Spor se týkal výrazného růstu cen ruského plynu dodávaného do České republiky. V té době se u nás prvně začalo diskutovat o možnostech těžby břidličného plynu, od roku 1988 ve Spojených státech těženém v průmyslovém měřítku. Přičemž odpůrci uvažované těžby plynu z břidlic argumentovali pácháním škod na životním prostředí a zastánci zas snížením cen energie a nastartováním ekonomiky. Alexandr Ivanovič Medveděv, generální ředitel firmy Gazprom Export, se tehdy našim úvahám o případné těžbě plynu z břidlic jednoduše vysmál: "Nedomnívám se, že americká zkušenost s těžbou plynu z břidlic bude lehce přenositelná do Evropy jak z právních, geologických, technologických, tak ekologických a dalších důvodů." K tomu však nakonec dodal, že „plyn z břidlic je dražší než plyn vytěžený klasickou metodou, ale jako doplněk k tradičnímu plynu má smysl.“
Na počátku roku 2013 na Světovém ekonomickém fóru v Davosu ukrajinský ministr energetiky a uhelného průmyslu Eduard Stavitský, ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, nizozemský premiér Mark Rutte a Peter Voser, šéf firmy Royal Dutch Shell, podepsali dohodu o těžbě ukrajinského břidlicového plynu. A mluvilo se o tom, že tento projekt by Ukrajinu mohl vysvobodit ze závislosti na ruských dodávkách energetických surovin. O ukrajinské zásoby břidlicového plynu byl v té době mezi světovými těžařskými společnostmi velký zájem, neboť spolu s Francií či Polskem patří Ukrajina k evropským zemím s největšími zásobami této suroviny.
V roce 2014 v souvislosti s krymskou krizí se pak v zahraničních sdělovacích prostředcích znovu hovořilo o tom, že se západní firmy chystaly těžit na Ukrajině plyn z břidlic. A že předchozí ukrajinská vláda dokonce očekávala, že by bylo možné ze zdejších ložisek produkovat 21 miliard kubických metrů plynu ročně, přičemž smlouva s Royal Dutch Shell hovořila o společném využití ložisek v oblasti Doněcku a Charkova po dobu 50ti let. Ovšem o ukrajinská břidlicová ložiska mělo mít zájem také Rusko a mluvilo se tehdy o tom, že by se mohlo pokusit z oblasti západní vliv vytlačit. Neboť podle analytiků ruské firmy technologie pro těžbu z břidlic mají, ropa i plyn se tam z takovýchto ložisek těží (i když v daleko menším měřítku než ve Spojených státech) už více jak dvacet let. Dokonce již začali při frakování v Rusku těžaři experimentovat s pulzní technologií, vynalezenou vědeckým týmem z Petrohradské báňské univerzity.
Když v polovině dubna 2014 začaly skupiny neznámých ozbrojenců obsazovat správní střediska a policejní stanice v Doněcké, Charkovské a Luhanské oblasti, začala se smlouva o využití ložisek zemního plynu v oblasti Doněcku a Charkova pomalu a jistě měnit v pouhý cár papíru. Neboť právě v okolí stotisícového Slavjansku, kam se na počátku konfliktu stáhly jednotky proruských separatistů, se nachází největší naleziště břidličného plynu. A není bez zajímavosti, že společnost Royal Dutch Shell, na základě smlouvy z roku 2013, bez ohledu na tehdejší boje, nedaleko Slavjansku až do počátku června prováděla průzkum nalezišť. Tedy by nebylo moudré o jejich významu pochybovat.
U nás Strana zelených a takzvaní enviromentální aktivisté v roce 2014, kdy došlo k zamítnutí žádostí o průzkum břidlic na Náchodsku a Trutnovsku, požadovali celostátně platný zákon, který by vysloveně zakazoval jak průzkum, tak jakoukoliv těžbu plynu z břidlic, tedy nikoliv pouze metodu hydraulického štěpení (frakování), která bývá hlavním předmětem diskuzí. U našich zákonodárců ale nenašli pochopení, neboť vláda tehdy vyslovila nesouhlas s návrhem zákona o zákazu používání metody hydraulického štěpení hornin v České republice. Za podpory tehdejšího ministra životního prostředí Tomáše Chalupy totiž mezi zákonodárci převládl názor, že každá lokalita by měla být vždy posuzována konkrétně a zvlášť, v aktuální situaci s ohledem na přírodní podmínky, výtěžnost ložiska a dostupnost technologií. To zahrnuje, kromě vyhodnocení vlivů na životní prostředí i další faktory, včetně ekonomické výhodnosti a stavu energetiky, ale též kontext mezinárodní situace. K těžbě plynu z břidlic, který bychom dnes potřebovali jako sůl, však u nás nedošlo.
