Psychiatrie a fenomén zvaný Poltergeist

„Člověk je nepochybně nejzajímavější tupec, jakého si lze představit. I z těch nejzřetelnějších faktů dokáže vyvodit zcela nesprávné závěry." (Mark Twain)  

Ve druhé půli 19. a na počátku 20. století v případě spontánních fyzikálních jevů, lidově ozna­čova­ných za „řádění poltergeista“, řešila akademická obec u takovýchto jevů rozpory se soudo­bými vědeckými po­znatky bez jakékoliv osobní zkušenosti, metou „ex cathedra“, tedy od stolu. Po­dobně se zacho­val například i Výbor pro zkoumání výstupu médií, zřízený Fyzikální spo­lečností při petrohradské uni­verzitě 6. května 1875. Výbor se obrátil na Aksakova, Butlerova a Wagnera s ná­vrhem, aby mu předložili poznatky o pozorovaných fyzikálních (a s nimi spojených akus­tických) jevech, označova­ných tehdy za „autentické jevy spi­ritistické“. Do komise byli nominováni mimo jiné např. učenci Bo­bilev, Borgman, Gesechus, Kraje­vič a D. I. Mendělejev. Vý­bor ukončil svou činnost už 21. března 1876, kdy došel k závěru, že všechny pozorované jevy, chápané jako projevy mediu­mity, pocházejí z podvědomých pohybů nebo z vědomého podvodu a že „spiritistické učení je po­věra”. Výbor zve­řejnil své závěry v časopise Go­los dne 25. března 1876, přičemž byly též publiko­vány D. I. Men­dělejevem ve spisku s názvem Materiál pro posouzení spiri­tismu (Petro­hrad 1876).

S výrokem, že „spiritistické učení je pověra” se ztotožňuji. Ve skutečnosti se plně ztotožňuji i s ironickou poznámkou z dopisu biologa Thomase Huxleye, určeného londýnské Dialektické spo­lečnosti, která jej pozvala k účasti na práci výboru pro zkoumání tzv. spiritistických jevů, což Huxley tehdy odmítl. Huxleyův dopis, datovaný 29. ledna 1869, byl otištěn v časopise Daily News dne 17.10.1871 a je uveden rovněž na str. 389 Daviesovy knihy Mystický Londýn (1875). Huxley zde říká: „Jediná dobrá věc, která by podle mého názoru mohla vzejít z důkazu pravdivosti spiri­tismu, byla by novým argumentem proti sebevraždě. Lépe žít jako metař než jako nebožtík žvanit nesmysly ústy media, které se za jednu guineu dává najmout k seanci.”  

V žádném případě se však nemohu ztotožnit s falešnou představou, že fyzikální jevy, lidově ozna­čované za „strašení“ či „řádění poltergeista“, vůbec neexistují, neboť jejich skutečnost (objektivní realita) údajně nebyla nikdy prokázána, tedy verifikována. Opak je pravdou, o čemž svědčí docho­vaná historická fakta. Je také pravda, že se případy výskytů tzv. poltergeistova řádění v minulosti zabývalo několik našich předních, světově uznávaných odborníků. Dokonce i prof. MUDr. Vladimír Vondráček, Dr. Sc. (1895-1978), jeden z nejslavnějších českých psychiatrů, coby nesmlouvavý kri­tik nejrůznějších po­věr, ve své publikaci Fantastické a magické z hlediska psychiatrie [1] k tématu podotýká, že „strašidelných domů, totiž takových, kde se děly divné věci, se uvádí spousta. Pro zjevy ve strašidelných domech měli okultisté své výklady. Z těchto zjevů se ob­viňoval hřmotivý duch (ně­mecky Poltergeist), který prý provází některé chlapce a dívky v jejich pu­bertě.“ Zde také Von­dráček vzpomíná „strašidlo“ z Podskalí:

„Dnes asi již není pamětníka strašidelného jevu, který vzrušoval Prahu koncem r. 1874. Toto kdysi senzační „strašidlo v Podskalí“ zachoval naší paměti I. Herrmann ve své knize Před padesáti léty, jež byla napsána kolem r. 1924. V tehdejším, dnes už zmizelém pražském Podskalí, kde bylo mnoho ohrad s dřívím, začalo v jedné ohradě řádit „strašidlo“, a to zvukové. Jednoho prosincového večera r. 1874 ozvalo se v této ohradě devět táhlých zvuků za sebou. Když se to opakovalo i dru­hého a třetího dne, a to vždy devětkrát a vždy mezi desátou a jedenáctou hodinou noční, začaly k strašidelné ohradě Procházkově putovat stohlavé zástupy, což vyvolalo zakročení tehdejší praž­ské c.k. policie, která nakonec musila kordonem uzavřít ulice vedoucí k ohradě. Ale ani policie nic nevysvětlila a nikoho nedopadla. Směr, odkud troubení přicházelo, byl tak neurčitý, jako by si stra­šidlo tropilo posměch i z policie. Troubení bylo líčeno svědky jako zvuk hlásné trouby, jinými jako hlas dětské trumpetky. V Procházkově ohradě byly prý slyšet i vzdechy, v domě se kutálelo ku­chyňské nářadí, tedy typické jevy „strašidelného domu“. Podskalské strašidlo strašilo jen asi 2-3 týdny. Spolehlivě nebylo vysvětleno nikdy, pachatel nebyl dopaden.“                   

