Psychiatrie a fenomén clairvoyance

Jak bylo již dříve řečeno, o fenomén clairvoyance (telegnozi) se v minulosti zajímala celá řada našich vědeckých kapacit, jako botanik Josef Velenovský, psychiatr Oskar Fischer, nebo biolog a bio­fyzik Ferdinand Herčík. O tento fenomén se však zajímal i profesor MUDr. Jaroslav Stuchlík (1890-1967), psychiatr, psycholog a sociolog, významná a mnohostranná osobnost českosloven­ské me­dicíny, jenž působil od roku 1919 jako primář neuro-psychiatrického oddělení Státní ne­mocnice v Košicích. V Košicích vyvíjel bohatou vědeckou, sociální a organizační práci, na jaře 1919 zde za­kládá Spolok československých lekárov v Košiciach - první vědecký lékařský spolek na Slovensku. Proto byla také nakonec prof. Stuchlíkovi roku 2003 odhalena busta (dle ori­ginálu, který mu dali zhotovit z vděčnosti košičtí a východoslo­venští lékaři bez rozdílu národnosti v roce 1937 jako dar na rozloučenou při jeho odchodu do Prahy) v sídle dnešní Všeobecné zdravotní pojišťovny na náměstí Osvoboditelů v Košicích, tedy v budově bývalé psychiatrie, kde prof. Stuch­lík v letech 1919-1937 působil jako primář a kde také bydlel.                 

Ke konci šedesátých letech 20. století se v Československu objevuje snaha legalizovat "socialis­tickou" obdobu "kapitalistické" parapsychologie. Použitím přírodovědeckých metod se měly osvět­lovat mimořádné jevy vázané k lidské psychice, které byly dosud nevhodně označovány za pa­ra­normální. Tohoto úkolu, dle zakladatelů psychotroniky spojeného s objektivní verifikací, se ujímá 18. března roku 1967 nová vědní disciplína, nazývaná “psy­chotronika“. Za její zakladatele jsou označováni Ing. Karel Drbal, PhDr. Zdeněk Rejdák a prof. MUDr. Jaroslav Stuchlík. Vlastní termín “psychotronika" byl převzat z francouzského časopisu Toule la Rádio, Electronigue-BF-Television z ledna 1955, v němž se objevuje článek „Psychotronique?". Doporučovalo se v něm doplnit tech­nický slovník tímto novým výrazem, který navrhl Ferdinand Clerg. V březnu 1967 se z inici­ativy K. Drbala a Z. Rejdáka sešlo u prof. Stuchlíka několik československých vědců a ustanovili koordi­nační skupinu pro psychot­ronický výzkum s cílem koordinovat výzkumnou činnost badatelů v této oblasti v rámci teh­dejší Česko­slovenské socialistické republiky. Koncem roku 1969 byla zalo­žena sekce pro psychot­ro­nický výzkum při Komitétu aplikované kybernetiky Českosloven­ské vě­decko­technické společ­nosti. Sekce pro psychotroniku zorganizovala roku 1973 Světový kongres psy­chotroniky v Praze, kde svoji hy­potézu o existenci energie, kterou měla být údajně ne­sena men­tální činnost, přičemž tato měla mít podo­bu kvant (tzv. mentionů), přednesl matematik, fyzik a pe­dagog prof. František Kahuda (1911-1987). Pod jeho ve­dením vzniká roku 1980 Psycho­energe­tická laboratoř při pražské Vysoké škole che­micko-techno­logické. Po Kahudově smrti se na vedení laboratoře podílel mladší popularizátor psy­chotroniky Ing. Valdemar Grešík, jenž roku 1991 uzaví­ral její výzkumnou činnost jako vedoucí pro­gramu a dnes coby léčitel vede distribuční firmu, která má dodávat do téměř tisíce bylinářství a lékáren nejrůz­nější čaje a více jak 300 druhů léči­vých by­lin. Roku 1992 byla činnost Psycho­energetické labora­toře při VŠCHT definitivně ukončena.                                        

