Už se nehádejte, pomáhejte !

Koronavirus SARS-CoV2 nevymizí, nikdy se ho zcela a beze zbytku nezbavíme. I když nakonec díky vakcínám a přirozené imunizaci k utlumení epidemie u nás dojde.    

Na tuto situaci můžeme mít různé názory a k jejímu řešení mít všelijaké výhrady. Přesto se nás však zřejmě většina shodne v tom, že pokud někdo neumí pomáhat, nebo snad nechce přikládat ruku k dílu, alespoň by nám neměl škodit. A že takových výtečníků se u nás najde hezká řádka. Hlavně mezi těmi, co volají po zrušení všech epidemiologických opatření, přičemž ostentativně odmítají nosit roušky a respirátory, překrucují statistiky a k obrazu svému si upravují všelijaké grafy, neboť jediným řešením dnešní epidemie podle nich je rychlé promoření populace, kdy přes vyšší počty zemřelých a následné chronické potíže starých a nemocných (či jen nepříliš zdravých) lidí se dobereme lepších zítřků ekonomického zmrtvýchvstání.

Že se hádá nad grafy a zveřejňovanými statistickými údaji v případě covidu řada našich expertů či odborníků, je vcelku přirozené a dalo se to očekávat. Avšak i oni nám svým jednáním škodí. Namísto toho, aby se hádali na jim vyhražených diskusních setkáních kompetentních osob a přišli pak s nějakým rozumným výstupem, chrlí do našich sdělovacích prostředků jen další své názory a články, aby tak postupně laickou veřejnost uváděli ve stále větší zmatek. A čtenáři, diváci i posluchači už ani neví komu a čemu vlastně mají věřit. Zda zveřejňovaná data jsou pravdivá, zda řešení našich epidemiologů jsou správná, zda světová pandemie existuje, nebo je všechno úplně jinak. Z toho pak nakonec těží ti, kterým by většina našich erudovaných odborníků ve skutečnosti nikdy nepřitakala. Totiž překrucovači faktů, slepě prosazující své, ty jedině správné názory. Ale nezbývá než smířit se s tím, že i když se dá v době epidemie vyhlásit karanténa, na informační smetí vyhlásit moratorium nelze.

Problematika statistiky při tvorbě informací je aktuálním tématem dneška. Pokud si otevřete internet, pokaždé najdete alespoň jeden článek, ve kterém se s ní setkáte. A veškeré články s daty, grafy či obrázky ve zprávách či novinách mají vliv na veřejné mínění. Předpokladu neodbornosti a neznalosti u laické veřejnosti pak mohou využívat i zastánci všelijakých extrémů, jako je třeba rušení všech vyhlášených opatření. Tak například podle zveřejněných statistik se nejvíce lidí nakazilo v domácnosti. A hned je tu pochybný argument promořovačů, že tedy jinde to není tak nebezpečné, jak se dosud tvrdí, že jinde se nakazilo lidí daleko méně. Ale kde se v té domácnosti nový koronavirus vzal? To se tam vylíhl někde mezi zavařeninami ve špajzu, nebo ho ve skutečnosti některý člen domácnosti přinesl domů a ostatní pak nakazil? Vždyť přece většina z nás žije s někým ve společné domácnosti, kde se pak nový koronavirus může (až na výjimky) lépe šířit. 

Zastánci rychlého promořování také zhusta tvrdí, že ten, kdo je infikován virem SARS-CoV2, není ještě nemocný. Přičemž se odvolávají na to, že podle statistik většina infekcí dnes u nás probíhá bezpříznakově, i když probíhá spíše jako lehké samoúzdravné onemocnění (podobné jiným nespecifickým virovým onemocněním), které trvá zpravidla 1-5 dní. Kdy logicky stav pacientů s touto formou nemoci nevyžaduje hospitalizaci, neboť u nich nemoc Covid-19 nepropukla v plné síle. Zde ale platí, že nový koronavirus SARS-CoV2 není dosud adaptován na lidského hostitele, a proto vyvolává nemoc s různým klinickým obrazem podle toho, co mu imunitní systém napadených osob dovolí.

Tedy SARS-CoV2 vyvolá nemoc prakticky u všech lidí vůči němu vnímavým, i když s různými příznaky. Což řada diskutérů, odvolávajících se na všelijaké články na Wikipedii, dosud nechápe. A přitom i tam se píše, že „souhrn symptomů tvoří klinický obraz nemoci“. Ovšem u nemoci zvané Covid-19 se klinický obraz v očích zdravotníků teprve vyvíjí. Je pravda, že některé specifické symptomy u chorob už samy o sobě stačí pro diagnózu, leckdy je však třeba hodnotit nejen celý soubor symptomů, ale i potvrdit nález laboratorními testy. Proto je laické hodnocení symptomů často zavádějící. A tak děti nejsou zcela imunní vůči covidu, jak tvrdí někteří všeználci, jen proto, že jejich symptomy často neodpovídají virové náloži či infekčnosti. Přičemž nejhorší na tom je, že děti můžou být podstatnou skupinou šiřitelů (včetně tzv. superpřenašečů) SARS-CoV2. A vůbec největší hloupost pak představuje tvrzení, že se v případě „chřipečky“ zvané Covid-19 dosud neobjevil žádný úhyn zvířat.

