Chcete vidět na vlastní oči filipínskou psychochirurgii ?

Co je to vlastně psychochirurgie? Tento termín vědecká obec i širší veřejnost zná, jeho definici formuloval prof. PhDr. Rudolf Kohoutek, CSc., jako působení na duševní poruchy a choroby operačním výkonem na mozku (dnes i gama nožem), coby nejradikálnějšího způsobu léčby dušev­ních po­ruch. My však bu­deme pátrat po jiné psychochirguii - značně krvavé pychochirurgii filipín­ské, kterou filipínský léčitel praktikuje bez skal­pelu nebo nože, břitvy, žiletky či jiných nástrojů.

Na internetu se na webových stránkách, určených masérům, můžete dnes dočíst o tom, že se i u nás vyu­žívá léčení filipínskou metodou pomocí "zemského magnetismu, nebo také psychochirur­gie". V současnosti je údajně jejím nejznámějším učitelem filipínský reverend Alex Orbito, od kte­rého tuto schopnost převzal Dr. Ladislav Hodek a vyučuje ji v Čechách a na Slovensku (Asociace reiki ČR a SR). Tato filipínská metoda má mít cel­kem 4 úrovně, a i když se do povědomí veřejnosti díky médiím dostala především úroveň čtvrtá, coby chirur­gické zásahy bez použití nástrojů (ho­lýma rukama), vyučuje se zřejmě v našich podmínkách pouze 1. - 3. úroveň. A na webu někte­rých našich léčitelů můžete objevit v databázi jejich odborné způsobilosti i Se­minář filipín­ského léčitele Alexe Orbita. Je tedy pro nás Alex Orbito psychochirurgem "par excellence" (především, hlavně, či v pravém smyslu slova). Aby však nedošlo k omylům, pro přesnost podotýkám: pokud je zde řeč o psychochirurgii, jde nám výhradně o fe­nomén psychochirurgie filipínské, tedy bez užití nástrojů, kdy psychochirurg proniká do tkání po celém těle pacienta holýma rukama.

Přečtěte si také článek
Krvavá filipínská psychochirurgie opět na scéně. Je to podvod nebo zázrak?.
na Zdraví iDNES.cz.

Ve skutečnosti na Filipínách žilo či žije mnoho jiných slavných healerů (léčitelů), někdy též ozna­čovaných anglickým termínem "faith healers", pověstných svými krvavými i nekrvavými psychochi­rurgickými výkony. Ale v době, kdy jsem měl poprvé možnost shlédnout autentické záběry z filipín­ských operací, mne upoutal léčitel Alex Orbito. Nejen proto, že byl snad psychochirurgem nej­věhlasnějším, svým přesvědčením údajně hluboce věřící, i když tehdy ještě neužíval titulu reve­rend (neakademický titul duchovního). Charismatický Alex Orbito se ve středu mého zájmu ocitl pře­devším proto, že filipínské psychochirurgy reprezentoval z titulu své funkce prezidenta Asoci­ace filipínských léčitelů. A proč chodit za kováříčky, když můžete za kovářem ?

Měl jsem tehdy k dispozici zde pro vás nahraný vieodokument, který na Filipínách natočil Jiří Roškot, později i několik knih o psychochirurgii, které jsem nakonec rozdal. Ze všeho nejdříve jsem se po shlédnutí pro nás tehdy šokujících autentických záběrů psychochirurgie (uspořádal jsem klubové promítání, na kte­rém nám jedna z přítomných lékařek málem omdlela) musel rozhodnout, čemu dát přednost. Otázka stála tak, zda skutečně Orbito pronikne prsty přes kůži až do břišní dutiny (šlo by tak o exis­tenci nám neznámého jevu) a zabývat se problematikou pooperační sepse, řešit problematiku uzdravení pacientů a další horu jiných "neznámých" pro naše chirurgy a anatomy, nebo objasnit trik, kterým Orbito jen oklame při své operaci pacienty i přítomné diváky. Nakonec jsem ale začal tím, že jsem vyzpovídal všechny mi známé svědky i dvě tehdy mi známé pacientky, které obětovaly veškeré úspory na to, aby mohly podstoupit Orbitovu operaci na dalekých Filipínách. Ovšem výpo­vědi pacientek, ani nejrůznějších očitých svědků, nepřinesly nic nového. Z těchto roz­hovorů jsem žádné podstatné informace, vedoucí k rozlousknutí výše zmíněného oříšku nezískal (dnes bych mohl citovat další očitá svědectví nemocných, kteří se vypravili v nedávné době za Or­bitem do Německa, kde operoval v jednom z hotelů. Ale nakonec by to byla jen zbytečně dlouhá "omáčka" k našemu příběhu).

I vydal jsem se po horké stopě fenoménu, nazývaného "průnik hmoty hmotou". Jestliže by totiž prsty psychochirurga pronikly skutečně až do břišní dutiny pacientů bez následných komplikací a patrných stop po tomto zákroku, proč by pak nemohli mít pravdu i spiritisté, kteří hovořili třeba o tom, že na seancích předměty procházely stolem, nebo zdí, nebo že se například vajíčka "zhmot­nila" jaksi nenadále v místnosti sousedící s kuchyní, kde původně ležela v ošatce. Podle očitých svědků nikdo z přítomných neodešel z místnosti, ba ani nevstal od stolu, ani nikdo nový do míst­nosti nevstoupil, přičemž se vajíčka údajně náhle, k údivu všech přítomných, objevila nad stolem a rozprskla se na podlaze (vybírám ten nejjednodušší případ). Ale jakmile začneme hovořit o průniku hmoty hmotou, dostáváme se k exaktním vědám, konkrétně k fyzice, která má rozhodně se všeli­jakými těmi průniky hmot co do činění.