I když se stohlavé zástupy stávaly svědky podivných (přesto však verifikovaných) akustických jevů v sousedství Procházkova stavení, za daleko důležitější lze považovat typické projevy feno­ménu zvaného poltergeist, ono Vondráčkem zmíněné „kutálení“ nádobí ve jmenova­ném domku. Ve sku­tečnosti nešlo o „kutálení“, ale o spontánní vznášení se a poletování nejrůzněj­šího vybavení do­mácnoti a nejrůznější akustické jevy v podobě elektrických výbojů, bouchání a kle­pání, tak jako ve stov­kách dalších, verifikovaných případů „řádění polter­geistova“, odporují­cích zdravému sel­skému rozumu. Kauza z roku 1874 nebyla rozhodně kauzou první, ani poslední (dochovaly se zprávy o „řádění polter­geista“ z roku 1896 v Rozdělově u Kladna, 1903 ve Třech Dvorech, 1908 v Komárově u Brna, nebo 1909 ve Vechlovicích u Mělníka). Nejhojnější výskyt pol­tergeistů byl u nás však za­znamenán v roce 1927, kdy jako by se přes Československou republiku od východu k západu „převalila vlna tajemných sil“. Všechny tyto případy se podařilo prošetřit a podrobně po­psat dal­šímu z našich věhlasných psychiatrů, MUDr. Janu Šimsovi (zakladateli sanatoria pro „fysikální a diétetickou léčbu chorob vnitřních a nervových“ v Krči), o čemž informuje jeho útlá publikace Záhadné zjevy mediální [2], kde v úvodu praví: „Případy naše jsou vědecky velice zají­mavé a sluší je zapsati do historie, regis­trovati i když nemůžeme vše vysvětliti.“     

Zde najdeme řádění poltergeistovo v Kotrbachu u Spišské Nové Vsi od 12. do 19. srpna toho roku, od 22. do 27. září v Užhorodu, od 25. srpna do 3. listopadu v Košťanech u Teplic-Šanova, pře­veším pak od 23. června do 30. října v Mikulově, v rodinném domku telefonního zřízence Rů­žičky: hrnec to přenášelo z plotny na zem, pečeně vylétla z trouby doprostřed kuchyně, v kredenci cin­kalo nádobí a stavěly se tu talíře, nádoba s rýží se obrátila „ač místa k obrácení nebylo“, bochník chleba, odložený na stůl, náhle seskočil na zem. Pometlo samo poskakovalo a postavilo se samo zas ke zdi, lžíce při umývání nádobí skákaly nazpět do vody, dříví z hraničky polínek u sporáku vy­skákalo na kuchyňský stůl. Doktor Šimsa, ze své profese značně skeptický, zde byl sám osobně přítomen několika do­sud neobjasněným jevům z jím organizovaných jednoduchých pokusů: „Nej­zají­mavějším ale bylo, když prudkým letem zapršely šípky a pak i kukuřice. Lety byly tedy směrem k nám a dopad každé i menší věci byl doprovázen silným zvukem, který je zvláště charakteristický asi jako výboj elektrický. Něco takového musí přesvědčiti největšího skeptika. Když vidím směry dopadu a tu prudkost a když osoby, které by mohly házet, jsou na straně a v zadu, je vyloučeno umělé házení.“       

Do svých experimentů vnáší MUDr. Jan Šimsa (1865-1945) mnohaleté zkušenosti z psychiatrie, ale i letité praxe hypnologa. On sám nikdy neměl „nejmenších poruch činnosti mozkové, halucinací, ani noč­ních děsů a ani snů prorockých, a nikdy nepodlehl vlivu jiných hypnotizérů“. Jasnost jeho kritic­kého myšlení podtrhuje i fakt, že jako nesmlouvavý odpůrce alkoholismu byl Šimsa (jak je obecně známo) přísným abstinentem. Samozřejmě také sestavil podrobnou anamnézu jím vyšetřených pokusných osob, neboť jak píše jednalo se mu o to, zda nejsou to „osoby hysterické, podvodné, neuropathologické, jaká je inteligence, cit a vůle. Chtěl jsem postřehnouti, nejsou-li zde sebekratší stavy snivé, poruchy vědomí, jako petit mal, nějaké stavy somnambulní, které laik někdy těžko ro­zeznává od stavů jasného vědomí. Vždyť jsem přece dělal velké pokusy se stavy poshypnotickými, kde lidé nespali, mluvili a jednali a přece jen nebyli ve stavu normálním. To jsou stavy, ve kterých se provádějí třeba neúmyslné podvody, o nichž medium v jasném vědomí nic neví. V těch stavech mohou míti i halucinace smyslové a vzbuditi je u diváků zvláště citlivých či sugestibilních.“             