Ale můžeme si tu uvést jako příklad průběh nákazy u adolescentů. U nich se nákaza nejčastěji projevuje zvýšenou teplotou (nikoli horečkou), lehkou rýmou a bolestí hlavy. Leckdy se objevuje i ztráta čichu, ale zpravidla je přisuzována rýmě, která rychle odezní. Pokud našeho adolescenta k večeru začne trápit bolest hlavy a necítí se dobře, jde si lehnout. A z domnělého „nachlazení“ se prostě a jednoduše vyspí. Druhý den se zpravidla cítí být fit a může se zas věnovat počítačovým hrám. Ztráta čichu sice může přetrvávat po několik dní, ale ta se neobjeví u každého a není to žádná komplikace, která by mu bránila obsluhovat jeho smartphon, či on-line klábosit na sociálních sítích. A protože neměl horečky, záchvaty kašle, ani ho nebolely klouby, netrpí dušností ani dlouhodobou únavou, mnohdy nejenže nevěnuje infekci pozornost, ale často on i jeho okolí při pozitivním testu jsou toho názoru, že u něho infekce proběhla bezpříznakově.

Jinak řečeno, je pravda, že pod klinickým příznakem či symptomem se zpravidla rozumí zevní projev nemoci, který vzniká následkem patofyziologických jevů v organismu. Za příznak objektivní se pak označuje symptom měřitelný, pozorovatelný lékařem (např. zvýšený tlak, zvýšená teplota, kašel), přičemž subjektivní příznaky (symptomy), jakými jsou např. únava, nebo nevolnost, lékař nemůže měřit. Ovšem v širším pojetí se mezi klinické příznaky covidu řadí i příznaky subjektivní, jakými jsou přetrvávající únava, bolesti hlavy, bolest svalů a kloubů, nevolnost a podobně. Tedy horko těžko budeme hledat někoho, u koho byla prokázána nákaza PCR testem (kde je falešná pozitivita relativně nízká) a přitom by neměl vůbec žádný ze symptomů, kterými se Covid-19 v populaci projevuje.

Většina odborníků nepochybuje o tom, že onemocnění Covid-19 mnohem více poškozuje lidský organismus a má větší smrtnost než chřipka. Zde řada nedorozumění spočívá v tom, že si často laická veřejnost plete smrtnost s úmrtností. Pod úmrtností (mortalitou) se rozumí demografický ukazatel, udávající podíl zemřelých z určité populace za určité časové období. Naproti tomu smrtnost (letalita) je ukazatel udávající podíl zemřelých ze skupiny zasažené určitým jevem, tedy zde chorobou Covid-19. Pod úmrtností se uvádí počet všech lidí, co zemřeli z nejrůznějších příčin: jde tu o přirozené umírání věkem i na choroby, o umírání při úrazech, při autonehodách a tak podobně. Kdežto v případě smrtnosti u covidu je uváděn jen počet lidí, co zemřeli v důsledku nákazy koronavirem SARS-CoV2. 

Ale můžeme v případě Covid-19 ovlivnit tolik dnes diskutovanou smrtnost, když v tuto chvíli ještě nemáme žádný stoprocentně účinný lék, ani ověřenou, účinnou vakcínu? Do jisté míry ano. Pokud se soustředíme na hospitalizované pacienty s život ohrožujícím průběhem nákazy. Z těchto případů se totiž rekrutuje diskutovaná smrtnost. O tom není třeba pochybovat, ani diskutovat, to je prostý fakt a statisticky významný ukazatel. Jako není třeba diskutovat o tom, jakou kdo v minulosti udělal chybu, jak se dalo této situaci předejít. Nýbrž je třeba diskutovat o možnostech (alespoň experimentální) léčby. Tedy o tom, jak od symptomatické léčby (léčby určitých příznaků, ne příčin nemoci) přecházet k možnostem léčby nemoci samé. Ovšem zde nelze jen jednoduše přihrát míč na akademickou půdu.

Neboť v případě covidu k ovlivňování smrtnosti může darováním krevní plazmy přispět každý, kdo nákazu novým koronavirem prodělal. A nejde už o jedince. Máme dnes u nás tisíce potenciálních dárců, co mohou pacientům, hospitalizovaným s covidem, pomáhat s jejich uzdravením...