Dodnes vzpomínám na to, jak jsme s RNDr. Liborem Pátým, tehdy ještě docentem, na jedné z fakult seděli spolu v laboratoři. "Víte, pane redaktore, ono by tam místo bylo! Místa mezi těmi atomy a molekulami je spousta," povídá mi. "Ale ty síly! Ty síly, které to všechno drží pohromadě, ty tam nic nepustí!" Nebudu zde zacházet do detailů problematiky fyziky, něco málo jsem již věděl například o elektromagnetismu, trochu i o silné a slabé jaderné síle, takže jsem nakonec rychle opustil fyziku a vrhl se raději na rozbory obrazového záznamu psychochirurgie, kde se zdálo být řešení celého problému nadosah. Ale z fotografií, ani těch nejlepších, nezískáte důkazy podvodu, pokud si je spychochirurg vědom toho, že na něho míříte objektivem. Zbýval jen kamerový zá­znam, tehdy ještě VHS videozáznam (dnes sice už pořídíte záznamy digitální kamerou v lepší kvalitě, to ale na našem problému přistižení Orbita "in flagranti" nic nemění), který bylo po­třeba podrobit pečlivé analýze a na nejpodezřelejších místech rozfázovat.

Jde totiž o to, že každý psychochirurg, který předvádí lidem eskamotáž (obratný výkon, jehož cí­lem je oklamat pozornost diváka), musí mít v dlani ukryt tzv. balíček se zvířecí krví a tkáněmi, který pak umně, tedy nepozorovaně rozbalí. Alex Orbito se sice na mnoha záběrech chová značně po­dezřele a mnohdy schovává před operací ruce  pod stolem (viz vlastní videodokument z mého ar­chivu), ale ani na jednotlivé sekundy rozfázovaný záznam nic neodhalil, což se nám zdálo být, mně i mým přátelům, v tak hustém sledu do detailu zabíraných operací doslova neuvěřitelné. Až se nám podařilo opatřit zařízení, kterým šlo rozfázovat jednotlivé vteřiny vytipovaných sekvencí ještě na menší dílky záznamu. A opravdu, v jednom z námi vytipovaných záběrů vykukoval Orbi­tovi ze sevřené ruky, kterou se přibližoval k břichu pacienta, cípek balíčku.

Pak je nám ovšem jasné, proč se na záběrech filipínské psychochirurgie, kde byla setřena krev, objevuje neporušená pokožka, proč vyoperovanou "tkáň pacienta" asistent léčitele ihned odklízí z dohledu, nebo spálí. Proč analýza údajně "vyoperovaných ledvinových kamenů" ukázala, že jde o obyčejné oblázky. A proč se nakonec údajná krev pacienta, která vytéká z rány, vyznačuje sraže­ninami častěji, než je možné očekávat od čerstvě se řinoucí krve. To už vás nakonec ani nepře­kvapí, že záhadné "tkáně", vyoperované filipínskými psychochirurgy, které za úplatu získali zvídaví zastánci tradičního léčitelství, forenzní laboratoře identifikovaly jako kuřecí játra a jiné zvířecí vnitř­nosti.

Filipínská "krvavá" psychochirurgie, kterou ve sdělovacích prostředcích občas někdo mylně označí za Thajskou (zřejmě si ji plete s masážemi), je na hony vzdálena evropskému léčitelství jen zdánlivě. Analogii totiž nacházíme mezi filpínskou psychochiururgií a evropským středověkým léčitelstvím. Tehdy léčitelova "operace" spočívala ve vynětí živé žabky, malého hada či brouka (odtud zřejmě i naše dnešní úsloví "nasadil mi brouka do hlavy"), nebo jiného drobného živočicha z břicha paci­enta, coby příčiny nemoci. Ale záhadné "proniknutí" holou rukou do břicha pacienta, odkud byl odstra­něn cizí předmět (například kamínek), aniž by na těle pacienta zůstala po zákroku otevřená rána, nebo jizva, se zachovalo i v praktikách vúdú z New Orleansu v USA až do konce minulého sto­letí (vúduistické kulty se původně rozšířily v některých oblastech Severní Ameriky, na Haiti a na Kubě, odtud pak do Brazílie a jiných zemí).

Pokud to celé shrneme, je tedy zřejmé, že v případě filipínské psychochirurgie jde o pouhý trik (obratný kousek) či spíše es­kamotáž. A tak bychom měli napříště o filipínské "krvavé" metodě tradičního léčení hovořit nikoli jako o psychochirurgii, ale jen jako o tradiční psychoterapii, neboť zde nejde o žádnou skutečnou chirurgii, ale jen o tradiční léčitelství, podložené empirickými poznatky, tedy zku­šenostmi lidových léčitelů. Zbývá jen zodpovědět vtírající se všetečnou otázku: pokud jde skutečně o eska­mo­táž, či docela obyčejný trik, proč se mnoha pacientům po zákroku psychochirurga (i když nevratné změny v organizmu nevyléčí) na čas uleví, případně ustupuje dočasně jejich bolest? Ale zde se již mů­žeme opřít o poznatky lékařské vědy: skutečně se jim často uleví, protože v tradičním filipín­ském léčitelství krvavá "operace" paci­enta sama představuje to, čemu se v medicíně říká podání pla­ceba. A podání placeba je v psychoterapii roz­hodně účinné, což například v diskuzi na 37. konfe­renci Society for Psychoterapy Re­search (21.-24.6.2006), věnované psychoterapeutickému vý­zkumu, potvrdil svým výrokem "Pla­cebo je vlastně nejlepší léčba, kterou máme k dispozici" erudo­vaný odborník Zac Imel.