Nakonec přijíždějí obě protagonistky mikulovské kauzy i na krátkou návštěvu do Prahy. Hildu Zwieselbauerovou a její tetu Růženu Růžičkovou ubytovala paní Šimsová v podkroví. A tak měl možnost od 16. do 27. října pozorovat MUDr. Šimsa některé z ukázek „řá­dění poltergeistova“ ve svém vlastním domě, nejenom večer a v noci, ale i během dne „při světle předevšemi lidmi bez rozdílu víry“. Při pozorování mu nejčastěji asistovali jeho dva synové (jeden lékař, druhý zubní technik), navíc pak se každý večer u Šimsů scházela k pozorování v té době větší společnost, ve které ne­chyběli ani další odborníci. Za zmínku stojí fakt, že se „pol­tergeistovy útoky“ obrátily i proti choti doktora Šimsy, která byla vůči očekávaným jevům skeptická a na poltergeista nevěřila, až nakonec v ložnici nachází „vše vyhá­zeno z nočního stolku, botky, punčochy a jiné. Když to sbírá, udeří ji do zad jablko, které leželo ve vedlejším pokoji na stole. Při­létla na ni škatulka s pilulkami, nůž před ní seskočí s kanape, šálu jí to přenáší na různá místa.“             

Pokud jde o další případy „řádění poltergeista“, bylo podle Šimsy v zájmu vědy „tyto případy přísně vědecky vyšetřovati, ale bohužel někde přišla zpráva pozdě, někde nebylo žádného poro­zumění a hlavně nebylo u odborníků času a peněz.“  MUDr. Jan Šimsa se zasloužil o to, že ale­spoň s někte­rými z podivuhodných fyzikálních jevů se můžeme zpětně seznámit, neboť ně­která fakta na místě hned konstatoval a jako historii zachoval:  „Víte dobře, jak se po­dobné události již za pár dní různě líčí. Ani na vlastní paměť nikdo spoléhat nemůže a proto se musí hned vše psát. Všechna pozoro­vání jsem v minutě události (i v noci) zaznamenával a druhý den za čerstvé paměti doplňoval.“ Jistě se najde řada skeptiků, které očitá svědectví doktora Šimsy a jeho dvou synů neuspokojí, pro některé z nich dokonce nebude MUDr. Jan Šimsa ani dostatečně erudovaným odborníkem. Proto bych rád čtenáře upozornil na důležitý fakt, že mnohým z Šimsou popisovaných neuvěřitelných skutečností byl osobně přítomen další věhlastný psychiatr - Dr. Oskar Fischer (1876-1942), profe­sor psychiatrie na německé univerzitě v Praze.           

Jak uvádějí dobové prameny "pochází od něho asi 60 vědeckých spisů z oboru neurologie a psy­chiatrie, jeho hlavním oborem byla histopathologie nervové soustavy a zvláště bádání progresivní paralysy a senility, jejichž moderní pathologické poznání se zakládá hlavně na jeho pracích. Dále zavedl phlogetan a moderní chemickou léčbu umělým chemickým vyvoláním horečky". Skutečný význam vědecké práce prof. Oskara Fischera podtrhuje i tento úryvek ze stati o Alzheimerově de­menci z pera prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc., zveřejněné na jeho webu: "Příběh Oskara Fischera je symbolický. Je to příklad velikána, který upadl v zapomenutí, je to ukázka někdy velmi nespravedlivých cest osudu a světské slávy a zároveň ale i doklad toho, že někdy i za velmi dlou­hou dobu pravda přece jenom vypluje na povrch." Přičemž podle profesora Höschla pravdu odha­lujeme v případě Oskara Fischera až nyní, a to jen díky upozornění zahraničních odborníků (www.hoschl.cz, 13.10.2010).  

Nezbývá než doufat, že pravdu nebudeme odhalovat jen díky upozornění zahraničních odborníků i v případě doktorem Šimsou zmapovaných fyzikálních jevů, označovaných dnes za spontánní pro­jevy telekineze či fe­nomén, jenž bývá v rámci tradic (poněkud nešťastně) dosud zván Polterge­ist, tedy „hlomozící duch“, i když s duchy (krom svého názvu) de facto nemá vůbec nic společ­ného [3].                      

[1] Vladimír Vondráček, František Holub - Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Kolumbus, Bratislava 1993, na straně 221

[2] Jan Šimsa - Záhadné zjevy mediální „strašidla v Mikulově“ a padání kamenů. Moravské nakla­datelství v Brně, 1928

[3] Karel Wágner - Poltergeist existuje! Československý spisovatel, Praha 2011