Podle energetické studie německého Spolkového institutu pro vědy o Zemi a přírodní zdroje (z německého Federálního institutu pro geovědy) z roku 2013 dosahují technicky vytěžitelné zásoby evropského břidlicového plynu 14 bilionů m3 a převyšují tak konvenční zásoby zemního plynu, které se odhadují na 5,2 bilionů m3. Jinak řečeno, Evropa de facto sedí na zásobách plynu, kterého se jí dnes zoufale nedostává. Ovšem těžba zemního plynu v Německu v posledních letech klesá, zejména kvůli přísné regulaci a ochraně životního prostředí. Také proto je tam frakování od roku 2017 úplně zakázáno. Přitom však zemní plyn je pro Německo významným zdrojem energie, jelikož je jedním z podstatných zdrojů pro výrobu elektřiny, když se v energetickém mixu Německa jaderná energie objevuje až na jednom z posledních míst. Nicméně vládní liberální strana FDP již navrhuje, aby se regulace pro těžbu z břidlicových ložisek uvolnila. Ministr energetiky Robert Habeck ze strany Zelených ale zrušení zákazu těžby opakovaně odmítá s tím, že podle něj to problém výpadku dodávek z Ruska nevyřeší.
Namísto toho Německo v minulých dnech podepsalo s Kanadou dohodu o vytvoření vodíkové aliance, jejímž cílem je vybudovat transatlantický dodavatelský řetězec zeleného vodíku a jeho derivátů. Zatímco Kanada se zavázala zvýšit výrobu vodíku, zejména z obnovitelných zdrojů, bude Německo v rámci zelené iniciativy H2Global podporovat potenciální dovozce a spotřebitele zeleného vodíku, mimo jiné i spolufinancováním společných projektů. Poněvadž Německo usiluje o zajištění alternativních dodávek energie v podobě vodíku za klesajícího dovozu energií z Ruska při snaze o vybudování klimaticky neutrální ekonomiky.
Jenže dopady emisí vodíku na globální klimatickou změnu jsou vyšší, než s jakými obě vlády počítaly. Věda se na oblast klimatu zaměřuje stále častěji a nové poznatky dnes ukazují, že potenciální oteplovací účinky emisí vodíku jsou přibližně dvakrát vyšší, než se dříve předpokládalo. Proto také ve své studii americký Fond ochrany životního prostředí (EDF) bije na poplach ohledně dosud přehlížených a podceňovaných dopadů vodíku na oteplování, neboť výzkum ukazuje, že účinky vodíku na klima jsou podobné metanu, pokud se nechá uniknout do atmosféry. Tato zjištění mohou představovat překážku pro vznikající vodíkový průmysl, využití vodíku v dopravě a jeho možnému vtláčení do existující plynárenské sítě. Stejně tak podle nedávné studie britské vlády, nazvané Atmosférické důsledky zvýšeného používání vodíku, by mohl být vodík dvakrát silnější skleníkový plyn, než se dosud předpokládalo, neboť H2 reaguje s jinými skleníkovými plyny v atmosféře a zvyšuje jejich potenciál globálního oteplování. Tedy nevyhnutelný únik vodíku bude mít za následek nepřímé globální oteplování, které kompenzuje snížení emisí skleníkových plynů v důsledku přechodu z fosilních paliv na vodík, jak upozorňuje i tato studie.
Nelze se tak divit tomu, že ve Velké Británii začali znovu diskutovat těžbu zemního plynu při štěpení horniny tlakem vody (frakováním), v roce 2019 tam zakázanou. Skupina britských manažerů a ekonomů už na jaře letošního roku zveřejnila otevřený dopis vládě, ve kterém ji vyzývá, aby se začal těžit zemní plyn z břidlicových ložisek, přičemž podle jejich odhadu uvolnění pouhých 10 % plynu z břidlic zajistí Spojenému království soběstačnost po dobu následujících 30ti let. Navíc by se tak výrazně ulevilo v cenách domácnostem i průmyslu.
Britský ministr obchodu a energetiky Kwasi Kwarteng tuto iniciativu podpořil s tím, že by se měly přezkoumat všechny možnosti, které má Spojené království v oblasti domácích zdrojů energie. Proto byl také British Geological Survey požádán, aby prověřil, zda existují nové techniky frakování, které by mohly být vhodné pro použití ve Spojeném království, a jaká je pravděpodobnost otřesů způsobených těžbou břidlicového plynu v porovnání s jinými formami podzemní výroby energie. Také James Ratcliffe, šéf britské petrochemické firmy Ineos, žádal Johnsonovu vládu, aby dovolila otevření testovacího vrtu pro hydraulické štěpení s tím, že by bylo absurdní nevyužít zásoby zemního plynu, které mají Britové doslova pod nohama. Zároveň chce prokázat, že zmíněná technologie může být dostatečně bezpečná a že neohrozí životní prostředí.
A tak nezbývá než souhlasit s naším ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem, který se opřel do našich západních sousedů, s jejichž energetickou situací je silně provázána ta naše: „Představitelé Německa vymýšlejí různé zbytečnosti od genderové politiky přes Green Deal, že zachrání celý svět, ale nezachrání ani sebe.“