Profesor MUDr. Jaroslav Stuchlík vystudoval psychiatrii v Curychu u profesora Paula Eugena Ble­ulera (1857-1939), kde se podrobně už před první světovou válkou seznámil s učením otců psy­choanalýzy - k Bleulerovým asistentům patřili Carl Gustav Jung i Ludwig Binswanger a často tam z Vídně zajížděl přednášet sám Sigmund Freud. Stuchlík se měl stát po ukončení studií na jaře 1914 také Bleulerovým asistentem, jenže o prázdninách jej v Čechách zastihla válka. Než na­rukoval do c.k. rakousko-uherské armády, pronesl v Praze historickou přednášku o psychoanalýze, která je dnes pokládaná za její první odborný výklad v českém jazykovém prostředí. Vstoupil tím do dějin, uzavřel si však cestu ke kariéře, neboť nejvlivnější čeští psychiatři psychoanalýzou coby podezře­lou novinkou z Vídně opovrhovali. Po vzniku Československa tak musel Stuchlík až do Košic, kde působil do roku 1937. I zde zůstal v úzkém kontaktu se světovou vědou, dále přednášel, publikoval a jezdil na konfe­rence. V roce 1937 opustil J. Stuchlík Košice a působil na Ministerstvu zdravot­nictví v Praze. Za okupace, kdy byl suspendován, se v Praze částečně skrýval, neboť jej nacisté vedli na seznamu hle­daných svobodných zednářů pod košickou adresou. Po osvobození se vrátil na Ministerstvo zdra­votnictví ČSR a vedl oddělení pro zahraniční styky. V roce 1945 se habilitoval na Slovenské univer­zitě v Bratislavě a roku 1948 byl jmenován profesorem. V letech 1945-1948 vedl jako první před­nosta Psychiatrickou kliniku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni. Hned po únoru 1948 se opět ocitá v nemilosti, tentokrát pro své působení v Československé straně soci­a­listické, kde patřil k odpůrcům sblížení s komunisty (i když pro režim, který podle sovětského vzoru uznával jen tzv. materialistickou psychiatrii na čistě biologickém základě, byl tehdy nepřija­telný i po odborné stránce). Roku 1949 sice odchází do důchodu, zůstal však aktivní ve vědecké a publi­kační činnosti až do své smrti (v roce 2006 nakladatelství Triton vydalo fragment Stuchlíkovy stu­die Neofatické polyglotie psychotiků, zasvěcené slavnému případu MUDr. Jana Lukeše, o kte­rém Jaroslav Stuch­lík referoval v odborném i populárním tisku v 50. a 60. letech a chystal se mu věno­vat rozsáhlejší monografii). Významné jsou jeho vědecké práce v neurologii a v různých ob­lastech psychiatrie, psychologie a sociologie. Jeho celoživotním zájmem byla psychohygiena, v této oblasti dosáhl světového uznání a udělal první kroky k rozšíření mentální hygieny v Českoslo­vensku.        

Vzhledem k tomu, že se prof. Stuchlík mimo jiné zajímal i o fenomén clairvoyance a telepatii, ji­miž se zabývala metapsychologie a pozdější parapsychologie, není divu, že se nakonec podílel i na vzniku československé psychotroniky. Byly mu dobře známy názory a publikované články C. G. Junga, se kterým se seznámil v Curychu. A právě švýcarský psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung (1875–1961) roku 1952 zavedl spolu se švýcarským fyzikem Wolfgangem Paulim pojem "synchronicita" (z řec. synchronos = současný) pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam. Pojem synchronicity je také spojován s objektivním nahro­maděním jevů, které si žádají společnou inter­pretaci, v čase nebo prostoru, ačkoli mezi nimi není přímá kauzální souvislost, čímž se vymykají novodobé představě o náhodě. Fyzik Wolfgang Pauli sám se za­býval synchronicitou v souvislosti s principem neurčitosti zavedeným do moderní fy­ziky, kdy klasické pojetí kauzality ve výkladech mnoha fyzikálních jevů selhává.