucovaným marxis­mem-leninismem, má pochopitelnou nedůvěru k neomarxismu. Ten se stal značně populárním u nejmladší generace intelektuálů či absolventů vysokých škol humanitního zaměření po celé Evropě i Americe, v drtivé většině vyznávajících spolu s jinými marxistickými ideály i multikulturalismus, ve skutečnosti již v Evropě odpískaný. Jak se můžeme dočíst i na Wikipedii, v roce 2011 se od multi­kulturalismu distancovali tři největší evropští lídři: ně­mecká kancléřka Mer­kelová, britský premiér Cameron i francouzský prezident Sarkozy. Ti shodně konstatovali, že multi­kulturalismus v Evropě selhal. Sama kancléřka Merkelová v listopadu 2010 veřejně prohlásila: „Německo vzdává boj o multikulturní společnost. Veškeré snahy o takovéto soužití totálně selhaly.“

Proto také v Německu začal být praktikován model nazývaný Leitkultur (vůdčí kultura), který ve své práci prvně představil profesor Bassam Tibi. Tento politolog syrského původu s německým občan­stvím považuje multikulturalismus za pouhý výsledek špatného svědomí – v případě západní Ev­ropy za její nadřazenost v době kolo­nialismu a v případě Německa za Holocaust. Multikulturní společnost podle něj tvoří paralelní ko­munity, jež se dříve či později dostanou do konfliktu z dů­vodu absence převládající či převažující kultury. Jeho teorii podporuje i harvardský profesor Sa­muel P. Huntington, jenž ve svém nejznámějším díle Střet civilizací říká: „V novém světě nebude k nejzávažnějším, nej­větším a nejnebezpečnějším konfliktům docházet mezi společenskými třídami, mezi chudými a bo­hatými či jinak ekonomicky definovanými skupinami, ale mezi národy náležejí­cími k různým kultur­ním entitám. Kmenové války a etnické konflikty budou vypukat uvnitř civilizací.“ Proto také Bassam Tibi navrhuje, aby byl vždy učiněn souhrn nejdůležitějších pravidel a hodnot, na kterých si ta či ona společnost zakládá, a jejichž uznání a přijetí by migrantům umožnilo úspěšnou integraci. Tohoto konceptu se nedávno chopila německá krajní pravice, která si heslo „ochrana ve­doucí kultury“ propůjčila pro předvolební boj. Koncept Leitkultur tak dostal nálepku protikladu multi­kultu­ralismu, neboť omezuje projevy různých kulturních společností. Zastánci této interpretace však opomíjeli fakt, že původní koncept Leitkultur pod evropské hodnoty, jež mají být tváří v tvář mus­limským imigrantům ochraňovány, mimo jiné zahrnuje i zásadu rasové, etnické či náboženské tolerance.

Aby toho nebylo málo, v nastalé promigrantské euforii začali šéfové německých firem vykřikovat, že si Německo díky imigrantům zopakuje tzv. hospodářský zázrak (Wirtschaftswunder), tedy ob­dobí rychlého a dlouhodobého hospodářského rozvoje Německé spolkové republiky po druhé světové válce. Za takovéto myšlenky sklidil neutuchající potlesk například (i u nás některými "experty" a novináři velebený) projev šéfa německé firmy Daimler-Benz AG, který označil příchod uprchlíků do Německa, zejména těch ze Sýrie, za velkou příležitost pro „nový německý hospodářský zázrak“. Neboť tito cizinci, jak říká Dieter Zetsche, do Ně­mecka údajně přichá­zejí „s vysokou motivací uspět“. Odbory IG Metall, které jsou tradičně zásobárnou voličů socialistů, požadují volební právo pro migranty a migraci podporují. Ve skutečnosti však nejde o žádný zázrak, ale jak už to tak bývá, jen o pou­hé vzdušné zámky, které německým (a potažmo i našim) průmysl­níkům boří odborníci, hovořící o dnešních imigrantech trochu jinak.

Například šéf Spolkové agentury práce Frank-Jürgen Weise v minulých dnech redaktory deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung upozornil na fakt, že velká část nově příchozích imigrantů s největší pravděpodobností zůstane bez zaměstnání a nelze s nimi jako s gastarbajry počítat. Tito migranti budou mít podle Weise v Německu problém získat práci především proto, že „ovládají němčinu jen velmi špatně“. Přičemž řada německých tzv. kapitánů průmyslu si neuvědomuje, že dr­tivá většina cizinců ze současné imigrantské vlny nemá v případě uvažovaného zařazení do pra­covního procesu v německém průmyslu žádnou kvalifikaci a mnohdy němčinu neovládá vůbec. Nemluvě o jiných euforických nesmyslech, jako že se díky imigrantům ze Sýrie (kterých je však dle střízlivých odhadů v záplavě imigrantů jen 20 - 30 %) konečně Německo vyrovná s „nedostatkem zdravotních sester“. Nutno zde ještě dodat, že údajnou „solidaritou“ ně­mečtí průmyslníci, hovořící o pomoci chudým imigrantům, šikovně obalamutili v oboru ekonomie málo vzdělané neomarxisty. Zde totiž nejde o nějakou pomoc chudým: noví gastarbajtři ve sku­teč­nosti mají jen nejbohatším majitelům firem pomáhat udržet a rozšiřovat jejich bohatství.

Jinak řečeno, i když má Německo spolu s Evropskou komisí plná ústa solidarity, ve skuteč­nosti na dnešní imigranty trochu pomýleně nahlíží jako na gastarbajtry, přičemž v prosazovaných povin­ných kvótách na ně nahlíží dokonce jako na zvířata, která jsou na základě mezinárodních úmluv transpor­tována z jedné zoologické zahrady do druhé. Jak napsal v nedávném úvodníku z Nevidi­telného psa Ondřej Neff: „Evropská komise s podporou Ně­mecka, Rakouska a Švédska žije v pře­svědčení, že se dá s lidmi zacházet jako s dobytkem. Stádo krav můžete nahnat na jednu pastvinu nebo na druhou nebo do stáje. S lidmi to nepůjde.“ A nutno podotknout, že zde uhodil, jak se u nás říká, hřebík na hlavičku.

Co tedy říci závěrem. Snad jenom to, že pokud nevyhraje zdravý rozum nad naivitou evropských politiků, pak výše zmiňovaný hřebík bude, díky vrcholným představitelům Evropské unie, zatlučen do její rakve.

POST SCRIPTUM

Pašování nelegálních imigrantů z Afriky a Blízkého východu do Evropy představuje tak výnosný byz­nys, že se mu vyrovná jen pašování drog. Podle některých odhadů bylo do Evropy jen v letošním roce vypra­veno kolem 260 tisíc člunů a bárek, kdy pašeráci lidí měli vyinkasovat od svých klientů zhruba 300 miliónů dolarů, tedy více jak 7 mi­liard korun (za posledních 15 let pak 430 miliard ko­run). Přičemž většina zisků směřuje do kapes několika málo bosů z vrcholku pašerácké pyra­midy, které se dosud nepodařilo Interpolu, ani tajným službám odhalit. Ne všichni migranti, kteří se svěřili do rukou pašeráků, však ke břehům Evropy dorazí: letos ve vlnách Egejského moře zahynulo více než 270 migrantů, dalších 2 650 se jich utopilo ve Středomoří. Nejde tu ale jen o utonulé, nesmíme zapomínat ani na to, jak se v nákladním prostoru přeplněné lodě z Libye našlo 52 mrtvých pasažérů, nebo na chladírenský vůz s mrtvými těly 71 imigrantů na dálnici u Vídně. A to ještě statistiky mi­grantů, umírajících při svém putování za vysněným cílem v pouštních oblastech Afriky, nejsou v západní Ev­ropě zveřejňo­vány. Nelze se tak divit, že se na toto téma v Německu objevilo i kontroverzní video s líbivou konspirační teorií. Zde odkaz:

http://gloria.tv/media/VyzotcUwWQx

Autor: Karel Wágner | pondělí 21.9.2015 12:00 | karma článku: 38.89 | přečteno: 5721x

Další články blogera

Karel Wágner

Je třeba utáhnout šrouby ?

Jak se v posledních dnech díky nejrůznějším článkům a rozhovorům z našich sdělovacích prostředků dozvídáme, na českých silnicích loni zemřelo 565 lidí, o 63 více než předloni.

12.1.2019 v 9:00 | Karma článku: 26.32 | Přečteno: 722 | Diskuse

Karel Wágner

Memento mori

Premiér Andrej Babiš v pondělním rozhovoru před novináři prohlásil, že nechce, aby se Česká republika připojila nejen k paktu o migraci, ale i k paktu o uprchlících.

19.12.2018 v 9:09 | Karma článku: 29.07 | Přečteno: 663 | Diskuse

Karel Wágner

Jak nám v Kosovu pravda s láskou zvítězily

Z našich sdělovacích prostředků se dozvídáme, že Kosovo bude mít pravidelnou armádu. A tak bych rád zopakoval povídání o Kosovu, které jsem zveřejnil ve čtvrtek 7.4.2016 na svém blogu.

14.12.2018 v 18:00 | Karma článku: 43.93 | Přečteno: 2926 | Diskuse

Karel Wágner

Začneme brát 4. dimenzi vážně?

Řada vědců dnes soudí, že čtvrtá prostorová dimenze by mohla být buď velká, a proto i patrná, nebo naopak malá, svinutá, pro nás nepozorovatelná.

24.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 18.61 | Přečteno: 1355 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jana Karvaiová

Zamyšlení nad důvěrou

Dnešní zamyšlení bude o normálnosti (nenormálnosti) světa a důvěře. A kupodivu se dostanu i ke školství.

21.2.2019 v 19:20 | Karma článku: 10.43 | Přečteno: 142 | Diskuse

Jan Dvořák

Dobrou chuť, pokud víte, co jíte

Čas k dílu / čas k jídlu. Oba úkony by se neměly prolínat, vede to k neurózám. Stejně nebezpečné je také „dlabat“ u televize, to si pak člověk při obzvlášť dramatické zprávě může omylem vrazit vidličku do brýlí.

21.2.2019 v 18:59 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 197 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Me too a my

Je to přesně rok a půl, co se kampaň Me too objevila ve Spojených státech. Zatím neutichá a k nám se jí zatím naštěstí nedaří proniknout. Věřme, že to tak i zůstane

21.2.2019 v 17:36 | Karma článku: 32.35 | Přečteno: 830 | Diskuse

Jakub Kouřil

Pohřeb hudby

Žil byl král, který byl přísný a málokdy se usmál. Většinou se jen mračil a mračil. Královská tvář zrcadlila veliké starosti, které brázdily pod kůži, a zanechávaly za sebou ošklivé vrásky. Vladařovou láskou byla moc ...

21.2.2019 v 17:21 | Karma článku: 5.80 | Přečteno: 275 | Diskuse

Přemysl Čech

O tom, že z polských potravin strach nemám, ale..

Ale za negativní publicitu si mohou Poláci sami. Nejspíše je to tím, že tamní zemědělství je víc budováno na základech levnosti, než na základě kvality a to už od dob socializmu..

21.2.2019 v 17:03 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 412 | Diskuse
Počet článků 245 Celková karma 33.11 Průměrná čtenost 2858
příležitostný publicista
Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz